Klausova prohra

29. ledna 2013 v 22:55 | Vladimír Hanáček
Kdyby již před deseti lety byl nástupce Václava Havla na postu prezidenta volen v přímé volbě, s největší pravděpodobností by se druhé kolo stalo soubojem mezi Milošem Zemanem a Václavem Klausem. Členové jejich tehdejších stran si jasně přáli jejich kandidaturu a voličské banky ČSSD a ODS byly dostatečně početné, aby jim tento volební zisk umožnily. Václav Klaus by tak v případě kandidatury v přímých volbách musel počítat s podporou voličů, kteří v jiných typech voleb pravidelně podporovaly jím tehdy donedávna vedenou ODS. Dnes se dosluhující prezident Václav Klaus vyjádřil po prvním kole prezidentských voleb, že jeho výsledek je velkou prohrou pravice. Tento soud je jistě zvláštní nejen v kontextu Klausových vyjádření po druhém kole, kdy s neskrývanou radostí přivítal vítězství Miloše Zemana, ale především ve vztahu k výše naznačené dlouhodobé distribuci voličské podpory pro konkrétní aktéry dle několika proměnných. Tradiční proměnnou, která je analytiky používána jako nástroj identifikace konkrétních voličských skupin na pravo-levé ose stranicko-politického kontinua, jsou ukazatele volební geografie. Ty můžeme analyzovat nejen v rámci výsledků konkrétních proběhnuvších voleb, ale též v komparativní perspektivě s výsledky dalších typů voleb v libovolné časové řadě. Srovnáme-li výsledky prvního kola letošních přímých prezidentských voleb, tedy především teritoriální distribuci voličské podpory dvou nejsilnějších kandidátů, s výsledky několika předešlých voleb do Poslanecké sněmovny, vidíme zřetelnou podobnost mezi někdejší podporou dvou nejsilnějších stran a dvou nejsilnějších kandidátů.
Tato podobnost je dána především téměř analogickým zbarvením konkrétních oblastí v rámci rozdělení ČR na konkrétní územní jednotky (kraje, okresy) dle volební síly konkrétní strany, resp. kandidáta. Výsledky prvního kola prezidentských voleb 2013 jsou vzhledem k větší vyrovnanosti výsledku mezi oběma nejsilnějšími kandidáty analogické situacím větší vyrovnanosti síly mezi oběma nejsilnějšími stranami (ODS a ČSSD), tedy výsledkům sněmovních voleb roku 1996, resp. 2006. Zde pozorujeme převahu levicové podpory, tedy podpory Miloše Zemana a dříve ČSSD v jejích tradičních jádrových oblastech, tedy především v severozápadních Čechách a téměř na celé Moravě, s výjimkou Brna-města. Naopak jádrovou oblastí pravicové podpory, tedy podpory ODS ve zmiňovaných volbách, byl tradičně územní pás, jdoucí od jihočeských okresů (České Budějovice, Český Krumlov, Tábor, Písek) přes střední Čechy s nejdominantnější pozicí v Praze a její satelitní oblasti, až po severovýchodní část Čech, především okresy v turisticky atraktivní oblasti Krkonoš a povodí Labe (Liberec, Jablonec nad Nisou, Semily, Trutnov, Náchod, Hradec Králové, Jičín). Dalšími volebními baštami ODS pak byla již tradičně velká města (vedle Prahy též Brno a Plzeň). Právě v těchto oblastech zaznamenáváme nejsilnější podporu Karla Schwarzenberga v prvním kole letošních prezidentských voleb. Výsledky jejich druhého kola pak lze s ohledem na zřetelnou dominanci Miloše Zemana na většině území ČR srovnat s výsledky sněmovních voleb s převahou levice (tj. roku 1998 a 2002). V takové situaci pak místa, kde navzdory obecnému trendu i nadále dominoval pravicový subjekt, lze identifikovat jako voličské bašty pravice. Těmi je na úrovni okresů především Praha, dále pak ostatní velká města (Brno, Plzeň) a poté některé okresy v severovýchodních (Liberec, Jablonec nad Nisou, Semily, Trutnov, Náchod), ve středních (Praha-západ a Praha- východ) a jižních Čechách (České Budějovice). Právě v těchto oblastech si ODS v uvedených sněmovních volbách udržela první místo, a ve většině z nich pak udržel první příčku v druhém kole letošních prezidentských voleb i Karel Schwarzenberg.
Co z uvedených ukazatelů volební geografie vyplývá pro hodnocení nejen performace stranické politiky v ČR v širší časové perspektivě, ale i hodnocení některých aktérů uplynulého volebního klání? Především skutečnost, že Miloš Zeman obdržel hlasy od těch voličských skupin, které byly tradičně věrné ČSSD v době jeho předsednictví této straně i po něm. Snaha Václava Klause přivlastnit si volební vítězství Miloše Zemana tak vyznívá poněkud pokrytecky, poněvadž Miloš Zeman získal v drtivé většině podporu voličů, kteří Václava Klause a jím vedenou stranu v době jeho největší slávy nikdy nevolili (Karviná, Havířov či Bílina rozhodně nikdy nebyly volební bašty pravice!). Naopak uvedené údaje odhalují skutečnost, že voličské skupiny pravicových sympatizantů, kteří kdysi pravidelně odevzdávali hlasy Václavem Klausem vedené ODS, v drtivé převaze nyní podpořili Karla Schwarzenberga (již po volbách do PS PČR roku 2010 vznikl žurnalistický bonmot, který poukazoval, že zatímco dle lidového rčení v 90. letech stačila Václavu Klausovi k volebnímu vítězství v Praze jen tenisová raketa, nově k němu bude zřejmě stačit jen dýmka knížeti Schwarzenbergovi…).
Výrok prezidenta Klause o porážce pravice v tomto světle vyznívá trochu jako pálení do vlastních řad, leč je třeba ho taktéž brát vážně. Nejde o volební porážku pravice obecně, ale o porážku takového pojetí politiky, které si pod pojmem pravice představuje Václav Klaus. Je zřejmé, že s probíhající generační obměnou pravicových voličů dochází též k proměně, resp. rekonfiguraci konkrétních hodnotových orientací a normativních akcentů, které mohou tvořit ideový základ konkrétních zdrojů legitimace a volebního apelu příslušného politického subjektu. Zdá se tak, že s touto generační obměnou dochází k zásadní revizi ideového fundamentu pravicové politiky, který jí kdysi vložil do vínku právě "praotec" české polistopadové transformace Václav Klaus. Tento fundament je možno identifikovat jako specifické přizpůsobení základních ideových východisek západní Nové pravice kontextu postkomunistických zemí a jejich hodnotových struktur. V českém případě je toto přizpůsobení charakterizováno pojetím reálné politiky na bázi ortodoxního ekonomického redukcionismu, důrazu na konzumní hodnoty a styl života, kde se vyjádřením konkrétního sociálního statusu nově vytvořivší se vrstvy nejbohatších stává především okázalá spotřeba, individualistickými hodnotovými orientacemi, jakož i vědomou rezignací na vnímání role politické autority jako vyměřovatele pravidel, nastolovatele řádu a uskutečňovatele veřejného blaha. S tím je spojen též důraz na plebejský původ takto formované nové elity a s ní spojený odpor k úloze příslušníků tradičních elit, jakož i hodnotovým orientacím, jichž jsou tito nositeli.
Veřejná fascinace Karlem Schwarzenbergem coby typickým příslušníkem této sociální kategorie a s ní spojený opakovaný volební úspěch jeho i strany jím vedené ve výše uvedených oblastech tradiční pravicové podpory signalizuje možnou poměrně významnou hodnotovou proměnu pravicových voličů. Tuto potenciální proměnu neradno přeceňovat a otázku s ní spojenou, tedy zda se v budoucnu nějak významně promítne do nastavení formátu českého stranického systému s ohledem na pozici konkrétních stran v prostoru pravice a pravého středu, zde ponechme stranou. Důležitější je spíše poukázat na skutečnost, že kdyby tomu tak skutečně bylo v obecné rovině, znamená taková okolnost faktický kolaps vlivu konkrétního pojetí pravicové politiky, kterou dvě desetiletí v ČR reprezentoval Václav Klaus. Jeho nářky nad "prohrou pravice" v prvním kole jsou tak zřejmě do jisté míry oprávněné.
Jedna významná okolnost však hovoří o opaku, a tou je obsah reálné politiky, kterou prosazuje současná Nečasova vláda. Málokterá vláda v polistopadových dějinách byla tak blízko významně nekorigovanému uskutečňovaní ideových postulátů Nové pravice, především její vize "stažení státu" a všeobecné adorace konkrétních oblastí privátní sféry a jejích aktérů, především spojených s mezinárodními finančními strukturami. Vládní představitelé ve snaze legitimizovat své kroky šermují konzervativními hodnotovými důrazy, tedy morálními mohutnostmi odpovědnosti, šetrnosti a uměřenosti a suše sdělují občanům, že si "žili nad poměry" a nyní je třeba si "utáhnout opasky" (mimochodem toto úsloví vstoupilo do dějin již v souvislosti s tzv. balíčky roku 1997). Ve skutečnosti vládní kroky slouží saturaci partikulárních zájmů specifických skupin, vázaných na výše uvedenou oblast. Místo "hedonismu všech" vláda nabízí "hedonismus vyvolených" na úkor celku. TOP 09 vedená Karlem Schwarzenbergem coby místopředsedou vlády nese přímou odpovědnost za uskutečnění legislativních opatření, která jsou nejkřiklavějšími symboly těchto procesů (prosazená podoba penzijní reformy, kauzy spojené s MPSV, které veřejně kritizuje i ombudsman a některé z nich mohou mít též trestně-právní dohru). Je nasnadě, že pokud bude právě TOP 09 v budoucnu sehrávat roli oné principiální pravicové alternativy dosavadnímu politickému stylu, vyžaduje taková skutečnost především zásadní diskontinuitní řez v reálné programové linii politiky strany a částečně i personálním obsazení vedoucích míst ve straně. V opačném případě by takový scénář byl možný jen za "mhouření očí" jejích skalních voličů či jejich faktické neinformovanosti o reálně prosazované programové agendě TOP 09. Doufejme, že druhý zmiňovaný scénář je zjevně absurdní a nereálný. V případě, že by nastal, rozhodně by se o významnější kultivaci veřejného života v ČR nejednalo! Je zajímavé, že Karel Schwarzenberg je obecně vnímán jako principiální oponent Václava Klause a tento dává veřejně najevo svou nevoli k ministrovi zahraničí. Tento stav je poněkud paradoxní ve vztahu ke skutečnosti, že vzhledem k výše uvedeným souvislostem je Nečasova vláda zřejmě nejbližší světonázorovému rozhledu Václava Klause za dobu jeho desetiletého prezidentského působení.
Důraz na hodnotové základy a morální ustrojení politiky, který je mnohými komentátory spojován s masivní voličskou podporou Karlu Schwarzenbergovi v již několika proběhnuvších volbách, se nemůže zastavit na úrovni důvěry v nositele politické moci bez ohledu na prosazovanou agendu a její výsledky. Naopak vyžaduje důslednou a vytrvalou občanskou participaci na prosazování cílů očisty české politiky a veřejného života, navrácení důvěry v systém a znovuoživení role veřejných institucí v plnění jejich funkcí. Poptávka po této tradiční morální alternativě v politice zde zřetelně existuje. Doufejme jen, že i nabídka bude též reálně k dispozici.
Autor je politolog
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama