Duben 2013

Kauza Julínek a pojem úspěchu

24. dubna 2013 v 17:05 | Vladimír Hanáček
Nedávno zveřejněné obvinění bývalého ministra zdravotnictví za ODS Tomáše Julínka ze strany protikorupční policie ve věci údajně pro stát nevýhodné smlouvy na provozování letecké záchranné služby dvěma soukromými společnostmi lze v této fázi řízení jen těžko směrodatně hodnotit. Není jasné, co přesně je předmětem tohoto obvinění, zda tento způsob outsourcingu je možno pokládat za zbytečně nákladný, zda skutečně došlo na straně zúčastněných k protiprávnímu jednání, ani zda na pozadí celé věci nestojí ještě jiné jednání zúčastněných stran, naplňující skutkovou podstatu trestného činu. Ať již započatá kauza Julínek přinese v budoucnu jakékoliv vyústění, je však nepochybně možno ji použít jako námět k obecnější úvaze o vztahu veřejného a soukromého sektoru, způsobech a projevech ekonomického prosazení, morální kategorii úspěchu a především politické dimenzi celé věci.
Český polistopadový politický diskurs byl ke vztahu politické a ekonomické sféry zvyklý postulovat duální vnímání úlohy státu (coby metafory veřejného sektoru) a trhu coby prostředí volné směny. Vzhledem k dominanci pravo-levého socioekonomického štěpení bylo zřejmé, že tradičním mentálním východiskem politické levice je upozorňovat na nerovnosti, generované skrze tržní mechanismus alokace statků a tedy nutnost jejich přerozdělování s cílem ovlivnit sociální dopady ekonomického procesu. S tím je tradičně spojena představa o roli státu jakožto kontrolního a regulačního orgánu a oprávnění jeho zásahů do ekonomiky. Naopak politická pravice postulovala vizi minimálního státu, tedy absenci státních zásahů do ekonomiky a důležitost role volného trhu coby nástroje generování materiálního bohatství. Základními hodnotami, které se staly zdrojem motivace k prosazení konkrétní partikulární koncepce ekonomicko-politického programu byly v případě levice společenská solidarita a sociální jistoty, zatímco v případě pravice zase individuální svoboda, sebeuskutečnění skrze výkon a hodnota úspěchu, tradičně postižitelného skrze viditelné vnější atributy jeho nositele. Prostorově se tak pohybujeme rovněž na duální ose veřejná vs. soukromá sféra coby arén uskutečňování zmiňovaných hodnot. Takto pojatá dualita sice může být srozumitelnou zkratkou vyjádření politických aspirací i vhodným nástrojem voličské mobilizace příslušných politických stran, je však zároveň příliš zjednodušující a sociální realitu svazující a hlavně obsahuje slepou skvrnu, znemožňující stoupencům jednotlivých přístupů vidět některé významné společenské fenomény, které v plnosti odhaluje až ekonomická i politická krize posledních let.
Klíčovou roli zde hraje morální kategorie úspěchu jako nejvyšší hodnoty, sloužící legitimizaci konkrétních politických projektů. Jestliže se má pojem úspěchu vázat na vnější viditelné atributy jeho nositele, zhmotněné samozřejmě především skrze jeho materiální zbohatnutí, umožňující mu vzestup v rámci sociální hierarchie a tudíž i upevnění pozice "úspěšných" jako konkrétní sociální skupiny, je tato představa zároveň doprovázena představou předchozího prosazení se "úspěšných" v rámci ekonomického procesu, spojeného s úlohou tržní konkurence. Jednoduše řečeno, úspěšný je ten, kdo dokázal uskutečnit vizi sebeprosazení se na trhu, jehož výsledkem je generování zisku. V obecnější rovině je pak předmětem uznání každý, kdo sice nedosahuje srovnatelných výsledků skrze zapojení se do procesu tržní směny, ale má odvahu a motivaci o podobný úspěch alespoň usilovat, tedy začne se ekonomicky realizovat v soukromém sektoru, tj. začne podnikat. Odtud pochází širší společenská relevance takto hodnotově legitimizované politické koncepce, kterou politická pravice po léta používala jako normativní stmelení své voličské opory. Mezi "úspěšné" se tak řadí drobní venkovští živnostníci, stejně jako majitelé větších firem, jakož i vrcholní manažéři velkých soukromých korporací, v postkomunistickém prostředí typicky například ředitelé a vedoucí pracovníci zprivatizovaných podniků.
Extrémní důraz na vnější atribut materiálního bohatství jakožto indikátoru úspěchu však v konečném důsledku znamená konec vnímání reálných procesů a prostředí, kde a jak se oněch mimořádných výsledků, umožňujících ono vnější vyjádření úspěšnosti, dosahuje. Podíváme-li se blíže na tuto dimenzi, snadno se dobereme paradoxního zjištění, že nositelé vnějších atributů úspěšnosti se namnoze realizují způsobem a v prostředí, které plně neguje výše popsanou dualitu veřejné a soukromé sféry a zcela narušuje homogenitu jednotlivých kolektivních segmentů, sdružujících příslušníky jednotlivých oblastí skrze prostorové vyjádření této duality. Lapidárně řečeno, nositelem společenského úspěchu skrze zmiňované vnější atributy materiálního bohatství a sociálního vzestupu překvapivě není drobný venkovský živnostník či majitel menší či středně velké firmy, který by dokázal svojí kreativitu a um zužitkovat skrze prosazení se v tržní konkurenci a náležející tak výlučně do soukromého sektoru. Archetypem úspěšnosti se skrze hypertrofii těchto vnějších atributů stal paradoxně manažér státní či polostátní firmy, která disponuje monopolním či minimálně oligopolním postavením na trhu v konkrétní oblasti vlastní činnosti. Taková pozice se však i symbolicky více blíží úloze vedoucích pracovníků ve státních podnicích v direktivně řízeném socialistickém hospodářství (kde vedle individuálních schopností v oblasti ekonomického řízení hraje důležitou roli též sociální kapitál a konexe příslušných aktérů směrem k politickým místům) a s představou prosazení se v tržní konkurenci nemá moc co společného. Druhým archetypem úspěšnosti se pak stává takový soukromý podnikatel, který místo prosazování se v tržní konkurenci využije svých četných osobních vazeb na politické činitele a zaměstnance státní správy s cílem získat exkluzivní pozici, či minimálně komparativní výhodu ve věci přístupu k veřejným zdrojům. Složité rozlišení mezi podnikateli, kteří dokázali nabídnout takovou kvalitu vlastní práce, že se prosadili v tržní konkurenci, a "podnikavci", kteří pouze zneužili netransparentního, korupčního a klientelismus povzbuzujícího prostředí k přístupu k veřejným prostředkům skrze zmanipulované veřejné zakázky, na nichž jsou existenčně závislí, způsobuje ve finále diskreditaci celé soukromé sféry!
Především však dochází k totálnímu zpochybnění výše naznačených hodnotových východisek politiky v hospodářské oblasti skrze veřejnou adoraci "úspěšných" dle vnějších atributů materiálního bohatství. Jsme tak svědky unikátního sémantického obratu, kde dosavadní normativní rámec legitimizace konkrétních vizí pravicové politiky ztrácí vlastní oprávnění. Pokud na tuto symbolickou proměnu současná vládní pravice včas nezareaguje a nenabídne srozumitelný program a vizi pro ty své tradiční voliče z řad příslušníků soukromého sektoru, kteří však vzhledem ke svým materiálním možnostem a žité praxi nemůžou ve výše uvedeném schématu usednout na lavici "úspěšných", pak se můžou představitelé vládních stran jen modlit, aby počet jimi vygenerovaných "úspěšných" prominentů přesahoval pětiprocentní podíl v populaci. Takový předpoklad je však naštěstí s ohledem na sociální rozvrstvení české společnosti prakticky vyloučen!

Autor je politolog

Většinová politika paměti

12. dubna 2013 v 0:00
Bouřlivé dění okolo personálního obsazení vedoucích orgánů Ústavu pro studium totalitních režimů a spory ohledně náplně jeho činnosti, jakož i smyslu jeho existence, poměrně plasticky obrážejí hned několik neotřesitelných atributů české politické kultury posledních dvou desetiletí. Samotná prapříčina tohoto sporu, tj. způsob nazírání na minulost a zobecněná zkušenost s ní, která se má stát zdrojem kolektivní paměti daného politického společenství, zaniká v balastu bezprostředních politických zřetelů znesvářených stran a jejich ryze účelových kroků směrem taktických zisků na úkor politického protivníka. Fenomény, o nichž je zde řeč, lze ve zkratce vyjádřit ve dvou bodech: zaprvé, více než padesátiletá perioda, která bývá v českém veřejném diskurzu namnoze označována poněkud neurčitým eufemismem jako "doba nesvobody", není politickými aktéry nahlížena jako zkušenostní báze uvažování o fundamentálních hodnotách, na nichž stojí politický systém zastupitelské demokracie v jeho institucionálním rámci, a kteréžto hodnoty slouží jako nezbytný morální tmel daného politického společenství, zřídlo občanského přátelství jeho příslušníků a nástroj sounáležitosti občanů s vlastním státem a jeho institucemi. Česká polistopadová demokracie sice vykazuje zřetelnou tendenci vnímání sebe sama a své vlastní dějinné relevance na bázi negativního vymezení se vůči nedemokratické minulosti a jejím projevům, její konkrétní uskutečňování v rozhodnutích politických aktérů však nesleduje cíl dosažení této fundamentální jednoty politického společenství na bázi stvrzení kolektivní identity, vyjádřené ve společně sdíleném vztahu k minulosti včetně jejího trvale přítomného dědictví, jejím finálním výsledkem je naopak rozdělení, ba faktický rozpad takto ideálně vnímaného politického společenství, spojeného pouty občanského přátelství v platónském a aristotelském duchu. Konkrétním projevem a zároveň nástrojem tohoto rozdělení je zadruhé upřednostňovaný, a namnoze jedině představitelný způsob rozhodování o konkrétních otázkách nastavení a řízení příslušných institucí, jež by měly tomuto ideálnímu cíli sloužit, na bázi silově pojímané majoritní logiky. Je třeba přitom podtrhnout, že nejde o ojedinělý úkaz v rámci jednoho segmentu veřejného rozhodování, ale o dominantní, ba signifikantní rys české politické kultury, významně ovlivňující institucionální provoz a výstupy českého politického systému.
Na pozadí zvolení majoritní logiky rozhodování podle aktuálního poměru sil mezi politickými hráči stojí hypertrofie sebepojetí daného aktéra jakožto nositele výlučného nároku na uznání svých partikulárních zájmů a cílů jako principiálního morálního postoje, definovaného jako negace hodnotových i institucionálních rozvrhů, které jsou symbolicky spojovány s érou nesvobody. Česká (nová) pravice po roce 1989 pojímala svůj vztah ke komunistické minulosti a jejím projevům jako postoj zásadního rozchodu a zúčtování, jakkoliv podobná představa nemohla z hlediska pragmatické strategie volebního zisku být důsledná v hmatatelných institucionálních krocích (zrod voličské opory pravice v podobě tzv. vítězů transformace, mentalitně hluboce zakořeněných v hodnotových strukturách předlistopadové tzv. šedé zóny a vekslácké subkultury…). Systémová levice tak podobnou snahu kategorického nároku konkurence na uznání vlastních partikulárních ideových rozvrhů jakožto "jediných pravých demokratů" logicky vnímala jako potenciální ohrožení své vlastní legitimity, avšak nejen že nenabídla vlastní vyšší kvalitu obsahu skrze alternativní dějinnou interpretaci jakožto zdroje vlastní legitimace (např. symbolický odkaz na étos probuzené občanské společnosti roku 1968 by představoval nepochybně zcela odlišnou kvalitu hodnotového obsahu než prostředí černého trhu doby normalizace…), ale především přijala logiku rozhodování i atributy, které jí coby vhodnému "strašákovi" přisuzovala pravicová konkurence.
Tradiční vnímání tzv. politiky paměti jakožto institucionálního prosazování dominantní dějinné interpretace zkušenosti s nedemokratickou minulostí coby dynamické, narativní složky kolektivní identity, sloužící jako principiální hodnotový rámec, oživující demokratický politický systém muselo být nutně ve výše naznačeném kontextu zkarikováno do podoby prosté snahy dílčích politických aktérů získávat body skrze selektivní přístup k tématům minulosti, účelové konstrukci nových mýtů skrze ahistorickou glorifikaci některých dějinných postav a jejich činů se zřetelem k vlastní současné pozici skrze následnou sebestylizaci do role "hrdých dědiců těchto velkých postav minulosti"…
Samotné formální nastavení příslušných institucí, realizujících takto zkarikovanou politiku paměti, pak plně obráželo tuto symbolickou motivaci zúčastněných činitelů. Konkrétně ve vztahu k nastavení zákona o ÚSTR jde především o zcela nelogický, aktuální politické potřebě plně podléhající a většinové logice rozhodování uzpůsobený způsob obsazování vedoucích orgánů ústavu (Rady ÚSTR) skrze jmenování jejích členů Senátem na základě nominace Poslanecké sněmovny, prezidenta či organizací, vyvíjejících aktivitu, souvisící s činností ústavu, čímž si příslušné politické strany nepřímo ponechaly vlastní výlučnou kompetenci rozhodovat o složení Rady ÚSTR, a tedy i jeho vedení. Jmenování nových radních Senátem s většinou ČSSD a následné odvolání ředitele Daniela Hermana, jenž ve svých veřejných vystoupeních vědomě reprezentoval postoje blízké politické konkurenci, je legitimizováno identickou logikou rozhodování o obsazení orgánů a samotné činnosti ústavu v době, kdy příslušnou většinou disponovala současná senátní pravo-středová minorita. Tomu odpovídá i věcná povaha sporu, kde jednotlivé výhrady představují zjevně zástupné terče. Například pobouření ředitele Hermana z výroků některých radních o nepřítomnosti totalitního režimu v Československu po roce 1948 sice souvisí s jeho tradičním způsobem vnímání pojmu "totalita" jako synonyma jakékoliv "nedemokracie" (což ovšem v českém veřejném diskurzu není nijak ojedinělé!) a tedy jeho hlubší neznalostí teorie totalitarismu (kterou ovšem ani znát hlouběji nemůže, neboť vzděláním není politolog!), avšak příslušní radní zároveň neprojevili prakticky žádnou snahu toto zdánlivě věcné nedorozumění v poklidu vysvětlit. Vysvětlení jejich neochoty je nasnadě: radní s Hermanem nevedou intelektuální disputaci, nýbrž politický zápas, a jejich motivací zde není odborný terminologický purismus, nýbrž snaha deklasovat politického protivníka! Pro pořádek zbývá dodat, že potřeba odborné či manažerské kompetence ředitele v této věci je ve vztahu k výše naznačeným normativním východiskům smyslu existence a činnosti ústavu méně důležitou…
Je signifikantní, že většinová logika rozhodování a podřizování jeho obsahů aktuálním politickým zřetelům je všeobecně přijímáno a jakýkoliv apel na potřebu elementárního konsensu na hodnotových východiscích činnosti instituce, přispívající k posilování občanského cítění příslušníků daného politického společenství je označován za pokus zpochybňovat přirozenou pluralitou postojů a hodnot ve společnosti včetně hodnocení otázek minulosti. Pokud však vnímání této plurality znamená devalvaci či úplnou ztrátu jakéhokoliv sdíleného kolektivního vědomí o vlastní minulosti skrze rezignaci na hodnotící přístup k historickým reáliím (podtrhuji, ne nutně autoritativně vyměřeným, ale narativně zprostředkovávaným!), jde v posledku o úplný rozklad daného společenství jako politické jednotky, schopné se konstituovat jako příslušný demokratický suverén.
Fundamentální historický důraz na hodnoty a postoje, představující zdroj tohoto občanského přátelství, nemusí nutně znamenat obsažnou vizi fungování politického systému na základě propracované teorie demokracie, neboť v demokratizujících se zemích jde o elementární náklonnost občanů k politickým institucím skrze vlastní participaci. Disfunkčnost institucí zastupitelské demokracie je úzce spojena s hlouběji dějinně kódovanými vzorci politické kultury dané společnosti, jejichž původ v nedemokratických poměrech minulosti lze těžko zpochybnit.
Cíl širokého společenského konsensu na hodnotových základech demokracie není čirou utopií a není ani nedosažitelným snem. Předpokladem jeho naplnění je však přítomnost kolektivní dějinné paměti daného politického společenství. A tato paměť se nejen nedá vymazat "tlustou čárou" za minulostí, ale především se nedá manipulovat skrze silové rozhodování aktuální většiny.
Autor je politolog