Kauza Julínek a pojem úspěchu

24. dubna 2013 v 17:05 | Vladimír Hanáček
Nedávno zveřejněné obvinění bývalého ministra zdravotnictví za ODS Tomáše Julínka ze strany protikorupční policie ve věci údajně pro stát nevýhodné smlouvy na provozování letecké záchranné služby dvěma soukromými společnostmi lze v této fázi řízení jen těžko směrodatně hodnotit. Není jasné, co přesně je předmětem tohoto obvinění, zda tento způsob outsourcingu je možno pokládat za zbytečně nákladný, zda skutečně došlo na straně zúčastněných k protiprávnímu jednání, ani zda na pozadí celé věci nestojí ještě jiné jednání zúčastněných stran, naplňující skutkovou podstatu trestného činu. Ať již započatá kauza Julínek přinese v budoucnu jakékoliv vyústění, je však nepochybně možno ji použít jako námět k obecnější úvaze o vztahu veřejného a soukromého sektoru, způsobech a projevech ekonomického prosazení, morální kategorii úspěchu a především politické dimenzi celé věci.
Český polistopadový politický diskurs byl ke vztahu politické a ekonomické sféry zvyklý postulovat duální vnímání úlohy státu (coby metafory veřejného sektoru) a trhu coby prostředí volné směny. Vzhledem k dominanci pravo-levého socioekonomického štěpení bylo zřejmé, že tradičním mentálním východiskem politické levice je upozorňovat na nerovnosti, generované skrze tržní mechanismus alokace statků a tedy nutnost jejich přerozdělování s cílem ovlivnit sociální dopady ekonomického procesu. S tím je tradičně spojena představa o roli státu jakožto kontrolního a regulačního orgánu a oprávnění jeho zásahů do ekonomiky. Naopak politická pravice postulovala vizi minimálního státu, tedy absenci státních zásahů do ekonomiky a důležitost role volného trhu coby nástroje generování materiálního bohatství. Základními hodnotami, které se staly zdrojem motivace k prosazení konkrétní partikulární koncepce ekonomicko-politického programu byly v případě levice společenská solidarita a sociální jistoty, zatímco v případě pravice zase individuální svoboda, sebeuskutečnění skrze výkon a hodnota úspěchu, tradičně postižitelného skrze viditelné vnější atributy jeho nositele. Prostorově se tak pohybujeme rovněž na duální ose veřejná vs. soukromá sféra coby arén uskutečňování zmiňovaných hodnot. Takto pojatá dualita sice může být srozumitelnou zkratkou vyjádření politických aspirací i vhodným nástrojem voličské mobilizace příslušných politických stran, je však zároveň příliš zjednodušující a sociální realitu svazující a hlavně obsahuje slepou skvrnu, znemožňující stoupencům jednotlivých přístupů vidět některé významné společenské fenomény, které v plnosti odhaluje až ekonomická i politická krize posledních let.
Klíčovou roli zde hraje morální kategorie úspěchu jako nejvyšší hodnoty, sloužící legitimizaci konkrétních politických projektů. Jestliže se má pojem úspěchu vázat na vnější viditelné atributy jeho nositele, zhmotněné samozřejmě především skrze jeho materiální zbohatnutí, umožňující mu vzestup v rámci sociální hierarchie a tudíž i upevnění pozice "úspěšných" jako konkrétní sociální skupiny, je tato představa zároveň doprovázena představou předchozího prosazení se "úspěšných" v rámci ekonomického procesu, spojeného s úlohou tržní konkurence. Jednoduše řečeno, úspěšný je ten, kdo dokázal uskutečnit vizi sebeprosazení se na trhu, jehož výsledkem je generování zisku. V obecnější rovině je pak předmětem uznání každý, kdo sice nedosahuje srovnatelných výsledků skrze zapojení se do procesu tržní směny, ale má odvahu a motivaci o podobný úspěch alespoň usilovat, tedy začne se ekonomicky realizovat v soukromém sektoru, tj. začne podnikat. Odtud pochází širší společenská relevance takto hodnotově legitimizované politické koncepce, kterou politická pravice po léta používala jako normativní stmelení své voličské opory. Mezi "úspěšné" se tak řadí drobní venkovští živnostníci, stejně jako majitelé větších firem, jakož i vrcholní manažéři velkých soukromých korporací, v postkomunistickém prostředí typicky například ředitelé a vedoucí pracovníci zprivatizovaných podniků.
Extrémní důraz na vnější atribut materiálního bohatství jakožto indikátoru úspěchu však v konečném důsledku znamená konec vnímání reálných procesů a prostředí, kde a jak se oněch mimořádných výsledků, umožňujících ono vnější vyjádření úspěšnosti, dosahuje. Podíváme-li se blíže na tuto dimenzi, snadno se dobereme paradoxního zjištění, že nositelé vnějších atributů úspěšnosti se namnoze realizují způsobem a v prostředí, které plně neguje výše popsanou dualitu veřejné a soukromé sféry a zcela narušuje homogenitu jednotlivých kolektivních segmentů, sdružujících příslušníky jednotlivých oblastí skrze prostorové vyjádření této duality. Lapidárně řečeno, nositelem společenského úspěchu skrze zmiňované vnější atributy materiálního bohatství a sociálního vzestupu překvapivě není drobný venkovský živnostník či majitel menší či středně velké firmy, který by dokázal svojí kreativitu a um zužitkovat skrze prosazení se v tržní konkurenci a náležející tak výlučně do soukromého sektoru. Archetypem úspěšnosti se skrze hypertrofii těchto vnějších atributů stal paradoxně manažér státní či polostátní firmy, která disponuje monopolním či minimálně oligopolním postavením na trhu v konkrétní oblasti vlastní činnosti. Taková pozice se však i symbolicky více blíží úloze vedoucích pracovníků ve státních podnicích v direktivně řízeném socialistickém hospodářství (kde vedle individuálních schopností v oblasti ekonomického řízení hraje důležitou roli též sociální kapitál a konexe příslušných aktérů směrem k politickým místům) a s představou prosazení se v tržní konkurenci nemá moc co společného. Druhým archetypem úspěšnosti se pak stává takový soukromý podnikatel, který místo prosazování se v tržní konkurenci využije svých četných osobních vazeb na politické činitele a zaměstnance státní správy s cílem získat exkluzivní pozici, či minimálně komparativní výhodu ve věci přístupu k veřejným zdrojům. Složité rozlišení mezi podnikateli, kteří dokázali nabídnout takovou kvalitu vlastní práce, že se prosadili v tržní konkurenci, a "podnikavci", kteří pouze zneužili netransparentního, korupčního a klientelismus povzbuzujícího prostředí k přístupu k veřejným prostředkům skrze zmanipulované veřejné zakázky, na nichž jsou existenčně závislí, způsobuje ve finále diskreditaci celé soukromé sféry!
Především však dochází k totálnímu zpochybnění výše naznačených hodnotových východisek politiky v hospodářské oblasti skrze veřejnou adoraci "úspěšných" dle vnějších atributů materiálního bohatství. Jsme tak svědky unikátního sémantického obratu, kde dosavadní normativní rámec legitimizace konkrétních vizí pravicové politiky ztrácí vlastní oprávnění. Pokud na tuto symbolickou proměnu současná vládní pravice včas nezareaguje a nenabídne srozumitelný program a vizi pro ty své tradiční voliče z řad příslušníků soukromého sektoru, kteří však vzhledem ke svým materiálním možnostem a žité praxi nemůžou ve výše uvedeném schématu usednout na lavici "úspěšných", pak se můžou představitelé vládních stran jen modlit, aby počet jimi vygenerovaných "úspěšných" prominentů přesahoval pětiprocentní podíl v populaci. Takový předpoklad je však naštěstí s ohledem na sociální rozvrstvení české společnosti prakticky vyloučen!

Autor je politolog
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama