Leden 2013

Klausova prohra

29. ledna 2013 v 22:55 | Vladimír Hanáček
Kdyby již před deseti lety byl nástupce Václava Havla na postu prezidenta volen v přímé volbě, s největší pravděpodobností by se druhé kolo stalo soubojem mezi Milošem Zemanem a Václavem Klausem. Členové jejich tehdejších stran si jasně přáli jejich kandidaturu a voličské banky ČSSD a ODS byly dostatečně početné, aby jim tento volební zisk umožnily. Václav Klaus by tak v případě kandidatury v přímých volbách musel počítat s podporou voličů, kteří v jiných typech voleb pravidelně podporovaly jím tehdy donedávna vedenou ODS. Dnes se dosluhující prezident Václav Klaus vyjádřil po prvním kole prezidentských voleb, že jeho výsledek je velkou prohrou pravice. Tento soud je jistě zvláštní nejen v kontextu Klausových vyjádření po druhém kole, kdy s neskrývanou radostí přivítal vítězství Miloše Zemana, ale především ve vztahu k výše naznačené dlouhodobé distribuci voličské podpory pro konkrétní aktéry dle několika proměnných. Tradiční proměnnou, která je analytiky používána jako nástroj identifikace konkrétních voličských skupin na pravo-levé ose stranicko-politického kontinua, jsou ukazatele volební geografie. Ty můžeme analyzovat nejen v rámci výsledků konkrétních proběhnuvších voleb, ale též v komparativní perspektivě s výsledky dalších typů voleb v libovolné časové řadě. Srovnáme-li výsledky prvního kola letošních přímých prezidentských voleb, tedy především teritoriální distribuci voličské podpory dvou nejsilnějších kandidátů, s výsledky několika předešlých voleb do Poslanecké sněmovny, vidíme zřetelnou podobnost mezi někdejší podporou dvou nejsilnějších stran a dvou nejsilnějších kandidátů.
Tato podobnost je dána především téměř analogickým zbarvením konkrétních oblastí v rámci rozdělení ČR na konkrétní územní jednotky (kraje, okresy) dle volební síly konkrétní strany, resp. kandidáta. Výsledky prvního kola prezidentských voleb 2013 jsou vzhledem k větší vyrovnanosti výsledku mezi oběma nejsilnějšími kandidáty analogické situacím větší vyrovnanosti síly mezi oběma nejsilnějšími stranami (ODS a ČSSD), tedy výsledkům sněmovních voleb roku 1996, resp. 2006. Zde pozorujeme převahu levicové podpory, tedy podpory Miloše Zemana a dříve ČSSD v jejích tradičních jádrových oblastech, tedy především v severozápadních Čechách a téměř na celé Moravě, s výjimkou Brna-města. Naopak jádrovou oblastí pravicové podpory, tedy podpory ODS ve zmiňovaných volbách, byl tradičně územní pás, jdoucí od jihočeských okresů (České Budějovice, Český Krumlov, Tábor, Písek) přes střední Čechy s nejdominantnější pozicí v Praze a její satelitní oblasti, až po severovýchodní část Čech, především okresy v turisticky atraktivní oblasti Krkonoš a povodí Labe (Liberec, Jablonec nad Nisou, Semily, Trutnov, Náchod, Hradec Králové, Jičín). Dalšími volebními baštami ODS pak byla již tradičně velká města (vedle Prahy též Brno a Plzeň). Právě v těchto oblastech zaznamenáváme nejsilnější podporu Karla Schwarzenberga v prvním kole letošních prezidentských voleb. Výsledky jejich druhého kola pak lze s ohledem na zřetelnou dominanci Miloše Zemana na většině území ČR srovnat s výsledky sněmovních voleb s převahou levice (tj. roku 1998 a 2002). V takové situaci pak místa, kde navzdory obecnému trendu i nadále dominoval pravicový subjekt, lze identifikovat jako voličské bašty pravice. Těmi je na úrovni okresů především Praha, dále pak ostatní velká města (Brno, Plzeň) a poté některé okresy v severovýchodních (Liberec, Jablonec nad Nisou, Semily, Trutnov, Náchod), ve středních (Praha-západ a Praha- východ) a jižních Čechách (České Budějovice). Právě v těchto oblastech si ODS v uvedených sněmovních volbách udržela první místo, a ve většině z nich pak udržel první příčku v druhém kole letošních prezidentských voleb i Karel Schwarzenberg.
Co z uvedených ukazatelů volební geografie vyplývá pro hodnocení nejen performace stranické politiky v ČR v širší časové perspektivě, ale i hodnocení některých aktérů uplynulého volebního klání? Především skutečnost, že Miloš Zeman obdržel hlasy od těch voličských skupin, které byly tradičně věrné ČSSD v době jeho předsednictví této straně i po něm. Snaha Václava Klause přivlastnit si volební vítězství Miloše Zemana tak vyznívá poněkud pokrytecky, poněvadž Miloš Zeman získal v drtivé většině podporu voličů, kteří Václava Klause a jím vedenou stranu v době jeho největší slávy nikdy nevolili (Karviná, Havířov či Bílina rozhodně nikdy nebyly volební bašty pravice!). Naopak uvedené údaje odhalují skutečnost, že voličské skupiny pravicových sympatizantů, kteří kdysi pravidelně odevzdávali hlasy Václavem Klausem vedené ODS, v drtivé převaze nyní podpořili Karla Schwarzenberga (již po volbách do PS PČR roku 2010 vznikl žurnalistický bonmot, který poukazoval, že zatímco dle lidového rčení v 90. letech stačila Václavu Klausovi k volebnímu vítězství v Praze jen tenisová raketa, nově k němu bude zřejmě stačit jen dýmka knížeti Schwarzenbergovi…).
Výrok prezidenta Klause o porážce pravice v tomto světle vyznívá trochu jako pálení do vlastních řad, leč je třeba ho taktéž brát vážně. Nejde o volební porážku pravice obecně, ale o porážku takového pojetí politiky, které si pod pojmem pravice představuje Václav Klaus. Je zřejmé, že s probíhající generační obměnou pravicových voličů dochází též k proměně, resp. rekonfiguraci konkrétních hodnotových orientací a normativních akcentů, které mohou tvořit ideový základ konkrétních zdrojů legitimace a volebního apelu příslušného politického subjektu. Zdá se tak, že s touto generační obměnou dochází k zásadní revizi ideového fundamentu pravicové politiky, který jí kdysi vložil do vínku právě "praotec" české polistopadové transformace Václav Klaus. Tento fundament je možno identifikovat jako specifické přizpůsobení základních ideových východisek západní Nové pravice kontextu postkomunistických zemí a jejich hodnotových struktur. V českém případě je toto přizpůsobení charakterizováno pojetím reálné politiky na bázi ortodoxního ekonomického redukcionismu, důrazu na konzumní hodnoty a styl života, kde se vyjádřením konkrétního sociálního statusu nově vytvořivší se vrstvy nejbohatších stává především okázalá spotřeba, individualistickými hodnotovými orientacemi, jakož i vědomou rezignací na vnímání role politické autority jako vyměřovatele pravidel, nastolovatele řádu a uskutečňovatele veřejného blaha. S tím je spojen též důraz na plebejský původ takto formované nové elity a s ní spojený odpor k úloze příslušníků tradičních elit, jakož i hodnotovým orientacím, jichž jsou tito nositeli.
Veřejná fascinace Karlem Schwarzenbergem coby typickým příslušníkem této sociální kategorie a s ní spojený opakovaný volební úspěch jeho i strany jím vedené ve výše uvedených oblastech tradiční pravicové podpory signalizuje možnou poměrně významnou hodnotovou proměnu pravicových voličů. Tuto potenciální proměnu neradno přeceňovat a otázku s ní spojenou, tedy zda se v budoucnu nějak významně promítne do nastavení formátu českého stranického systému s ohledem na pozici konkrétních stran v prostoru pravice a pravého středu, zde ponechme stranou. Důležitější je spíše poukázat na skutečnost, že kdyby tomu tak skutečně bylo v obecné rovině, znamená taková okolnost faktický kolaps vlivu konkrétního pojetí pravicové politiky, kterou dvě desetiletí v ČR reprezentoval Václav Klaus. Jeho nářky nad "prohrou pravice" v prvním kole jsou tak zřejmě do jisté míry oprávněné.
Jedna významná okolnost však hovoří o opaku, a tou je obsah reálné politiky, kterou prosazuje současná Nečasova vláda. Málokterá vláda v polistopadových dějinách byla tak blízko významně nekorigovanému uskutečňovaní ideových postulátů Nové pravice, především její vize "stažení státu" a všeobecné adorace konkrétních oblastí privátní sféry a jejích aktérů, především spojených s mezinárodními finančními strukturami. Vládní představitelé ve snaze legitimizovat své kroky šermují konzervativními hodnotovými důrazy, tedy morálními mohutnostmi odpovědnosti, šetrnosti a uměřenosti a suše sdělují občanům, že si "žili nad poměry" a nyní je třeba si "utáhnout opasky" (mimochodem toto úsloví vstoupilo do dějin již v souvislosti s tzv. balíčky roku 1997). Ve skutečnosti vládní kroky slouží saturaci partikulárních zájmů specifických skupin, vázaných na výše uvedenou oblast. Místo "hedonismu všech" vláda nabízí "hedonismus vyvolených" na úkor celku. TOP 09 vedená Karlem Schwarzenbergem coby místopředsedou vlády nese přímou odpovědnost za uskutečnění legislativních opatření, která jsou nejkřiklavějšími symboly těchto procesů (prosazená podoba penzijní reformy, kauzy spojené s MPSV, které veřejně kritizuje i ombudsman a některé z nich mohou mít též trestně-právní dohru). Je nasnadě, že pokud bude právě TOP 09 v budoucnu sehrávat roli oné principiální pravicové alternativy dosavadnímu politickému stylu, vyžaduje taková skutečnost především zásadní diskontinuitní řez v reálné programové linii politiky strany a částečně i personálním obsazení vedoucích míst ve straně. V opačném případě by takový scénář byl možný jen za "mhouření očí" jejích skalních voličů či jejich faktické neinformovanosti o reálně prosazované programové agendě TOP 09. Doufejme, že druhý zmiňovaný scénář je zjevně absurdní a nereálný. V případě, že by nastal, rozhodně by se o významnější kultivaci veřejného života v ČR nejednalo! Je zajímavé, že Karel Schwarzenberg je obecně vnímán jako principiální oponent Václava Klause a tento dává veřejně najevo svou nevoli k ministrovi zahraničí. Tento stav je poněkud paradoxní ve vztahu ke skutečnosti, že vzhledem k výše uvedeným souvislostem je Nečasova vláda zřejmě nejbližší světonázorovému rozhledu Václava Klause za dobu jeho desetiletého prezidentského působení.
Důraz na hodnotové základy a morální ustrojení politiky, který je mnohými komentátory spojován s masivní voličskou podporou Karlu Schwarzenbergovi v již několika proběhnuvších volbách, se nemůže zastavit na úrovni důvěry v nositele politické moci bez ohledu na prosazovanou agendu a její výsledky. Naopak vyžaduje důslednou a vytrvalou občanskou participaci na prosazování cílů očisty české politiky a veřejného života, navrácení důvěry v systém a znovuoživení role veřejných institucí v plnění jejich funkcí. Poptávka po této tradiční morální alternativě v politice zde zřetelně existuje. Doufejme jen, že i nabídka bude též reálně k dispozici.
Autor je politolog

Prezident z Podhradí

29. ledna 2013 v 0:12 | Vladimír Hanáček
V časech tzv. opoziční smlouvy proslul tehdejší premiér Miloš Zeman větou, pronesenou v Poslanecké sněmovně, adresovanou svým oponentům z řad politiků tehdejší čtyřkoalice, prezidentu Havlovi i zástupcům občanských iniciativ, že "dobrá politika se nedělá na hradech, ale v podhradí". Tato věta může představovat nadčasový slogan, charakterizující kariéru této osobnosti české polistopadové politiky, vrcholící paradoxně právě jeho úspěšným tažením na Hrad. Po deseti letech prodlených na Vysočině, se nám zjevil Miloš Zeman takový, jakého pamětníci dobře znají. Slovníkem, stylem vystupování, ale především vytvořením ideálního příslušníka cílové skupiny, na níž je jeho celkové volební sdělení orientováno, jsme se rázem ocitli v dobách, o nichž jsme se trošku pošetile domnívali, že již dávno skončily. Již před prvním kolem prezidentské volby mnozí odůvodněně, a jak dnes můžeme konstatovat i správně předpokládali, že první přímé volby hlavy státu v českých dějinách budou tak trochu o tématech a fenoménech, spojených s érou dvou výrazných postav české politiky, dosluhujícího prezidenta a toho hypoteticky, a dnes již reálně nastupujícího. Očekávat "normální" průběh předvolební kampaně v takové situaci asi nebylo reálné. Vyvozovat z bezprostřední zkušenosti s ní závěry o tom, kdo vlastně vyhrál volby a co tento závěr znamená pro hodnocení stavu, v němž se česká společnost nachází, je sice morálně navýsost oprávněné, ale zároveň toto hodnocení postrádá ze zřetele mnohé podstatné skutečnosti, které napovídají, že ani celkový styl kampaně, bezprostředně předcházející volbám, ani tematizace předvolební rozpravy, či snad dokonce jeden její konkrétní výsek, nemohou dát vyčerpávající odpověď na to, kdo je vlastně vítězem prezidentských voleb. Mým úmyslem v tomto pojednání rozhodně není tuto vyčerpávající odpověď poskytnout, jen se pokusím přispět dílčí interpretací do jistě pestré mozaiky příspěvků na toto téma.
Je nesporné, že v Miloši Zemanovi získává ČR historicky prvního demokraticky zvoleného levicového prezidenta. Miloš Zeman byl klíčovou postavou české levice v čase jejího zrodu coby relevantního aktéra českého stranického systému. Je jeho nespornou zásluhou, že počínaje rokem 1996 se ustavil stranicko-systémový formát, v němž pozici dominantního pólu na levici na rozdíl od okolních postkomunistických zemí nezaujímá "sociáldemokratizovaná" postkomunistická formace, ale historická sociální demokracie, která po listopadu 1989 za přispění domácích i exilových představitelů úspěšně obnovila svou činnost. Zemanova pragmatická strategie dosažení tohoto cíle a učinění ČSSD nejsilnější politickou stranou ve státě byla charakterizována logickou snahou jasně, srozumitelně a zřetelně se vymezit vůči politické konkurenci. Hlavní terčem byla pochopitelně Klausova ODS coby hlavní strůjce ekonomické transformace, jejíž problémy přinesly v polovině 90. let své první "oběti", z kterých Zeman úspěšně učinil hlavní voličskou oporu své strany. Socioekonomická témata coby tradiční zdroj legitimace systémové levice ovšem byla účinně doplňována akcenty, které směřovaly dominantně proti menším koaličním partnerům, jakož i další politických aktérům, kterým Zemanova alternativa cesty klausovské transformace taktéž v mnohém nekonvenovala. Tyto akcenty obsahovala strategie, zacílená na upevňování identitních vzorců příslušných voličských skupin, pro něž fundamentální zdroj jejich skupinové identity představovaly hodnotové rozvrhy, vyvěrající ze specifické interpretace českých dějin, která představovala oficiální výkladovou linii školního dějepisu v časech komunistického režimu. Důraz na plebejské zdroje této identity, povýšené na české národní cítění, vykreslující český národ jako společnost osvobozených otroků, kteří ztratíce své okovy uskutečňují politický projekt vlastní státnosti jako negativní vymezení se vůči "nepříteli", jehož pod různými symboly představují příslušníci těch společenských vrstev, kteří do takto úzce vymezeného národního tělesa nezapadají, byl klíčovým nástrojem mobilizace nejnižších sociálních skupin, které se k Zemanově straně přimkly coby k záruce antielitistického, protiněmeckého a protikatolického sloupu české politiky. Naopak vypořádání se s politickou konkurencí nalevo od metrického středu pravo-levé osy, tedy s politickými stranami v opoziční roli vůči Klausově vládě, realizovala Zemanova strana strategií kombinace inkorporace a vyloučení, tedy zákazem spolupráce s nimi tzv. bohumínským usnesením při paralelně uplatňované snaze používat jejich ideové a hodnotové rozvrhy v rámci vlastního volebního apelu. Tato strategie tak znamenala institucionální i symbolické zakomponování mnohých symbolů předlistopadového mocenského statu quo do vlastního stranického tábora. Tím bylo dosaženo zapojení více či méně režimních příslušníků tzv. šedé zóny do stranické politiky v nových demokratických poměrech. Tato úspěšná strategie vedla až k volebnímu vítězství Zemanovy ČSSD v předčasných volbách roku 1998, avšak jedinou výjimkou, která bránila tuto strategii uplatnit bezezbytku a dosáhnout postavení hegemona na levici, byla systémová přítomnost nereformované dědičky někdejší předlistopadové státostrany.
Éra tzv. opoziční smlouvy znamenala posílení výše uvedených hodnotových a symbolických důrazů v politických krocích premiéra Zemana a jím vedené strany, neboť nositelé těchto obsahů se rázem stali principiálními oponenty mocenského uspořádání, které spojenectví Zemanovy ČSSD s Klausovou ODS znamenalo. Je třeba připomenout, že tento projekt neskončil úspěšnou politickou strategií a volebním vítězstvím jejích oponentů, ale umožnil ho vnitřní vývoj v ČSSD, který odstartoval sám Zeman svým odchodem z čela strany roku 2001 a vůle nového vedení v čele s Vladimírem Špidlou, které v opozičně-smluvním projektu po volbách roku 2002 pokračovat nechtělo. Zeman tak paradoxně vyslyšel volání svých oponentů a občanských iniciativ po odchodu z politiky a vybudoval si tak veřejnou image toho, kdo "umí odejít", kterou poté deset let upevňoval coby "důchodce z Vysočiny".
Po deseti letech znamenal návrat Miloše Zemana do vrcholné politiky v rámci prezidentské kandidatury invazi obsahů politiky, které dláždily Zemanovu politickou kariéru v devadesátých letech a na přelomu století. Jeho protikandidáti i jejich podporovatelé, jakož i celá veřejnost se rázem octli v situaci opozičně-smluvní pouliční občanské mobilizace a čelili verbálním atakům, jako vystřiženým z dobového politického slovníku. Že tato aktualizace více než deset let starých diskursivních kontextů vzbudila u nejmladší voličské generace, která si na tyto historické události již prakticky nepamatuje, téměř zděšení asi není příliš překvapivé. Je však zároveň třeba přiznat, že síla Zemanovy přítomnosti v rámci kandidátské sestavy přivedla jeho principiální oponenty k volbě takového volebního apelu, jenž v sobě toto "antizemanovské" zpřítomnění opozičně-smluvní éry možná i podvědomě obsahoval.
Těsně po vyhlášení výsledků prvního kola volby prohlásil Miloš Zeman, že svého protikandidáta Karla Schwarzenberga chápe jako "muže přítomnosti", což dávalo tušit, že dominantním nástrojem strukturace duálního výběru pro druhé kolo bude standardní ideová pravo-levá osa a dichotomie: opozice vs. současná vláda, jíž je Karel Schwarzenberg místopředsedou. Místo toho se zdá, že dominantním nástrojem výběru mezi dvěma kandidáty se poté stala dichotomie: "tribun plebejců" vs. "elitistický cizák"… Karel Schwarzenberg byl v tomto ohledu poměrně snadným terčem, jakkoliv k posílení této dichotomie svým vyjádřením o Miloši Zemanovi coby "muži minulosti", jistým způsobem možná nechtěně přispěl. Volání mnohých pozorovatelů po nutnosti "zakopání příkopů" je poněkud pošetilou výzvou, poněvadž standardní pravo-levá polarizace je v každé demokratické společnosti přirozená a svého druhu i nezbytná. Ta je také nástrojem dominantní strukturace politického prostoru v českém prostředí, a jak ukázaly nedávné krajské a senátní volby, momentálně se nacházíme v situaci vychýlení většinové podpory směrem doleva, což i s ohledem na hospodářskou situaci či vývoj v jiných zemích není nijak zvláštní. Z tohoto hlediska pak není ani vítězství Miloše Zemana v druhém kole prezidentských voleb nijak překvapivé, prostě a jednoduše, levicových voličů je v současnosti více. Výše uvedená dichotomie však neumožnila, aby většina pozorovatelů danou situaci takto vnímala, a právě v tom tkví bolavé dědictví první prezidentské volby.
Stejně jako v devadesátých letech, tak i dnes však Miloš Zeman potvrdil jedno, že široká paleta mentálních, hodnotových i reálpolitických symbolů, jichž dokáže v kampani úspěšně využívat, z něj činí vpravdě onoho "tribuna plebejců". Po více než deseti letech opět potvrdil, že je skutečně "politikem z podhradí". A určitě jím zůstane i poté, až usedne na Hradě. Úřad vlády i obě komory parlamentu se totiž nacházejí v Podhradí. A prezident Zeman se netají tím, že ho tam během jeho úřadování v pozici hlavy státu lidově řečeno bude plno…
Autor je politolog

Rakušák na Hrad aneb kdyby Rakouska nebylo…

23. ledna 2013 v 22:56 | Vladimír Hanáček
Jedním z nejpozoruhodnějších označení, které se dostalo Karlu Schwarzenbergovi již před prvním kolem prezidentské volby ze strany jeho zarytých odpůrců, byl titul "Rakušák". Původci tohoto sdělení se jím snažili poukázat nejen na skutečnost, že Karel Schwarzenberg prožil velkou část svého života v poválečné Rakouské republice, ale intuitivně se tak snaží i rozehrát sémantické obsahy, které toto označení v českých poměrech obsahuje již od samého roku 1918. Tehdy se v poválečné euforii a všeobecném patetickém vzývání pokroku a modernity, spojeném s novou republikánskou státností, stalo všudypřítomným heslo "odrakouštit". "Rakouským" tak bylo míněno vše retardované, zatuhlé a zkostnatělé, vše "staré", co se pojilo se staletou habsburskou monarchií, vše , s čím bylo radno nemilosrdně zúčtovat. Prapor, který přitom státotvorná část české politické reprezentace (a to ještě v průběhu první světové války svými aktivistickými počiny) zvedla, však byl paradoxně stejně "rakouský" jako mnohé z toho, co mělo být velkolepě ostentativně svrženo do propadliště dějin.
Tímto praporem byla idea historického státního práva zemí Koruny české, která již od druhé poloviny 40. let 19. století tvořila fundamentální zdroj deklarovaných cílů postupně se formující české politické reprezentace. Státoprávní koncepce tzv. historicko-právních individualit vycházela zjednodušeně řečeno z teze, že podkladem státoprávního nároku je historická skutečnost existence suverénního Českého království v čele s legitimním panovníkem, jehož světská moc je odvozena zvláštním zmocněním "věčným knížetem Čechů", národním světcem sv. Václavem coby zástupcem zemí Koruny české na nebeském oltáři. Země Koruny české, jejichž legitimními panovníky byli počínaje rokem 1526 Habsburkové, se měly stát konstitutivní jednotkou budoucí federalizované podunajské monarchie. Koncepce uskutečnění historického státního práva zemí Koruny české v silném středoevropském soustátí, kterážto dostala v odborné literatuře dnes všeobecně přijímané označení austroslavismus, byla pregnantně vyjádřena Františkem Palackým v jeho slavném dopise zástupcům frankfurtského Vorparlamentu 11.4.1848. Nejslavnější pasáží, v níž Palacký žádá zástupce sjednocujících se německých zemí o zachování a respekt k silné habsburské monarchii ve středoevropském prostoru coby nezbytnému garantu stability a míru v Evropě, je prohlášení, že "kdyby státu rakouského nebylo již od dávna, musili bychom v interese Evropy, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil." Dějinná existence malých národů v neuralgickém bodě geopolitických souřadnic, v prostoru mezi Německem a Ruskem, tak stojí a padá na jejich politické jednotě a svornosti při vědomí historických svébytností jednotlivých národních (tedy ve smyslu politických národů) celků, z nichž tato jednota vzniká. Na tomto půdorysu byla vybudována státoprávní koncepce české politiky, jež byla její integrální součástí prakticky až do konce existence habsburské monarchie. Na požadavku federalizace státu na principech trialismu, tedy reálného uznání historického státního práva Českých zemí a korunovace císaře českým králem, se na začátku 60. let sjednotila česká měšťanská politická reprezentace, vedená Františkem Palackým a Františkem Ladislavem Riegrem, s představiteli zemské aristokracie, představujícími stranu tzv. konzervativního velkostatku, opírajícími o ideu zemské autonomie svůj tradiční stavovský zájem na zachování historických privilegií na úkor centrální státní byrokracie. Na sklonku 19. století znovupotvrdil platnost této linie české politiky představitel další politické generace, vůdce mladočeské strany a ministr financí vídeňské vlády Josef Kaizl ve známém výroku: "Mimo Rakousko není života!" ("Extra Austriam non est vita!").
Přestože se vznikem Československé republiky realizovaná státoprávní koncepce neodpovídala výlučně ideji historického státního práva a nesla rysy kombinace této s ideou přirozeného práva národů na sebeurčení, v pozadí i nadále stála představa o integrativní roli Československa ve středoevropském prostoru směrem k vytvoření silného svazku národních států, schopných čelit případné agresi sousedních velmocí. Z ideje tzv. sanitního kordonu, tedy mezinárodního sjednocení pásu malých států od Talinnu po Sofii, kterou formuloval T.G. Masaryk ve svém známém válečném manifestu Nová Evropa, zbylo v meziválečném období jen torzo v podobě tzv. Malé dohody mezi Československem, Rumunskem a Jugoslávií. Přesto dějinný vývoj dalšího půlstoletí dokázal, jak prozíravá tato představa byla.
Idea Rakušanství tedy v druhé polovině 19. století znamenala politickou jednotu občanů habsburské monarchie, šlo o identitu politického národa bez ohledu na jazykové, kulturní a geografické odlišnosti. Nositeli této identity byla pochopitelně vedle příslušníků císařského dvora, státní byrokracie a armádní generality především historická aristokracie bez rozdílu preference ústavního modelu (centralisté vs. autonomisté). Neuskutečnění trialistického federativního ústavního modelu habsburské monarchie znamenalo faktické popření této ideje ze strany panovníka i centrální vídeňské politické elity, kterýžto faktor byl rozhodující pro samotný pád a historický zánik habsburského mocnářství. Po vzniku "národního" státu německy hovořících obyvatel Horních a Dolních Rakous a alpských zemí v roce 1918 mohl pojem Rakušanství těžko zůstat synonymem pro identitu Středoevropanství, postavené na vizi silného politického celku v tomto exponovaném geoprostoru. Chápání Střední Evropy jako politické a dějinné skutečnosti je však bytostně spojeno s odmítnutím takových mezinárodně politických i ekonomických rozvrhů, které z pásma malých národů mezi Německem a Ruskem činí globální periferii. Nejbezprostřednější nástroj dosažení takového stavu je vyvolávání tenzí a rozbrojů mezi jednotlivými státními celky v tomto prostoru. Situace dějinných zvratů 20. století znamenaly opakovanou ztrátu geopolitického významu státních celků ve střední Evropě. Odvolávání se, nebo dokonce obhajoba těmito situacemi dosaženého statu quo tak nemůže být nevnímána jako snaha o opakované znevýznamnění a dějinnou irelevanci příslušníků daných společností a jejich duchovní identity. Slovy Milana Kundery z roku 1969 přestáváme býti občany coby tvůrci vlastního dějinného osudu a stáváme se pouhými česky a slovensky hovořícími producenty obilí a oceli.
Diskuze o geopolitické příslušnosti k Západu či Východu, tolik charakterizující polistopadový diskurz o našem místě ve světě, opomíjí podstatnou skutečnost, že právě sdílený osud malých národů střední Evropy v posledních 200 letech zakládá principiální nárok na upřednostnění středoevropské sousedské vazby coby fundamentálního zdroje a východiska zahraničně-politických koncepcí postkomunistických zemí, ČR nevyjímaje. Návaznost této ideje na Palackým před 165 lety formulovanou koncepci austroslavismu, tj. Rakušanství jako výrazu duchovního Středoevropanství, je více než zřejmá. Pokud by příští prezident měl být tím, kdo pomůže rehabilitovat zašlou vizi podunajské jednoty, a sám svým vlastním životem byl názorným příkladem jejího uskutečňování, potom se bez jakýchkoliv výhrad vyslovuji: Rakušák na Hrad!
Autor je politolog

Volby po amnestii

16. ledna 2013 v 14:46 | Vladimír Hanáček
První kolo historicky prvních přímých prezidentských voleb v ČR přineslo pro mnohé překvapivý výsledek, který zdaleka neodpovídal výstupům průzkumů volebních preferencí a volebním modelům nejen minimálně za uplynulý půl rok, ale i těm posledně zveřejněným necelý týden před volbami. Vysvětlení pro tento fenomén by jistě bylo možno nalézt mnoho, a v budoucnu se nesporně stanou předmětem mnohých analýz. Zde se však zaměřme na jeden faktor, který významně ovlivnil celkové podmínky a atmosféru, v jaké se volby odehrály, jakož i voličskou profilaci a samotný výsledek volby. Tímto nevyhnutelně klíčovým faktorem byla bezprostřední zkušenost celé společnosti s aktem amnestie dosluhujícího prezidenta Václava Klause, vyhlášené jen necelé dva týdny před prvním kolem prezidentských voleb, a realizované v časové koincidenci s vyvrcholením předvolební kampaně. Jakkoliv se zřetelná kritičnost a distanc v podstatě všech devíti prezidentských kandidátů vůči amnestii dá vnímat jako snaha neeskalovat vášně a vyhnout se i zapojení tohoto aktu do tematizace předvolební rozpravy, přesto měla amnestie důležitý dopad na kontury volby i voličské preference.
Předně je třeba podotknout, že tato amnestie významně nabourala teze mnohých politologů, které byly spojeny s otázkou vhodnosti zavedení přímé volby hlavy státu. V této souvislosti bylo připomínáno, že v českém ústavním kompozitu nedisponuje prezident žádnými významnými pravomocemi, které by bylo možno vnímat jako potenciální nástroj uplatňování vlastní vůle v rámci exekutivního rozhodování. Nepřímo volený prezident tak sice nebyl z výkonu funkce odpovědný, avšak jeho reálné samostatné pravomoci, tedy ty nekontrasignované, jsou omezeny na minimum. Z tohoto hlediska bylo všeobecně rozšířeno tvrzení, že je v podstatě jedno, kdo konkrétně je prezidentem, důležité je pouze to, zda je ústavně bráněno tomu, aby rozšiřoval sféru své samostatné působnosti a fakticky se stával hlavou výkonné moci. Pravomoc amnestie byla do situace jejího užití Václavem Klausem sice začasté označována jako výsada monarchické provenience, která nemá v ústavních systémech parlamentních republik příliš relevanci, ale jejímu potenciálnímu zneužití k svévolným aktům monokratického orgánu moci mělo být alespoň formálně bráněno skrze kontrasignaci předsedou vlády.
V české ústavní tradici je pravomoc udělování amnestie tradičně vnímána jako výsostná kompetence hlavy státu, a to i díky skutečnosti, že v minulosti nebyla kontrasignována. Odvolávat se v této souvislosti např. na udělení rozsáhlé amnestie prezidenta Václava Havla 1.1.1990 je však poněkud nevhodné vzhledem ke skutečnosti, že prezident ČSSR sice mohl udělit amnestii bez kontrasignace, ale dle tehdejšího ústavního nastavení mohl být též odvolán parlamentem (v souladu s principem tzv. vlády shromážděním). V demokratických podmínkách byl sice tento způsob impeachmentu poněkud nestandardním a snadno zneužitelným, avšak zároveň znamenal, že prezident byl fakticky z výkonu své funkce odpovědný. Argumenty, které k obhajobě vlastní kontrasignace Klausovy amnestie používá premiér Petr Nečas i někteří další členové vlády, tedy že udělení amnestie je výsostnou kompetencí prezidenta a podpis premiéra je zde ryze formální záležitostí, v praxi znamená, že politicky neodpovědný (a právně v reálu fakticky taktéž) prezident může provést svévolný akt zásahu do rozhodnutí orgánů soudní moci, aniž by existoval politický prostředek, jak tomuto aktu zabránit (diskuzi o možnostech právního opravného prostředku, souvisící se senátním návrhem na zrušení článku II. amnestie u ÚS, zde pomiňme).
Není proto divu, že občané, kteří v drtivé většině rozsah a obsahovou povahu Klausovy amnestie nepřijali, pochopili jako nejvhodnější "obranný prostředek" před budoucí potenciálně opět nastalou situací zneužití ústavně kontrasignovaných kompetencí prezidenta k svévolným aktům samotnou první přímou volbu, tedy možnost zvolení takového prezidenta, u něhož by s ohledem na jeho osobnostní charakteristiky a míru důvěryhodnosti bylo toto riziko minimální, ideálně téměř vyloučeno.
Klíčovým negativním symbolem pro voličskou profilaci v přímé volbě prezidenta tedy nejsou pouze vágní ideové obsahy či politika současné vlády, ale především výkon funkce současné hlavy státu, jakož i politická praxe, která dala vzniknout mnohým rozkladným fenoménům v podobě korupce, klientelismu, netransparentnosti a propojení politiky s organizovaným zločinem, jejichž reálnou konsekvencí je dle mnohých právě zmíněná Klausova amnestie. Její podoba a rozsah dokonale aktualizovaly a zpřítomnily historické kontexty, které jsou s původem těchto fenoménů spojeny. Masivní mobilizace voličů ve prospěch konkrétních kandidátů je tak dominantně dána pocitem neudržitelnosti a aktem principiálního nesouhlasu s tím, aby postavy české politiky, které jsou pokládány za původce těchto jevů, disponovaly i nadále mocenskými zdroji.
Mobilizace ve prospěch podpory Karla Schwarzenberga, místopředsedy vlády a předsedy vládní strany, budí rozpaky především u té části veřejnosti, která považuje současnou vládu a její kroky za příčinu prohlubování krizových tendencí v celém politickém systému ČR a krize jeho legitimity v očích občanů. Rozšiřující se tábor Schwarzenbergových příznivců však nevidí v současné Nečasově vládě původce, ale nanejvýše protagonistu negativních jevů, rozkládajících důvěru společnosti v politický systém. Ti aktéři české stranické politiky, kteří jsou jako tito přímí původci vnímáni, totiž v současné vládě zastoupeni nejsou a nebo jsou s ní spojeni pouze nepřímo (např. vlastní historickou vazbou na jednu ze stran vládní koalice). Z toho důvodu je i premiérův akt spolupodpisu kontroverzní Klausovy amnestie chápán jako projev submisivity premiéra vůči "otci-zakladateli" jeho strany, nikoliv jako přímý projev zlovolného úmyslu premiéra podílet se na očistě "privatizátorů" 90. let. Pokud je Nečasova vláda nikoliv příčinou, ale spíše "dědicem" transformační a "opozičně-smluvní" éry, resp. fenoménů, které mají v tomto období původ, je zřejmé, že i její případný pád není vnímán jako ideální východisko z krizové situace. Tímto východiskem, minimálně v symbolické rovině, je ovšem ztráta mocenské a autoritativní pozice původců zmíněných fenoménů. Jednoduše řečeno, v prezidentské volbě občané nevolí primárně proti Nečasově vládě, ale proti obsahu a stylu prezidentství Václava Klause, přičemž Miloš Zeman je chápán jako ideální nositel kontinuity tohoto politického stylu.
Karel Schwarzenberg se díky svému veřejnému působení v uplynulých dvaceti letech stal příslušníkem té části českého politického spektra, která je obecně vnímána jako principiálně oponentní dědictví transformačního období 90. let a časů tzv. opoziční smlouvy. Přidruženým symbolem individuální profilace "ideálního" prezidentského kandidáta je pak též jeho nekomunistická minulost a povahové vlastnosti diametrálně odlišné od všech projevů "narcistické poruchy osobnosti". Kdyby však tato rovina strukturace volební situace zůstala pouze na úrovni obecných odkazů na praxi časově již poměrně vzdálenou či se omezovala na volné symbolické apely, pravděpodobně by nebyla dostatečně silná na to, aby po ní následovala masivní vlna voličské a občanské mobilizace. Tuto mobilizaci však přinesla právě bezprostřední praktická zkušenost s aktem prezidentské amnestie. Samotné vládní angažmá neznamená diskreditaci Karla Schwarzenberga ve vztahu k jeho vnímání veřejností paradoxně především z toho důvodu, že společnost pokládá možnost dosáhnout očisty veřejného života od zmiňovaných rozkladných fenoménů reálnými akty vůle vládnoucích za velmi nepravděpodobnou. K dispozici pak již zůstává pouze symbolické působení, a to je daleko účinněji realizováno z Hradu než z pozice jednotlivého člena kolektivního orgánu typu vlády či parlamentu.
Občané nemají příliš mnoho důvěry v ty ústavní mechanismy, které mohou sloužit jako obrana před přílišným aktivismem hlavy státu. K potencialitě samotných dalších změn ústavního nastavení prezidentských pravomocí i postavení hlavy státu v systému mohou s ohledem na legislativní praxi nejen současné vlády nahlížet navýsost skepticky. Jedinou zárukou před nebezpečím posilování pozice prezidenta v systému je obsazení tohoto postu osobností, jež by podobnými ambicemi neoplývala, nebo je alespoň dokázala potlačit. Paradoxně tak dochází k tomu, že občané intuitivně vycítili, že zachovat autoritu prezidentského úřadu znamená nečinit z hlavy státu aktivistického mocenského aktéra. Politology často zmiňovaný nezdravý posun k semiprezidencialismu díky posílení pozice prezidenta dodáním mu přímé legitimity od voličů tak může být zažehnán. A možná že se tak stane právě díky autentické zkušenosti občanů s aktem, který definiční znaky silného semiprezidencialismu naplňuje bezezbytku. Tímto aktem je Klausova "předvolební" amnestie.

Autor je politolog