Květen 2013

Totalita, Církev a většinová zkušenost

19. května 2013 v 23:00 | Vladimír Hanáček
Spor o další směřování Ústavu pro studium totalitních režimů, který již několik týdnu zaměstnává odbornou i laickou veřejnost a stal se svébytným politickým tématem, nemůže být nevnímán v širším kontextu vztahu české společnosti ke komunistické minulosti. Symptomatickou a i z odborného hlediska navýsost pozoruhodnou se v této souvislosti stala polemika o možnostech typologizace komunistického režimu v předlistopadovém Československu, především jeho normalizační fázi, jako totalitního, resp. totalitárního či pouze autoritářského režimu. Konsekventně se tato polemika dokonce i v mediálních výstupech zaobírá metodologickými otázkami, zda pro typologické určení daného režimu je důležitější povaha výkonu moci z empirického hlediska či spíše obsah režim legitimizující ideologie, resp. povaha vize konečného stavu společnosti, o který komunistická moc usilovala, jakkoliv ho historicky nedosáhla. Tato polemika však postrádá mnohé atributy akademické rozpravy a je tedy bezpředmětné na ní takto nahlížet nebo v ní minimálně vědeckou racionalitu hledat. Společenské vědy včetně vědy politické nejsou exaktními disciplínami a předmětem jejich zkoumání je sociální realita, která je příliš živoucí, než aby se dala analyzovat staticky, izolovaně od společenského a hodnotového kontextu.
Na danou polemiku je tak třeba nahlížet především jako na spor o výklad minulosti, hluboce se dotýkající současného stavu společnosti a jejích životních forem, mající politické rácio. Za zřejmě nejpozoruhodnější dimenzi tohoto sporu je možno označit východiska některých zúčastněných aktérů při uvažování o výkladu minulosti z perspektivy konkrétního sociálního činitele, který získává institucionální podobu a může tak plně obrážet současný stav napětí mezi danými institucemi.
Tímto institucionálním aktérem, který navzdory svému symbolickému významu a potenciálními vlivovému postavení, jakož i nesporně významné sociální základně, kterou disponuje, je v českém veřejném prostoru v nejlepším případě situován do pozice nevítaného, leč trpěného hosta, je římskokatolická církev. Shodou náhod odvolaný ředitel ÚSTR, jemuž jsou vytýkána ze strany jeho oponentů mnohá pochybení včetně údajné odborné nekompetentnosti, je laicizovaným katolickým knězem, bývalým mluvčím České biskupské konference a v dobách poslední dekády komunistické éry mladý bohoslovec a novokněz. Právě odvolaný ředitel Daniel Herman trval na svém postoji, že komunistický režim v Československu před Listopadem 1989 byl režimem totalitním, což bylo některými jeho kritiky interpretováno jako objektivně neudržitelné hodnocení. Tito kritici vyvozují svůj oponentní postoj především z perspektivy empirické evidence společenské praxe, kterou namnoze explicitně spojují s žitou zkušeností výrazné většiny české společnosti, resp. té její části, která prožila dané období v produktivním věku. Tento postoj může být makroúrovňově sice relevantní, avšak je třeba zdůraznit, že většinový zkušenostní souhlas nezakládá právo na univerzální uznání podobného postoje. Hermanova perspektiva opravdu není (a snad ani nechce být) většinová, avšak to neznamená, že by se nezakládala na podobné zkušenostní bázi, jen z perspektivy zřetelně menšinové. Herman svůj úsudek vyvozuje především z vlastní žité zkušenosti v tomto období, kdy jako mladý bohoslovec zažil na vlastní kůži mnohé z toho, co definovalo obecný vztah komunistické moci ke katolické církvi a jejím věřícím.
Tento vztah a jeho reálné projevy v mnoha ohledech narušují tezi, že komunistický režim v období 70. a 80. let používal represivní nástroje jen v omezené míře a pokud se tak dělo, mělo uplatnění prostředků donucování výrazně selektivní charakter především na individuální úrovni. Církev a její věřící tvořili sice minoritní, leč početně přesto ne nevýznamnou kolektivitu, vůči níž byly prostředky represe používány po celé období komunistického režimu v Československu velmi podobným způsobem, snad jen s výjimkou (a ani tu nelze uplatňovat bezezbytku) uvolnění poměrů roku 1968. Konec 80. let zastihl katolickou církev v situaci, která se nedá popsat jinak, než stav společenské izolace, marginalizace a znevolnění. Církev zbavená veškerého majetku, nemohoucí spravovat vlastní záležitosti dle svých vnitřních norem ani v záležitostech sekulárnímu prostředí relativně srozumitelných (jako jsou např. církevní sňatky), nemohoucí plnit společenské funkce, které dle vlastního poselství plnit má (nemožnost realizace sociálních a vzdělávacích aktivit), provozující pastorační a liturgickou činnost v trvale provizorních podmínkách, v katakombách života společnosti (navzdory oficiálnímu ateistickému výkladu skutečnosti), a především institucionálně zcela nesvéprávná (úřední státní dozor nad církvemi, nutnost státního souhlasu k výkonu kněžské služby, neobsazené biskupské stolce, teologická fakulta ostrakizovaná v Litoměřicích mimo intelektuální centra státu apod.) asi těžko může být nahlížena jako ostrůvek pozitivní deviace, nezasažený mocenskou represí a tolerovaný oficiální nomenklaturou a vládnoucí ideologií! Přesto se nejmasovější protestní akcí proti komunistickému režimu na sklonku 80. let stala Navrátilova petice za náboženskou svobodu, podepsaná 600 tisíci Čechoslováky, a při prvním sčítání lidu po Listopadu 1989 se roku 1991 přihlásily k římskokatolické církvi téměř 3 miliony Čechů, což ukazuje, že zcela zanedbatelnou minoritu se ani z čistě kvantitativního hlediska v žádném případě nejednalo.
Vrátíme-li se k výše naznačené otázce vztahu českých katolíků k někdejšímu komunistickému režimu 23 let po jeho pádu, pod dojmem zmíněných skutečností asi těžko může být tento vnímám jako v zásadě méně represivní na svém sklonku než na svém začátku. Pokud někteří aktéři veřejného rozhodování se dnes pokoušejí tento pohled v lepším případě ignorovat, v horším zpochybňovat a jeho nositele společensky znemožnit, nemůžou se nevystavit podezření, že jejich hodnotová motivace k podobnému počinu je min. podobná jako v případě někdejší komunistické moci, tj. vykopat nepřekročitelný příkop mezi většinovou společností, na jejíž vědomou i nevědomou identitní i zkušenostní pozici se při legitimizaci svých hledisek odvolávají, a tou společenskou minoritou, která zůstává symbolicky významným, leč početně málo silným sociálním činitelem na to, aby měl přístup k prostředkům veřejného rozhodování a mohl je v rámci demokratických mechanismů v přiměřené míře využívat. Někdejší komunistický ministr informací Václav Kopecký údajně připomínkoval koncepci církevní politiky své strany v době jejího převzetí absolutní moci slovy: "Probudíme husitské instinkty našeho lidu!" Současná česká politická levice evidentně rovněž pojala toto heslo jako součást svého triumfálního tažení za dobytím nejvyšších exekutivních postů. Její odvolávání se na většinové postoje a názory, včetně zkušeností z dob reálného socialismu, je pochopitelným tmelem jejího hodnotového apelu a legitimizace vlastních mocenských nároků. Odůvodňování její praxe silového válcování menšinového protivníka odkazem na podobný styl rozhodování pravicové garnitury je sice v mnohém relevantní, ale pokud se podobným způsobem snaží v českém veřejném prostoru vykreslovat římskokatolickou církev a její věřící, jde o projev bezuzdného zneužívání práva silnějšího. Římskokatolická církev totiž v moderní české společnosti (jak se tato zrodila v 19. století) nikdy nedisponovala většinovým společenským vlivem a s ním spojenou mocenskou pozicí a snaha poukazovat na údajné dílčí morální poklesky současných českých církevních hodnostářů coby odůvodnění podobných praktik má v kontextu naznačených poměrů podobný význam, jako když šikanujeme slabšího spolužáka s cílem donutit ho ke zvolení krajní sebeobrany v podobě stížností paní učitelce, abychom ho potom mohli vítězoslavně morálně deklasovat coby "bonzáka"…
V současné české společnosti nepochybně výrazně chybí schopnost empatie a ochota vnímat žitou skutečnost z perspektivy druhého. Míra viny za tento stav však nemůže být rovnoměrně rozložena mezi všechny potenciální společenské činitele, neboť takové hledisko odhlíží od poměru sil mezi nimi. Chce-li se česká společnost dobrat konsensu na elementárních hodnotách svobody, demokracie a veřejného blaha při respektu k hodnotové a zájmové pluralitě, musí především mezi těmito dvěma polohami umět rozlišovat. Odkazování se na většinové postoje a hlediska je faktickým popřením potřeby tohoto rozlišení.

