Říjen 2012

Debakl pro pravici

21. října 2012 v 17:14 | Vladimír Hanáček
Už krátce po zveřejnění výsledků krajských a prvního kola senátních voleb před týdnem se objevily komentáře mnohých osobností českého veřejného života, které se pozastavovaly nad masivním nárůstem volební podpory levice, především pak doposud na celostátní úrovni izolované KSČM. Někteří v souvislosti s volebním úspěchem komunistů hovoří o ztrátě paměti českého národa, jiní zase o oprávněném projevu rozčarování nejen z politiky současné vlády, ale v podstatě všech zavedených stran, které se za posledních dvacet let podílely na exekutivní moci. Sebereflexe představitelů vládních stran ODS a TOP 09 se kromě lehce ukřivděných a na morální notu vykreslování sebe sama jako principiálních oponentů nereformované komunistické levice hrajících vyjádření zmohla ústy premiéra Nečase jen na strohé a až klišovitě působící tvrzení, že se jedná o "daň za uskutečňování nepopulárních, leč nezbytných reforem současné vlády," Premiér Nečas též poukázal na skutečnost, že čtvery krajské volby, které v ČR od ustavení krajů roku 2000 proběhly, vždy znamenaly vítězství stávající sněmovní opozice a naopak neúspěch vládních stran. V duchu premiérova (a nejen jeho) tradičního způsobu uvažování o sociální skutečnosti jako o "přírodním zákonu" Nečas interpretuje neúspěch své strany v krajských volbách jako v podstatě nevyhnutelnou danost. Jak paradoxně tato interpretace zní především v kontextu mnoha předvolebních Nečasových výroků, v nichž premiér tvrdil, že krajské volby nebudou o politice jeho vlády, ale o "papalášském stylu a dluzích sociálně demokratických hejtmanů." Odvolávat se na "přírodní" fakticitu neúspěšnosti vládních stran v krajských "mid-term" volbách působí v podání klíčového muže vlády minimálně alibisticky. Přesně tuto skutečnost vystihl politolog a filozof Karel B. Müller (LN 16.10.2012), když navrhl, že v logice premiérova vyjádření by se mohly krajské volby zrušit a stačilo by jen v příslušnou dobu jmenovat novými hejtmany představitele příslušné opoziční strany na centrální úrovni.
Příčiny volební porážky české vládní pravice však leží mnohem hlouběji, než si jsou premiér Nečas i další vládní činitelé ochotni připustit. Jejím nejbytostnějším vyjádřením totiž není ani tak masivní nástup obou levicových stran a jejich výrazná převaha na krajích i v Senátu, ale především výrazný odliv voličů obou vládních stran, kteří v minulosti nevolili nikoho jiného, než právě je. Bezprecedentní oslabení volební podpory ODS (a ve srovnání se sněmovními volbami roku 2010 i TOP 09) je spojeno především s přesunem významných skupin jejich voličů nikoliv k levici, ale k různým malým či regionálním formacím. Zajímavé je podívat se v tomto ohledu na výsledky voleb v jádrových oblastech dlouhodobé podpory české pravice, kterými jsou vedle středních Čech a Plzeňského kraje (kde si ODS udržela slušnou pozici díky absenci regionální konkurence, resp. přítomnosti charismatického Jiřího Pospíšila v čele kandidátky) především severovýchodní a jižní Čechy. Liberecký kraj se stal jediným regionem republiky, kde si volební vítězství připsal jiný subjekt než obě levicové strany, tedy místní starostenské uskupení. Naopak ODS se v regionu, v němž v minulosti zaznamenávala nejvyšší volební zisky v rámci jednotlivých krajů, dopotácela na pouhých 9,26%. TOP 09 pak v Libereckém kraji propadla úplně a její zástupci v zastupitelstvu neusednou. V sousedním Královéhradeckém kraji zaostala ODS s pouhými 10,62% nejen za levicí, ale též za Koalicí pro Královéhradecký kraj, na jejíž kandidátce se kromě zástupců KDU-ČSL objevila též celá řada v regionu známých komunálních politiků z řad VPM. V Jihočeském kraji zase utrpěla ODS nepříjemnou porážku od mnoha svých bývalých členů, sdružených na kandidátce hnutí Jihočeši 2012, kteří ODS předstihli o dva procentní body. TOP 09 pak vešla do zastupitelstva vskutku na poslední chvíli, kdy se jí v závěrečné fázi sčítání hlasů podařilo překročit pětiprocentní hranici.
Z mnoha komentářů některých otevřených příznivců vládních stran se v následujících dnech po volbách dala vyčíst snaha uklidnit sebe sama touto skutečností, která vycházela zhruba z následující premisy: pokud se voliči vládní pravice ve volbách druhého řádu přiklánějí k malým či regionálním formacím, jistě to však neudělají v nejdůležitějších volbách do Poslanecké sněmovny, neboť v nich tuto alternativu nebudou mít k dispozici, a tak jim v zásadě nezbude nic jiného, než odevzdat hlas tradičním pravicovým stranám. Když pomineme skutečnost, že podobné interpretace jsou poněkud arogantním a samolibým utvrzováním se v pocitu vlastní dokonalosti (mj. pokora a ochota naslouchat jsou vlastnosti, které představitelům současné vládní koalice chybí možná víc než politická prozíravost), je tento předpoklad nanejvýš chybný v tom směru, že jednak postrádá jakékoliv reálné indicie ve smyslu záruky absence podobné konkurence vládním stranám v příštích sněmovních volbách, ale též nezohledňuje dlouhodobou strukturální a hodnotovou pozici tradičního elektorátu české pravice, který tentokrát nechal vládní strany volebně padnout. Vysvětlovat tento "výkyv" volební podpory pravice jen konjunkturálními vlivy znechucení voličů z afér vládních stran či politiky jako takové a nebo charismatem a vnějškovou atraktivitou regionálních formací a jejích lídrů znamená rezignaci na snahu zamyslet se nad tím, zda příčinou odlivu těchto voličů není politika současné vlády samotná.
Volební úspěchy ODS byly v minulosti vždy významně umocněny skutečností, že se této straně dařilo účinně oslovovat nejen své skalní voliče, často označované jako "vítězové transformace", ale především příslušníky střední vrstvy, kteří představují specifickou skupinu živnostníků a osob samostatně výdělečně činných. Agenda nízkých daní, administrativních úlev či slib "netrestání" pracovitosti a tvořivosti byla vždy významným zdrojem "plebejského" akcentu v programatice ODS, která z ní činila významnou politickou sílu v ČR. Podobné zdroje legitimace pak stály v pozadí i posledního volebního úspěchu TOP 09.
Jestliže současná vláda realizuje svoje reformní kroky s odůvodněním jejich nezbytnosti způsobem, který masivně doléhá i na životní podmínky těchto skalních voličů a to navíc v atmosféře stále častěji se objevujících afér představitelů vládních stran, nemůžou její činitelé očekávat, že k omezenému okruhu exkluzivních "klientů" vládní politiky přibude automaticky v příštích sněmovních volbách ještě tradiční pravicový elektorát, tedy že voliči vezmou vládní strany tak říkajíc na milost jako ideální obranu před "renesancí socialismu."
Výsledky letošních podzimních voleb jasně napověděly, že neoliberálnímu dogmatismu v podání české vládní pravice asi skutečně již zvoní hrana. Jestli se však s tímto étosem blíží i definitivní pád obou českých pravicových stran, to záleží jen na jejich představitelích!
Autor je politolog

Finanční gramotnost – hodnotový postoj či řemeslná dovednost?

1. října 2012 v 17:45 | Vladimír Hanáček
Zkušenost finanční a hospodářské krize posledních let zasáhla v mnoha zemích včetně ČR možná kupodivu i nejnižší stupeň soustavy vzdělávacích institucí, tj. základní školství. Na veřejnosti se v posledních měsících rozhojnily úvahy o nutnosti předcházet potenciálním komplikacím s dluhy domácností i jednotlivců, potažmo celého státu, skrze výchovu k odpovědnému vedení domácího rozpočtu a nezadlužování. Nástrojem má být na základních školách výuka tzv. finanční gramotnosti.
Proti tomuto instrumentu asi principiálně nelze nic namítat. Kdo by taky chtěl přímo nabádat skrze výchovné postupy k neodpovědnosti či jí minimálně ignorovat skrze tabuizaci zmíněných témat. Kámen úrazu však spočívá v upřesnění toho, jak konkrétně a čeho například by se taková výuka finanční gramotnosti ve školách měla týkat. Při zjištění těchto detailů totiž nelze nevidět, že takové pojetí výchovy nejen že negarantuje pozitivní efekt vzhledem k nejzazším hodnotovým ambicím, které podobné úvahy oživují, ale je samo o sobě problematické. V nejširší rovině zde vystupuje otázka, zda primární formativní působení na dítě při výchově lze realizovat mimo instituci rodiny a zda by tento úkol tak například i ve výše zmíněném případě měla suplovat škola. Toto dilema, které současná společenská praxe bohužel namnoze přináší, samozřejmě vyžaduje separátní pozornost, zároveň však dobře ilustruje podstatu problému, na který se snažím upozornit. Ten spočívá ve skutečnosti, že školní výuka tzv. finanční gramotnosti je pojímána jako svého druhu praktický výcvik. Žák bude na konkrétních příkladech uváděn do hypotetických situací, kde mu s ohledem na kontextuální podmínky bude předestřena škála možností individuálního jednání, které bude následně odstíněno jako "žádoucí" či "nežádoucí" s ohledem na jeho efekt v rámci peněžního hospodaření. Tzn. např. bude žák uveden do hypotetické situace přijetí nabídky bankovní půjčky při vlastním reálném příjmu v určité výši, a bude mít za úkol zvážit, zda je pro něj přijetí této půjčky s ohledem na své disponibilní zdroje výhodné či nikoliv. Pokud by přijetí podobné půjčky mělo vést k vysokému zadlužení jeho domácího rozpočtu, bude mít za úkol danou půjčku nepřijmout. Finální krok je pak interpretován jako realizace žádoucího hodnotového postoje.
Je však namístě zamyslet se nad skutečností, zda takto pojatá výuka finanční gramotnosti není tak trochu stavění domu od střechy. Skrze praktickou dovednost posouzení přijatelností konkrétního jednání v konkrétní situaci a jeho provedení (včetně věcné znalosti dílčích aspektů tématu - např. co je to RPSN) se lze jistě dobrat žádoucích výsledků. Tyto výsledky však nejsou nevyhnutelným vyústěním dané aktivity, nýbrž předpokládají hlubší intelektuální a morální formaci jednajícího, která z praktické dovednosti provést konkrétní finanční transakci sama o sobě nevyvěrá.
Výuka tzv. finanční gramotnosti tedy nemůže být jednoduše pojímána jako získávání řemeslné dovednosti, nýbrž musí obsahovat důkladnou hodnotovou a morální kondici jednotlivce. Principy odpovědného jednání musí být nadřazeny konkrétním postupům a na nich toliko dokreslovány. Samotný fenomén redukce vzdělání coby celkové morální a duchovní kultivace individua v duchu platónské PAIDEIA na pouhý prakticko-dovednostní výcvik, podobně jako nahrazení základní lidské ctnosti, tj. schopnosti správně jednat v duchu aristotelské FRONÉSIS pouhým pragmatickým kalkulem skrze instrumentálně pojímanou racionalitu, stojí na pozadí zásadního střetu koncepcí dalšího vývoje našich vzdělávacích institucí a odpor vůči němu přivedl na sklonku zimy letošního roku do ulic tisíce příslušníků české akademické obce, kteří protestovali proti osnově připravovaného nového zákona o vysokých školách. Ohlasy těchto tendencí jsou patrné v prezentovaných koncepcích výuky finanční gramotnosti.
"Straň se dluhu, drž se pluhu!, radívali mi tatíček.", říká ve slavném Baarově románu putimský sedlák Jan Cimbura a své hospodářství skutečně nikdy významně nezadlužil. Produktem výše popsané koncepce výuky finanční gramotnosti však patrně nebudou ani tak morálně ustrojení odpovědní občané, jako spíš homines oeconomici, neznající jinou dimenzi sociální skutečnosti než instrumentální racionalitu a jiný typ sociálního jednání než utilitární kalkulaci nákladů a výnosů. Známé české přísloví říká, že "kam nechodí slunce, tam chodí lékař." V kontextu úvah o finanční gramotnosti je na místě parafrázovat: "Kam nechodí tradiční morálka, tam chodí finanční poradce."
Autor je politolog