Paradoxní pozice Miloše a Karla

10. května 2013 v 16:51 | Vladimír Hanáček
V pondělí 7.1.2013 po prvním kole prezidentských voleb poznamenal šéfredaktor MF Dnes Robert Čásenský vítězoslavně, že Češi umějí volit. Reagoval tak na obsazení postupujících do druhého kola a oba postoupivší kandidáty nepřímo označil za silné osobnosti konstatováním, že po Havlovi a Klausovi bude opět "výrazný prezident". Právě označení kandidáta coby "silné osobnosti" bývá nejčastějším odůvodněním voličského postupu u mnoha našich spoluobčanů a obráží tak hlouběji kódované vzorce české politické kultury a vztah k prezidentské autoritě. Pseudomonarchická představa hlavy státu coby "výlupku ryzí mravnosti", dohnaná do extrému v platonské vizi prezidenta jako "filozofa na trůně", je v očích průměrného voliče pragmaticky konkretizována ve vztahu ke konkrétnímu adeptovi na tento post coby obecně pojímané veřejné autoritě, disponující symbolickým vlivem, který může být využitelný směrem usměrňování politických procesů a sehrávání role stabilizujícího článku ústavního systému. Je však paradoxní, že právě rozdělení české společnosti na dva nesmiřitelné tábory dle podpory jednomu z kandidátů do druhého kola a investice důvěry v danou osobnost coby svrchovanou politickou autoritu, legitimizuje politickou roli obou finalistů volebního klání do budoucna, která intuitivně pojímané pozici symbolické autority v očích jejich skalních příznivců neodpovídá. Například doposud neutichající tzv. spor o velvyslance mezi prezidentem Milošem Zemanem a ministrem zahraničí Karlem Schwarzenbergem ukazuje faktickou politickou roli obou osobností, kterou by asi těžko mohli při zvážení všech důsledků mnozí z jejich skalních podporovatelů akceptovat. Přesto však mnozí pevně stojí za svým favoritem a možné důsledky těchto tendencí patrně ne zcela berou na zřetel. Podívejme se tedy podrobněji na tento paradox.
Je v zásadě zřejmé, že voličská většina, která zvolila v druhém kole prezidentských voleb hlavou státu Miloše Zemana, je z velké části připravena sehrát též roli příslušné voličské většiny, která v květnu příštího roku ustaví levicovou sněmovní majoritu. Těmto skalním příznivcům levicové politiky tak jde především o prosazení politických cílů, které dotčení straničtí aktéři tuto majoritu vytvářející hodlají prosazovat. Přítomnost levicového prezidenta a výrazná investice důvěry v něj je tak motivována především snahou mít v danou chvíli k dispozici takovou hlavu státu, která bude v zásadě konformní s politikou příslušné levicové vlády a nejen, že její prosazování nebude komplikovat, ale především jí bude svou autoritou na veřejnosti symbolicky zaštiťovat. Levicový prezident zkrátka nemá být ničím jiným, než vnějším symbolem síly a úspěšnosti české levice.
Paradoxní však je, že tuto pozici sám Miloš Zeman zcela zjevně nepřijímá. Prezident nechce sehrávat roli pouhé symbolické autority, nýbrž chce využívat všechny kompetence, které má k dispozici, k autoritativním zásahům a přímému formálnímu i obsahovému ovlivňování stranické a vládní politiky. Právě spor o velvyslance s pravicovým ministrem zahraničí a vládou sice může v levicových voličích vzbudit dojem, že tak prezident pouze napomáhá oslabení pravicové vlády a vládě levicové by byl naopak plně loajální. Při pozorném sledování Zemanových vyjádření přímo směrem k současné levicové opozici, především jeho projevů na sjezdech ČSSD a SPOZ, jakož i obsahu jeho "programového prohlášení", předneseného tento týden v Poslanecké sněmovně, je navýsost zřejmé, že potenciálních třecích ploch, kde se Zeman s představiteli potenciální příští levicové vlády věcně neshoduje, je více než dost. Poloprezidentské aspirace Miloše Zemana tak mohou paradoxně znamenat oslabení akceschopnosti příští levicové vlády, po jejíž existenci touží mnozí jeho skalní příznivci. Zeman totiž nechce být jen symbolickou autoritou, ale výkonným politickým lídrem.
Druhý, po druhém kole prezidentských voleb menšinový tábor příznivců Karla Schwarzenberga se dosud psychicky vyrovnává s volebním výsledkem a novým obsazením prezidentského úřadu. Součástí této "mentální regenerace" je pokračování předvolební kampaně jinými prostředky, tentokráte především poukazováním právě na tendence nového prezidenta posilovat poloprezidentské prvky v rámci výkonu jeho úřadu. K tomu, aby se tohoto cíle dalo dosáhnout, je však ideálně potřeba nějakého výrazného politického vůdce, který posilování role prezidenta v systému dokáže vahou své osobnosti čelit vytvářením alternativního centra moci, samozřejmě optimálně právě v rámci exekutivy. Nejlepší cestou k úspěšnému dosažení tohoto cíle je tak politický projekt do parlamentních voleb, jenž by právě touto defenzivní snahou legitimizoval svou politickou pozici směrem k vytvoření takové vládní většiny v Poslanecké sněmovně, kterou by bylo možno vnímat jako opoziční vůči vizím příslušného aktivistického prezidenta, a tudíž i vyvažující jeho snahy sehrávat výraznou roli v politických procesech. Je zvláštním paradoxem, že tento segment zatím vykazuje výraznou vůli do této pozice vůdce alternativní "protiprezidentské" většiny situovat právě Karla Schwarzenberga. Paradoxem je tato skutečnost především proto, že Schwarzenberg se tak ocitá v pozici reálného politického vůdce, jenž přichází s vlastním volebním programem a hlavně navzdory vší vysoké míře personalizace české politiky tuto vizi nenaplňuje sám, nýbrž ve spolupráci se svými spolustraníky a potenciálními vládními kolegy, jejichž vklad do této koncepce je logicky taktéž nemalý. Časté argumenty skalních příznivců Karla Schwarzenberga z dob prezidentské předvolební kampaně o jeho dispozicích zastávat post hlavy státu především díky jeho osobnímu charismatu aristokrata, rodinným kořenům a tradicím, zahraničním konexím a mezinárodnímu rozhledu, jakož i autoritě v očích nemalé části české společnosti, sice zřetelně opomíjely či přímo ignorovaly Schwarzenbergovu účast v současné Nečasově vládě a přímo ho vyjímaly z odpovědnosti za výsledky jejího vládnutí, to by se ovšem v rámci prezidentské kampaně s ohledem na roli prezidenta v politickém systému dalo akceptovat. Pokud chce Schwarzenberg svou roli veřejné autority a symbolického reprezentanta obsažnější vize vývoje společnosti, do kteréžto pozice byl svými příznivci namnoze automaticky situován v předvolební atmosféře, sehrávat i navzdory svému nezvolení na Hrad, měl by po příštích volbách plně opustit stranickou politiku a všechny volené funkce a odejít na Dřevíč, odkud by z pozice "českého Henryho Kissingera" mohl glosovat politický vývoj a nepřímo tak symbolicky ovlivňovat dílčí politické procesy.
Schwarzenberg však tuto roli zřetelně přijmout nehodlá a s největší pravděpodobností povede svojí stranu coby předseda a hlavní "návnada na voliče" do příštích sněmovních voleb. Český volič tak dostává jasný signál: pokud nechceš, aby skrze budoucí sněmovní levicovou většinu vládl z Hradu Miloš Zeman, nemáš jinou možnost, než volit Karla!... Český volič je tak postaven před více než obtížné dilema, co je pro budoucnost České republiky škodlivější, zda Zemanovy poloprezidentské sklony či "reformy" stávající vlády…
Autor těchto řádků se domnívá, že toto dilema však nemusí být tak tvrdou Sofiinou volbou, jak se na první pohled může jevit. To by si ovšem musel především příslušník části voličského spektra ležící na pravé straně příslušného kontinua uvědomit výše zmíněný paradox! Je jen na něm, zda dokáže proti namnoze bezskrupulózně projevované vůli k moci v řadách české politické levice postavit hodnotnou alternativu, či zda jí skrze fascinaci knížetem a jeho dýmkou, a tedy faktickou podporou vládních "reformátorů", vydláždí cestu k ústavní většině v obou komorách parlamentu…
Autor je politolog
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama