Přímá volba prezidenta a pravo-levá polarita

5. listopadu 2012 v 22:01 | Vladimír Hanáček
V souvislosti s uzavřením nominačního procesu a registrací kandidátů na ministerstvu vnitra dochází ke zpřesňování odhadů šancí jednotlivých kandidátů v rámci prvního kola prezidentské volby. Kontrakce spektra uchazečů o prezidentský post je po měsících poměrně živelného procesu objevování se různých osobností se zájmem o kandidaturu, jakož i mediálních spekulací o potenciální kandidatuře toho či onoho uchazeče navýsost žádoucí. Úvahy o síle a šancích jednotlivých kandidátů získávají důležitý pevný rámec, v němž se mohou pohybovat. Je však navýsost zajímavé, nakolik se předvolebními průzkumy zahlcené mediální zpravodajství na téma prezidentská volba a z něj vyvěrající spekulace o favoritech či outsiderech volby doplňují s protichůdným, namnoze nikterak regulovaným či rozporovaným voluntarismem mnoha aktérů předvolební rozpravy, kteří se snaží udržet dojem široké veřejnosti, že všichni kandidáti mají v zásadě stejné šance na zvolení, že tak jde skutečně o široký lidový výběr, a že nejen výstupy zmíněných průzkumů, ale taktéž různými systémovými determinantami, které charakter první přímé volby určují, je vskutku neradno se zabývat.
Jedním z bytostných projevů této tendence je snaha prezidentských kandidátů i mnoha komentátorů odmítnout tezi o dominantním vlivu obecněji pojaté pravo-levé polarity jako klíčového vzorce strukturace volby a rozložení voličských afiliací k jednotlivým kandidátům. Snaha vymezit prostor pro sebeprezentaci kandidátů a zastoupení témat, dle nichž bude docházet k profilaci jednotlivých voličských táborů mimo tento rámec je dána snahou posílit jednak očekávaný dominantní charakter personalizace volby, tedy primární význam osobního charismatu a celkového osobnostního profilu kandidáta, a také témata, která s ohledem na očekávaný vysoký stupeň depolitizace předvolební rozpravy mohou být pro voliče zajímavá. V této souvislosti tak přichází na řadu úvahy o dominantním vlivu obecných otázek po posílení autority prezidenta, který by měl být strůjcem opětovného návratu důvěry občanů v politický systém a demokracii, na čemž se v podstatě všichni kandidáti sjednocují. Rozdíl mezi nimi je pak již jen v tom, jak tohoto cíle dosáhnout. Dle jedněch je nástrojem vzbuzení této důvěry kandidátova nezávislost a nestranictví, dle dalších naopak prakticko-politická zkušenost, dle jiných zase naopak kandidátův věk, pohlaví či kariérní úspěchy v mimopolitické činnosti. Výsledky dosavadních průzkumů volebních preferencí, jakož i témata, která jsou v rámci veřejné rozpravy často zdůrazňována jako klíčová pro identifikaci voliče s konkrétním kandidátem však tezi o dominantních významech této agendy nepotvrzuje. Někteří političtí analytici tyto předpoklady trochu nekriticky přebírají, což je možná pochopitelné vzhledem k faktu, že pokud je přímá volba prezidenta sama hodnocena jako "nestandardní" institut, pak jsou i její výstupy apriori nahlíženy jako "nestandardní". Bylo by však chybou tomuto zdání plně podlehnout, neboť tento předpoklad sice platí, nikoliv však bezezbytku. Netřeba zdůrazňovat, že tendence k finální rozhodující situaci duálního výběru, který rozhodne o budoucí hlavě státu, je v podmínkách aplikace většinového dvoukolového volebního systému v podstatě nevyhnutelná. Teze o tom, že tato dualita se ovšem nebude zakládat na standardní pravo-levé polaritě, ale že půjde dominantně například o dualitu straník - nestraník, politik - nepolitik, muž - žena atd. je zatím jen těžko obhajitelná nejen vzhledem k výstupům zmiňovaných průzkumů, ale též vzhledem k tématům, která se v rámci předvolební rozpravy pomalu, ale jistě začínají stávat významnými, neboť představují konkrétní východisko pro představu potenciálního působení dotyčného kandidáta v prezidentském úřadě a jeho reálných kroků.
Jedním z nejvýznamnějších témat tohoto typu, v němž se spojuje jak principiální hodnotový postoj, tak i konkrétní rovina výkonu prezidentského úřadu a potenciálních činů, které by daný kandidát realizoval v úřadě, je otázka vztahu ke KSČM a ochotě jmenovat vládu, jejíž existence by závisela na postoji komunistů. Toto téma bylo s plnou naléhavostí umocněno výsledky nedávných krajských a senátních voleb. Podobný funkcionální význam mají v předvolební rozpravě též otázky, související s politikou současné pravicové vlády, a postoj jednotlivých kandidátů k nim. Je tak třeba vidět, že postoje kandidáta k tématu zvyšování DPH, důchodové reformě, nastavení vysokoškolského systému, zdravotnictví, rozvoji vědy a výzkumu či majetkovému narovnání státu a církví nejsou v rámci voličského rozhodování i v případě prezidentské volby nikterak nepodstatné. V tomto smyslu je signifikantní, že oba dle průzkumů dosavadní favorité volby Jan Fischer a Miloš Zeman dokázali velmi rychle tuto logiku přijmout za svou a z jejich posledních vyjádření na tato témata je jejich vzájemné vymezení na pomyslné pravo-levé ose více než patrné. Jan Fischer konstatoval v rozhovoru pro MF Dnes, že vládu, jež by závisela na hlasech komunistických poslanců, by odmítl jmenovat, i kdyby mu tento návrh doručil jím designovaný premiér. Naopak Miloš Zeman variantu účasti komunistů ve vládě připustil. Pokud jde o hodnocení vládní politiky, nešetří Jan Fischer kritickými námitkami vůči konkrétním krokům vlády, avšak například jeho nesouhlas s podobou navrhované důchodové reformy se zakládá na námitce, že tzv. druhý pilíř penzijního systému by měl být povinný, kterýžto postoj je možno interpretovat jako kritiku vládní politiky "zprava".
Dominantní význam pravo-levé polarity pro druhé kolo prezidentských voleb však nelze vyvozovat jen z charakteru a tematizace předvolební rozpravy. Jako návodné se zde ukazují taktéž ukazatele distribuce teritoriální podpory jednotlivých kandidátů. Z výstupů výše zmiňovaných průzkumů vyplývá, že poměr sil mezi oběma favority volby v zásadě kopíruje dlouhodobé rozvrstvení volební podpory pravice a levice v České republice. Jednoduše řečeno, v jádrových oblastech pravicové podpory se daří lépe Fischerovi a v levicových naopak Zemanovi. Je však třeba podtrhnout, že tento závěr ještě nelze chápat jako nevyhnutelnou dominanci těchto dvou zmíněných kandidátů. Posuny v poměru sil a případný vzestup preferencí dosud slabšího kandidáta či naopak pokles preferencí některého z favoritů samozřejmě nelze vyloučit. Vzhledem k charakteru předvolební rozpravy, vymezení rozhodujících témat pro finální voličskou identifikaci, jakož i k výstupům předvolebních průzkumů však rozhodně nelze předpokládat, že by se tyto posuny mohly odehrávat zcela mimo logiku obecně chápané pravo-levé strukturace politického prostoru. Tím není řečeno, že by význam výše uváděných alternativních zdrojů rozhodujícího duálního schématu bylo možno plně pominout, je však třeba ho chápat jako spíše pouze aditivní směrem k dominantní pravo-levé polaritě při profilování kandidátů schopných získat největší podíly hlasů v prvním kole volby.
Jakkoliv by si to mnozí kandidáti, komentátoři, analytici, jakož zřejmě i značná část veřejnosti přáli, zdá se zatím, že v první přímé volbě prezidenta sice nebudou hrát rozhodující úlohu politické strany, ale to rozhodně neznamená, že by šlo význam ideových obsahů spojených s pravo-levým prostorovým zjednodušením při distribuci voličské podpory jednotlivým kandidátům podceňovat, nebo dokonce zcela pomíjet.
Autor je politolog
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama