Listopad 2012

Zdivočelý závěr Zdivočelé země

29. listopadu 2012 v 21:32 | Vladimír Hanáček
Pondělí 26. listopadu 2012 se zapsalo do dějin českých televizních seriálových přenosů jako datum vysílání závěrečného dílu dnes již kultovního seriálu České televize Zdivočelá země, mapujícího osudy rodiny západního válečného letce, situované do prostředí českého pohraničí ve čtyřech desetiletích po druhé světové válce.
Seriál si za téměř šestnáct let, kolik uplynulo od historicky prvního odvysílání jeho prvního dílu, získal spoustu příznivců, jakož i četné kritiky. O to rozpačitěji působí samotné vyvrcholení osudů hrdinů seriálu, kteří se v závěrečném dílu dožili znovunabyté svobody roku 1990, tedy alespoň soudě dle reakcí, které se bezprostředně po odvysílání závěrečného dílu objevily na diskusním fóru na stránce Zdivočelé země na webu ČT, jakož i na facebookovém profilu seriálu. Reakce mnohých diváků neskrývaly jisté roztrpčení nad provedením závěrečného dílu a mnohé odsudky byly poměrně razantní. Na první pohled bylo přitom patrné, že pisateli zdaleka nejsou zavilí kritici seriálu, ale naopak jeho pravidelní diváci a možno říct i příznivci. Na následujících řádcích se pokusím s některými zde zmiňovanými kritickými námitkami vůči provedení závěrečného dílu polemizovat a obhájit tezi, že závěr v tomto provedení není zbrklým, nepromyšleným a možná i "odfláknutým" ztvárněním, nýbrž organicky působícím článkem v celém kompozitu seriálu, který naopak podtrhuje jeho vnitřní hodnotu a nadčasové poselství. Pro pořádek podotýkám, že knižní předlohu Jiřího Stránského obsahově neznám, a tudíž také při úvahách nad námitkami diváků na její ztvárnění neodkazuji.
Kritické námitky diváků se týkaly zhruba třech okruhů problémů. Prvním z nich byla námitka, že závěrečný díl svým dějovým skokem z roku 1978 do roku 1989 a poměrně časově krátkým (zhruba čtvrthodinovým) závěrem, odehrávajícím se v letech 1989 - 1990, znamená nedotažení osudů některých postav. Vedle evidentně přeživších hrdinů, kteří se objevují v závěrečné pasáži, se s ohledem na věk některých dalších dá předpokládat jejich dřívější úmrtí (Brabenec). U těch přeživších pak dále nejsou známy jejich osudy v zmíněném mezidobí. Například divákovi zůstal upřen přesný počet či dokonce jména všech Maděrových vnoučat. Tato námitka je asi na stejné úrovni jako stížnost, že není jasné, jak se osudy postav vyvíjely dále od roku 1990 do současnosti i to, jak dnes žijí. Vůči této námitce nezbývá než apelovat na divákovu bujnou fantazii a nesnažit se veškerou invenci přenášet na tvůrce seriálu.
Druhý okruh námitek souvisí s tím již zmíněným prvním, tj. že dějový skok v čase a stručný závěr znamená výraznou disproporci mezi časovou dotací prvních několika sérií seriálu a jeho koncem, který znamená z hlediska celkového vyznění dle diváků jistou míru banalizace. Tato teze v sobě skrytě obsahuje předpoklad, k němuž se ještě posléze vrátíme, tj. že závěr seriálu je z hlediska jeho celkového vyznění nejdůležitější. Tento předpoklad je z hlediska smyslu ztvárnění této látky, tj. na osudech hrdinů v období poválečném a poúnorovém připomenutí si dějinného vývoje naší země ve čtyřech desetiletích po druhé světové válce, poněkud neodůvodněný…
Třetí námitka je pak zřejmě nejvýznamnější, neboť se dotýká samotné intence diváka ve vztahu k normativnímu apelu na společnost, který má seriál přinést. Tato námitka je vyjádřena nečekaným zklamáním diváka nad osudem hlavního hrdiny seriálu Antonína Maděry v podání Martina Dejdara. Jednoduše řečeno, diváci prostě "neunesli", že hlavní postava v závěru seriálu patrně dokončila svou životní pouť za poměrně nepříjemných okolností, namísto aby Maděra v závěru triumfálně stanul jako vítěz. Tato námitka skrývá hluboké a v mnohém signifikantní apriorní očekávání diváka, tj. že seriál, zobrazující tragické osudy mnoha příslušníků českého národa v období komunistického režimu skončí "slaďoučkým happyendem" na způsob amerických mýdlových oper.
Zajímavá je ovšem skutečnost, že v posledním díle Zdivočelé země nikde explicitně nezaznělo, že hlavní hrdina Maděra zemřel. Pouze tak diváci poslední scénu většinově pochopili, což byl jistě taktéž záměr tvůrců - poskytnout prostor pro interpretaci, ale zároveň taktéž k zamyšlení nad významem tohoto ztvárnění. Svým způsobem se tak na závěr seriálu dostalo políčku jeho zavilým kritikům, kteří Zdivočelou zemi dlouhodobě označují za "propagandu polistopadového režimu". Seriál neskončil pohádkovým vítězstvím dobra nad zlem a bukolickým obrazem hlavních hrdinů coby starců, kteří se v závěru života dočkali ostentativní satisfakce. Jeho celkové vnitřní poselství tedy nestojí na primitivním černobílém schématu interpretace československých novodobých dějin, ani na snaze vykreslovat osudy hrdinů v ryze politických konturách. Konečný osud hlavního hrdiny je sice navenek tragický, avšak na rozdíl od jeho přátel a spoluvězňů končí Maděra svou životní pouť za bytostně apolitických okolností a navíc s vnitřním uspokojením, že se mu v závěru života dostalo na základě dějinného vývoje přece jen symbolického zadostiučinění. Kolik asi osudů kolika skutečně žijících lidí Maděrovo seriálové životní dovršení obráží?
Zároveň je zde však přítomno ono nadčasové kolektivní poselství, které má celý seriál zvěstovat. Jeho nejniternějším výrazem je dle mého soudu právě zdůraznění oněch zdánlivě marginálních a neviditelných hodnotových postojů, které se v osudech hlavního hrdiny seriálu zračily, tj. že morální jedinec nemusí být rozdrcen mocenskou mašinérií ani dějinnými společenskými zvraty, pokud neztrácí vnitřní sílu a naději. Ostentativní vítězství dobra nad zlem stále na tomto světě a dějinná eschatologie "růžové budoucnosti" nejsou výrazem této naděje, ale jsou jejím skutečným popřením! Mnoha diváky očekávaný závěr by tedy celý seriál neorámoval adekvátním nadčasovým vyzněním, ale fakticky ho znehodnotil!
Děj Zdivočelé země tedy skončil roku 1990, nikoliv však dějinný vývoj naší země a osudy nás všech. Osud hlavního hrdiny v tomto zlomovém období nebyl "růžový" stejně jako není "růžová" současná situace v naší zemi. Pokud by seriál skončil takovým závěrem, pak by asi bylo na místě dát za pravdu zavilým kritikům Zdivočelé země, že celý seriál není nic víc než "černobílá pokleslá agitka". Naštěstí ale můžeme konstatovat, že tomu tak není. Závěrečný díl seriálu je toho pádným důkazem.
Autor je politolog

Přímá volba prezidenta a pravo-levá polarita

5. listopadu 2012 v 22:01 | Vladimír Hanáček
V souvislosti s uzavřením nominačního procesu a registrací kandidátů na ministerstvu vnitra dochází ke zpřesňování odhadů šancí jednotlivých kandidátů v rámci prvního kola prezidentské volby. Kontrakce spektra uchazečů o prezidentský post je po měsících poměrně živelného procesu objevování se různých osobností se zájmem o kandidaturu, jakož i mediálních spekulací o potenciální kandidatuře toho či onoho uchazeče navýsost žádoucí. Úvahy o síle a šancích jednotlivých kandidátů získávají důležitý pevný rámec, v němž se mohou pohybovat. Je však navýsost zajímavé, nakolik se předvolebními průzkumy zahlcené mediální zpravodajství na téma prezidentská volba a z něj vyvěrající spekulace o favoritech či outsiderech volby doplňují s protichůdným, namnoze nikterak regulovaným či rozporovaným voluntarismem mnoha aktérů předvolební rozpravy, kteří se snaží udržet dojem široké veřejnosti, že všichni kandidáti mají v zásadě stejné šance na zvolení, že tak jde skutečně o široký lidový výběr, a že nejen výstupy zmíněných průzkumů, ale taktéž různými systémovými determinantami, které charakter první přímé volby určují, je vskutku neradno se zabývat.
Jedním z bytostných projevů této tendence je snaha prezidentských kandidátů i mnoha komentátorů odmítnout tezi o dominantním vlivu obecněji pojaté pravo-levé polarity jako klíčového vzorce strukturace volby a rozložení voličských afiliací k jednotlivým kandidátům. Snaha vymezit prostor pro sebeprezentaci kandidátů a zastoupení témat, dle nichž bude docházet k profilaci jednotlivých voličských táborů mimo tento rámec je dána snahou posílit jednak očekávaný dominantní charakter personalizace volby, tedy primární význam osobního charismatu a celkového osobnostního profilu kandidáta, a také témata, která s ohledem na očekávaný vysoký stupeň depolitizace předvolební rozpravy mohou být pro voliče zajímavá. V této souvislosti tak přichází na řadu úvahy o dominantním vlivu obecných otázek po posílení autority prezidenta, který by měl být strůjcem opětovného návratu důvěry občanů v politický systém a demokracii, na čemž se v podstatě všichni kandidáti sjednocují. Rozdíl mezi nimi je pak již jen v tom, jak tohoto cíle dosáhnout. Dle jedněch je nástrojem vzbuzení této důvěry kandidátova nezávislost a nestranictví, dle dalších naopak prakticko-politická zkušenost, dle jiných zase naopak kandidátův věk, pohlaví či kariérní úspěchy v mimopolitické činnosti. Výsledky dosavadních průzkumů volebních preferencí, jakož i témata, která jsou v rámci veřejné rozpravy často zdůrazňována jako klíčová pro identifikaci voliče s konkrétním kandidátem však tezi o dominantních významech této agendy nepotvrzuje. Někteří političtí analytici tyto předpoklady trochu nekriticky přebírají, což je možná pochopitelné vzhledem k faktu, že pokud je přímá volba prezidenta sama hodnocena jako "nestandardní" institut, pak jsou i její výstupy apriori nahlíženy jako "nestandardní". Bylo by však chybou tomuto zdání plně podlehnout, neboť tento předpoklad sice platí, nikoliv však bezezbytku. Netřeba zdůrazňovat, že tendence k finální rozhodující situaci duálního výběru, který rozhodne o budoucí hlavě státu, je v podmínkách aplikace většinového dvoukolového volebního systému v podstatě nevyhnutelná. Teze o tom, že tato dualita se ovšem nebude zakládat na standardní pravo-levé polaritě, ale že půjde dominantně například o dualitu straník - nestraník, politik - nepolitik, muž - žena atd. je zatím jen těžko obhajitelná nejen vzhledem k výstupům zmiňovaných průzkumů, ale též vzhledem k tématům, která se v rámci předvolební rozpravy pomalu, ale jistě začínají stávat významnými, neboť představují konkrétní východisko pro představu potenciálního působení dotyčného kandidáta v prezidentském úřadě a jeho reálných kroků.
Jedním z nejvýznamnějších témat tohoto typu, v němž se spojuje jak principiální hodnotový postoj, tak i konkrétní rovina výkonu prezidentského úřadu a potenciálních činů, které by daný kandidát realizoval v úřadě, je otázka vztahu ke KSČM a ochotě jmenovat vládu, jejíž existence by závisela na postoji komunistů. Toto téma bylo s plnou naléhavostí umocněno výsledky nedávných krajských a senátních voleb. Podobný funkcionální význam mají v předvolební rozpravě též otázky, související s politikou současné pravicové vlády, a postoj jednotlivých kandidátů k nim. Je tak třeba vidět, že postoje kandidáta k tématu zvyšování DPH, důchodové reformě, nastavení vysokoškolského systému, zdravotnictví, rozvoji vědy a výzkumu či majetkovému narovnání státu a církví nejsou v rámci voličského rozhodování i v případě prezidentské volby nikterak nepodstatné. V tomto smyslu je signifikantní, že oba dle průzkumů dosavadní favorité volby Jan Fischer a Miloš Zeman dokázali velmi rychle tuto logiku přijmout za svou a z jejich posledních vyjádření na tato témata je jejich vzájemné vymezení na pomyslné pravo-levé ose více než patrné. Jan Fischer konstatoval v rozhovoru pro MF Dnes, že vládu, jež by závisela na hlasech komunistických poslanců, by odmítl jmenovat, i kdyby mu tento návrh doručil jím designovaný premiér. Naopak Miloš Zeman variantu účasti komunistů ve vládě připustil. Pokud jde o hodnocení vládní politiky, nešetří Jan Fischer kritickými námitkami vůči konkrétním krokům vlády, avšak například jeho nesouhlas s podobou navrhované důchodové reformy se zakládá na námitce, že tzv. druhý pilíř penzijního systému by měl být povinný, kterýžto postoj je možno interpretovat jako kritiku vládní politiky "zprava".
Dominantní význam pravo-levé polarity pro druhé kolo prezidentských voleb však nelze vyvozovat jen z charakteru a tematizace předvolební rozpravy. Jako návodné se zde ukazují taktéž ukazatele distribuce teritoriální podpory jednotlivých kandidátů. Z výstupů výše zmiňovaných průzkumů vyplývá, že poměr sil mezi oběma favority volby v zásadě kopíruje dlouhodobé rozvrstvení volební podpory pravice a levice v České republice. Jednoduše řečeno, v jádrových oblastech pravicové podpory se daří lépe Fischerovi a v levicových naopak Zemanovi. Je však třeba podtrhnout, že tento závěr ještě nelze chápat jako nevyhnutelnou dominanci těchto dvou zmíněných kandidátů. Posuny v poměru sil a případný vzestup preferencí dosud slabšího kandidáta či naopak pokles preferencí některého z favoritů samozřejmě nelze vyloučit. Vzhledem k charakteru předvolební rozpravy, vymezení rozhodujících témat pro finální voličskou identifikaci, jakož i k výstupům předvolebních průzkumů však rozhodně nelze předpokládat, že by se tyto posuny mohly odehrávat zcela mimo logiku obecně chápané pravo-levé strukturace politického prostoru. Tím není řečeno, že by význam výše uváděných alternativních zdrojů rozhodujícího duálního schématu bylo možno plně pominout, je však třeba ho chápat jako spíše pouze aditivní směrem k dominantní pravo-levé polaritě při profilování kandidátů schopných získat největší podíly hlasů v prvním kole volby.
Jakkoliv by si to mnozí kandidáti, komentátoři, analytici, jakož zřejmě i značná část veřejnosti přáli, zdá se zatím, že v první přímé volbě prezidenta sice nebudou hrát rozhodující úlohu politické strany, ale to rozhodně neznamená, že by šlo význam ideových obsahů spojených s pravo-levým prostorovým zjednodušením při distribuci voličské podpory jednotlivým kandidátům podceňovat, nebo dokonce zcela pomíjet.
Autor je politolog