Nečekané vyústění sporu o občanskou společnost v podání Václava Klause

15. února 2013 v 23:34 | Vladimír Hanáček
Nedávné výroky dosluhujícího prezidenta Václava Klause na adresu jeho zesnulého předchůdce Václava Havla, poskytnuté polskému konzervativnímu periodiku Do Rzeczy, je možno chápat jako svého druhu vyústění a snad i počátek postupného utlumování tzv. sporu o občanskou společnost. Toto označení se dostalo již v 90. letech veřejné polemice dvou tehdejších vrcholných ústavních činitelů o úloze tzv. občanské společnosti, kterýžto pojem explicitně vyzdvihl prezident Václav Havel ve svém novoročním projevu 1.1.1994. Při notné míře zjednodušení můžeme Havlovo vidění role a významu občanské společnosti definovat jako úctu a respekt nositelů veřejné moci k spontánním, často neformálním a různé cíle sledujícím procesům občanské aktivity, odehrávajícím se mimo organizovaný a právně-formalizovaný rámec institucí státu, včetně politických stran. Polemická reakce tehdejšího premiéra Václava Klause vůči Havlově vizi občanské společnosti spočívala v odmítnutí takového vidění jako představy "zavádějící", která může v krajním případě znamenat ohrožení svobody jednotlivce a společnosti. Klaus chápal Havlovu vizi občanské společnosti a její role jako útok na tradiční instituce politické demokracie, především zastupitelský princip a volnou soutěž politických stran, jakož i na instituci trhu jako nástroje uskutečnění svobodného jednotlivce v rovině ekonomické. Celý spor později získal politické kontury a významně ovlivnil samotné politické procesy především v éře tzv. opoziční smlouvy.
Účelem tohoto pojednání není průběh sporu představit a vynést o jednotlivých argumentech, jakož i jejich politické relevanci, dostatečně obsáhlé hodnotící soudy. Pro tyto účely nezbývá než odkázat laskavého čtenáře na kvalitní práce k tomuto tématu z pera Václava Žáka či Milana Znoje. Důležitější je zde upozornit na zajímavé a v mnohém možná nečekané vyústění samotného sporu, které nedávné Klausovy výroky obsahují. Václav Klaus v nich označil postoje svého zesnulého předchůdce jako "extrémní levičáctví". Havel chtěl podle Klause místo demokracie "elitářskou postdemokracii"a "místo konzervatismu a tradičních hodnot prosazoval modernistické boření existujícího lidského řádu", což Klaus pokládá za "ozvěnu francouzského jakobínství." Pozdější Klausovo mediální podtržení, že si za výroky stojí a že"toto tvrdil už dávno," můžeme chápat nejen jako snahu odmítnout námitky, že mediální denunciace vizí a postojů zesnulého oponenta nemusí být vnímána jako čestná polemika, ale také tyto výroky jasně zasadit do celého výše zmíněného argumentačního rámce tzv. sporu o občanskou společnost. Takové zdůvodnění je v mnoha ohledech očekávatelné a snad i logické. Je zde však jedna podstatná rétorická proměna, která dodává této finální fázi sporu zásadně novou kvalitou. Touto změnou já právě snaha Václava Klause celý havlovsko-klausovský spor o občanskou společnost symbolicky zarámovat skrze dichotomii levice - pravice.
Tato poloha se v Klausově argumentaci ve vztahu ke kritice Havlovy vize občanské společnosti v minulosti prakticky vůbec neobjevovala. Sama o sobě v logice užívané argumentace by ani nepůsobila nijak ústrojně. Jestliže Václav Klaus pokládal Havlovu vizi mj. i jako ohrožení role standardních politických stran a pluralitního stranického systému, snažil se tak pozici svého oponenta plně deligitimizovat. Pokud by v takové chvíli jako odůvodnění této snahy používal tradiční prostorové zjednodušení ideového spektra na levici a pravici, znamenalo by to tak trošku pálení do vlastních řad, poněvadž bez této tradiční dichotomie se strukturace pluralitního stranického systému prakticky neobejde. Pro Klausovo vnímání ideové plurality bylo sice vždy typické, že dualitu levice -pravice chápal jako dichotomii a nikoliv jako kontinuum, leč to nic nemění na tom, že o legitimitě tohoto schématu nikdy významně nepochyboval. Označení Václava Havla za "extrémního levičáka" tedy může být chápáno jako pokus prohlásit pravolevou dualitu v kontextu politické demokracie a svobodné společnosti dle Klausova vidění za nelegitimní, ba dokonce nežádoucí. Ani užitý přívlastek "extrémní" zdá se nemůže tuto hypotézu plně zpochybnit.
Označit politické postoje a vize Václava Havla za levicové je jistě v mnoha ohledech relevantní, nicméně je také pak nezbytné odpovědět na otázku, jaká kritéria pro identifikaci konkrétních ideových obsahů na pravolevé ose radno užít. Nejznámějším a dle mého soudu též nejužitečnějším kritériem je východisko, formulované dnes již nežijícím italským politologem Norbertem Bobbiem, který jako klíčovou hodnotu, tvořící referenční rámec identifikace pojmů levice a pravice, spatřuje způsob vztahování se a akcentace obecně hodnoty rovnosti jako klíčového zdroje ideové sebedefinice daného politického aktéra. Bobbio zastává názor, že pro politickou levici je pojem rovnosti vždy klíčovou hodnotou a východiskem ideového vymezení, ať už je tato hodnota chápána jako rovnost uznání, rovnost příležitostí, materiální či aritmetická rovnost. Naopak politická pravice, jež nadřazuje hodnotu rovnosti jiným klíčovým hodnotám, může naopak pokládat určitou formu nerovnosti jako adekvátní cílový stav.
Pokud se prizmatem Bobbiova vymezení pojmů levice a pravice podíváme na Klausovu argumentaci, zjistíme, že této intenci ne zcela odpovídá. Jestliže Václav Klaus pokládá za synonymum "extrémního levičáctví" vizi "elitářské postdemokracie", kterou se zřetelem ke klasické definici tohoto pojmu, vypracované v Itálii působícím britským politologem Colinem Crauchem, můžeme chápat jako pokus ekonomické oligarchie a nevolených zájmových skupin ovládnout orgány veřejné moci a dosáhnout tak realizace svých partikulárních zájmů proti vůli a na úkor většiny příslušníků společnosti, která dané mocenské orgány ustavuje, je zřejmé, že s Bobbiovým vymezením pojmu levice nemá podobné vidění prakticky nic společného. Snaha depolitizovat důležitá témata veřejného rozhodování přenosem kompetencí na nevolené sbory expertů (tzv. epistemické komunity) a nahrazování dominantní role volených orgánů veřejné moci, reprezentujících vůli občanů, vlivem nevolených nadnárodních ekonomických elit je naopak spíše konformní s ortodoxním pojetím ekonomického liberalismu laissez faire, k němuž se vždy hlásil Václav Klaus a které též tvoří důležité hodnotové pozadí "reformní" politiky současné Nečasovy vlády. Na první pohled je zřejmé, že sám pojem "elitářství" lze již čistě v sémantické rovině vnímat jako svého druhu protiklad pojmu rovnost, resp. participace, kteréžto hodnoty stojí v pozadí Bobbiova fundamentu levicové politiky.
Tato skutečnost jistě neznamená, že bychom konkrétní ideové postoje a vize Václava Havla, které bývalý prezident po dobu své aktivní veřejné činnosti zastával, nemohli vnímat jako svébytnou variantu takových ideově-politických rozvrhů, které je možno označit za levicové. Havlův celoživotní principiální důraz na hodnotu lidských práv a odmítání podřizování této hodnoty jakýmkoliv pragmatickým kalkulacím, stejně jako respekt a veřejné vyzdvižení různých alternativních životních stylů, důraz na ekologii a odmítání exploatačního přístupu k přírodním zdrojům či obdiv k různým formám východní spirituality je v mnoha ohledech blízký hodnotovému rámci, vytvářejícímu ideová východiska Nové levice. Do tohoto rámce jistě patří též zmiňovaný koncept tzv. občanské společnosti. Naopak Klausem v nedávnem rozhovoru zdůrazněná Havlova pozice zahraničně-politického intervencionismu, upřesněná na příkladu Havlovy podpory bombardování Jugoslávie roku 1999, je příkladem politického postoje, jenž je naopak blízký ideovému proudu neokonzervatismu coby součásti politiky Nové pravice v USA. Václav Havel se svým aktivním souhlasem s intervencionistickou zahraničně-politickou koncepcí, zformulovanou v tzv. Bushově doktríně, a explicitní podporou americké invaze do Iráku roku 2003 stal významným spojencem tehdejší republikánské administrativy a její argumentace ohledně poslání USA konvertovat zbytek světa v duchu "tradičních hodnot americké demokracie." Ať už si o této pozici myslíme cokoliv, jedno je jisté, že podobné vidění skutečnosti rozhodně nelze pokládat za standardní součást levicové ideové výbavy. I američtí demokratičtí liberálové zastávali například ve věci invaze do Iráku na rozdíl od Václava Havla většinově odmítavé stanovisko. Klausův deklarovaný realismus coby "respekt ke kterékoliv zemi světa" má paradoxně možná blíže k zahraničně-politické koncepci v témže rozhovoru ostře kritizované administrativy prezidenta Obamy, než k Havlem podporované politice republikánského prezidenta Bushe mladšího.
Tento exkurz neuvádím proto, abych výroky Václava Klause popřel poukazem na objektivní skutečnosti, jako spíše proto, abychom zřetelněji viděli ryzí účelovost Klausovy argumentace. Ta ovšem s ohledem na dosavadní již téměř dvacetiletý průběh sporu není nijak překvapující. Velmi zarážející je na ní ovšem užité dělení na levici a pravici, signalizující Klausovu možnou snahu plně delegitimizovat levicové ideově-politické rozvrhy jako "extremismus".
Tyto výroky je však možno chápat též jako součást některými komentátory zmiňované snahy dosluhujícího prezidenta v závěru své politické kariéry plně destruovat vlastní politický odkaz a pozitivní výsledky svého politického působení, nejtypičtěji ztělesněné povahou Klausovy nedávné novoroční amnestie…
Autor je politolog
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama