Prezident z Podhradí

29. ledna 2013 v 0:12 | Vladimír Hanáček
V časech tzv. opoziční smlouvy proslul tehdejší premiér Miloš Zeman větou, pronesenou v Poslanecké sněmovně, adresovanou svým oponentům z řad politiků tehdejší čtyřkoalice, prezidentu Havlovi i zástupcům občanských iniciativ, že "dobrá politika se nedělá na hradech, ale v podhradí". Tato věta může představovat nadčasový slogan, charakterizující kariéru této osobnosti české polistopadové politiky, vrcholící paradoxně právě jeho úspěšným tažením na Hrad. Po deseti letech prodlených na Vysočině, se nám zjevil Miloš Zeman takový, jakého pamětníci dobře znají. Slovníkem, stylem vystupování, ale především vytvořením ideálního příslušníka cílové skupiny, na níž je jeho celkové volební sdělení orientováno, jsme se rázem ocitli v dobách, o nichž jsme se trošku pošetile domnívali, že již dávno skončily. Již před prvním kolem prezidentské volby mnozí odůvodněně, a jak dnes můžeme konstatovat i správně předpokládali, že první přímé volby hlavy státu v českých dějinách budou tak trochu o tématech a fenoménech, spojených s érou dvou výrazných postav české politiky, dosluhujícího prezidenta a toho hypoteticky, a dnes již reálně nastupujícího. Očekávat "normální" průběh předvolební kampaně v takové situaci asi nebylo reálné. Vyvozovat z bezprostřední zkušenosti s ní závěry o tom, kdo vlastně vyhrál volby a co tento závěr znamená pro hodnocení stavu, v němž se česká společnost nachází, je sice morálně navýsost oprávněné, ale zároveň toto hodnocení postrádá ze zřetele mnohé podstatné skutečnosti, které napovídají, že ani celkový styl kampaně, bezprostředně předcházející volbám, ani tematizace předvolební rozpravy, či snad dokonce jeden její konkrétní výsek, nemohou dát vyčerpávající odpověď na to, kdo je vlastně vítězem prezidentských voleb. Mým úmyslem v tomto pojednání rozhodně není tuto vyčerpávající odpověď poskytnout, jen se pokusím přispět dílčí interpretací do jistě pestré mozaiky příspěvků na toto téma.
Je nesporné, že v Miloši Zemanovi získává ČR historicky prvního demokraticky zvoleného levicového prezidenta. Miloš Zeman byl klíčovou postavou české levice v čase jejího zrodu coby relevantního aktéra českého stranického systému. Je jeho nespornou zásluhou, že počínaje rokem 1996 se ustavil stranicko-systémový formát, v němž pozici dominantního pólu na levici na rozdíl od okolních postkomunistických zemí nezaujímá "sociáldemokratizovaná" postkomunistická formace, ale historická sociální demokracie, která po listopadu 1989 za přispění domácích i exilových představitelů úspěšně obnovila svou činnost. Zemanova pragmatická strategie dosažení tohoto cíle a učinění ČSSD nejsilnější politickou stranou ve státě byla charakterizována logickou snahou jasně, srozumitelně a zřetelně se vymezit vůči politické konkurenci. Hlavní terčem byla pochopitelně Klausova ODS coby hlavní strůjce ekonomické transformace, jejíž problémy přinesly v polovině 90. let své první "oběti", z kterých Zeman úspěšně učinil hlavní voličskou oporu své strany. Socioekonomická témata coby tradiční zdroj legitimace systémové levice ovšem byla účinně doplňována akcenty, které směřovaly dominantně proti menším koaličním partnerům, jakož i další politických aktérům, kterým Zemanova alternativa cesty klausovské transformace taktéž v mnohém nekonvenovala. Tyto akcenty obsahovala strategie, zacílená na upevňování identitních vzorců příslušných voličských skupin, pro něž fundamentální zdroj jejich skupinové identity představovaly hodnotové rozvrhy, vyvěrající ze specifické interpretace českých dějin, která představovala oficiální výkladovou linii školního dějepisu v časech komunistického režimu. Důraz na plebejské zdroje této identity, povýšené na české národní cítění, vykreslující český národ jako společnost osvobozených otroků, kteří ztratíce své okovy uskutečňují politický projekt vlastní státnosti jako negativní vymezení se vůči "nepříteli", jehož pod různými symboly představují příslušníci těch společenských vrstev, kteří do takto úzce vymezeného národního tělesa nezapadají, byl klíčovým nástrojem mobilizace nejnižších sociálních skupin, které se k Zemanově straně přimkly coby k záruce antielitistického, protiněmeckého a protikatolického sloupu české politiky. Naopak vypořádání se s politickou konkurencí nalevo od metrického středu pravo-levé osy, tedy s politickými stranami v opoziční roli vůči Klausově vládě, realizovala Zemanova strana strategií kombinace inkorporace a vyloučení, tedy zákazem spolupráce s nimi tzv. bohumínským usnesením při paralelně uplatňované snaze používat jejich ideové a hodnotové rozvrhy v rámci vlastního volebního apelu. Tato strategie tak znamenala institucionální i symbolické zakomponování mnohých symbolů předlistopadového mocenského statu quo do vlastního stranického tábora. Tím bylo dosaženo zapojení více či méně režimních příslušníků tzv. šedé zóny do stranické politiky v nových demokratických poměrech. Tato úspěšná strategie vedla až k volebnímu vítězství Zemanovy ČSSD v předčasných volbách roku 1998, avšak jedinou výjimkou, která bránila tuto strategii uplatnit bezezbytku a dosáhnout postavení hegemona na levici, byla systémová přítomnost nereformované dědičky někdejší předlistopadové státostrany.
Éra tzv. opoziční smlouvy znamenala posílení výše uvedených hodnotových a symbolických důrazů v politických krocích premiéra Zemana a jím vedené strany, neboť nositelé těchto obsahů se rázem stali principiálními oponenty mocenského uspořádání, které spojenectví Zemanovy ČSSD s Klausovou ODS znamenalo. Je třeba připomenout, že tento projekt neskončil úspěšnou politickou strategií a volebním vítězstvím jejích oponentů, ale umožnil ho vnitřní vývoj v ČSSD, který odstartoval sám Zeman svým odchodem z čela strany roku 2001 a vůle nového vedení v čele s Vladimírem Špidlou, které v opozičně-smluvním projektu po volbách roku 2002 pokračovat nechtělo. Zeman tak paradoxně vyslyšel volání svých oponentů a občanských iniciativ po odchodu z politiky a vybudoval si tak veřejnou image toho, kdo "umí odejít", kterou poté deset let upevňoval coby "důchodce z Vysočiny".
Po deseti letech znamenal návrat Miloše Zemana do vrcholné politiky v rámci prezidentské kandidatury invazi obsahů politiky, které dláždily Zemanovu politickou kariéru v devadesátých letech a na přelomu století. Jeho protikandidáti i jejich podporovatelé, jakož i celá veřejnost se rázem octli v situaci opozičně-smluvní pouliční občanské mobilizace a čelili verbálním atakům, jako vystřiženým z dobového politického slovníku. Že tato aktualizace více než deset let starých diskursivních kontextů vzbudila u nejmladší voličské generace, která si na tyto historické události již prakticky nepamatuje, téměř zděšení asi není příliš překvapivé. Je však zároveň třeba přiznat, že síla Zemanovy přítomnosti v rámci kandidátské sestavy přivedla jeho principiální oponenty k volbě takového volebního apelu, jenž v sobě toto "antizemanovské" zpřítomnění opozičně-smluvní éry možná i podvědomě obsahoval.
Těsně po vyhlášení výsledků prvního kola volby prohlásil Miloš Zeman, že svého protikandidáta Karla Schwarzenberga chápe jako "muže přítomnosti", což dávalo tušit, že dominantním nástrojem strukturace duálního výběru pro druhé kolo bude standardní ideová pravo-levá osa a dichotomie: opozice vs. současná vláda, jíž je Karel Schwarzenberg místopředsedou. Místo toho se zdá, že dominantním nástrojem výběru mezi dvěma kandidáty se poté stala dichotomie: "tribun plebejců" vs. "elitistický cizák"… Karel Schwarzenberg byl v tomto ohledu poměrně snadným terčem, jakkoliv k posílení této dichotomie svým vyjádřením o Miloši Zemanovi coby "muži minulosti", jistým způsobem možná nechtěně přispěl. Volání mnohých pozorovatelů po nutnosti "zakopání příkopů" je poněkud pošetilou výzvou, poněvadž standardní pravo-levá polarizace je v každé demokratické společnosti přirozená a svého druhu i nezbytná. Ta je také nástrojem dominantní strukturace politického prostoru v českém prostředí, a jak ukázaly nedávné krajské a senátní volby, momentálně se nacházíme v situaci vychýlení většinové podpory směrem doleva, což i s ohledem na hospodářskou situaci či vývoj v jiných zemích není nijak zvláštní. Z tohoto hlediska pak není ani vítězství Miloše Zemana v druhém kole prezidentských voleb nijak překvapivé, prostě a jednoduše, levicových voličů je v současnosti více. Výše uvedená dichotomie však neumožnila, aby většina pozorovatelů danou situaci takto vnímala, a právě v tom tkví bolavé dědictví první prezidentské volby.
Stejně jako v devadesátých letech, tak i dnes však Miloš Zeman potvrdil jedno, že široká paleta mentálních, hodnotových i reálpolitických symbolů, jichž dokáže v kampani úspěšně využívat, z něj činí vpravdě onoho "tribuna plebejců". Po více než deseti letech opět potvrdil, že je skutečně "politikem z podhradí". A určitě jím zůstane i poté, až usedne na Hradě. Úřad vlády i obě komory parlamentu se totiž nacházejí v Podhradí. A prezident Zeman se netají tím, že ho tam během jeho úřadování v pozici hlavy státu lidově řečeno bude plno…
Autor je politolog
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama