Březen 2013

Co mají občané právo odplevelit

24. března 2013 v 16:36 | Vladimír Hanáček
Prezident republiky Miloš Zeman navštívil o uplynulých dvou víkendech dva sjezdy politických stran. Vzhledem k tomu, že v prvním případě se jednalo o stranu, jíž dlouhá léta předsedal a za níž byl premiérem a v tom druhém o stranu, jímž je členem a čestným předsedou, nelze pokládat Zemanova vystoupení na těchto sjezdech coby vzor prezidentových vystoupení o případných návštěvách sjezdů dalších politických stran. Sociálním demokratům Zeman udělal radost prohlášením, že si přeje jejich vítězství v příštích volbách, "svým" Zemanovcům na oplátku slíbil, že jim ve volbách odevzdá svůj hlas. Daleko zajímavější je však zamyslet se nad nejen logickou, ale věcnou provázaností sdělovaných skutečností na obou sjezdech. Zeman totiž v obou případech promlouval k sobě ideově blízkým straníkům, avšak zároveň též k delegátům sjezdu dvou naprosto odlišných politických formací, pokud jde o jejich organizační rámec, sociální zakotvení a pozici v českém stranickém systému. Pokud po Zemanově veskrze zdvořilostním, avšak politicky bezpochyby významném projevu na sjezdu ČSSD mnozí jásali, že staré příkopy mezi "jezevcem z Vysočiny" a tradiční stranou, z níž kdysi Zeman výrazně napomohl učinit významného systémového aktéra, a které pak nezapomněl postoj jejího vedení v prezidentské volbě v roce 2003 jsou jeho úspěšnou revanší v letošní přímé volbě a jeho usednutím na post hlavy státu zahlazeny, potom Zemanův projev na sjezdu SPOZ nelze interpretovat jinak, než opětovný návrat k motivaci, s níž Zeman před třemi lety novou stranu zakládal, tj. posílení dominance vlastní osobnosti coby projevu posilující se tendence personalizace české politiky a oslabování role a významu tradičních, ideově čitelných a člensky stále ještě relativně početných politických stran, které prezident označil za personálně vyprázdněné. Zemanovým "majstrštykem" nejen v předneseném projevu je sousloví, které má být abstraktnější a hodnotově propracovanější programovou bází, než samotná jeho osobnost, která se zatím jeví jako téměř jediný zdroj voličské legitimace a smyslu existence jím zrozené strany. Tímto souslovím jsou tzv. práva občanů. Nejde však o césuru do ústavněprávních principů, nýbrž o prostý krycí název pro politické sdělení, na jehož pozadí je pokus o posílení personalizace politiky a otevřenou delegitimizaci politického stranictví.
Konkrétní naplnění vize posílení "práv občanů" má být dle Zemana dosaženo skrze změnu volebního systému, která má dle deklarované motivace vést k posílení možnosti volit "výrazné osobnosti" přímo občany na úkor "stranických sekretariátů". Pomiňme zde skutečnost, že v české veřejné rozpravě často užívané klišé "stranické sekretariáty" je účelově pejorativně zabarveným synonymem volených představitelů politických stran. Problémem dnešních českých zavedených stran však není ani tak praxe, že by místo volených představitelů politické strany rozhodoval stranický aparát, jako spíše to, že jejich rozhodnutí ovlivňují tzv. kmotři, stojící plně v pozadí, kteří namnoze ani řádnými členy dané strany nejsou. Proč ovšem používat dvouslovné spojení, když lze danou myšlenku vyjádřit jedním slovem: rozhodování občanů na úkor stran…
Samotná věcná podstata tohoto návrhu je pak zajímavou esencí hned několika relativně neprovázaných a z hlediska potenciálních účinků dokonce protichůdných opatření na úrovni volebního mechanismu. Volič by měl mít právo udělovat preferenční hlasy pro konkrétní kandidáty, jejichž účinnost by byla omezena pouze tříprocentní klauzulí oproti současné pětiprocentní. Takové opatření je možno beze všeho akceptovat, neboť by jistě mohlo přispět k omezení klientelistických zřetelů při sestavování kandidátních listin, avšak zároveň nevede k oslabení, či dokonce delegitimizaci role politických stran coby tradičních nositelů politických obsahů. Druhým Zemanem zmiňovaným bodem je návrh na zvýšení počtu volebních obvodů. Tento návrh není v podstatě nic jiného než v odlišném kontextu a s odlišným akcentem resuscitovaná verze volební reformy z dob tzv. opoziční smlouvy, kterou roku 2001 zrušil Ústavní soud s odůvodněním, že návrh 35 volebních obvodů znamená na výstupu posun od poměrných k většinovým účinkům volebního systému, což shledal v rozporu s literou Ústavy ČR. Tenkrát byla dominantní argumentace zastánců navržené volební reformy vedena snahou dosáhnout větší míry stability a akceschopnosti vlád skrze potenciální jednobarevné sněmovní většiny, dnes se argumentem pro toto nastavení stává zdůraznění menšího počtu kandidátů v daném obvodě, zvýrazňující kandidaturu oněch "výrazných osobností", které občané znají… Paradoxně se tak v prvním případě jedná o zvýraznění role stran, ve druhém pak naopak o jejich oslabení. A konečně třetím bodem je návrh na prosazení tzv. panašování, tedy výběru udělování hlasů kandidátům napříč kandidátními listinami. Tento model má celou řadu variant a v ČR je znám z komunálních voleb, kterýžto model označil prezident Zeman ve svém projevu jako úspěšně fungující. Politologové již drahnou dobu upozorňují na mýtus kolem tohoto volebního systému, vytvořený v širokém lidovém povědomí, tj. že volič vybírá kandidáty napříč kandidátkami a dle počtu udělených preferenčních hlasů posouvá jejich pořadí. Účinnost těchto hlasů je v reálu značně omezena, neboť je nejen limitována poměrně vysoko nastavenou hranicí 10%, ale ta se navíc nevypočítává z průměru hlasů pro stranu, jak by se dalo očekávat, ale z průměru hlasů na kandidáta. Nejznámějším případem neúčinnosti voličské snahy ovlivnit pořadí na kandidátní listině je výsledek ODS v komunálních volbách roku 2006 na Praze 5, kde voličský pokus "vykřížkovat" kontroverzního lídra kandidátky Milana Jančíka skončil přesto jeho obhájením nejen zastupitelského mandátu, ale i funkce starosty městské části.
Zemanův návrh na změnu volebního systému tak nelze vnímat jinak, než jako snahu najít takovou verzi institucionálních změn, která by zahrála na strunu posilující se nedůvěry občanů v zavedené politické strany a jejich volání po "silných osobnostech", jakož i dojmů a pocitů, namnoze nepodložených věcnými souvislostmi, souvisících s voličskou zkušeností z jednotlivých typů voleb.
Prezident Zeman však tyto emocionální stavy opětovně pasoval na "práva občanů" a prohlásil je za fundamentální hodnotový zdroj ideového obsahu a programatiky strany, jejíž dosavadní ideovou profilaci by šlo stručně shrnout v heslu: "naším programem je Miloš Zeman"… Prezident má nepochybně pravdu, když poukazuje na frapantní neschopnost zavedených politických stran vygenerovat silné a důvěryhodné lídry. Je však paradoxní, že místo apelu na vnitřní obrodu těchto stran mobilizuje občany proti nim skrze obskurní formaci, která je sama produktem těchto krizových tendencí českého politického stranictví, tedy jde o shora vytvořenou personalizovanou platformu, postavenou na charismatu a politické váze svého otce-zakladatele, který coby jedna z nejvýraznějších archetypálních osobností české polistopadové politiky nebyl stranou vygenerován, nýbrž naopak sám vygeneroval stranu. O to kontroverznější je pak závěrečná Zemanova výzva, v níž upozornil spolustraníky na potřebu politické sebezáchovy skrze neúčast ve vládní koalici a neodpovědnost za případné chyby příslušné vlády, v kteréžto souvislosti upozornil na odstrašující příklad "sedmi odrůd politického plevele". Výčet politických formací, které ony odrůdy představují je pak více než pozoruhodný. Vedle elitních klubů, personalizovaných platforem a "stran na jedno použití" či politických divizí obchodních společností zahrnul prezident do seznamu i stranu lidovou, tedy stranu s téměř stoletou tradicí, představitelku tradičního ideového proudu evropské politiky s dodnes relativně početnou, tři desítky tisíc členů čítající členskou základnou…
Toto vyjádření nelze nevnímat jako další doklad pokusu prezidenta Zemana delegitimizovat roli zavedených politických stran jako tradičních nástrojů strukturace politického prostoru, jejichž systémová role je conditio sine qua non zastupitelské demokracie. Zemanovy nesporné zásluhy na restauraci zavedených, ideově čitelných politických stran a jejich systémové role po roce 1989 zůstanou paradoxně historicky nezpochybněny jen tehdy, když voliči tyto prezidentovy výzvy nevyslyší, tzn. když svá práva nepochopí jako "odplevelování" české politiky od "stranických sekretariátů", ale naopak "odplevelení" zavedených politických stran od fenoménů korupce, klientelismu a kmotrovství, jakož i pouhé technologie moci a charismatických "spasitelských" apelů směrem k renesanci hodnotových a ideových obsahů politiky. Pokud Miloš Zeman myslí vážně své vřelé objetí s některými vrcholnými představiteli ČSSD v ostravském plynojemu, měl by k podobnému objetí vyzvat i Zemanovce. Prezident však učinil opak, tj. vyzval je k mobilizaci proti zavedeným stranám. Nebo že by snad ČSSD nebyla ideově čitelná tradiční strana, nýbrž "odrůda politického plevele"?
Autor je politolog

Politická velezrada

6. března 2013 v 21:38 | Vladimír Hanáček
Senátní obžaloba dosluhujícího prezidenta Václava Klause z velezrady pouhé tři dny před koncem jeho funkčního období není zdaleka jedinou bizarností celé již dva měsíce trvající kauzy novoroční amnestie i předchozích namnoze napjatých vztahů prezidenta a ostatních ústavních institucí. Nejparadoxnějším rozměrem celé věci je zřetelně utilitární použití trestného činu velezrady jako jediného právního institutu, který lze až do 8. března letošního roku proti prezidentu republiky použít. Senátoři opakovaně sdělovali, že samotný akt velezrady v její skutkové podstatě, definované v zákoně č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, je v případě Klausovi vyčítaných přečinů sporný, přičemž za vhodnější označení někteří navrhovatelé považují označení "ústavní delikt". V takovém případě se však nejedná o pouhou terminologickou finesu, nýbrž o odlišný právní institut. Dle ústavní novely, skrze níž byla v loňském roce zavedena přímá volba prezidenta a té její části, která vstupuje v platnost teprve se začátkem funkčního období nového prezidenta 8.3.2013, je možnost obžaloby prezidenta za trestný čin velezrady doplněna ještě obžalobou za "hrubé porušení ústavy", z čehož vyplývá, že i skutková podstata takového "hrubého porušení ústavy" by se od trestného činu velezrady (který bude nově definován přímo v ústavním textu) měla odlišovat. V obou případech jde však stále o odpovědnost hlavy státu z hlediska právního, podobně jako ve věci zrušení jeho doživotní imunity, s čímž souvisí i případný právní postih. Motivací pro podání obžaloby za velezradu ze strany horní parlamentní komory na prezidenta Klause, na něhož se tato nová ustanovení ústavy ještě nevztahují, může být teoreticky i snaha získat judikát Ústavního soudu v konkrétním případě ve věci trestného činu velezrady ještě v době, kdy o obžalobě rozhoduje výlučně horní komora parlamentu. Je opět až tragikomickým rozměrem celé věci, že Senát, který se schválením přímé volby prezidenta zbavil své významné kompetence volit hlavu státu a paralelně se zbavil i pravomoci prezidenta obžalovat z velezrady (nově Senát může podat ústavní žalobu proti prezidentu republiky pouze se souhlasem Poslanecké sněmovny!) si tuto pravomoc poprvé v praxi vyzkoušel pouhé čtyři dny před vypršením platnosti původního znění ústavy a ztrátou této své samostatné kompetence. Pokud chce dnes Senát, ústy významného představitele jedné politické strany, plnit roli ústavní pojistky, chce se říci, že tak činí "za minutu dvanáct" a že ideální příležitost v tomto bohužel již dávno promarnil…
Na rozhodnutí Senátu je však důležitější jiná souvislost, a totiž, že rozměr celé ústavní žaloby není ani tak právní, jako spíš politický. Senátoři, kteří se vyslovili pro obžalobu prezidenta z velezrady, dali především najevo svůj politický postoj vůči krokům prezidenta republiky. V tomto směru je možno souhlasit s prezidentovou reakcí na tento akt, byť je třeba podotknout, že na podobném ryze politickém prohlášení není nic špatného. Kdyby Senát přijal v dané věci neformální rezoluci, nejednalo by se o prakticky užitný instrument, který by se dal proti prezidentovi použít. Kámen úrazu je ovšem v tom, že obžaloba prezidenta z velezrady plní v tomto případě substituční funkci za jiný ústavní institut, který navzdory zavedení přímé volby a ústavní novele v českém ústavním pořádku dosud neexistuje. Tímto institutem je princip politické odpovědnosti prezidenta republiky. Ústavní úpravu je možno pojmout různě. Tradičně jde ale o odpovědnost prezidenta jinému ústavnímu orgánu, který v případě, že prezident republiky "politicky selže", může přistoupit k aktu jeho odvolání. V politických systémech s přímou volbou hlavy státu není příliš představitelný jiný institut odvolatelnosti prezidenta, než všelidové hlasování. Dle míry užitnosti daného institutu je možno provést jeho formální nastavení. Pokud by například hlasování o odvolání prezidenta šlo vyvolat pouhým rozhodnutím jedné parlamentní komory a k jeho úspěšnému provedení by stačila nadpoloviční většina zúčastněných občanů, jednalo by se o institut mimořádně účinný, a tedy i v konkrétní situaci snadno zneužitelný k aktu politické msty či odstranění nepohodlného politického konkurenta. Pokud by ovšem podmínky platnosti hlasování byly definovány přísněji, tedy například nutností účasti nadpoloviční většiny všech oprávněných voličů na hlasování či stanovení kvóra tří pětin zúčastněných voličů pro odvolání, aby bylo referendum úspěšné, dal by se tento institut zneužít k politické revanši jen stěží. Na druhou stranu k jeho praktické použitelnosti by nebylo vhodné doplňovat jeho účinky nějakými doprovodnými mimořádnými instituty, které známe například ze sousedního Slovenska. Zde v případě neplatnosti lidového hlasování o odvolání prezidenta začíná stávajícímu prezidentovi v daný moment plynout nové funkční období a zároveň má právo rozpustit jednokomorový parlament, který hlasování o jeho odvolání třípětinovou většinou vyvolal.
Institut odvolatelnosti prezidenta republiky, ať už v jakékoliv podobě, by však nepochybně znamenal ustavení politické odpovědnosti prezidenta republiky, která představuje vyvažující nástroj vůči přímé demokratické legitimitě, kterou přímo volený prezident nově disponuje. Je škoda, že místo planého gesta obžaloby z velezrady ve stejný týden, kdy prezidentovi končí mandát, neiniciovali senátoři systémově daleko více potřebnou novelu čl. 54 odst. 3 ústavy, jíž by byl tento institut uveden v život. Ve věci iniciace lidového hlasování o odvolatelnosti prezidenta republiky by pak Senát mohl získat i důležitou výsostnou kompetenci, kterých se sám dříve, jak jsme uvedli výše, dobrovolně zbavil. Lidové hlasování o odvolatelnosti prezidenta by mohlo být například iniciováno Senátem ústavní většinou. Nezbývá jen doufat, že se v budoucnu najde v horní komoře (a nejen v ní) někdo, kdo se pro vyjádření politické vůle bude dovolávat adekvátních ústavních nástrojů a nebude k němu využívat ty z nich, které rutinně politický charakter nemají.
Autor je politolog