Září 2012

Přímá volba poslanců aneb čemu ani prohibice nezabrání

21. září 2012 v 16:17 | Vladimír Hanáček
Před několika týdny vystoupil prezidentský kandidát ODS, místopředseda Senátu PČR Přemysl Sobotka s hlavními prioritami, s nimiž se hodlá ucházet o post hlavy státu. Vedle poněkud obskurního a s prezidentským úřadem opravdu nejasně souvisícího tématu zákazu přechylování cizích ženských příjmení předložil vizi zavedení "přímé volby poslanců". Pod tímto téměř orwellovsky znějícím spojením se po bližším upřesnění v podstatě neskrývá nic jiného, než tradiční téma ODS, tedy návrh na změnu ústavy ve věci zavedení většinového volebního systému do Poslanecké sněmovny.
V posledních několika dnech jsme pak svědky skutečné invaze tohoto tématu v českém mediálním i politickém diskurzu. Veřejnoprávní televize uveřejnila v hlavní zpravodajské relaci 15.9.2012 reportáž, v níž dala prostor vyjádření zástupců relevantních politických stran k tématu "přímé volby poslanců" a zároveň informovala o údajně vzrůstající podpoře občanů tomuto institutu. O několik dní později se pak veřejně prezentovala iniciativa Přímá volba poslanců 2014, kterou podpořila formou petice řada osobností českého veřejného života.
Motivaci a cíle této iniciativy, uveřejněné na jejích internetových stránkách, by šlo zjednodušeně shrnout jako projev nespokojenosti se stávajícím stavem české politiky, především rozsahem korupce, sobectvím vrcholných politiků a všeobecným "rozkladem". Příčiny tohoto stavu spatřují iniciátoři této petice v rámci pravidel, nastavených stávajícím volebním systémem do Poslanecké sněmovny, který dle jejich názoru umožňuje výše zmíněné fenomény upevňovat skrze dominantní vliv politických stran na sestavování kandidátek a tudíž i na to, kdo bude zvolen poslancem. V prohlášení iniciativy stojí, že občané tak volí především dle stranických sympatií a zvolené poslance prakticky osobně neznají. Řešení tohoto dle iniciátorů nepříznivého stavu vidí v zavedení většinového volebního systému s malými jednomandátovými obvody, což by údajně posílilo vazbu občanů ke zvolenému poslanci a umožnilo voličům vedle stranických kandidátů vybírat i "nezávislé osobnosti", kteří údajně "budou rozhodovat podle vlastního rozumu". Petenti zároveň konstatují, že to, zda by měl být zaveden jednokolový či dvoukolový většinový volební systém, je zcela v kompetenci jak široké veřejnosti, tak politologů, právníků a politiků.
V intencích i myšlenkových východiscích této iniciativy se pozoruhodně spojuje několik naprosto odlišných a v mnohém téměř protichůdných fenoménů, které lze považovat za trvalé rysy české politické kultury. Když pomineme skutečnost, že iniciátory této petice jsou téměř výlučně příslušníci ekonomických, kulturních a intelektuálních elit a jen těžko jí lze považovat za spontánní projev širšího společenského pohybu, jsou výše uvedené teze iniciátorů typickým projevem fenoménu, který filozof Václav Bělohradský výstižně označuje jako antipolitický kýč. Ve zkratce jde o následující myšlenkové schéma: negativní jevy a tendence v politickém systému způsobují krizi důvěry v instituce zastupitelské demokracie obecně, především v tradiční způsob zprostředkování zájmů skrze roli politických stran, které jsou nahlíženy jako zásadní strukturální příčiny těchto negativních fenoménů. Apriori pozitivním východiskem z této situace má být formální a procedurální redefinice institucionálního rámce politického systému, jdoucí směrem oslabení role politických stran jako tradičních nositelů ideového a hodnotového obsahu politiky směrem k posílení personalizace politiky skrze roli různých "nezávislých osobností" a "odborníků", jejichž odborná kompetence je nahlížena jako samonosný legitimizační zdroj jejich oprávnění vstoupit do procesu veřejného rozhodování. Dosavadní institucionální rámec je interpretován jako nedostatečně umožňující zapojení občanů do rozhodování a oslabující možnosti uplatnění jejich vůle. K dokreslení tohoto schématu tak stoupenci iniciativy využívají i poměrně expresivních výrazových prostředků, jako je samotné spojení "přímá volba poslanců".
Pokusme se tedy nejprve vymezit, co znamená označení přímá a nepřímá volba. Za přímou volbu považuje politická teorie takový způsob generování kandidáta do veřejné funkce, na němž mají přímou účast všichni občané-voliči, tj. všichni mohou svým hlasem bezprostředně ovlivnit, kdo daný veřejný post obsadí. V případě nepřímé volby je účast občanů při výběru dotyčného zástupce do veřejné funkce zprostředkována skrze omezený počet volitelů, kteří mají od voličů zmocnění k tomu, aby o daném kandidátovi skrze vlastní vůli rozhodli. Nepřímá volba konkrétního představitele do veřejné funkce se tedy úzce pojí s principem reprezentace občanů skrze volené zástupce. Je nabíledni, že nepřímý způsob obsazování veřejných funkcí, jakož i samotný zastupitelský princip, je dlouhodobě trnem v oku ortodoxním stoupencům přímé demokracie, snažícím se je rozsáhle nahradit instituty referenda či všelidového plebiscitu.
V kontextu našeho tématu je však nezbytné jednoznačně potrhnout, že v případě výběru poslanců skrze volbu kandidátních listin politických stran s možností udělení preferenčních hlasů na základě přidělování mandátů na principu poměrného zastoupení rozhodně nelze hovořit o nepřímé volbě ve výše naznačeném smyslu! Jednak občané mají skrze rozhodnutí pro příslušnou kandidátní listinu právo ovlivnit obsazení postu ve voleném sboru na základě stranické příslušnosti, tedy mají možnost ovlivnit kandidáti které politické strany dané posty obsadí a které naopak nikoliv. Pokud jde o možnost ovlivnit obsazení mandátů konkrétními kandidáty, tak v případě preferenčních hlasů existuje minimálně hypotetická šance na přeskupení kandidátů na dané listině a tudíž ovlivnění jejich pořadí přístupu k přiděleným mandátům. Tvrdit v tomto kontextu, že volič fakticky o tom, kdo bude daný post obsazovat, nerozhoduje, tedy je rozhodováno tak říkajíc "za něj" někým jiným, je účelová dezinterpretace a zmatení pojmů… Navíc, jak jsme již naznačili výše, spojení "přímá volba poslanců" je pragmatické využití rétorické figury, jejíž sémantické obsahy mají naskakovat na latentně přítomné emocionální naladění české veřejnosti, vystavené prohlubující se krizi důvěry v politickou reprezentaci, a vyvolávat tak pocit normativní jednoznačnosti a neodiskutovatelné morální správnosti požadované změny!
Snad ani není důležité v tomto kontextu poukazovat na zřetelně černobíle šablonovité vnímání daného tématu v podání zástupců zmíněné iniciativy. Daleko důležitější je však poukázat na skutečnost, že verbální vymezení se vůči současnému stavu, jakož i věcná východiska předkládaného návrhu, vykazují zřetelné paralely ke starším pokusům o tematizaci dané látky v jiných situacích a s jiným zřetelem. Paradoxně bychom tak zjistili, že zástupci iniciativy se poměrně vehementně vymezují vůči reáliím, jejichž nositelé v minulosti opakovaně otevírali danou otázku téměř ve stejném formálním i obsahovém podání, jako tato iniciativa. Konkrétně řečeno, diskuze o změně volebního systému do české Poslanecké sněmovny z poměrného na většinový (jen připomeňme, že podobný krok vyžaduje změnu příslušných ustanovení Ústavy ČR) se vede v české odborném i politickém prostředí již více než deset let. Významně bylo toto téma nastoleno v souvislosti s chystanou volební reformou, připravovanou zástupci stran tzv. opoziční smlouvy, tedy ČSSD a ODS roku 2000. Stoupenci změny (z české odborné obce zmiňme alespoň politologa Miroslava Nováka) poukazují v duchu pojetí vlivu volebních systémů na formát i mechanismus stranického systému Maurice Duvergera na výhodnost zavedení většinového volebního systému v prostředí sociokulturně, nábožensky a jazykově homogenní české společnosti, jež by dle jejich názoru byl s to generovat koherentnější a vnitřně ideově více sourodé parlamentní většiny, které by přinesly větší stabilitu a taktéž akceschopnost vládních kabinetů. V praxi by tak tento stav vedl k posílení principu akceschopnosti na úkor principu reprezentativnosti, tj. posílil by roli dvou nejsilnějších stran a naopak vedl k podereprezentovanosti menších stranických formací. Ponechme zde stranou odbornou rozpravu o tom, zda je možno účinky volebních systémů na podobu stranického systému chápat takto jednosměrně, monokauzálně a navíc jednoznačně téměř jako nějakou naturální fakticitu. Daleko zajímavější je spíše skutečnost, že argumentace stoupenců této změny v logice uvažování o vývoji stranického systému odkazuje v podstatě na představu oslabení stranicko-politické fragmentace, a tudíž na větší ideovou soudržnost vládních většin. Tyto argumenty tak jsou zřetelně v protisměru oproti zdůvodňování potřeby kroku zavedení většinového volebního systému u stoupenců zmíněné iniciativy, kteří argumentují potřebou oslabení významu "stranických barev" a naopak posílení role jednotlivce v rozhodovacím procesu. V praxi si tak lze představit extrémně fragmentovaný parlamentní sbor, čítající dvě stovky ideově a postojově naprosto nečitelných solitérů, kteří o svých reálných krocích rozhodují ad hoc.
Tato věcná konjunkce dvou intencionálně naprosto protichůdných postojů je nepochybně pozoruhodná, zároveň je však z mnoha indicií patrné, že může jít jen o účelové zamlžení skutečné podstaty věci. To, že se k iniciativě zavedení "přímé volby poslanců" horentně hlásí mnozí představitelé ODS, tedy strany, jejíž představitelé byli změně volebního systému do Poslanecké sněmovny vždy nejvíce nakloněni, není vzhledem k výše uvedenému překvapivé, avšak zároveň pro mnohé nositele iniciativy možná motivačně nepříliš pochopitelné. Proč by právě představitelé politické strany, jež je všeobecně považována za jeden z nejvýznamnějších příkladů nositelů "politického klientelismu" a "kmotrovských praktik" měla tak srdečně a s nadšením přijímat návrh, jenž se snaží s danou praxí alespoň deklarativně vypořádat? Odpověď najdeme ve výše zmiňovaných souvislostech… Není překvapující, že se mezi petenty objevují i některé veřejně známé osobnosti, které v minulosti otevřeně podpořily ODS před volbami (např. ekonom Jiří Schwarz či houslista Pavel Šporcl).
Stoupenci iniciativy Přímá volba poslanců 2014 se tak snadno mohou stát "užitečnými idioty", jenž v dobré víře budou spoluasistovat na opatření, jež umožní posílit rozhodovací sílu politických stran napadených zmiňovanými "rozkladnými" fenomény! Na rozdíl od jejich představy oslabení role politických stran a posílení pozice "nezávislých osobností" je třeba zaměřit pozornost na skutečné příčiny nastíněných negativních tendencí. Jako nejzásadnější se zde jeví organizační a personální neduživost českých zavedených stran. Posílení vlivu občanů na rozhodování je lépe než skrze křečovité hledání alternativních forem zprostředkování dosahovat skrze větší účast občanů na životě politických stran, a tím i posílení jejich reálných sociálních základen a jejich zakotvení ve společnosti. (Nejen) stoupenci iniciativy Přímá volba poslanců 2014 volají po svého druhu revoluční změně politických poměrů v české republice. Domnívám se, že největší revolucí by v českých poměrech bylo, kdyby zavedené strany měly takřka přes noc statisícové členské základny…
Autor je politolog