Únor 2013

Čí antikomunismus? Čí diletantství?

17. února 2013 v 23:05 | Vladimír Hanáček
V minulých dnech přinesly protesty jihočeských studentů a s nimi sympatizujících občanů proti krajské koalici s účastí komunistů první Pyrrhovo vítězství: radní pro školství za KSČM Vítězslava Baborová se ze zdravotních důvodů vzdala funkce. O Pyrrhovo vítězství jde proto, že jedno uvolněné místo v krajské radě bude jistě obsazeno jiným zástupcem KSČM a cílem protestujících nebyl osobní odchod Baborové, ale rozpuštění krajské koalice sociálních demokratů s komunisty jako takové. Demonstranti definují svůj klíčový požadavek již čtvrt roku celkem jasně: vytvoření krajské koalice na jiném půdorysu bez účasti KSČM, kterou pokládají za "totalitní" stranu. Naopak stoupenci tohoto koaličního řešení pokládají svými příležitostnými mediálními vyjádřeními protesty za "fašizoidní tendenci", protiústavní akt, či nedemokratické postupy. Občasné intelektuálské mentorování demonstrantů z neznalosti politologické terminologie je nepochybně častěji motivováno snahou některých politologů autoritativně vyměřit kontury ryze politického diskurzu v zájmu dosažení konkrétních ryze politických cílů, než odborným metodologickým purismem. Proto si dovolím zde odhlédnout od občasných terminologických nepřesností demonstrantů-nepolitologů a pokusím se v podobném duchu nejprve poukázat i na podobné přešlapy druhé strany.
Výše zmíněné termíny jsou nejen neobhajitelné, ale z věcného hlediska i v kontextu politické teorie naprosto absurdní sofistikou. O "fašizoidní tendence" by se jednalo, kdyby demonstranti požadovali nejen zánik krajské koalice, ale i rozpuštění krajského zastupitelstva a ideálně dosazení nevoleného orgánu, který by samosprávu nejlépe již trvale řídil, či poté, kdyby k prosazení svých požadavků použili fyzické násilí. Takové úsilí by pak nepochybně bylo v principiálním rozporu s ústavní pořádkem ČR. O nedemokratických požadavcích by se dalo mluvit, kdyby demonstranti označovali v říjnu loňského roku uskutečněné krajské volby za neplatné a dovolávali by se např. nových voleb, do nichž už by ovšem minimálně jedna ze stran současné krajské koalice nebyla připuštěna. Takové požadavky demonstranti nevznášejí. Tito požadují pouze volbu alternativního řešení koaliční spolupráce, a to plně v souladu s výsledky loňských krajských voleb. Představují tak tu část občanské společnosti v regionu, která voličsky sympatizuje se současnou krajskou opozicí, resp. jejími konkrétními stranickými představiteli. Takový stav není v demokratickém politickém systému nic výjimečného a už vůbec nejde o stav nežádoucí. Naopak, aktivita demonstrantů je dokladem snahy využívat i mimovolební prostředky občanské participace včetně pouličních demonstrací k vyjádření své vůle, nikoliv nutně k jejímu prosazení, poněvadž k tomu žádné reálné prostředky demonstranti k dispozici nemají. Někteří kolegové politologové, kteří počínání demonstrantů označují za snahu revidovat volby, tak dávají především najevo, že k nevolebním způsobům artikulace vůle voličů nemají příliš pochopení. Takový postoj je zcela legitimní. Jen bych však poté očekával, že si své zásadové schumpeteriánství ponechají a projeví i v odlišné situaci, kdy jejich politické sympatie budou patřit stranám opozičním…
Již výše jsme však uvedli, že v dotčené rozpravě nejde primárně o odbornou diskuzi o ideálním modelu nastavení institucí veřejné moci, ale jedná se o modelování politického diskurzu a snahu vytvářet symbolické obsahy, jimž mohou být v kontextu současné tuzemské politické situace přisuzovány normativní významy. Diskurzivní schéma, které poskytují výstupy na toto téma z poslední doby, lze vyjádřit skrze následující binární opozici: současné krajské koalice vytvářejí principiální odpůrci ideových obsahů a jejich politických uskutečnění v podání současné Nečasovy vlády. Proto tedy v opozici vůči těmto aktérům stojí pouze a výlučně sympatizanti současné vlády a její politiky, pro něž je charakteristická v lepším případě extrémně nízká politická informovanost a sami jsou namnoze obětí hypertrofie vnějších optických symbolů a formálních balení před věcným ideovým a hodnotovým obsahem, v horším případě pak odpůrci krajských vlád představují vědomé a zatvrzelé sympatizanty ideového proudu, ztělesněného v současné vládní reprezentaci. Binární opozice, které má být přisouzen punc nezpochybnitelnosti a všeobsažnosti vyjádření českého politického prostoru, je tak poměrně jednoduchá: krajská vládnoucí oranžovo-rudá levice vs. vládní pravice a její neoliberální ortodoxie. Vyberte si!...
Takové vidění politické skutečnosti je nejen strukturálně enormně svazující a zjednodušené, ale i ve vztahu k stranicko-politickým poměrům ve většině krajských zastupitelstev po podzimních volbách neodpovídající realitě. Kdyby situace v krajských zastupitelstvech včetně toho jihočeského odpovídala výše uvedenému duálnímu schématu, obsahoval by pak požadavek alternativního koaličního uspořádání nutně variantu spolupráce celostátně opoziční ČSSD se stranami vládní koalice, což by i při vědomí specifik politické agendy, o níž se na úrovni krajských samospráv rozhoduje, byla varianta politicky ne zcela odůvodněná. Demonstranty by pak s jejich požadavkem bylo možno usvědčit minimálně z politického diletantismu. Takové řešení však pro uskutečnění alternativní koaliční spolupráce na krajích není vzhledem k poměru sil nezbytné. V Jihočeském kraji se konkrétní navrhovanou variantou ze strany demonstrantů stala potenciální koalice ČSSD - hnutí Jihočeši 2012 - KDU-ČSL. Demonstrující tak dávají najevo nejen skutečnost, že respektují právo vítěze voleb být součástí vládnoucí koalice a obsazovat klíčové exekutivní funkce krajské samosprávy, včetně postu hejtmana, ale taktéž reflektují skutečnost, že preferovanými koaličními partnery pro ČSSD nemohou být strany současné vládní koalice na centrální úrovni, čemuž i zástupci dvou posledně jmenovaných subjektů vyšli vstříc ukončením povolební potenciální koaliční spolupráce s vládní TOP 09 a STAN (potenciální námitka, že člen hnutí Jihočeši 2012, poslanec Michal Doktor často hlasuje v Poslanecké sněmovně pro vládní návrhy zákonů, je zde zcela podružného významu). Není proto překvapivé, že jedním ze dvou mluvčích stávkového výboru demonstrujících je i student Jihočeské univerzity, člen KDU-ČSL a předseda jihočeských Mladých lidovců Šimon Heller, jehož aktivitu označil hejtman Jiří Zimola v Parlamentních listech za projev nesouhlasu neúspěšného kandidáta ve volbách s konstelací, údajně odrážející vůli voličů. Takové tvrzení je nejen neobhajitelné v kontextu poměru sil v zastupitelstvu kraje, jakož i logiky účinků poměrného volebního systému samotné, ale především jde o poměrně ostrou invektivu významného představitele ČSSD vůči řadovému členovi politické strany, která nejen že sdílí mnohé kritické postoje sociálních demokratů vůči politice Nečasovy vlády (byť z jiných hodnotových východisek), ale která ve dvou krajích (kde bylo koneckonců alternativní levostředové řešení bez účasti komunistů realizováno) koaličně spolupracuje s nejsilnější ČSSD.
Zde se dostáváme též k poslednímu diskutovanému bodu, který je demonstrantům často vytýkán. Kromě potenciální apoteózy politiky Nečasovy vlády jsou demonstranti obviňováni z "primitivního antikomunismu". Tento se dle některých teoretiků vyznačuje účelovými poukazy na historické události z dob komunistického režimu, které jsou následně v soudobém politickém diskurzu používány jako nástroj volební mobilizace vůči stranám, které jsou veřejně vykreslovány nejen jako nositelky odpovědnosti za tyto historické události (typicky politické vraždy 50. let), ale též "spolupachatelky" potenciálně analogického politického vývoje v budoucnu. Jde tedy o ryze účelovou symbolickou vějičku, která je v rámci předvolebního boje cílena nejen proti nereformované nástupkyni někdejší státostrany, ale především vůči jejímu potenciálnímu koaličnímu partnerovi v podobě ČSSD coby dominantnímu pólu na levici. Tento nástroj volební mobilizace, dokonale vyjádřený ve všudypřítomném hesle "KSČSSD", používala opakovaně především současná vládní pravice v několika posledních sněmovních volbách.
Je podobná tendence patrná i v případě "krajských" demonstrantů? Je zde několik do očí bijících rozdílů! Zaprvé demonstranti se nemobilizují vůči potenciální koalici ČSSD - KSČM před volbami, nýbrž po volbách. Nemobilizují se tedy vůči ryze hypotetické variantě, ale vůči reálně existující politické skutečnosti. Zadruhé, protest není namířen primárně vůči ČSSD, která není obviňována ze "spolupachatelství" minulých i budoucích špatností. Naopak demonstranti dávají najevo, že i pro ČSSD je jiná varianta koaliční spolupráce prospěšná. Zatřetí, protest nesleduje cíl posílit pravicové oponenty ČSSD, neboť volební výsledek vládních stran jejich účast v krajské koalici ani neumožňuje.
Demonstrující tedy formulují požadavky, které jistě mají politické racio, jejichž motivace je ovšem primárně nikoliv politická, nýbrž morální. Demonstranti, kteří si hladovkou připomínají ve výroční dny oběti komunistického bezpráví přelomu 40. a 50. let včetně předúnorových sociálních demokratů, jsou obviňováni z "primitivního antikomunismu" ve výše naznačeném schématu. ČSSD jim nemohla dát pro podobný protest pádnější argument, než přizvání neostalinských dogmatiků do krajských koalic. Ba co víc, možná tak paradoxně ČSSD a její sympatizanti z řad odborné veřejnosti přispívají i k relativizaci, nebo dokonce rehabilitaci současné Nečasovy vlády a jejích "reforem" před příštími sněmovními volbami…
Autor je politolog, je členem KDU-ČSL a Mladých lidovců

Nečekané vyústění sporu o občanskou společnost v podání Václava Klause

15. února 2013 v 23:34 | Vladimír Hanáček
Nedávné výroky dosluhujícího prezidenta Václava Klause na adresu jeho zesnulého předchůdce Václava Havla, poskytnuté polskému konzervativnímu periodiku Do Rzeczy, je možno chápat jako svého druhu vyústění a snad i počátek postupného utlumování tzv. sporu o občanskou společnost. Toto označení se dostalo již v 90. letech veřejné polemice dvou tehdejších vrcholných ústavních činitelů o úloze tzv. občanské společnosti, kterýžto pojem explicitně vyzdvihl prezident Václav Havel ve svém novoročním projevu 1.1.1994. Při notné míře zjednodušení můžeme Havlovo vidění role a významu občanské společnosti definovat jako úctu a respekt nositelů veřejné moci k spontánním, často neformálním a různé cíle sledujícím procesům občanské aktivity, odehrávajícím se mimo organizovaný a právně-formalizovaný rámec institucí státu, včetně politických stran. Polemická reakce tehdejšího premiéra Václava Klause vůči Havlově vizi občanské společnosti spočívala v odmítnutí takového vidění jako představy "zavádějící", která může v krajním případě znamenat ohrožení svobody jednotlivce a společnosti. Klaus chápal Havlovu vizi občanské společnosti a její role jako útok na tradiční instituce politické demokracie, především zastupitelský princip a volnou soutěž politických stran, jakož i na instituci trhu jako nástroje uskutečnění svobodného jednotlivce v rovině ekonomické. Celý spor později získal politické kontury a významně ovlivnil samotné politické procesy především v éře tzv. opoziční smlouvy.
Účelem tohoto pojednání není průběh sporu představit a vynést o jednotlivých argumentech, jakož i jejich politické relevanci, dostatečně obsáhlé hodnotící soudy. Pro tyto účely nezbývá než odkázat laskavého čtenáře na kvalitní práce k tomuto tématu z pera Václava Žáka či Milana Znoje. Důležitější je zde upozornit na zajímavé a v mnohém možná nečekané vyústění samotného sporu, které nedávné Klausovy výroky obsahují. Václav Klaus v nich označil postoje svého zesnulého předchůdce jako "extrémní levičáctví". Havel chtěl podle Klause místo demokracie "elitářskou postdemokracii"a "místo konzervatismu a tradičních hodnot prosazoval modernistické boření existujícího lidského řádu", což Klaus pokládá za "ozvěnu francouzského jakobínství." Pozdější Klausovo mediální podtržení, že si za výroky stojí a že"toto tvrdil už dávno," můžeme chápat nejen jako snahu odmítnout námitky, že mediální denunciace vizí a postojů zesnulého oponenta nemusí být vnímána jako čestná polemika, ale také tyto výroky jasně zasadit do celého výše zmíněného argumentačního rámce tzv. sporu o občanskou společnost. Takové zdůvodnění je v mnoha ohledech očekávatelné a snad i logické. Je zde však jedna podstatná rétorická proměna, která dodává této finální fázi sporu zásadně novou kvalitou. Touto změnou já právě snaha Václava Klause celý havlovsko-klausovský spor o občanskou společnost symbolicky zarámovat skrze dichotomii levice - pravice.
Tato poloha se v Klausově argumentaci ve vztahu ke kritice Havlovy vize občanské společnosti v minulosti prakticky vůbec neobjevovala. Sama o sobě v logice užívané argumentace by ani nepůsobila nijak ústrojně. Jestliže Václav Klaus pokládal Havlovu vizi mj. i jako ohrožení role standardních politických stran a pluralitního stranického systému, snažil se tak pozici svého oponenta plně deligitimizovat. Pokud by v takové chvíli jako odůvodnění této snahy používal tradiční prostorové zjednodušení ideového spektra na levici a pravici, znamenalo by to tak trošku pálení do vlastních řad, poněvadž bez této tradiční dichotomie se strukturace pluralitního stranického systému prakticky neobejde. Pro Klausovo vnímání ideové plurality bylo sice vždy typické, že dualitu levice -pravice chápal jako dichotomii a nikoliv jako kontinuum, leč to nic nemění na tom, že o legitimitě tohoto schématu nikdy významně nepochyboval. Označení Václava Havla za "extrémního levičáka" tedy může být chápáno jako pokus prohlásit pravolevou dualitu v kontextu politické demokracie a svobodné společnosti dle Klausova vidění za nelegitimní, ba dokonce nežádoucí. Ani užitý přívlastek "extrémní" zdá se nemůže tuto hypotézu plně zpochybnit.
Označit politické postoje a vize Václava Havla za levicové je jistě v mnoha ohledech relevantní, nicméně je také pak nezbytné odpovědět na otázku, jaká kritéria pro identifikaci konkrétních ideových obsahů na pravolevé ose radno užít. Nejznámějším a dle mého soudu též nejužitečnějším kritériem je východisko, formulované dnes již nežijícím italským politologem Norbertem Bobbiem, který jako klíčovou hodnotu, tvořící referenční rámec identifikace pojmů levice a pravice, spatřuje způsob vztahování se a akcentace obecně hodnoty rovnosti jako klíčového zdroje ideové sebedefinice daného politického aktéra. Bobbio zastává názor, že pro politickou levici je pojem rovnosti vždy klíčovou hodnotou a východiskem ideového vymezení, ať už je tato hodnota chápána jako rovnost uznání, rovnost příležitostí, materiální či aritmetická rovnost. Naopak politická pravice, jež nadřazuje hodnotu rovnosti jiným klíčovým hodnotám, může naopak pokládat určitou formu nerovnosti jako adekvátní cílový stav.
Pokud se prizmatem Bobbiova vymezení pojmů levice a pravice podíváme na Klausovu argumentaci, zjistíme, že této intenci ne zcela odpovídá. Jestliže Václav Klaus pokládá za synonymum "extrémního levičáctví" vizi "elitářské postdemokracie", kterou se zřetelem ke klasické definici tohoto pojmu, vypracované v Itálii působícím britským politologem Colinem Crauchem, můžeme chápat jako pokus ekonomické oligarchie a nevolených zájmových skupin ovládnout orgány veřejné moci a dosáhnout tak realizace svých partikulárních zájmů proti vůli a na úkor většiny příslušníků společnosti, která dané mocenské orgány ustavuje, je zřejmé, že s Bobbiovým vymezením pojmu levice nemá podobné vidění prakticky nic společného. Snaha depolitizovat důležitá témata veřejného rozhodování přenosem kompetencí na nevolené sbory expertů (tzv. epistemické komunity) a nahrazování dominantní role volených orgánů veřejné moci, reprezentujících vůli občanů, vlivem nevolených nadnárodních ekonomických elit je naopak spíše konformní s ortodoxním pojetím ekonomického liberalismu laissez faire, k němuž se vždy hlásil Václav Klaus a které též tvoří důležité hodnotové pozadí "reformní" politiky současné Nečasovy vlády. Na první pohled je zřejmé, že sám pojem "elitářství" lze již čistě v sémantické rovině vnímat jako svého druhu protiklad pojmu rovnost, resp. participace, kteréžto hodnoty stojí v pozadí Bobbiova fundamentu levicové politiky.
Tato skutečnost jistě neznamená, že bychom konkrétní ideové postoje a vize Václava Havla, které bývalý prezident po dobu své aktivní veřejné činnosti zastával, nemohli vnímat jako svébytnou variantu takových ideově-politických rozvrhů, které je možno označit za levicové. Havlův celoživotní principiální důraz na hodnotu lidských práv a odmítání podřizování této hodnoty jakýmkoliv pragmatickým kalkulacím, stejně jako respekt a veřejné vyzdvižení různých alternativních životních stylů, důraz na ekologii a odmítání exploatačního přístupu k přírodním zdrojům či obdiv k různým formám východní spirituality je v mnoha ohledech blízký hodnotovému rámci, vytvářejícímu ideová východiska Nové levice. Do tohoto rámce jistě patří též zmiňovaný koncept tzv. občanské společnosti. Naopak Klausem v nedávnem rozhovoru zdůrazněná Havlova pozice zahraničně-politického intervencionismu, upřesněná na příkladu Havlovy podpory bombardování Jugoslávie roku 1999, je příkladem politického postoje, jenž je naopak blízký ideovému proudu neokonzervatismu coby součásti politiky Nové pravice v USA. Václav Havel se svým aktivním souhlasem s intervencionistickou zahraničně-politickou koncepcí, zformulovanou v tzv. Bushově doktríně, a explicitní podporou americké invaze do Iráku roku 2003 stal významným spojencem tehdejší republikánské administrativy a její argumentace ohledně poslání USA konvertovat zbytek světa v duchu "tradičních hodnot americké demokracie." Ať už si o této pozici myslíme cokoliv, jedno je jisté, že podobné vidění skutečnosti rozhodně nelze pokládat za standardní součást levicové ideové výbavy. I američtí demokratičtí liberálové zastávali například ve věci invaze do Iráku na rozdíl od Václava Havla většinově odmítavé stanovisko. Klausův deklarovaný realismus coby "respekt ke kterékoliv zemi světa" má paradoxně možná blíže k zahraničně-politické koncepci v témže rozhovoru ostře kritizované administrativy prezidenta Obamy, než k Havlem podporované politice republikánského prezidenta Bushe mladšího.
Tento exkurz neuvádím proto, abych výroky Václava Klause popřel poukazem na objektivní skutečnosti, jako spíše proto, abychom zřetelněji viděli ryzí účelovost Klausovy argumentace. Ta ovšem s ohledem na dosavadní již téměř dvacetiletý průběh sporu není nijak překvapující. Velmi zarážející je na ní ovšem užité dělení na levici a pravici, signalizující Klausovu možnou snahu plně delegitimizovat levicové ideově-politické rozvrhy jako "extremismus".
Tyto výroky je však možno chápat též jako součást některými komentátory zmiňované snahy dosluhujícího prezidenta v závěru své politické kariéry plně destruovat vlastní politický odkaz a pozitivní výsledky svého politického působení, nejtypičtěji ztělesněné povahou Klausovy nedávné novoroční amnestie…
Autor je politolog