Autor je politolog

Paradoxní pozice Miloše a Karla

10. května 2013 v 16:51 | Vladimír Hanáček
V pondělí 7.1.2013 po prvním kole prezidentských voleb poznamenal šéfredaktor MF Dnes Robert Čásenský vítězoslavně, že Češi umějí volit. Reagoval tak na obsazení postupujících do druhého kola a oba postoupivší kandidáty nepřímo označil za silné osobnosti konstatováním, že po Havlovi a Klausovi bude opět "výrazný prezident". Právě označení kandidáta coby "silné osobnosti" bývá nejčastějším odůvodněním voličského postupu u mnoha našich spoluobčanů a obráží tak hlouběji kódované vzorce české politické kultury a vztah k prezidentské autoritě. Pseudomonarchická představa hlavy státu coby "výlupku ryzí mravnosti", dohnaná do extrému v platonské vizi prezidenta jako "filozofa na trůně", je v očích průměrného voliče pragmaticky konkretizována ve vztahu ke konkrétnímu adeptovi na tento post coby obecně pojímané veřejné autoritě, disponující symbolickým vlivem, který může být využitelný směrem usměrňování politických procesů a sehrávání role stabilizujícího článku ústavního systému. Je však paradoxní, že právě rozdělení české společnosti na dva nesmiřitelné tábory dle podpory jednomu z kandidátů do druhého kola a investice důvěry v danou osobnost coby svrchovanou politickou autoritu, legitimizuje politickou roli obou finalistů volebního klání do budoucna, která intuitivně pojímané pozici symbolické autority v očích jejich skalních příznivců neodpovídá. Například doposud neutichající tzv. spor o velvyslance mezi prezidentem Milošem Zemanem a ministrem zahraničí Karlem Schwarzenbergem ukazuje faktickou politickou roli obou osobností, kterou by asi těžko mohli při zvážení všech důsledků mnozí z jejich skalních podporovatelů akceptovat. Přesto však mnozí pevně stojí za svým favoritem a možné důsledky těchto tendencí patrně ne zcela berou na zřetel. Podívejme se tedy podrobněji na tento paradox.
Je v zásadě zřejmé, že voličská většina, která zvolila v druhém kole prezidentských voleb hlavou státu Miloše Zemana, je z velké části připravena sehrát též roli příslušné voličské většiny, která v květnu příštího roku ustaví levicovou sněmovní majoritu. Těmto skalním příznivcům levicové politiky tak jde především o prosazení politických cílů, které dotčení straničtí aktéři tuto majoritu vytvářející hodlají prosazovat. Přítomnost levicového prezidenta a výrazná investice důvěry v něj je tak motivována především snahou mít v danou chvíli k dispozici takovou hlavu státu, která bude v zásadě konformní s politikou příslušné levicové vlády a nejen, že její prosazování nebude komplikovat, ale především jí bude svou autoritou na veřejnosti symbolicky zaštiťovat. Levicový prezident zkrátka nemá být ničím jiným, než vnějším symbolem síly a úspěšnosti české levice.
Paradoxní však je, že tuto pozici sám Miloš Zeman zcela zjevně nepřijímá. Prezident nechce sehrávat roli pouhé symbolické autority, nýbrž chce využívat všechny kompetence, které má k dispozici, k autoritativním zásahům a přímému formálnímu i obsahovému ovlivňování stranické a vládní politiky. Právě spor o velvyslance s pravicovým ministrem zahraničí a vládou sice může v levicových voličích vzbudit dojem, že tak prezident pouze napomáhá oslabení pravicové vlády a vládě levicové by byl naopak plně loajální. Při pozorném sledování Zemanových vyjádření přímo směrem k současné levicové opozici, především jeho projevů na sjezdech ČSSD a SPOZ, jakož i obsahu jeho "programového prohlášení", předneseného tento týden v Poslanecké sněmovně, je navýsost zřejmé, že potenciálních třecích ploch, kde se Zeman s představiteli potenciální příští levicové vlády věcně neshoduje, je více než dost. Poloprezidentské aspirace Miloše Zemana tak mohou paradoxně znamenat oslabení akceschopnosti příští levicové vlády, po jejíž existenci touží mnozí jeho skalní příznivci. Zeman totiž nechce být jen symbolickou autoritou, ale výkonným politickým lídrem.
Druhý, po druhém kole prezidentských voleb menšinový tábor příznivců Karla Schwarzenberga se dosud psychicky vyrovnává s volebním výsledkem a novým obsazením prezidentského úřadu. Součástí této "mentální regenerace" je pokračování předvolební kampaně jinými prostředky, tentokráte především poukazováním právě na tendence nového prezidenta posilovat poloprezidentské prvky v rámci výkonu jeho úřadu. K tomu, aby se tohoto cíle dalo dosáhnout, je však ideálně potřeba nějakého výrazného politického vůdce, který posilování role prezidenta v systému dokáže vahou své osobnosti čelit vytvářením alternativního centra moci, samozřejmě optimálně právě v rámci exekutivy. Nejlepší cestou k úspěšnému dosažení tohoto cíle je tak politický projekt do parlamentních voleb, jenž by právě touto defenzivní snahou legitimizoval svou politickou pozici směrem k vytvoření takové vládní většiny v Poslanecké sněmovně, kterou by bylo možno vnímat jako opoziční vůči vizím příslušného aktivistického prezidenta, a tudíž i vyvažující jeho snahy sehrávat výraznou roli v politických procesech. Je zvláštním paradoxem, že tento segment zatím vykazuje výraznou vůli do této pozice vůdce alternativní "protiprezidentské" většiny situovat právě Karla Schwarzenberga. Paradoxem je tato skutečnost především proto, že Schwarzenberg se tak ocitá v pozici reálného politického vůdce, jenž přichází s vlastním volebním programem a hlavně navzdory vší vysoké míře personalizace české politiky tuto vizi nenaplňuje sám, nýbrž ve spolupráci se svými spolustraníky a potenciálními vládními kolegy, jejichž vklad do této koncepce je logicky taktéž nemalý. Časté argumenty skalních příznivců Karla Schwarzenberga z dob prezidentské předvolební kampaně o jeho dispozicích zastávat post hlavy státu především díky jeho osobnímu charismatu aristokrata, rodinným kořenům a tradicím, zahraničním konexím a mezinárodnímu rozhledu, jakož i autoritě v očích nemalé části české společnosti, sice zřetelně opomíjely či přímo ignorovaly Schwarzenbergovu účast v současné Nečasově vládě a přímo ho vyjímaly z odpovědnosti za výsledky jejího vládnutí, to by se ovšem v rámci prezidentské kampaně s ohledem na roli prezidenta v politickém systému dalo akceptovat. Pokud chce Schwarzenberg svou roli veřejné autority a symbolického reprezentanta obsažnější vize vývoje společnosti, do kteréžto pozice byl svými příznivci namnoze automaticky situován v předvolební atmosféře, sehrávat i navzdory svému nezvolení na Hrad, měl by po příštích volbách plně opustit stranickou politiku a všechny volené funkce a odejít na Dřevíč, odkud by z pozice "českého Henryho Kissingera" mohl glosovat politický vývoj a nepřímo tak symbolicky ovlivňovat dílčí politické procesy.
Schwarzenberg však tuto roli zřetelně přijmout nehodlá a s největší pravděpodobností povede svojí stranu coby předseda a hlavní "návnada na voliče" do příštích sněmovních voleb. Český volič tak dostává jasný signál: pokud nechceš, aby skrze budoucí sněmovní levicovou většinu vládl z Hradu Miloš Zeman, nemáš jinou možnost, než volit Karla!... Český volič je tak postaven před více než obtížné dilema, co je pro budoucnost České republiky škodlivější, zda Zemanovy poloprezidentské sklony či "reformy" stávající vlády…
Autor těchto řádků se domnívá, že toto dilema však nemusí být tak tvrdou Sofiinou volbou, jak se na první pohled může jevit. To by si ovšem musel především příslušník části voličského spektra ležící na pravé straně příslušného kontinua uvědomit výše zmíněný paradox! Je jen na něm, zda dokáže proti namnoze bezskrupulózně projevované vůli k moci v řadách české politické levice postavit hodnotnou alternativu, či zda jí skrze fascinaci knížetem a jeho dýmkou, a tedy faktickou podporou vládních "reformátorů", vydláždí cestu k ústavní většině v obou komorách parlamentu…
Autor je politolog