Většinová politika paměti

12. dubna 2013 v 0:00
Bouřlivé dění okolo personálního obsazení vedoucích orgánů Ústavu pro studium totalitních režimů a spory ohledně náplně jeho činnosti, jakož i smyslu jeho existence, poměrně plasticky obrážejí hned několik neotřesitelných atributů české politické kultury posledních dvou desetiletí. Samotná prapříčina tohoto sporu, tj. způsob nazírání na minulost a zobecněná zkušenost s ní, která se má stát zdrojem kolektivní paměti daného politického společenství, zaniká v balastu bezprostředních politických zřetelů znesvářených stran a jejich ryze účelových kroků směrem taktických zisků na úkor politického protivníka. Fenomény, o nichž je zde řeč, lze ve zkratce vyjádřit ve dvou bodech: zaprvé, více než padesátiletá perioda, která bývá v českém veřejném diskurzu namnoze označována poněkud neurčitým eufemismem jako "doba nesvobody", není politickými aktéry nahlížena jako zkušenostní báze uvažování o fundamentálních hodnotách, na nichž stojí politický systém zastupitelské demokracie v jeho institucionálním rámci, a kteréžto hodnoty slouží jako nezbytný morální tmel daného politického společenství, zřídlo občanského přátelství jeho příslušníků a nástroj sounáležitosti občanů s vlastním státem a jeho institucemi. Česká polistopadová demokracie sice vykazuje zřetelnou tendenci vnímání sebe sama a své vlastní dějinné relevance na bázi negativního vymezení se vůči nedemokratické minulosti a jejím projevům, její konkrétní uskutečňování v rozhodnutích politických aktérů však nesleduje cíl dosažení této fundamentální jednoty politického společenství na bázi stvrzení kolektivní identity, vyjádřené ve společně sdíleném vztahu k minulosti včetně jejího trvale přítomného dědictví, jejím finálním výsledkem je naopak rozdělení, ba faktický rozpad takto ideálně vnímaného politického společenství, spojeného pouty občanského přátelství v platónském a aristotelském duchu. Konkrétním projevem a zároveň nástrojem tohoto rozdělení je zadruhé upřednostňovaný, a namnoze jedině představitelný způsob rozhodování o konkrétních otázkách nastavení a řízení příslušných institucí, jež by měly tomuto ideálnímu cíli sloužit, na bázi silově pojímané majoritní logiky. Je třeba přitom podtrhnout, že nejde o ojedinělý úkaz v rámci jednoho segmentu veřejného rozhodování, ale o dominantní, ba signifikantní rys české politické kultury, významně ovlivňující institucionální provoz a výstupy českého politického systému.
Na pozadí zvolení majoritní logiky rozhodování podle aktuálního poměru sil mezi politickými hráči stojí hypertrofie sebepojetí daného aktéra jakožto nositele výlučného nároku na uznání svých partikulárních zájmů a cílů jako principiálního morálního postoje, definovaného jako negace hodnotových i institucionálních rozvrhů, které jsou symbolicky spojovány s érou nesvobody. Česká (nová) pravice po roce 1989 pojímala svůj vztah ke komunistické minulosti a jejím projevům jako postoj zásadního rozchodu a zúčtování, jakkoliv podobná představa nemohla z hlediska pragmatické strategie volebního zisku být důsledná v hmatatelných institucionálních krocích (zrod voličské opory pravice v podobě tzv. vítězů transformace, mentalitně hluboce zakořeněných v hodnotových strukturách předlistopadové tzv. šedé zóny a vekslácké subkultury…). Systémová levice tak podobnou snahu kategorického nároku konkurence na uznání vlastních partikulárních ideových rozvrhů jakožto "jediných pravých demokratů" logicky vnímala jako potenciální ohrožení své vlastní legitimity, avšak nejen že nenabídla vlastní vyšší kvalitu obsahu skrze alternativní dějinnou interpretaci jakožto zdroje vlastní legitimace (např. symbolický odkaz na étos probuzené občanské společnosti roku 1968 by představoval nepochybně zcela odlišnou kvalitu hodnotového obsahu než prostředí černého trhu doby normalizace…), ale především přijala logiku rozhodování i atributy, které jí coby vhodnému "strašákovi" přisuzovala pravicová konkurence.
Tradiční vnímání tzv. politiky paměti jakožto institucionálního prosazování dominantní dějinné interpretace zkušenosti s nedemokratickou minulostí coby dynamické, narativní složky kolektivní identity, sloužící jako principiální hodnotový rámec, oživující demokratický politický systém muselo být nutně ve výše naznačeném kontextu zkarikováno do podoby prosté snahy dílčích politických aktérů získávat body skrze selektivní přístup k tématům minulosti, účelové konstrukci nových mýtů skrze ahistorickou glorifikaci některých dějinných postav a jejich činů se zřetelem k vlastní současné pozici skrze následnou sebestylizaci do role "hrdých dědiců těchto velkých postav minulosti"…
Samotné formální nastavení příslušných institucí, realizujících takto zkarikovanou politiku paměti, pak plně obráželo tuto symbolickou motivaci zúčastněných činitelů. Konkrétně ve vztahu k nastavení zákona o ÚSTR jde především o zcela nelogický, aktuální politické potřebě plně podléhající a většinové logice rozhodování uzpůsobený způsob obsazování vedoucích orgánů ústavu (Rady ÚSTR) skrze jmenování jejích členů Senátem na základě nominace Poslanecké sněmovny, prezidenta či organizací, vyvíjejících aktivitu, souvisící s činností ústavu, čímž si příslušné politické strany nepřímo ponechaly vlastní výlučnou kompetenci rozhodovat o složení Rady ÚSTR, a tedy i jeho vedení. Jmenování nových radních Senátem s většinou ČSSD a následné odvolání ředitele Daniela Hermana, jenž ve svých veřejných vystoupeních vědomě reprezentoval postoje blízké politické konkurenci, je legitimizováno identickou logikou rozhodování o obsazení orgánů a samotné činnosti ústavu v době, kdy příslušnou většinou disponovala současná senátní pravo-středová minorita. Tomu odpovídá i věcná povaha sporu, kde jednotlivé výhrady představují zjevně zástupné terče. Například pobouření ředitele Hermana z výroků některých radních o nepřítomnosti totalitního režimu v Československu po roce 1948 sice souvisí s jeho tradičním způsobem vnímání pojmu "totalita" jako synonyma jakékoliv "nedemokracie" (což ovšem v českém veřejném diskurzu není nijak ojedinělé!) a tedy jeho hlubší neznalostí teorie totalitarismu (kterou ovšem ani znát hlouběji nemůže, neboť vzděláním není politolog!), avšak příslušní radní zároveň neprojevili prakticky žádnou snahu toto zdánlivě věcné nedorozumění v poklidu vysvětlit. Vysvětlení jejich neochoty je nasnadě: radní s Hermanem nevedou intelektuální disputaci, nýbrž politický zápas, a jejich motivací zde není odborný terminologický purismus, nýbrž snaha deklasovat politického protivníka! Pro pořádek zbývá dodat, že potřeba odborné či manažerské kompetence ředitele v této věci je ve vztahu k výše naznačeným normativním východiskům smyslu existence a činnosti ústavu méně důležitou…
Je signifikantní, že většinová logika rozhodování a podřizování jeho obsahů aktuálním politickým zřetelům je všeobecně přijímáno a jakýkoliv apel na potřebu elementárního konsensu na hodnotových východiscích činnosti instituce, přispívající k posilování občanského cítění příslušníků daného politického společenství je označován za pokus zpochybňovat přirozenou pluralitou postojů a hodnot ve společnosti včetně hodnocení otázek minulosti. Pokud však vnímání této plurality znamená devalvaci či úplnou ztrátu jakéhokoliv sdíleného kolektivního vědomí o vlastní minulosti skrze rezignaci na hodnotící přístup k historickým reáliím (podtrhuji, ne nutně autoritativně vyměřeným, ale narativně zprostředkovávaným!), jde v posledku o úplný rozklad daného společenství jako politické jednotky, schopné se konstituovat jako příslušný demokratický suverén.
Fundamentální historický důraz na hodnoty a postoje, představující zdroj tohoto občanského přátelství, nemusí nutně znamenat obsažnou vizi fungování politického systému na základě propracované teorie demokracie, neboť v demokratizujících se zemích jde o elementární náklonnost občanů k politickým institucím skrze vlastní participaci. Disfunkčnost institucí zastupitelské demokracie je úzce spojena s hlouběji dějinně kódovanými vzorci politické kultury dané společnosti, jejichž původ v nedemokratických poměrech minulosti lze těžko zpochybnit.
Cíl širokého společenského konsensu na hodnotových základech demokracie není čirou utopií a není ani nedosažitelným snem. Předpokladem jeho naplnění je však přítomnost kolektivní dějinné paměti daného politického společenství. A tato paměť se nejen nedá vymazat "tlustou čárou" za minulostí, ale především se nedá manipulovat skrze silové rozhodování aktuální většiny.
Autor je politolog
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama