Srpen 2012

Ochrání přímo zvolený prezident naši svobodu?

22. srpna 2012 v 20:58 | Vladimír Hanáček
Institut přímé volby prezidenta je svými stoupenci dlouhodobě označován za nástroj rozšíření podílu občanů na procesech veřejného rozhodování a tudíž i zvýšení stupně identifikace občanů s politickým systémem jako takovým. Tato argumentace naráží na mnohé institucionální souvislosti a empiricky je i s ohledem na zkušenosti z okolních zemí jednoznačně neprokazatelná. Silným zmatením pojmů je pak označování přímé volby hlavy státu jako prvku přímé demokracie.
Systémové dopady přímé volby prezidenta je možné obsáhleji analyzovat až poté, co společnost učiní zkušenost s průběhem předvolební kampaně i samotnou procedurou voleb a následně i výsledky, které určí, kdo se stane historicky prvním českým "prezidentem z lidu" či "Prezidentem Reprezentantem", chceme-li pokračovat v tradici svérázných epiteton hlavy státu, sahajících až k prvnímu československému "Prezidentu Osvoboditeli". Samotné případné posuny pojetí výkonu prezidentské funkce a s tím souvisící politologické úvahy o možném přiblížení se poloprezidentskému modelu v ČR je možné zhodnotit až po delší časové zkušenosti s jednáním zvolené hlavy státu, v čemž je zřetelně přítomen snad rozhodující faktor těchto potencialit, tedy kdo konkrétně se prvním přímo zvoleným prezidentem ČR stane.
V parlamentním systému, založeném na principy vlády na základě parlamentní většiny, hrají rozhodující roli politické strany. Právě na rozložení sil mezi nimi záleží, kdo bude mít šanci prosazovat svůj program skrze vládní účast a kdo naopak zaujme opoziční úlohu. Prezident republiky je pak chápán jako ten, kdo vedle své reprezentativní role funguje coby pozitivní mediátor a konsensuální činitel v rámci konfliktů mezi politickými stranami, případně ostatními ústavními institucemi. I role arbitra těchto sporů by měla být omezena a orientována primárně na snahu o vzájemné dorozumění znesvářených aktérů. Význam prezidenta coby reálného politického činitele tedy stoupá především v čase politických krizí.
Vleklou bolestí českých politických stran je jejich organizační nerozvinutost a zřetelná neduživost pokud jde o schopnost reprezentace relevantních zájmů toho společenského segmentu, který tvoří voličskou základnu příslušné strany. Politické strany mají málo početné členské základny, činící v součtu jen zhruba 3% české populace. Právě nedostatečné sociální zakotvení politických stran je možno vnímat jako nejvýznamnější projev odcizování se politického systému a občanů.
V rámci tradice českého prezidentství hraje vedle výše uvedené reprezentativní a moderační role hlavy státu významnou roli též představa prezidenta coby tvůrce obsáhlejší vize vývoje společnosti a státu, přesahující ryze partikulární představy reprezentantů politických stran, a její zasazování do širších "civilizačních" kontextů. Tento rys českého prezidentství se stává předmětem mnoha polemik a mnozí politologové i ústavní právníci zastávají názor, že právě tato dimenze výkonu prezidentského úřadu je příčinou významných posunů od parlamentního k poloprezidentskému modelu. Je však třeba realisticky předpokládat, že výraznou investici důvěry, kterou občané v osobnost prezidenta vkládají, neradno podceňovat a tudíž není významné, zda se této role prezident ujímá či nikoliv, jako spíš, k jakým konkrétním obsahům sdělení bude prezident nadaný nejvyšší mírou demokratické legitimity svou autoritu využívat.
Z úst snad všech dosud objevivších se prezidentských kandidátů zaznívá téměř unisono, že prezident by měl usilovat o návrat důvěry občanů v demokracii. Málokterý kandidát však danou tezi blíže upřesnil, natožpak aby jí zasadil do kontextu například výše naznačených úvah. Jedním z mála poměrně hodnotných příspěvků na dané téma je článek dle průzkumů zatím horkého kandidáta do prezidentské volby, bývalého úřednického premiéra Jana Fischera s názvem Kdo chrání naší svobodu. Fischer zde vyjádřil ve zkratce myšlenku, že instituce zastupitelské demokracie, jako například parlament, jsou garanty ochrany lidské svobody. Politické strany jsou pak dle Fischera výkonnými orgány, dávajícími těmto institucím obsah. Měly by být nikoliv protihráčem, nýbrž součástí občanské společnosti a být skutečným reprezentantem idejí a hodnot, s nimiž se jejich členové a sympatizanti identifikují.
Tato slova znějí od nestranického kandidáta Jana Fischera možná poněkud paradoxně, neboť významnou součástí jeho volebního apelu je právě kladení důrazu na vlastní nominální nestranickost, což je mu často vytýkáno jeho stranickými konkurenty. Je však třeba podotknout, že pokud by sdělení, která přímo zvolený prezident v rámci zaujímání své role "garanta řádu" občanům odkáže, směřovala ke stvrzení významu institucí zastupitelské demokracie, pak se nejen není třeba obávat posunů k poloprezidentskému modelu, ale především jde o dostatečně autoritativní výzvu směrem k léčbě mnoha neduhů, jimiž český politický systém trpí. Přímo zvolený prezident dané neduhy sám nevyléčí, ale pokud by právě on využíval své autority k vyzývání občanů k větší účasti na životě politických stran, jedná se o významný počin a je pak celkem lhostejné, zda byl daný prezident zvolen přímo či nepřímo, s podporou konkrétní politické strany či bez ní.
Autor je politolog