Rakušák na Hrad aneb kdyby Rakouska nebylo…

23. ledna 2013 v 22:56 | Vladimír Hanáček
Jedním z nejpozoruhodnějších označení, které se dostalo Karlu Schwarzenbergovi již před prvním kolem prezidentské volby ze strany jeho zarytých odpůrců, byl titul "Rakušák". Původci tohoto sdělení se jím snažili poukázat nejen na skutečnost, že Karel Schwarzenberg prožil velkou část svého života v poválečné Rakouské republice, ale intuitivně se tak snaží i rozehrát sémantické obsahy, které toto označení v českých poměrech obsahuje již od samého roku 1918. Tehdy se v poválečné euforii a všeobecném patetickém vzývání pokroku a modernity, spojeném s novou republikánskou státností, stalo všudypřítomným heslo "odrakouštit". "Rakouským" tak bylo míněno vše retardované, zatuhlé a zkostnatělé, vše "staré", co se pojilo se staletou habsburskou monarchií, vše , s čím bylo radno nemilosrdně zúčtovat. Prapor, který přitom státotvorná část české politické reprezentace (a to ještě v průběhu první světové války svými aktivistickými počiny) zvedla, však byl paradoxně stejně "rakouský" jako mnohé z toho, co mělo být velkolepě ostentativně svrženo do propadliště dějin.
Tímto praporem byla idea historického státního práva zemí Koruny české, která již od druhé poloviny 40. let 19. století tvořila fundamentální zdroj deklarovaných cílů postupně se formující české politické reprezentace. Státoprávní koncepce tzv. historicko-právních individualit vycházela zjednodušeně řečeno z teze, že podkladem státoprávního nároku je historická skutečnost existence suverénního Českého království v čele s legitimním panovníkem, jehož světská moc je odvozena zvláštním zmocněním "věčným knížetem Čechů", národním světcem sv. Václavem coby zástupcem zemí Koruny české na nebeském oltáři. Země Koruny české, jejichž legitimními panovníky byli počínaje rokem 1526 Habsburkové, se měly stát konstitutivní jednotkou budoucí federalizované podunajské monarchie. Koncepce uskutečnění historického státního práva zemí Koruny české v silném středoevropském soustátí, kterážto dostala v odborné literatuře dnes všeobecně přijímané označení austroslavismus, byla pregnantně vyjádřena Františkem Palackým v jeho slavném dopise zástupcům frankfurtského Vorparlamentu 11.4.1848. Nejslavnější pasáží, v níž Palacký žádá zástupce sjednocujících se německých zemí o zachování a respekt k silné habsburské monarchii ve středoevropském prostoru coby nezbytnému garantu stability a míru v Evropě, je prohlášení, že "kdyby státu rakouského nebylo již od dávna, musili bychom v interese Evropy, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil." Dějinná existence malých národů v neuralgickém bodě geopolitických souřadnic, v prostoru mezi Německem a Ruskem, tak stojí a padá na jejich politické jednotě a svornosti při vědomí historických svébytností jednotlivých národních (tedy ve smyslu politických národů) celků, z nichž tato jednota vzniká. Na tomto půdorysu byla vybudována státoprávní koncepce české politiky, jež byla její integrální součástí prakticky až do konce existence habsburské monarchie. Na požadavku federalizace státu na principech trialismu, tedy reálného uznání historického státního práva Českých zemí a korunovace císaře českým králem, se na začátku 60. let sjednotila česká měšťanská politická reprezentace, vedená Františkem Palackým a Františkem Ladislavem Riegrem, s představiteli zemské aristokracie, představujícími stranu tzv. konzervativního velkostatku, opírajícími o ideu zemské autonomie svůj tradiční stavovský zájem na zachování historických privilegií na úkor centrální státní byrokracie. Na sklonku 19. století znovupotvrdil platnost této linie české politiky představitel další politické generace, vůdce mladočeské strany a ministr financí vídeňské vlády Josef Kaizl ve známém výroku: "Mimo Rakousko není života!" ("Extra Austriam non est vita!").
Přestože se vznikem Československé republiky realizovaná státoprávní koncepce neodpovídala výlučně ideji historického státního práva a nesla rysy kombinace této s ideou přirozeného práva národů na sebeurčení, v pozadí i nadále stála představa o integrativní roli Československa ve středoevropském prostoru směrem k vytvoření silného svazku národních států, schopných čelit případné agresi sousedních velmocí. Z ideje tzv. sanitního kordonu, tedy mezinárodního sjednocení pásu malých států od Talinnu po Sofii, kterou formuloval T.G. Masaryk ve svém známém válečném manifestu Nová Evropa, zbylo v meziválečném období jen torzo v podobě tzv. Malé dohody mezi Československem, Rumunskem a Jugoslávií. Přesto dějinný vývoj dalšího půlstoletí dokázal, jak prozíravá tato představa byla.
Idea Rakušanství tedy v druhé polovině 19. století znamenala politickou jednotu občanů habsburské monarchie, šlo o identitu politického národa bez ohledu na jazykové, kulturní a geografické odlišnosti. Nositeli této identity byla pochopitelně vedle příslušníků císařského dvora, státní byrokracie a armádní generality především historická aristokracie bez rozdílu preference ústavního modelu (centralisté vs. autonomisté). Neuskutečnění trialistického federativního ústavního modelu habsburské monarchie znamenalo faktické popření této ideje ze strany panovníka i centrální vídeňské politické elity, kterýžto faktor byl rozhodující pro samotný pád a historický zánik habsburského mocnářství. Po vzniku "národního" státu německy hovořících obyvatel Horních a Dolních Rakous a alpských zemí v roce 1918 mohl pojem Rakušanství těžko zůstat synonymem pro identitu Středoevropanství, postavené na vizi silného politického celku v tomto exponovaném geoprostoru. Chápání Střední Evropy jako politické a dějinné skutečnosti je však bytostně spojeno s odmítnutím takových mezinárodně politických i ekonomických rozvrhů, které z pásma malých národů mezi Německem a Ruskem činí globální periferii. Nejbezprostřednější nástroj dosažení takového stavu je vyvolávání tenzí a rozbrojů mezi jednotlivými státními celky v tomto prostoru. Situace dějinných zvratů 20. století znamenaly opakovanou ztrátu geopolitického významu státních celků ve střední Evropě. Odvolávání se, nebo dokonce obhajoba těmito situacemi dosaženého statu quo tak nemůže být nevnímána jako snaha o opakované znevýznamnění a dějinnou irelevanci příslušníků daných společností a jejich duchovní identity. Slovy Milana Kundery z roku 1969 přestáváme býti občany coby tvůrci vlastního dějinného osudu a stáváme se pouhými česky a slovensky hovořícími producenty obilí a oceli.
Diskuze o geopolitické příslušnosti k Západu či Východu, tolik charakterizující polistopadový diskurz o našem místě ve světě, opomíjí podstatnou skutečnost, že právě sdílený osud malých národů střední Evropy v posledních 200 letech zakládá principiální nárok na upřednostnění středoevropské sousedské vazby coby fundamentálního zdroje a východiska zahraničně-politických koncepcí postkomunistických zemí, ČR nevyjímaje. Návaznost této ideje na Palackým před 165 lety formulovanou koncepci austroslavismu, tj. Rakušanství jako výrazu duchovního Středoevropanství, je více než zřejmá. Pokud by příští prezident měl být tím, kdo pomůže rehabilitovat zašlou vizi podunajské jednoty, a sám svým vlastním životem byl názorným příkladem jejího uskutečňování, potom se bez jakýchkoliv výhrad vyslovuji: Rakušák na Hrad!
Autor je politolog
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama