Za kardinálem Miloslavem Vlkem, Aby všichni byli jedno

19. března 2017 v 23:49 | Vladimír Hanáček
Odchod kardinála Miloslava Vlka na Věčnost otevřel novou etapu v dějinách české Církve. Emeritní arcibiskup pražský a primas český byl ve svobodných časech posledních téměř třech desetiletí její nenahraditelnou a též nepominutelnou součástí a pro mnohé ztělesněním Církve ve veřejném prostoru. Pro věřící katolíky byl autoritou, jíž naslouchali s vědomím významu jeho slov nejen v rovině věroučné. Kardinál Vlk jako málokdo zosobňoval postavení Církve v české společnosti druhé poloviny 20. století, její ponížení i velikost, spojenou se vědomím Boží lásky, která jí umožnila přežít čas největšího útlaku. Sám jej poznal v dobách nesvobody jako blízké osobní setkání s Ukřižovaným Kristem. Z této duchovní síly čerpali čeští a moravští věřící naději ve šťastnou budoucnost ve svobodě, která se měla stát především časem duchovní obrody společnosti a jejím hmatatelným výrazem pak postavení Církve ve svobodné společnosti jako instituce schopné významně ovlivnit její morální klima. Zahladit staré křivdy "tlustou čarou za minulostí" nebylo přijatelné, stejně jako zapomenout na mimořádnou zkušenost Církve násilím zahnané do katakomb.
Obnovovat Církev jako společenskou instituci, navíc tváří v tvář novým výzvám, které přinesly reformy II. vatikánského koncilu v unikátních podmínkách české společnosti, byl úkol, jehož tíhu si lze v plnosti uvědomovat jen s časovým odstupem. Opojení ze zázraku znovunabyté svobody i zásadní proměny postavení Církve v nejsekularizovanější společnosti v Evropě, symbolizované časovou koincidencí svatořečení Anežky Přemyslovny a pádu komunistického režimu v listopadu 1989, dosud odsuzované a ignorované, nově obdivované pro její oběti a ztráty v časech nesvobody i morální opravdovost jejích hodnostářů, vzbuzovala naději v téměř automatické přetavení popularity Církve prvních polistopadových měsíců a let v její vliv na celkové poměry ve společnosti a možnost účinně přispívat k její duchovní proměně.
Vystřízlivění z těchto představ a rychlý návrat k prastarým předsudkům, stereotypům a nevraživostem velké části společnosti vůči Církvi za paralelně jdoucího nedořešení majetkoprávních vztahů státu a Církve se stalo příčinou posilujícího pocitu nenaplnění představ o roli církví ve svobodné společnosti a pocit nenapravení starých křivd znamenal opětovné bolestivé otevírání starých ran. Kardinál Vlk zůstal po celé období svého působení na stolci sv. Vojtěcha věren svému poslání duchovního pastýře, spojujícího nezbytné institucionální církevní otázky s principiálními mravními a hodnotovými důrazy a taktéž snahou být aktivní součástí politického, ekonomického a kulturního prostředí v české společnosti. Na samém konci tohoto působení sám shrnul výsledky svého snažení v televizním rozhovoru při návštěvě papeže Benedikta XVI. v ČR v září 2009 nelichotivým závěrem, že "na poli církevně-politickém nedosáhl téměř ničeho."
Podobný kategorický závěr působí až nepatřičně nejen proto, že to v řadě objektivních hledisek není pravda, ale především proto, že s ohledem na náročnost získaného úkolu, na který nikdo z nových českých biskupů polistopadové éry nemohl být dostatečně připraven, by naplnění všech cílů znamenalo nadlidský úkol, který nemůže být naplněn bez Boží pomoci toliko lidskými silami.
Následné smrsknutí "církevně-politických" cílů na dořešení otázky tzv. restitucí, tedy narovnání majetkových vztahů mezi státem a Církví, pak bylo mnohými nahlíženo jako doklad pokrytectví hierarchické instituce, účelově se zaklínající morálními hodnotami ve své honbě za mocí, vlivem a materiálním bohatstvím. Takový odsudek začal být personifikován v osobě odcházejícího primase, a tomuto nahlížení přitom podlehli i mnozí věřící, kteří shledávali výsledky jeho působení coby hlavy českých katolíků jako neúspěšné. Ti, pro které zůstával nejvyšší autoritou uvnitř české Církve, pak namnoze vnímali jeho kritická slova vůči společenským poměrům v naší zemi jako podnět k "morální ghettizaci", spojené s pocitem frustrace z nenaplnění někdejších nadějí a přecházejících v pocit zmaru v rámci jakéhokoliv úsilí o duchovní očistu společnosti. Kritická slova pak často sklouzávala toliko do roviny planého mentorování.
Všechny tyto projevy ve skutečnosti nebyli vlastním duchovním a morálním postojem kardinála Vlka, neboť nekorespondovali s jeho životní zkušeností otevřenosti Boží vůli jako záruky smysluplnosti světského počínání. Nespoléhat se jen na své vlastní síly a plně se opřít o Boží milost ve všem svém snažení o obecné dobro bylo poselství, které kardinál Vlk svým životem dosvědčoval. Je paradoxní, že tak dlouho za časů jeho mnohaletého veřejného působení zůstávalo toto povědomí buď nepochopené, nebo naopak pochopené špatně, tedy jako podnět k rezignaci, pasivitě a odmítnutí dalších snah jako nesmyslného lopocení se za světskými zásluhami…
Teprve závěr kardinálova života a jeho smrt otevírají, zdá se, prostor, k hlubšímu pochopení smyslu a významu tohoto svědectví. Dávají především tušit, že člověku se nedostává Boží milosti, dokud nepřijímá svět kolem sebe takový jaký je a nezachází s ním tak, aniž by to zároveň znamenalo přijetí "ducha tohoto světa" a sejití z cesty do Božího království. Obdivuhodná vnitřní síla a vyrovnanost s vlastním životním posláním, která z nemocného kardinála v posledních třech měsících jeho života čišela a byla předávána široké veřejnosti už bez jeho přímé účasti, oslovila ve velké míře i ty, kteří jeho poselství dosud vnímali toliko v kontextu individuálních sdělení, maximálně posilovaných institucionálními hledisky.
Jeho celoživotní úsilí o jednotu, vyjádřené jeho biskupstvím mottem, bylo stvrzené smířením se se stavem věcí na závěr vlastní životní pouti a plného odevzdání se do Božích rukou s vědomím, že Boží přítomnost nevymizí z tohoto světa a že znamená i nadále duchovní sílu a naději pro všechny ty, kdo Boha hledají. Že Bůh neopouští nikoho, kdo ve svém životě usiluje o pravdu a dobro, že místo každého je tam, kde může nejlépe tuto Boží přítomnost zakusit, ale především, že takové vědomí smyslu vlastního konání není v rozporu se společenskou odpovědností, kterou na sebe každý člověk bere. Konkrétně řečeno, že otázky působení Církve ve společnosti a její úsilí o její duchovní a mravní obrodu nemůže být spojeno pouze s rolí jejích nejvyšších hodnostářů, resp. že ti sami ve své službě nic zásadního nezmůžou, pokud každý věřící nepřijme společenskou odpovědnost a především neopře své každodenní působení o Boží milost.
Zdá se, že právě s rolí laiků a jejich podílem na naplňování těch dimenzí života Církve, které se úzce prolínají s širšími společenskými otázkami,zakládá se nejhlubší smysl oné Jednoty. Že právě charismatický prvek v životě Církve je důležitým předpokladem naplnění tohoto údělu a že zejména v jednotě kněžích i laiků v úsilí o účinnou a každodenní péči o dobro druhých tkví skutečný význam oné duchovní obrody, k níž je Církev poslána. Takto pochopené "Dílo Mariino", zpřítomňování Krista v očích druhého v každodenních konkrétních situacích a vztazích, je skutečně účinným příspěvkem Církve k duchovní a morální obrodě společnosti. Životní zápasy kardinála Vlka, především jeho mnohaleté úsilí o zahojení starých ran i v praktické a materiální rovině, je třeba vnímat právě v kontextu tohoto cíle. Církev ponížená a zbavená všech prostředků je především neschopná sloužit. Stejně neschopná sloužit je však i poté, kdy z těchto prostředků učiní jediný předpoklad své služby. Spoléhání se na Boží milost a zároveň úsilí o adresnou a účinnou službu jdou ruku v ruce a jedno bez druhého nemůže přetrvat. Teprve v posledních chvílích kardinálova života jsme všichni měli příležitost toto pochopit jako nejniternější odkaz, který nám po svém odchodu zanechává. Konečně pochopit smysl toho, co se zdálo být marné, nedokončené či dokonce nesmyslné. Nově pochopit tuto jednotu smyslu znamená dosáhnout skutečné, viditelné jednoty s Bohem i bližními.



Autor je politolog
 

Koalice odvážných

8. února 2017 v 23:57 | Vladimír Hanáček
Jednání o volební spolupráci mezi KDU-ČSL a STAN nabyly po minulém víkendu zajímavého rozměru. Asi málokdo by ještě v počátcích úvah o novém spojenectví na podzim loňského roku předpokládal odvahu zúčastněných vytvořit koaliční projekt 10% vstupní klauzuli navzdory. Damoklův meč aditivního prahu je standardním nástrojem bránění existenci jakékoliv koalice ve sněmovních volbách těch politických stran, které vážně pomýšlejí na účast ve Sněmovně. Na první pohled tak jde o zdánlivě riskantní až nedomyšlenou snahu navýšit vlastní volební šance za cenu úměrně tomu vzrůstající pravděpodobnosti ztrát. Přesto však toto rozhodnutí obráží důležitý motiv, který je nasnadě a který v minulosti vždy tvořil korektiv jakékoliv podobné ambice.
Je to záměr tvůrců nového koaličního projektu vytvořit skrze něj politickou formaci, schopnou konkurovat nejen malým stranám na hranici relevance a prosadit se tak do Poslanecké sněmovny přes 5% práh, avšak vytvořit bázi pro širší kumulaci voličské podpory pravého středu, umožňující konkurenci nejsilnějším stranám v zemi. Ambice KDU-ČSL zapojit se do tohoto projektu vždy vyvěrala z přesvědčení, že vlastní skalní elektorát, čítající zhruba 6 - 9% hlasů voličů, této straně tradičně umožňuje zastoupení v Poslanecké sněmovně, avšak potencialita jeho významného překročení pod touto značkou se jevila jako nepříliš dosažitelná. Pro ostatní partnery v takovém spojenectví pak naopak tato spolupráce znamenala možnost doplnit vlastní značně omezenou podporu středostavovských voličů pravého středu, příp. tzv. velkoměstských liberálů o skalní elektorát KDU-ČSL, který by tyto strany jinak k dispozici neměly. Názorným příkladem těchto ambicí byl někdejší projekt čtyřkoalice, jehož zůstatek v podobě volební koalice KDU-ČSL a US-DEU pro sněmovní volby v červnu 2002 (tzv. Koalice) byl ukázkou síly i slabosti podobných snah, tedy předností i limitů na jedné straně úspěšného spojení entit v mnoha směrech nesouměřitelných a zároveň z těch samých důvodů nemožnosti vytvořit z něho svébytného aktéra sui generis.
Tento historický případ se stal na jedné straně důkazem toho, že spojenectví podobně profilovaných stran může fungovat a volebně uspět min. v rovině aritmetického součtu voličské podpory obou, na straně druhé ale dokonale odhalil limity podobného spojenectví z hlediska obsahového, tedy z hlediska ideového stmelení dvou odlišných ideových pozic.
Tento příklad zároveň odhaluje jedno: pro křesťanské demokraty by daleko přirozenějším koaličním partnerem než liberálně-postmaterialistické strany byla klasická liberálně-konzervativní občanská pravice, avšak bez neoliberálních důrazů. Podobné projekty úspěšně fungují v některých dalších postkomunistických zemích. Jako dobrý příklad je možno zmínit například trvalou volebně koaliční spolupráci maďarské strany FIDESZ Viktora Orbána s křesťanskodemokratickou KDNP. Na Litvě pak došlo ke sloučení někdejšího Vlasteneckého svazu, tedy pravostředového ústředního nositele transformačního étosu s historickými křesťanskými demokraty do jedné strany. Vzájemně separátně, byť dlouhodobě jako výluční koaliční partneři pak působí občansko-pravicové a křesťanskodemokratické (KDH, NSi) strany na Slovensku a ve Slovinsku.
Je možno konstatovat, že podobný scénář byl kdysi v ČR znemožněn jednak přetrvávajícím neoliberálním fundamentem ODS coby dominantní české představitelky občanské pravice, jakož i posléze její příslušností ke skupině ECR. Kalouskův projekt TOP 09 se mnohým ve svých počátcích zdál možným výrazem podobné integrativní snahy sil pravého středu coby k rodině Evropské lidové strany příslušející formace, avšak po působení této strany ve vládě Petra Nečase, jejím neoliberálním socioekonomickým i liberálně-kosmopolitickým hodnotovým zacílením, jakož i kontroverzemi kolem osobnosti lídra strany Miroslava Kalouska se naopak stal reprezentantem zbytkových skupin, které sdílí tento apel, ale nenachází pro něj již žádné spojence.
Z tohoto pohledu tak možno vnímat spojenectví KDU-ČSL a STAN nejen jako přirozenou integraci těch politických sil, které se charakteristice neoliberální pravice a hodnotového postmaterialismu vymykají, aniž by musely splývat se socialistickými, podnikatelsko či nacionálně-populistickými pozicemi, ale taktéž jako projekt, aspirující z hlediska voličských pozic na obsazení toho prostoru voličských skupin, které v ostatních postkomunistických zemích tradičně patří mezi voliče výše uvedených pravostředových stran.
Integrace křesťanskodemokratického a sekulárně-konzervativního proudu v jeden koaliční projekt je však na první pohled taktéž relativní s ohledem na odlišné charakteristiky obou stran z pohledu jejich dosavadní systémové pozice. Zatímco KDU-ČSL představuje tradiční pozůstatek masové politické strany se stále relativně početnou členskou základnou, stmelenou společně sdíleným ideovým obsahem, STAN představuje spíše difúzně působící hnutí nejrůznějších komunálních a regionálních politiků bez pevnější ideové souvztažnosti. Jediným společně sdíleným obsahem je tak toliko obecně definovaná "nesocialistická" pozice, daná faktem, že do STAN se zapojila ta garnitura nezávislých komunálních politiků, kteří již neměli prostor v ODS, zatímco jejich levicoví kolegové obvykle vstupovali do ČSSD, kde prostor s ohledem na odlišnou pozici obou stran na komunální úrovni měli větší. Tento obecný postoj je pak doplňován akcentem na subsidiaritu a význam uplatnění zájmů především malých obcí a venkovských regionů v krajské i celostátní politice. Dosavadní působnost STAN na kandidátkách TOP 09 pak limituje možnosti STAN v rámci mentálních obzorů voličů. Aby se tento subjekt etabloval jako samonosný nositel jednoznačné politické asociace, musel by (úspěšně) projít samostatně všemi typy voleb, a to ideálně několikrát. Nic takového se však zatím nestalo. STAN výrazněji uspěl v loňských krajských volbách v několika krajích samostatně (Liberecký, Středočeský, Zlínský), v jiných v koalici s regionálními formacemi (např. Plzeňský, Pardubický, Vysočina) či s TOP 09 (Jihočeský) a pouze v jednom výrazněji uspěl v koalici s TOP 09 i s KDU-ČSL (Karlovarský). Záměr lidovců utvořit koalici se STAN jako sobě rovným je tak poněkud odvážnou snahou postavit sobě naroveň politickou formaci, která na rozdíl od ní nikdy samostatného úspěchu nedosáhla nejen celostátně, ale též v celé řadě krajů. S tím pak mohou souviset velké těžkosti, pokud jde o obsazování kandidátek. Reminiscence na éru čtyřkoalice, resp. Koalice KDU-ČSL a US-DEU se zde nemůže neobjevit.
Návrh na přijetí dvoučlenné koalice KDU-ČSL a STAN je tak třeba vnímat především jako výraz snahy lidovců dosáhnout integrace potenciálních stranických zástupců těch voličských segmentů, které jsou v některých dalších postkomunistických zemích již delší dobu integrovány v různých koaličních a integračních projektech stran pravého středu, příslušejících k EPP. Kámen úrazu však může spočívat v tom, že v případě STAN je tato systémová pozice zatím více než nezřejmá a pokud by jí STAN nebyl schopen dosáhnout, může to být pro vznikající koalici velký problém. Naopak pokud jí dosáhne již v letošních sněmovních volbách samostatně, dojde tak k oslabení obou, navíc v momentě zásadního volebního střetu o budoucnost stranické politiky v ČR se silami antistranického protestu. Odvaha do tohoto střetu vstoupit je to první, co je k úspěchu v něm potřeba. Nejen však to. Začít ale nelze jinak…


Autor je politolog

Blížící se Babišistán a česká stranická soutěž

31. ledna 2017 v 23:53 | Vladimír Hanáček
model agentury STEM z ledna 2017, přisuzující hnutí ANO Andreje Babiše 30% podporu a 87 mandátů v Poslanecké sněmovně, vzbudil všeobecnou senzaci nejen proto, že v něm poprvé poklesl pod 5% práh Babišův ústřední rival, tedy TOP 09 Miroslava Kalouska, ale taktéž proto, že čísla v něm zveřejněná zavdala pohnutky k úvahám, kdo by se stal pravděpodobně jediným koaličním partnerem vítězného hnutí ANO v takovéto konstelaci. Obecně zaznívající závěr asi nepříliš překvapí: potenciálním koaličním partnerem Andreje Babiše může být prakticky kdokoliv ze zbývajících čtyř tradičních stran, od ODS až po KSČM, přičemž v případě prosazení se strany SPD Tomia Okamury není vyloučeno, že by mohla vzniknout koalice protestních sil. Podobné úvahy tak čítají celé spektrum možností: od středopravé koalice ANO a ODS, centristickou koalici ANO a KDU-ČSL po středolevou koalici ANO a ČSSD (z nichž prakticky všechny varianty jsou realizovány v jednotlivých krajích po loňských volbách, kde se ANO podílí na moci), až po varianty, jejímž již čistě symbolickým znakem je posun k více či méně otevřeně autoritářským a antisystémovým pozicím a tedy potenciálně reálným proměnám povahy politického režimu v zemi: koalice ANO a KSČM by mohla znamenat připuštění zpochybnění zahraničně-politického směřování a mezinárodních závazků ČR, koalice ANO a SPD pak reálný posun k mobilizační politice protestu bez nosného obsahu, toliko obohaceného o demonstrativní nacionalismus, který by mohl mít ve finále podobné důsledky jako předchozí případ.
Všechny tyto úvahy jsou nanejvýš předčasné a připomínají porcování medvěda běhajícího po lese. Přesto je však potřeba s nimi počítat, jelikož budou mít zásadní mobilizační efekt a v rámci blížícího se volebního klání budou symboly s nimi spojené navýsost důležitou složkou voličského rozhodování. Jedno je jisté: Andrej Babiš si nebude koaliční partnery vybírat podle jejich postavení na pravolevé ose či podle ideové nebo názorové blízkosti, ale vybere si toho partnera, který bude nejvíce ochoten odevzdat majiteli Agrofertu téměř absolutní moc v zemi (toliko korigovanou spíše formálně horní komorou Parlamentu, v níž nemá ANO silnou pozici, případně Ústavním soudem). Vybere si takového koaličního partnera, který nebude po vítězném uskupení nic zásadního chtít, a jehož prioritám bude moci Babiš vyhovět, aniž by to nějak ohrozilo jeho reálnou mocenskou dominanci v domácích i zahraničních očích. Z tohoto hlediska se tak nejeví příliš pravděpodobným spojenectví ANO s KSČM, ale takovou úvahu lze zatím opřít toliko o domněnky a zdání. Andrej Babiš dává opakovaně najevo, že systém dělby moci, parlamentní forma vlády a koaliční vládnutí jsou atributy politického systému, které ho obtěžují, komplikují jeho vizi "efektivního rozhodování" a nejradši by se jich zbavil, pokud by k tomu měl dostatečnou příležitost. Politická konkurence zavedených stran se tedy těmto tendencím bude muset bránit, avšak logicky každý z jiné pozice, což také znamená, že nikoliv synergicky.
Právě zde tkví největší paradox současné vnitropolitické situace v ČR: nějakých devět měsíců před sněmovními volbami by se zdálo, že skutečnost nárůstu obliby i reálné moci Andreje Babiše vytváří škálu možností, podle níž můžeme odhadnout směr mezistranické soutěže. Mnozí novináři často zdůrazňují, že jedinou reálnou konkurencí, jež může dominanci hnutí ANO zvrátit, je ČSSD. Taková úvaha vychází toliko s aritmetického měření voličské podpory, ale nikoliv z reálného vymezení mezistranického soutěžního prostoru. Jinými slovy, ČSSD může představovat ústřední konkurenci ANO v tom smyslu, že svým dosaženým výsledkem se pozici nejsilnější strany přiblíží nejvíce ze všech. Taková skutečnost ale vůbec nic nevypovídá o tom, jestli spolu tyto dvě strany skutečně soutěží či nikoliv. Volební souboj ANO a ČSSD se tak reálně odehrává na úrovni zápasu o hlasy voliče levého středu, v kterémžto prostoru se podařila hnutí ANO v loňských krajských volbách jednoznačně největší expanze doleva, jakou česká politika po roce 1990 vůbec pamatuje. Na stranu druhou ale pokud bude chtít ČSSD tyto voliče získat zpět a ANO oslabit, těžko může do takového zápasu vstupovat na poli "boje o povahu režimu"… Jinými slovy, příčiny, proč tito voliči od ČSSD přecházejí k ANO leží ve zcela jiné dimenzi, a to je tématické vymezení úspěšných realizátorů levicové socioekonomické politiky v Sobotkově vládě. Andreji Babišovi se daří prezentovat jako protagonista levicové politiky zaopatření nižších a utažení opasků středním sociálním vrstvám. ČSSD ve snaze tuto tendenci zastavit by musela předčit ANO svým důrazem na totožné téma, avšak z hlediska formy trumfnout Babiše mírou populismu a umění mediální zkratky. Stávající předseda ČSSD a premiér Bohuslav Sobotka tuto schopnost nemá, a proto se jeví jeho porážka stávajícím ministrem financí jako téměř nevyhnutelná. To taky ale zároveň znamená, že ČSSD s ANO fakticky ve stejném prostoru nesoutěží, a už vůbec ne na základě tématu politický vs. antipolitický. To, čeho jsme svědky je spíše pomyslné rozlévání podpory ANO směrem doleva, které momentálně nedokáže nikdo a ničím zastavit.
Pokusy využít téma sporu o povahu režimu a "obrany politické demokracie" před politikou coby byznysem jinými prostředky k úkroku směrem k velkoměstským liberálním voličům představují svého druhu alternativní posun směrem k pravému středu, ale v případě ČSSD se jeví jako spíše neúčinné, a to z celkem pochopitelných důvodů: předpokládaly by reálný stav soutěže naopak mezi ČSSD a stranami vpravo od ANO. Taková soutěž ovšem znamená zároveň odchyl od hypotetické dominantní dimenze, tj. od systémového vymezení se tradičních stran a protestních hnutí. V praxi to znamená, že navzdory ambicím vedení ČSSD sehrávat klíčovou roli v obraně demokratické politiky není tato strana s to udržet se jako přímý aktér mezistranické soutěže, pohybující se na stejném soutěžním poli jako konkurence.
Z této teze by tedy vyplynul jeden jediný zbývající závěr, že vážnou konkurenci hnutí ANO nepředstavuje ani tak ČSSD, jako spíš strany napravo od něj, a to i ty, co dosud možná vůbec nevznikly. Právě ony můžou získat podporu mezi voliči, kteří dnes zůstávají stranicky bezprizorní voličskou množinou a jejich častá neúčast u voleb významně zkresluje dosažené výstupy průzkumů. Znamená to, že pokud tito voliči budou schopni a ochotni podpořit společně formaci pravého středu, která bude schopna se etablovat jako strana min. střední velikosti co do voličské podpory, lze konstatovat, že právě zde dojde k hlavnímu soutěžnímu klání, které určí budoucí konstelaci stranického systému po příštích volbách. Konkurentem takové formace je však paradoxně nikoliv jen Andrej Babiš a ANO, ale též Bohuslav Sobotka a ČSSD, neboť koaliční vládnutí těchto dvou stran fakticky otevírá příležitost jediné skutečné opozici vpravo od ANO. Kdo by na tuto pozici mohl aspirovat nyní pomiňme, neboť je to navýsost nezřejmé. Tím je ovšem zároveň zpochybněna teze, že by ideově heterogenní blok tradičních stran (min. ČSSD, ODS a KDU-ČSL) mohl být jednotný v postupu proti posilování moci Andreje Babiše.
Zjištěním této úvahy tedy je, že navzdory všem snahám o společný postup v omezení možností voličské expanze ANO bude spíše zásadním tématem ANO z jedné nebo z druhé strany zneškodnit skrze jeho umístění na pravolevé socioekonomické ose. To je však také největší kámen úrazu, poněvadž v tom, na jaké pozici se v tomto schématu hnutí ANO skutečně nachází, se ČSSD a strany vpravo od ANO samozřejmě nikdy neshodnou. Zásadní pro oslabení Babišova hnutí však bude, která, a zda vůbec jestli nějaká dimenze soutěže v tomto schématu převládne. A zde paradoxně mají silnější pozici potenciální aktéři zprava, nikoliv ČSSD.
Ukazuje se tak, že úvahy o mobilizaci pravicových voličů, nespokojených s "výdobytky" této vlády v podobě EET, kontrolního hlášení, zvyšování mandatorních výdajů, posilování byrokracie, restriktivních nástrojů a dozorových mechanismů států, mohou být naprosto nejzásadnější faktor úspěchu či neúspěchu Babišova hnutí a tedy další perspektivy směřování politického režimu v ČR.
Docházíme tak k závěru, že jedna pravolevá dimenze mezistranické soutěže není oslabena či úplně překryta novým soutěžním prostorem v podobě konkurence zavedených stran a Babišova hnutí, nýbrž že její posílení může znamenat faktické umenšení volebního výsledku hnutí ANO v zásadní míře skrze posílení pozic stran vpravo od něj. Tudy by tedy měla vést cesta pro ty, co si hegemonii (aktuálního) majitele Agrofertu na politické scéně rozhodně nepřejí. Je však absurdní si myslet, že s tím mohou něco udělat zavedené strany jako celek, či snad dokonce ČSSD sama. Tím ovšem hůř pro ní…



Autor je politolog
 


Trump, realisté a Střední Evropa

28. prosince 2016 v 23:36 | Vladimír Hanáček
Zatímco se svět vzpamatovává z mohutných dojmů, které přinesl výsledek letošních prezidentských voleb v USA, formuje se obsazení nové administrativy prezidenta Trumpa. Nový ministr zahraničí (Secretary of State) Rex Tillerson představuje podle mnoha analytiků velkou neznámou z hlediska jeho pozice v rámci jednotlivých názorových proudů na vedení zahraniční politiky USA. Jeho unikátní zkušenost manažera firmy Exxon z něho činí především pragmatika a zkušeného vyjednávače, proto se mnozí domnívají, že obecně realistický postoj nového šéfa americké diplomacie je nejpravděpodobnější scénář, který zároveň koresponduje s dlouhodobým vnímáním postojů zvoleného prezidenta. V obou případech nám osobní historie obou vrcholných politických činitelů ani jejich dosavadní spíše útržkovité výroky o zásadních zahraničně-politických otázkách příliš nenapoví, jakým směrem se bude zahraničně-politický kurs USA pod vedením Trumpovy administrativy ubírat. Daleko zásadnější je odpovědět si na otázku, jaké ideové kruhy v jejich bezprostředním okolí převáží a nakolik uplatní své vize.
Mnozí pozorovatelé se shodují, že pro realistický názorový proud v zahraniční politice USA je letošní vítězství republikánského kandidáta obrovskou příležitostí, jak po téměř třech desetiletích faktické absence vlastního vlivu na zahraničně-politickou doktrínu země uplatnit své pohledy. Přesně v tomto duchu také reagoval na konci listopadu v National Interest na vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách veterán amerického zahraničně-politického myšlení a klasik realistické doktríny John J. Mearsheimer (a potvrdil tak například domněnky Rosy Brooks již z jara letošního roku o Trumpově "seriozní realistické zahraniční politice"), jenž spatřuje jako zcela pravděpodobné zahrnutí realistických východisek do budoucí zahraničně-politické koncepce Trumpovy administrativy.
Čelný kritik tzv. Great Power, tedy politiky liberální hegemonie, v jejímž rámci sehrávají USA roli "světového policajta", jenž intervenuje na nejrůznějších místech světa v zájmu "exportu demokracie", viní americkou zahraniční politiku posledního čtvrtstoletí z totálního selhání v rámci jejích zásahů v řadě zemí světa a z faktického způsobení geopolitické nestability současnosti. Za ideové strůjce takové politiky považuje zcela ve stejné míře jak liberální jestřáby (liberal hawks), blízké demokratickým administrativám Clintona a Obamy, tak i neokonzervativce, jež své vize "vojenského vývozu demokracie do světa" uplatnili v rámci tzv. Bushovy doktríny a modelovým příkladem jejich tažení je pochopitelně invaze do Iráku.
Mearsheimer konstatuje, že tyto neudržitelné a pro geopolitickou stabilitu v posledku škodlivé koncepce by měl nahradit seriózní realistický přístup, založený na vizi rovnováhy moci (balance of power) ve světě, definice důležitých sfér vlivu USA, mezi které řadí především Evropu, východní Asii a Perský záliv (oblast produkce 30% světové ropy), a účinného uplatňování vlivu v těchto oblastech v zájmu zabránění ustavení regionálních hegemonů. S tím je spojena principiální otázka respektu k suverenitě jednotlivých zemí světa a nezasahovaní do jejich vnitřních otázek. V Evropě podle Mearsheimera nehrozí zformování kontinentálního hegemona, neboť Německo i Rusko, které momentálně jako jediní asi mohou na tuto roli aspirovat, čelí bezprecedentnímu problému v podobě záporného demografického vývoje, stárnutí a zmenšování populace. V oblasti Perského zálivu je zcela zásadní držet na uzdě Irán a účinně bránit jeho nukleárnímu rozvoji a v oblasti východní Asie je nejdůležitější zadržovat moc Číny. Americkému containmentu vůči Číně má vedle spojenců na pobřeží Jihočínského moře ("Čína nesmí být silnější než její sousedé") pomoci i Rusko, které je tradičním rivalem Číny ve střední Asii. Rusko podle Mearsheimera nepředstavuje pro USA žádnou reálnou hrozbu jejich bezpečnosti a navíc obě velmoci spojuje společný zájem v podobě boje proti mezinárodnímu terorismu. S tím souvisí i vize vzájemné dohody a následné rekonstrukce Sýrie. Mearsheimer dokonce tvrdí, že Assad nepředstavuje bezpečnostní hrozbu pro USA a demokratické i republikánské administrativy mají mnohé zkušenosti v jednání s ním. Assad může setrvat u moci a pokud bude pokračovat občanská válka, je to především problém Moskvy.
Mearsheimerovy teze mají charakter toliko doporučení, byť autor očekává, že jejich uplatnění v rámci reálné politiky Trumpovy administrativy je vysoce pravděpodobné. Možná je tomu tak i proto, že v duchu realistických myšlenkových východisek se kromě praktických ohledů na rozsah zdrojů moci a vizi její geopolitické rovnováhy explicitně neodvolává na žádné zásadní hodnotové obsahy, kterými by se vize legitimizovala.
To ovšem neplatí o dalších autorech, odkazujících se na realistickou tradici zahraničně-politického myšlení. Významnou osobností realistického proudu, odkazující se na hodnoty Západu coby myšlenkového zdroje této koncepce, patří historik z Bostonské univerzity Andrew J. Bacevich.
Ten sdílí realistické cíle, kterých by zahraniční politika USA měla dosáhnout. Neopírá je však toliko o bezhodnotovou vizi koncentrace a vyvažování moci, nýbrž o zásadní hodnotové poselství, které označuje jako "křesťanský realismus". Katolík Bacevich zde navazuje především na myšlenkový odkaz amerického protestantského morálního filozofa první poloviny 20. století Reinholda Niebuhra, jenž stojí na předpokladu, že zlo ve světě je třeba potírat, ale nelze na něj nahlížet manichejsky jako na jasně objektifikovatelnou entitu, kterou lze fyzicky zničit a dosáhnout tak totálního vítězství dobra, jehož jsme sami nositeli. Vědomí hříšné podstaty lidské přirozenosti velí spíš k sebezpytu a vědomí limitů vlastní síly, moci a vlivu, tedy potřeby vyvarovat se jejich přepínání (overstretch). V praxi to znamená, že USA si mají být vědomy omezení vlastní moci především proto, aby jí mohly vykonávat směrem dovnitř, to je, aby mohly účinně garantovat bezpečnost vlastních občanů. Americké vojenské síly mají především povinnost bránit území USA před jakýmkoliv ozbrojeným útokem. Bacevich před několika lety lapidárně konstatoval, že v září 2001 byly americké tajné služby a vojenské jednotky plně připraveny bránit Rijád či Soul, ale nedokázaly zabránit největšímu teroristickému útoku na východním pobřeží USA. Bacevich je přitom do důsledků intervencionistické zahraniční politiky USA administrativy G. W. Bushe mladšího osobně zaangažován, neboť jeho syn zahynul v roce 2007 coby důstojník americké armády při teroristickém útoku v Iráku. Bacevich vidí možnosti uplatnění realistické doktríny v politice Trumpovy administrativy, avšak sám Trumpa za ideálně ustrojeného nositele této role nepovažuje, naopak ho shledává "strategicky negramotným". Stejně kriticky se však před volbami vyjádřil i na adresu Hillary Clintonové, v níž spatřuje přímou nositelku jestřábí politiky demokratických liberálů. V tomto kontextu označil Bacevich televizní debaty obou prezidentských kandidátů za "ztrátu času"…
V kontextu těchto výkladů si zbývá položit zásadní otázku: co tyto dispozice znamenají pro region Střední Evropy, pro postkomunistické země v tomto prostoru, patřící v posledním čtvrtstoletí mezi nejbližší spojence USA na evropském kontinentě, jejíž spojenectví jsme si zvykli hodnotově zdůvodňovat toliko odkazy na intervencionistickou "wilsoniánskou" tradici americké zahraniční politiky a její univerzalistické aspirace?
Zásadní podotázkou v tomto ohledu zůstává, nakolik budou v éře Trumpovy administrativy USA ochotny zachovávat vojenskou přítomnost v tomto regionu a především představovat tak motiv odstrašení (detterence) vůči putinovskému Rusku. Sdělení uvedených autorů je jasné. Nikdo z nich nezpochybňuje ani úzké spojenectví a geopolitický zájem o region celé Evropy včetně její východní části ze strany USA, ani potencialitu ruské bezpečnostní hrozby v tomto prostoru. Zároveň ale předpokládají, že musí být úkolem především příslušných zemí, aby vyvinuly náležitou snahu o vytvoření dostatečné kapacity k vlastní obraně, jakož i řešení regionálních konfliktů.
Stejně jako předpokládají zásadní roli regionálních velmocí při řešení krize na Blízkém Východě, i ve východní Evropě považují za zásadní příspěvek postkomunistických zemí k stabilnímu uspořádání geopolitických poměrů v tomto prostoru. Souvisí s tím i často zmiňovaný požadavek na zvýšení vlastních výdajů na obranu v rámci aliančních závazků. Zcela klíčovou odpověď ovšem nalezne Středoevropan v ideji bránění zformování regionálního hegemona. Američtí realisté mají zájem na tom, aby Evropa byla jednotná a byla spolehlivým partnerem USA (je zde přitom celkem lhostejno, co bude s TTIPem…). Nemají zájem na tom, aby jedna evropská země ovládla kontinent svým vlivem a nebo, aby si dvě evropské velmoci v podobě Německa a Ruska rozdělily sféry vlivu na kontinentě. Mají zájem na rovnováze sil, což v kontextu postkomunistického uvažování předpokládá vizi Střední Evropy coby geopolitického aktéra, schopného uplatnit svůj vliv v rámci eruatlantických struktur a zároveň schopného primárně samostatně čelit asertivitě východní velmoci.
Je zde třeba brát v potaz i významný politický vliv středoevropských krajanů v USA, jejichž hlasy (dlouhodobě označované jako tzv. polish votes) významně přispěly k vítězství prezidentského kandidáta v tzv. Upper Midwest (především ve Wisconsinu a Iowě). První zřetelnou indicií toho, že novému prezidentovi není region Střední Evropy nikterak lhostejný, jsou jeho ujištění v telefonátu s polským prezidentem Andrzejem Dudou 16. listopadu, v němž Trump ujistil polské partnery o trvání blízkého spojenectví Polska a USA a zároveň vyzvedl politickou a ekonomickou úlohu polských krajanů v USA i velkou historii Polska pro kohokoliv, kdo si považuje hodnot patriotismu. Na rozdíl od českého prezidenta Miloše Zemana, jehož představy o vlastní budoucí "přemosťovací" úloze mezi Washingtonem, Moskvou a Pekingem působí v kontextu výkladu realistických východisek americké zahraniční politiky jako naprostá fantasmagorie, je telefonát Trumpa s Dudou důležitým vkladem budoucího postoje jeho administrativy vůči celému regionu Střední Evropy v rámci jeho zahraničně politické koncepce.
Realistická tradice amerického zahraničně-politického myšlení nepředstavuje nutně radikální izolacionismus a nezájem o "druhý břeh Atlantiku" či snad "objímání v Moskvě", jak si někteří postkomunističtí fantasté představují. Na Střední Evropu realisté nahlížejí jako na region svého zájmu, avšak rozumí mu především s ohledem na vědomí limitů své moci. Střední Evropa má proto dva hlavní úkoly, nalézt naopak prostředky vzestupu té vlastní a zároveň o tom ujistit své americké spojence. Je velkou otázkou, zda se realistický pohled v reálné politice Trumpovy administrativy uplatní. Ve Střední Evropě bychom se však místo planého mentorování či hraní si na vědmy měli především ptát, co jsme svou veřejnou diplomacií udělali proto, aby se tak stalo…


Autor je politolog




Sjednocení pravice jako Kalouskovo stéblo

5. prosince 2016 v 22:52 | Vladimír Hanáček
Předseda TOP 09 Miroslav Kalousek na nedávné listopadové konferenci o budoucnosti pravice v ČR pronesl razantní výzvu: vyzval všechny politické strany od středu doprava, aby se sjednotili do jednolitého bloku pro příští sněmovní volby a vytvořili tak společnou třetí alternativu proti oranžovo-rudé levici a populistům. Předseda ODS Petr Fiala dostál své pověsti akademika a Kalouskovu výzvu přijal jako námět k možné další diskusi. Předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek výzvu jednoznačně odmítl. Navzdory Kalouskovým obviněním, že se tak stalo z osobní averze vůči němu, však bylo Bělobrádkovo odmítnutí motivováno především vědomím zásadních ideových rozdílů mezi křesťanskými demokraty na straně jedné a neoliberální pravicí Nečasovy vlády na straně druhé. Kalouskova výzva působí v kontextu stagnujících preferencí jeho strany, limitně se blížícím smrtící pětiprocentní hranici nejen v průzkumech, ale v reálných proběhnuvších volbách druhého řádu, a to ještě navzdory nízké volební účasti, až pitoreskně. Přesto je třeba se hlouběji zamyslet, jak jí lze v kontextu stávajícího vývoje a možných perspektiv evoluce českého stranického systému vnímat a jaké důsledky by mohla přinést.
Miroslav Kalousek od svého odchodu ze své původně mateřské KDU-ČSL v červnu 2009 a následném vzniku TOP 09 postupně vystřídal tři kategorické důrazy, kterými se snažil legitimizovat své volební pozice a zároveň zaujmout širší spektrum voličů. Je mu třeba přiznat, že všem třem těmto polohám dokázal coby zkušený politik dodat náležitý patos a punc významnosti, min. v rétorické rovině. TOP 09 se na začátku své existence prezentovala pověstnou "obranou před cestou do Řecka". Miroslav Kalousek jako bývalý a zároveň budoucí ministr financí v kampani před sněmovními volbami v květnu 2010 varoval, že jsme "si žili nad poměry a musíme se uskrovnit". Tento scénář měl pak příležitost v praxi naplňovat coby šéf státní kasy v Nečasově vládě. Společnost ho poslechla a výsledkem byla šestikvartální recese české ekonomiky, způsobená spotřebitelskou panikou. Poté, co neoliberální ekonomická ortodoxie přestala fungovat a na ujišťování vládních představitelů, že je vlastně všechno OK, poněvadž máme "důvěru finančních trhů a vysoký rating", působilo na voliče zcela netečně, přišly další volby, v nichž uspěli ti, kteří postavili svoje volební sdělení na dominantním odporu právě k politice, symbolizované Miroslavem Kalouskem, tj. Miloš Zeman v prezidentských volbách a ČSSD a Babišovo hnutí ANO ve sněmovních volbách. Mezitím ale také bohužel odešel symbol Listopadu 1989 a české cesty k demokracii, prezident Václav Havel, a strana, v jejímž čele alespoň formálně stál jeho symbolický dědic Karel Schwarzenberg si začala usurpovat monopolní právo na reprezentaci Havlova hodnotového i politického odkazu. Miroslav Kalousek se začal sebestylizovat coby oddaný následovník prvního polistopadového prezidenta, jako ústřední obhájce liberálně demokratického charakteru a prozápadní geopolitické orientace naší země. Z těchto pozic, a na základě poměrně slušného zastoupení v Poslanecké sněmovně z voleb v roce 2013, v nichž TOP 09 získala 12% hlasů, začal Miroslav Kalousek ostřelovat vládní představitele i prezidenta Zemana a očekával vzestup preferencí své strany na základě apriorní podpory od těch, kteří obavy z "obratu na východ" našeho politického směřování sdílejí. Letošní volby však ukázaly, že takto orientovaných voličů je jistě hodně, ale těch, kteří by byli ochotni podporovat z těchto pohnutek zrovna Kalouskovu stranu spíše ubývá. Kalouskova sebestylizace do pozice "ústředního bojovníka za Pravdu a Lásku" vyústila letos v březnu v až tragikomické vystoupení během návštěvy čínského prezidenta v Praze, kdy se "tibetský vlajkonoš" Kalousek neohroženě vrhnul na Pohořelci přes policejní zátaras…
Natolik soudnosti však ještě v sobě bývalý ministr financí má, aby si včas uvědomil, že tudy zřejmě cesta opravdu nevede, resp. že pokud má být tato cesta vyšlapána, musí po ní kráčet vícero aktérů ruku v ruce. Proto přišel v pořadí se třetím legitimizačním sdělením, a to je idea obhajoby výše uvedeného statu quo skrze zaprvé volební sjednocení celého pravého středu, a zadruhé vytvoření následné široké koalice pravostředových stran s ČSSD proti komunistům populistům a provýchodním trollům, jak bychom takový blok asi mohli pracovně nazvat. Pokud se ani tato vize Miroslavu Kalouskovi nenaplní, dalším dějstvím by už snad byl jen jeho odchod z vrcholné politiky.
Jakkoliv bychom neměli snižovat obezřetnost vůči hrozbám, které vůči liberálně demokratické podstatě politického systému a prozápadní orientaci naší země vyvstávají, musíme konstatovat, že vize Miroslava Kalouska na uspořádaní vztahů mezi klíčovými stranickými aktéry je nejen nereálná, ale také nežádoucí a možná dokonce i nebezpečná. Heslovitě tedy zmiňme proč.
Zaprvé, jestliže se pojímáme růstem preferencí politických aktérů, které považujeme za potenciální riziko systému, měli bychom se v první řadě pokusit pojmenovat příčiny, proč k tomuto růstu jejich voličské podpory dochází. Příčin je nepochybně celá řada a společenská polarizace i volební výsledky v zahraničí nás nenechávají na pochybách, že jde o obecnější mezinárodní problém. V českém prostoru však významným faktorem posílení protestních tendencí byla bezpochyby politika minulé Nečasovy vlády, především její přenášení zátěže za sanaci veřejných rozpočtů na nižší a středněpříjmové skupiny. Jestliže se protagonisté vládních "reforem" let 2010 - 2013, symbolizovaných asociálními opatřeními exministra Drábka, stali po roce 2013 samozvanými monopolními ochránci liberální demokracie, prozápadní orientace ČR a odkazu Václava Havla, nedivme se, že se všechny tyto obsahy stávají v očích mnoha slušných lidí nežádoucím symbolem úpadku. V kontextu stávající společenské polarizace, v níž na obou stranách sehrávají stále významnější roli spíše iracionální, emocionálně podbarvené pohnutky, a kde se na výsledky různých voleb a referend čeká s napětím, jestli "dobro zvítězí" a nebo "prohraje na celé čáře", je zřejmé, že posilovat takto rýsovanou symbolickou bipolaritu za účasti těch, kteří působí jako její prohlubující činitelé, je více než nežádoucí.
Zadruhé, navzdory polarizačním tendencím v dvoustranném schématu je třeba vidět, že potenciální koalice "sil zla" na naší politické scéně, jak jí často rýsuje nejen Miroslav Kalousek, ale i příslušníci "havlovského" mentálního tábora (aktuálně reprezentovaní dalším dějstvím českého kýče "nepolitické politiky" v podobě tzv. Kroměřížské výzvy) i některá s nimi spojená média (např. Šafrovo Svobodné Fórum), je nejen nepravděpodobná, ale dokonce i reálně neexistující. Aby výše naznačený blok oligarchů, nacionálních populistů, neostalinistů a provýchodních trollů mohl reálně existovat, museli by se všichni zúčastnění aktéři ve své systémově revizionistické pozici vzájemně posilovat. K tomu však rozhodně nedochází a důkazem toho je nejen politika současné Sobotkovy vlády, ale taktéž aktuálně zformované koalice ve všech krajích po říjnových volbách.
Právě v krajích došlo fakticky ke všem možným variantám koaličních uspořádání: od širokých koalic ANO a ČSSD s menšími regionálními stranami a STAN, ovšem bez KDU-ČSL (jako např. v Jihomoravském, Jihočeském kraji či na Vysočině), středopravých koalic ANO s KDU-ČSL, ODS, STAN či dalšími stranami pravého středu (ve Středočeském, Karlovarském, Zlínském či Moravskoslezském kraji), heterogenních širokých koalic, spojujících ANO s ČSSD a ODS (v Libereckém či Olomouckém kraji), širokých "antibabišovských" koalic, spojujících ČSSD, ODS, KDU-ČSL, STAN a některé další strany (v Královéhradeckém, Pardubickém a Plzeňském kraji) a konečně levicové koalice, spojující KSČM, ČSSD a okamurovsko-zemanovské spojenectví v Ústeckém kraji. Je svým způsobem signifikantní, že nikde nedošlo nejen k vytvoření koalice, kopírující vládní sestavu na centrální úrovni, tedy ANO, ČSSD a KDU-ČSL, ale především nikde nedošlo k vytvoření koalice, spojující "síly zla", tedy ANO, antisobotkovskou garnituru v ČSSD a KSČM, eventuálně ještě Okamurovce. V Ústeckém kraji se ČSSD (vedená výrazně provýchodně orientovaným sympatizantem zemanovského křídla ve straně J. Foldynou) spojila do koalice s komunisty a nacionalisty k nevůli, a taky velké zlosti Andreje Babiše… Spojenectví "zavedených, prosystémových" stran ve třech krajích a vytlačení vítězného ANO do opozice ještě neznamená, že zde ANO zamýšlelo vytvářet alternativní většinu, která by znamenala systémový posun. Hnutí ANO je natolik ideové beztvarý subjekt, že jenom v jeho poslaneckém klubu zasedá snad celé ideově politické spektrum: od liberálního postmaterialisty Zlatušky, přes "havlovce" Stropnického, neoliberála Pilného, bývalých členů ODS Jermanové a Kubíčka, liberálního křesťana Komárka, antipolitického technokrata Faltýnka až po nacionální populisty Soukupa, Chalupu, Raise či Lorencovou. A pak i řada "ideově bezpohlavních" jedinců, které v zájmu korektnosti radši nebudu jmenovat. Společné mají všichni jedno: stojí jako jeden muž za "prvním manažerem republiky" a jsou kdykoliv připraveni se do roztrhání těla nasazovat za posílení jeho mocenské pozice… Tato ideová rozbředlost a všeobsažnost zároveň vytváří však právě onen bezprecedentně vysoký volební potenciál hnutí ANO. Oligarchizace politiky v podání "majitele" ANO, Agrofertu a MAFRy je jistě systémově cizorodý a potažmo škodlivý prvek, ale nelze tvrdit, že by byl bez problémů mocensky zcela konformní s antisystémovými zájmy předlistopadových neostalinistů, radikálních nacionalistů a ruských a čínských politických žoldáků. Andrej Babiš vyslal v barvách svého hnutí do Evropského parlamentu čtveřici europoslanců, jež jsou svou konformitou s bruselským liberálním mainstreamem jedni z "neevropštějších" ze všech jednadvaceti českých zástupců v EP. Někteří ministři i národní poslanci za hnutí ANO pak vystupují jednoznačně ve prospěch západního liberálně demokratického vidění světa, někteří mají názorově dokonce blízko k nové levici (jako např. ministr spravedlnosti Pelikán). Z pohledu politicko-podnikatelského zájmu Andreje Babiše jsou totiž mnohé tyto postoje prakticky irelevantní a tedy zcela tolerovatelné a pokud bychom předpokládali, že Babišův byznys je významně vystužován evropskými dotacemi, pak je zřejmé, že hnutí ANO nebude (min. po dobu jejich čerpání) zaujímat otevřeně protiunijní, tj. provýchodní postoje… Konstelace po krajských volbách a vnitřní vývoj v ČSSD, kde některým začíná docházet, že pokud nechtějí od Babiše obdržet krutou porážku, musí ho trumfnout svým populismem, stejně jako zjištění uvnitř KSČM, že i miliardář může jejich elektorát ohlodat na kost, jasně ukazují, že převažující animozity Andreje Babiše s pravicovými soky nemusí nutně znamenat jeho srdečné objetí s levicí po příštích sněmovních volbách.
A pak je tu ještě poslední faktor, a tím je skutečnost, že velká část pravé části politického spektra chce vytvářet alternativu proti levici a populistům nikoliv dominantně na bázi "zbytkového demokratismu", jak by si Miroslav Kalousek přál, ale jako jasně vyprofilovanou, pozitivní, konzervativní alternativou. Alternativou, jež nebude prohlubovat příkop mezi "nacionalistickým blokem" a stoupenci kosmopolitní otevřenosti, mezi městem a venkovem, mezi vzdělanými a nevzdělanými, mezi vysokopříjmovými a nízkopříjmovými, jak často zaznívá a jak to proces ekonomické globalizace způsobil, nýbrž své volební sdělení dominantně zakotví v sociálním zájmu středních vrstev a přiblíží se tak oběma krajním pólům pomyslné osy. Přesně v tomto duchu se odehrával "Staromák" 28. října, kde vedle sebe vystoupili pražští intelektuálové a venkovští starostové, ministr duchovní vedle ministra zemědělce, ale přesně toto vědomí způsobilo rozchod Gazdíkova hnutí STAN s Kalouskovou TOP 09 a nové námluvy Starostů s lidovci či s regionálními stranami.
Když Miroslav Kalousek vyzývá k střechovým spojenectvím pravého středu za jeho účasti, implicite tím předpokládá, že on osobně bude veledůležitou, ne-li přímo nejdůležitější součástí takového spojenectví (snad za zásluhy). Nejen, že kvůli svým předchozím politickými počinům nebude a ani být nemůže, ale především by být neměl v zájmu toho, aby se takový projekt stal úspěšným a skutečně zastavil ty, proti kterým Kalousek už tři roky tak vehementně brojí.
Kalouskova výzva ke "sjednocení pravice" není nic jiného než pokus chytit se posledního stébla, které se tu naskýtá pro to, aby se osobně udržel ve vysoké politice. Toto stéblo však tonoucího nemůže zachránit nejen proto, že je příliš slabé, ale především proto, že reálně neexistuje, existovat nemůže a tonoucí si jeho existenci jednoduše vymyslel.


Autor je politolog

Listopadové návraty v Dějinách a po nich

18. listopadu 2016 v 0:39 | Vladimír Hanáček
Oslava státního svátku 17. listopadu je opět za námi a opět se můžeme zamýšlet, jaký to prožitek vlastně byl. A je taky s čím srovnávat. Vždyť těch 17. listopadů bylo od památného "času zázraků" už sedmadvacet. Byly doby, kdy byl tento den ještě nikterak mimořádným oproti těm ostatním všedním, poněvadž byl dnem pracovním. Mnozí z nás si to ještě dobře pamatují. V případě mého ročníku (1987) to tak asi úplně neplatí o onom pátečním dni roku 1989. Toho dne většina z nás pravděpodobně nedělala nic moc odlišného od těch ostatních. V dalších dvou desetiletích jsme se však nejen k tomuto dni, ale i k těm 40 bezprostředně následujícím, které změnily běh našich dějin v samém závěru druhého milénia, měli potřebu neustále vracet. A my, kteří jsme na oněch mrazivých náměstích nestáli a klíči nezvonili, jsme si taktéž představovali jejich atmosféru. Tu nám zprostředkovávala společenská situace, vnímání lidí všude kolem, malé dějiny, psané lidskými osudy. Ale ještě více pak ty dějiny velké, doslovně globální vývoj lidstva, charakterizovaný triumfalismem poststudenoválečného optimismu.
Generace lidí, narozených na konci 80. a na začátku 90. let v této atmosféře prožila celé dětství. Zformovala se do života, který měla prožít v "postdějinné" době, v pocitu ukončení všeho, co charakterizovalo dramatické dějinné zvraty a společenské situace, jejímž nejzazším původcem byla lidská přirozenost, inherentně vykazující kladné i záporné stránky. V situaci fukuyamovského konce dějin už nešlo dělat nic jiného než na dějiny vzpomínat. Vzpomínat na to, jak to bylo všechno dramatické, často tragické, ale jak to všechno, jako v pohádkách, nakonec dobře dopadlo. A ten moment dějinného vítězství dobra nad zlem v "roce zázraku" byl konstitutivní znak dneška. Základ identity lidí, kteří byli dějinnými poryvy odsouzeni prožít své životy v radostných poměrech "po dějinách"… 17. listopad byl tak dnem připomínání si kořenů vlastního životního štěstí, života ve svobodě, k níž jsme jednou provždy (ne)milosrdně odsouzeni.
17. listopad "deset let poté" byl posledním dnem pracovním tohoto data. Češi, Moravané a Slezané kráčeli v odpolední sněhové vánici z práce domů, aby večer zapnuli televizi a sledovali přenos z Vladislavského sálu, kde se sjela politická elita světa, stojící v těch nejzodpovědnějších pozicích v čase zásadního dějinného zvratu. A tato elita vzdala úctu svému hostiteli, který byl a zůstává symbolem této změny v našich končinách. Tyto obrázky jsou nejvýmluvnějším úkazem, jak vypadá vítězství nad Dějinami… O rok později už bylo dáno slavit a vzpomínat bez nutnosti ranního vstávání a pracovního výkonu. Teda alespoň pro většinu, která nepracuje v nemocnicích, u hasičů, nebo taky třeba na český způsob u kasy v supermarketu…
Pocit euforie a díků za to, že "můžem" přetrval u většiny našich spoluobčanů i po dvou desetiletích od památných dnů. Pocit návratů a jejich absolvování byl na jedné straně stále více doprovázen chlebem a hrami. Bylo sděleno, že svátek je především od toho, aby se slavil. A pro mnohé naše současníky sloveso slavit ztrácí význam. Lépe rozumí tomu, když je někdo vyzve, aby se bavili. A tak to jeden sportovní televizní komentátor udělal v přímém přenosu a vyzval, aby se svobodní občané demokratického státu přišli na Národní třídu hlavně pobavit… Radost ze zábavy nám však stále více zakalovali škarohlídi, ti, kteří se chtěli naopak pozastavovat nad tím, co všechno se nám nedaří. Ti, kteří jsou chronicky nespokojeni se všemi a se vším, se k tomuto dni nikdy nehlásili. Tak maximálně trochu potichu vyznali, že význam mají hlavně události roku 1939. O všem ostatním lepší nemluvit… Jiní zaujali konstruktivnější přístup, a tak v duchu "konce dějin" vyzvali k precizaci a drobné kosmetické kultivaci té naší už přece neoddiskutovatelně přítomné a jednou pro vždy nastolené demokracie. A tak se zrodila, jak jinak než formou občanské, resp. studentské iniciativy, její Inventura, ano, s velkým I. Její strůjci vyzvali k odstranění "několika legislativních absurdit". Dvacet let po znovunabytí svobody jsme se tak pojímali tím, aby byla ukončena praxe legislativních přílepků nebo aby o obsazení mediálních rad nerozhodovali jen předáci politických stran. Pokorně vyznávám, že jsem tehdy před sedmi lety patřil coby student k příznivcům této iniciativy, ne snad proto, že bych její strůjce považoval za legitimní nositele mého občanského zájmu, ale prostě proto, že v prostředí středoevropské společnosti, kde je prastarým dějinným zvykem "oddělovat dobro od zla", je svým způsobem blažené upnout se ke konkrétní všední institucionální praxi. Pak ovšem nemusíme s takovouto snahou přicházet hned v čase "vzpomínek na dějiny". Jinak nám totiž hrozí, že naše institucionálně-kultivační snaha není přitakání všednosti, nýbrž spíš neschopnost odlišit profánní od svátečního. Jak typické pro člověka "po konci dějin"… Byl u toho tehdy ještě i symbol Listopadu, prezident Václav Havel, který toto dějinné rozpoložení Čecha současnosti dokonale shrnul větou, kterou sdělil studentům, kteří mu prezentovali své návrhy a symbolicky s nimi odcházeli seznámit zákonodárce: "To je dobře, že jdete za tím Markem" (rozuměj Bendou, poslancem ODS, tehdejším předsedou ústavněprávního výboru Poslanecké sněmovny)…
O tři roky později jsme "slavili" 17. listopad už bez Václava Havla, a najednou jakoby se nám začaly události tohoto dne proměňovat před očima. Přicházení s aktuálními problémy předtím budilo shovívavý odstup: odráželo pluralitu společenských zájmů i jejich politických vyjádření. Každý si demonstroval za to své. A tak je to přece správně… Najednou jsme nejen v tento den žili daleko víc současností, ale především jsme zjistili, že se dokážeme naprosto unikátním způsobem sjednotit. My, myšleno ti, kteří spolu mluví, kteří si rozumějí, a kteří tak zároveň dokáží vnímat jeden druhého. Protestovat pak proti těm, kteří nám svobodu vzájemně si rozumět berou, je pak velmi snadné. Když dokážeme uchopit zlo, snadno se s ním dokážeme vyrovnat. Jenže pojednou kolem sebe vidíme znovu spoustu těch, kteří působí dojmem, jako kdyby nejvyšším kánonem byla svoboda si nerozumět. Nechtějí rozumět oni nám, nebo my jim. Rozpoznávacím znakem jedněch od druhých je, zda drží nebo nedrží nad hlavou červenou kartu. Jedni žijí ve velkých městech, navštěvují posluchárny vysokých škol a naslouchají svým moudrým vyučujícím nebo pracují na prestižních, dobře placených postech, navštěvují vybrané podniky, jedí drahé pokrmy a pijí exkluzivní nápoje. Čas od času si jen tak zaletí někam odreagovat se do cizí krajin, kde potkají lidi, kteří uvažují i reálně žijí stejně. Z tohoto poklidného života je čas od času vytrhnou pouze výsledky voleb. Jejich spoluobčané v jedné zemi jim zvolí do čela ty, o kterých se jim nezdálo ani v nejhorších snech. Jak je to možné? A co to do budoucna bude pro jejich životy znamenat, když váha volebního hlasu je u všech stejná? Nebo to snad máme změnit? Takže názory studentů a umělců v Praze najednou nejsou určující znak budoucích politických dějů. Najednou musíme znovu získat pro svojí věc ty, kteří s námi zatím nemluví. Musíme teda zase vyslat nějaké "výjezdáře", aby jeli o něčem přesvědčovat zemědělce z Vysočiny nebo ostravské havíře? A jak to dopadne? To přece dopředu nevíme nikdo… Opravdu to nic nepřipomíná?
Po téměř třech desetiletích si najednou více než kdy jindy uvědomujeme, že nadšená atmosféra onoho "můžem" byla v oněch listopadových dnech na mrazivých náměstích přítomná, ne už však euforie z vítězství. Nikdo tehdy nevěděl, "jak to dopadne". To až v dalších letech, tedy těch, v nichž moje generace vyrůstala, to už bylo "doma"…
Prožívat dnes 17. listopad je podobný zážitek, jako kdyby nás někdo mávnutím ruky přesadil o tři desetiletí zpět. Jsme odhodláni, nadšeni a snad i spokojeni, jenom nevíme, jak to dopadne…
Tož, vítejme zpět v Dějinách!


Autor je politolog



Souboj o Prahu: 1:0 pro Hermana

4. listopadu 2016 v 23:47 | Vladimír Hanáček
Bouřlivé dění na české politické scéně v uplynulých třech týdnech je nahlíženo jako symptom dlouho trvající ostré polarizace české společnosti, k níž dochází vlivem společenských procesů a psychologických vlivů současné doby, mající paralelu v mnoha dalších zemích, avšak zároveň vlivem konjunkturálně-politických faktorů, které se objevily zčásti nahodilostí a zčásti jako vyústění předchozích dlouhodobých vývojových tendencí. Důležitým faktorem probíhajícího rozdělení společnosti jsou stále i dozvuky historicky první přímé volby prezidenta v lednu 2013 a úroveň politického zápasu před druhým kolem i obsahy vymezení kandidátů, které se tam objevily a nasedly na mnohé prastaré latentně přítomné resentimenty.
Nenechme se však mýlit, takto vedená politická rozprava a s ní spojená polarizace není výsadou toliko prezidentské volební arény a neobjevila se jako jev zbrusu nový až při první přímé volbě hlavy státu. Jde o dlouhodobý trend na české politické scéně, který ovšem v posledních několika letech doznal vlivem společenských proměn, dopadů ekonomické krize přelomu desetiletí a hlavně nástupu nové "facebookové" generace voličů takovou míru akcelerace, že se stal (z velké míry bohužel) určujícím směr politických procesů v naší zemi.
Polarizace podél tématu "spor o havlovské dědictví" je přitom pozoruhodná. Na jedné straně představuje faktor emocionálního vypjetí veřejné debaty, představující radikálně opoziční vymezení "plebejských" voličů z venkovských regionů, představujících voličskou oporu Miloše Zemana a levicových stran či populistů. Na straně druhé ovšem protistrana tohoto sporu zažívá zápas o vlastní existenci, spojený i s namnoze značně křečovitým hledáním adekvátního stranicko-politického vyjádření sebe sama.
Po prezidentské volbě v roce 2013 se jednoznačným nositelem havlovského odkazu, svým způsobem samotným bývalým prezidentem jednoznačně ustaveným do této role, stal předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg. Jeho přítomnost v čele kandidátky této strany v baště havlovské pravice, tedy v hlavním městě, i jeho symbolická role celostátního lídra, představovala významný faktor úspěchu TOP 09 již ve sněmovních volbách v roce 2010 a v těch dalších v říjnu 2013 se situace v mnoha ohledech opakovala, byť celostátní výsledek Schwarzenbergovy strany lze považovat za úspěšný pouze relativně ve vztahu k předchozímu nepopulárnímu vládnímu angažmá. Toto ovšem neplatí o hlavním městě, kde TOP 09 jednoznačně a s převahou zvítězila a novináři bezprostředně po volbách psali v souvislosti se socioekonomickou, kulturní i psychologickou nesouměřitelností se zbytkem země o "Republice Praha"… Ačkoliv tato očekávání poměrně výrazně relativizovaly výsledky komunálních voleb v následujícím roce, jedno je jisté: Praha volí výrazně jinak od zbytku republiky především s ohledem na zcela odlišnou mentální dimenzi, která je pro voličskou profilaci vysokého množství pražských voličů určující oproti zbytku země (s mírnou paralelou v dalších šesti největších městech ČR s výjimkou Ostravy). Tento samotný poznatek by nemusel být nijak zásadně znepokojující, kdyby ovšem nebyl implicite spojen s očekáváním, které už tak zcela nevyhnutelné není, tedy s předpokladem, že pražská odlišnost musí být nutně spojena s unikátní pozici stranicko-politického aktéra, stávajícího se pražským hegemonem, který díky bezprecedentně silné pozici v hlavním městě získává celostátní systémovou relevanci. Taková teze byla v kontextu výsledků minulých sněmovních voleb více než odůvodněná, lapidárně řečeno: fialová byla jenom Praha…
S postupným, leč s ohledem na jeho věk a fyzický stav nevyhnutelným, odchodem Karla Schwarzenberga z politického výsluní se logicky nabídla otázka, kdo zaujme jeho místo ústředního "guru" voličského segmentu velkoměstských, mladších a vzdělanějších, kosmopolitně a postmaterialisticky orientovaných voličů, významně ovlivněných havlovským hodnotově-politickým odkazem. Do čela strany po Schwarzenbergovi se před rokem vyšvihl dlouholetý reálný hybatel politiky TOP 09, "tibetský vlajkonoš" Miroslav Kalousek, který se z agendy "politiky lidských práv" a prozápadní příslušnosti ČR pokusil udělat fíkový list nejen své neoliberální ortodoxie, vtělované za dob Nečasovy vlády do tzv. reforem, ale především svojí vlastní kontroverzní minulosti, která však Kalouska dohání tu či támhle. Nevěrohodnost této politické sebestylizace současného předsedy TOP 09 do pozice samozvaného ústředního dědice odkazu Václava Havla a jeho sveřepého strážce tváří v tvář asertivním hradním i podhradním oponentům způsobuje, že Schwarzenbergova strana přestává být automatickým nositelem tohoto étosu v očích mnoha voličů této orientace, pro něž více než jejich ostentativní obhajoba v každodenních politických střetech znamená více jejich důvěryhodná reprezentace v rozhodných okamžicích.
Co v tomto směru přinesly události posledních dnů? Především zjištění, že zásadovost v hodnotových postojích této provenience není jen výsadou parlamentní opozice. Nekompromisní postoj lidoveckého ministra kultury Daniela Hermana ve věci setkání se s dalajlámou i následný spor o vyznamenání jeho strýce Jiřího Bradyho, přeživšího holocaust, vrcholící grandiózním vystoupením tohoto laicizovaného kněze na Staroměstském náměstí 28. října, charakterizované uhrančivým projevem, masivně oslovujícím přítomné, je dosud nebývalá (nejen mediální) šance stát se všeobecně známým a možná nadšeně přijímaným politickým nositelem morálního apelu o Pravdě a lásce… Daniel Herman dle známých informací nepatřil mezi blízké osobní přátele Václava Havla a jeho vztah k němu z dob Havlova prezidentského působení by bylo možno nepřímo odvozovat snad jen z osobní blízkosti současného ministra kultury s kardinálem Miloslavem Vlkem, jenž si s Václavem Havlem nejen lidsky, ale především hodnotově a politicky rozuměl daleko lépe než s jeho nástupci. Daniel Herman je však v roli nového politického praporečníka havlovského odkazu uvěřitelný především s ohledem na jeho zcela originální a osobním charismatem i mediální zkušeností podepřený obraz autentického nositele morálních hodnot v politice. Navíc případ dalajláma přichází jako druhý významně kontroverzní politický počin ministra Hermana. Tím prvním v letošním roce bylo vystoupení na sjezdu Sudetoněmeckého krajanského sdružení, kde vystoupil coby historicky první člen české vlády a oslovil přítomné: "drazí krajané". Co jiného pak může získat téměř bezbřehé sympatie značné části výše uvedené voličské skupiny než demagogické útoky těch samých "rozhněvaných občanů", kteří rozesílali před druhým kolem minulých prezidentských voleb elektronickou i fyzickou poštou nejrůznější "důkazy" o nacistické minulosti jednoho či obou Karlů Schwarzenbergů? Navzdory faktu, že Daniel Herman se narodil v Českých Budějovicích a nikdy nežil dlouhodobě mimo území dnešní ČR se útočníci uchylují k té samé dehonestační kampani, kterou zkoušeli již několikrát v minulosti na bývalého ministra zahraničí: píší, že ministr kultury zjevně není Čech ("Herr Herman"...), že jistě nemá řádné občanství či že by měl být vykázán z území republiky. K tomu někteří neopomenou dodat (mnohdy dokonce pod svým vlastním jménem), že bude "viset na prvním kandelábru"…
Jakkoliv se dělení na dva společenské tábory nesmiřitelně rozdělené stávalo a stává nebezpečným pro budoucí duchovní stav společnosti, znamenají tyto ataky skutečnost, že Daniel Herman byl již zařazen na jednu stranu sporu a z ní se již nemůže vymanit. S ním však byla na tuto stranu zařazena i jeho vlastní politická strana. Jakkoliv se vrcholní představitelé KDU-ČSL mohou pokoušet horečně uklidňovat situaci, zabránit tomuto zařazení těžko mohou. Důležité si je však říct, proč by se tomu bránit vůbec měli. Vždyť zisk pozice ústředního "pravdoláskaře" a "sluníčkáře", jak namnoze zaznívá, může mít v kontextu výše řečeného toliko pozitivní dopad na ztotožnění se oněch bezprizorních havlovských sirotků do pozice hlavní voličské opory lídra KDU-ČSL v hlavním městě v příštích volbách do Poslanecké sněmovny. A tím není nikdo jiný než Daniel Herman. Jestliže tedy na Schwarzenbergovu dýmku (podobně jako kdysi na Klausovu tenisovou raketu) nikdo v Praze reálně neměl, můžeme se nyní ptát, zda s ohledem na zisk tohoto jednoznačného veřejného obrazu může někdo v očích této voličů nyní konkurovat Danielu Hermanovi.
Důležité je však zmínit ještě jednu okolnost, pokud hovoříme o polarizaci společnosti mj. na územním základě. Právě KDU-ČSL totiž (na rozdíl od TOP 09) nikdy nebyla stranou velkoměstskou. Spíše naopak, její hlavní voličská opora ležela a leží na konzervativním (hlavně moravském) venkově. A právě v tomto smyslu má s ohledem na další zacelování otevřených ran společenského rozdělení a neschopnosti si vzájemně naslouchat vystoupení vrcholných politiků na Staroměstském náměstí velký význam. Emeritní předseda Senátu, taktéž lidovec Petr Pithart zde vyzval k vystoupení z "vlastních bublin". Jak zvláštním důkazem takového aktu je skutečnost, že vedle sebe coby dva členové stejné vlády za tutéž politickou stranu vystoupí intelektuál a duchovní z Prahy a zemědělec z Moravy. Horáčkovo uvedení ministra zemědělství Mariana Jurečky coby "docela dobrého traktoristu" sice mohlo působit hanlivě a s ohledem na noblesnost okamžiku dosti nevhodně. Pravdou však je, že symbolické i reálné propojení politických generací i velkoměsta s venkovem je největší přínos společenskému klimatu, který mohla akce dodat.
Lidovcům se tedy podařilo dosáhnout symbolického aktu spojení společnosti, které sice není reálné, ale pro jejich voličskou podporu v nadcházejících volbách bude mít cenu zlata. KDU-ČSL totiž reálně ukazuje, že stát pevně na jedné straně sporu neznamená nutně opustit vědomí základní společenské soudržnosti. Čistě pragmaticky vzato jim to může přinést voličské body jak ve velkých městech, tak na venkově. A takové body by zároveň nezbytně znamenaly její volební posílení. Prognózovat konkrétně tento vývoj je více než předčasné. Jedno je však jisté: v souboji o pražského voliče vede Daniel Herman nad svou politickou konkurencí 1:0, a to proto, že srovnatelnou konkurenci momentálně nemá. A do voleb už zbývá jen necelý rok…


Autor je politolog




Slávek Sobotka – Adamec dnešních dnů

26. října 2016 v 0:13 | Vladimír Hanáček
Nedávný rudolfinský projev emeritního předsedy Senátu Petra Pitharta vyvolal v českém veřejném prostoru rozruch a nepochybně vstoupil do dějin jako přímočaré a noblesní vyjádření myšlenek a postřehů, které se nemalé části populace jeví jako navýsost akutní a především varovné. Pithartův projev v Rudlofinu tak zřejmě v dějinném povědomí zaujme podobnou pozici, jako projev prezidenta Václava Havla na tomtéž místě před 19 lety. Největší pozornost byla věnována výzvě, kterou Pithart adresoval vrcholným představitelům vlády a politických stran a explicitně vypíchl roli premiéra Bohuslava Sobotky, který ho v čestné lóži poslouchal. Vrcholní vládní činitelé by se měli zasazovat o zastavení račího pochodu na východ, jak Pithart označil symbolický i reálný obrat v české zahraniční politice, reprezentovaný některými současnými vrcholnými ústavními činiteli. Celý obsah projevu, kontext debaty i politické konsekvence by vyžadovaly separátní pozornost. Zde se zaměřme na jeden navýsost pozoruhodný moment, který byl v tomto projevu tak říkajíc zhmotněn. Dal by se označit s trochou zjednodušení jako investice důvěry v premiéra coby ústředního garanta udržení vývoje našeho politického režimu posledního čtvrtstoletí.
Jakkoliv se podobné spolehnutí může v aktuální situaci jevit jako jediné možné a víceméně vynucené okolnostmi, zavdává zároveň k pochybnostem, zda podobný nárok není v relaci k osobnosti Bohuslava Sobotky, jeho politické minulosti i současné vůdčí roli, poměrům v jeho straně a s nimi spojenými možnostmi dosti pošetilé spolehnutí, představující sázku na značně divokou kartu.
Bohuslavu Sobotkovi, jehož jeho spolustraníci i na veřejností označují familiérně jako "Slávka", nelze upřít, že si nejvyšší exekutivní post v zemi skutečně "vyseděl". Na začátku 90. let zahájil kariéru u Mladých sociálních demokratů jako příslušník první generace představitelů politických mládeží v demokratických poměrech, v 25 letech se stal poslancem a následných 15 let věrně, oddaně a zcela v souladu s logikou postupného růstu profesionálního politika ve stranickém dresu, pro nějž je stranická loajalita a obsahový soulad vlastní politické praxe s ideologickým kánonem jeho strany daleko podstatnější než individuální rozvoj vlastních vůdčích schopností, stál věrně za všemi lídry sociální demokracie, kteří se postupně vystřídali: Zeman, Špidla, Gross a Paroubek (přívlastky, odkazující na dominantní styl jejich politického vedení, zde snad netřeba doplňovat). Když se Bohuslav Sobotka po neočekávaném volebním pádu svého předchůdce Jiřího Paroubka octl na konci května roku 2010 z titulu prvního místopředsedy v čele své strany, a následně v březnu dalšího roku byl na pozici předsedy oranžových potvrzen, představoval obsahově zcela identický typ polarizujícího vůdce levicové opozice, který se svými ostrými příspěvky k černo-bílé polarizaci společnosti a vyvolávání negativních emocí cílové skupiny vlastních podporovatelů, mohl směle vyrovnat svému předchůdci. Zkratky typu: "Na koho, vládo, myslíš? Na hrstku nejbohatších nebo na starobní důchodce?", to není jen Jiří Paroubek či Zdeněk Škromach v časech své největší slávy, to je Bohuslav Sobotka ještě na začátku tohoto desetiletí. A kolem něho tehdy stáli taktéž pořád ti samí jako předtím: Hašek, Škromach, Tejc, Mládek, a až do svého památného zatčení se "sedmičkou" v ruce také legenda oranžových rétorických barikádníků, David Rath… Na ramenou těchto "přátel" vyrostl Bohuslav Sobotka coby lídr nejsilnější strany v zemi a vlastně hlavně díky nim se nakonec octl v čele zasedačky ve Strakově akademii, i když se ho někteří z nich na poslední chvíli neúspěšně (a velmi neumětelsky) pokusili politicky popravit. A právě díky tzv. lánskému puči a morálnímu kreditu jeho protagonistů získal v jisté chvíli Bohuslav Sobotka auru bojovníka za slušnost a věcnost v politice, odpovědného "správce", který každodenní šedivou rutinní prací garantuje, že se "dílo podaří" a stát bude stát na těch základech, na nichž byl postaven.
Úspěšná cesta politického karieristy Sobotky do nejvyšších pater mocenské struktury na post ústředního "štemplmachra" v zemi sice současnou ČR přibližuje stabilním demokratickým zemím na západ od našich hranic, kde se občas stává, že v rámci zavedených stran, čas od času jímajících nejvyšší výkonnou moc, se zrodí prototyp politického lídra, jehož nejvyšší kvalifikací k roli ústavního činitele je množství snědených chlebíčků na stranických schůzích za posledních několik desítek let, ale tyto země si zároveň něco podobného mohou dovolit v dobách, kdy o víc než o každodenní údržbu vlastně ani nejde… Současná společenská atmosféra i poměry na české politické scéně však zavdávají pohnutky k očekáváním zcela opačného typu, vyžadující přítomnost rozhodných, hodnotově jasně ukotvených, a přitom s reálným životem společnosti jednoznačně srostlých politických lídrů, kterým nechybí schopnost v zásadním okamžiku sehrát unikátní dějinnou roli, která z nich činí státníky, přesahující všední den. Vzhledem k výše řečenému ničehož takového nemůže být schopen dostát Bohuslav Sobotka, a proto očekávání tohoto typu těžko mohou být naplněna. Individuální snaha a odhodlání v tomto smyslu nemají zásadnější význam, poněvadž člověk může sám sebe překonávat, nikoliv však popírat.
Je ovšem zajímavé zamyslet se nad jednou historickou paralelou: ve zcela odlišném kontextu komunistického režimu normalizačního Československa se na konci 80. let objevil na scéně Ladislav Adamec, dlouholetý vrcholný funkcionář KSČ a její celoživotní partajní kádr, který se v gorbačovské atmosféře octl v pozici napřed českého, a posléze i federálního premiéra a z titulu svých funkcí člena nejvyššího vedení KSČ. Adamcovy ambice byly nepochybně vysoké: mířil na nejvyšší státní a stranické funkce ve snaze dostat do pozice nezpochybnitelného "československého Gorbačova." Tuto hru s ním začali hrát nejen někteří jeho blízcí spolupracovníci, samozřejmě vyzbrojeni červenými knížkami v kapse, nýbrž taktéž ti, kteří předpokládali, že změna mocenských poměrů v zemi může nastat pouze, a snad i nejlépe, jako proces shora, zahájený přímo z nejvyšších pater mocenské pyramidy. Když měl však Adamec tuto roli v rozhodný okamžik prvních dnů po 17. listopadu 1989 sehrát, narazil na svůj mentální kód, na svou minulost, i na mocenské poměry ve vlastní straně a jejich neproměnlivost. Když se měl stát Adamec ústředním hybatelem změn, sehrál roli nehybné politické moritury, symbolu mizejících časů, odvolávajícího se na své celoživotní komunistické přesvědčení, na nevyhnutelné nepochopení ze strany "obyčejných lidí", na sílu svých oponentů uvnitř vládnoucí strany a vlastní jimi svázané ruce. Když se tento status quo během několika hodin zhroutil, nedokázal již Adamec ze stínu toho, kdo promeškal rozhodný dějinný okamžik k vlastní pozitivní roli vystoupit. Takto si ho dějiny zapamatovaly a tak také v dějinách zůstane zapsán.
Proč o tom hovoříme v souvislosti s aktuální úvahou o pozici a roli Bohuslava Sobotky? Nejen proto, že dnes sedí na stejné židli ve Strakově akademii jako před 27 lety Ladislav Adamec (federální vláda zasedala ve stejné zasedačce, jako dnes ta česká), nýbrž i s ohledem na volání mnohých: "Pane premiére, konejte, vyzýváme Vás, konejte!" A místo rozhodných činů původci těchto nadějí jen koukají na to, jak se premiér ocitá ve vleku událostí a mnozí ho začínají pomalu litovat…
Jen několik dnů poté, co premiér tleskal výzvám Petra Pitharta k postavení se račímu pochodu se zaskví jeho jméno na "vyjádření čtyř ústavních činitelů," kteří oddaně sdělují čínským soudruhům, že jsou plně a ve vší rozhodnosti připraveni plnit jejich velmocenskou vůli. Když je tento postoj premiéra vysvětlován, je poukazováno na "obrovský tlak" (z Hradu či odkud), kterému při tomu musel čelit. Zbývá snad jen dodat onen známý morálně relativizační doplněk, že "nikdo z nás neví, jak by se na jeho místě zachoval"… Jak bychom se zachovali na premiérově místě si však můžeme zodpovědět pouze tehdy, když se zamyslíme nad tím, zda bychom se na jeho pozici mohli vůbec octnout. K tomu bychom museli splnit vše, co Bohuslav Sobotka dokázal zastat za posledních dvacet let…
Pokud někoho překvapuje, že premiér i v těch nejzásadnějších okamžicích pro stát setrvává na pozici sucharsky vystupujícího technokrata, který jen čas od času zčeří politické vody rozhodným prohlášením zvýšeným hlasem tak, aby připomněl skalním voličům své strany, že stále existuje, pak nechť se zamyslí nad tím, co by asi muselo být v premiérově předchozím letitém působení jinak, aby byl schopen významné dějinné role dostát. Stejně jako Adamec před lety, je i Bohuslav Sobotka dnes především ztělesnění poměrů, které ho zformovaly. Dobrou vůli a odhodlání v sobě může vzbouzet sebevíc, strukturální podmínky, které jeho předchozí úloha spoluvytváří, ale těžko změní. A ty jsou takové, že ať Sobotka utíká seberychleji, jeho vlastní minulost mu skočí na záda. A s ní všichni ti jeho protivníci, kteří jí použijí jako beranidlo proti němu… Ústřední otázkou dneška tak není to, zda se jim Bohuslav Sobotka ubrání, jako spíš to, kdo tímto vítězícím protivníkem bude. To už je otázka docela jiná. A proto cestou k jejímu zodpovězení nemůže být Bohuslav Sobotka, natožpak výzvy a očekávání, která v mnohých z nějakých důvodů vzbuzuje…



Autor je politolog

Hodina H Senátu

14. října 2016 v 22:27 | Vladimír Hanáček
"Nevím, do jaké míry kdo posuzuje své jednání sub speciae aeternitatis, jak vyžadoval prezident Masaryk. Pokud by tu ale měla být instituce, která tu bude i v době, kdy tu nikdo z nás už nebude, pak by to měl být rozhodně Senát," pravil prezident Václav Havel ve svém projevu k prvním zvoleným senátorkám a senátorům v roce 1996. Shrnul tak obrazně nejen svojí představu o smyslu existence a roli horní komory v našem ústavním a politickém systému, ale též paradox jeho dvojího časového určení. Senát je (má být) trvalou součástí institucionálního rámce veřejné moci v naší republice, avšak jeho význam se nevyjevuje kontinuálně jako setrvalý stav, nýbrž vzrůstá ve specifických dějinných situacích, tehdy, až "tu nikdo z nás už nebude"… To taky znamená, že některé ústavní instituce silně podléhají tvárnosti sebe sama ze strany těch, které je momentálně ztělesňují, vytvářejí jejich lidský substrát a fakticky je oživují, zatímco jiné instituce by měly být toliko posilovány vahou osobních autorit svých představitelů, nikoliv však z nich odvozovat svojí. Znamená to, že jsou instituce nadané zvláštní autoritou, danou nejen formálním postavením v ústavním kompozitu co do vlastního kompetenčního a procedurálního nastavení, ale především pak zvláštní úlohou, kterou sehrávají v zájmu udržení celého systému v krizových situacích.
Do takové role je Senát postaven díky úmyslům ústavodárce vytvořit i na horizontále dělby moci duální strukturu institucí, znamenající účinné oslabení a korekci, nikoliv však popření stability a akceschopnosti rozhodování. Role Senátu není omezovat Sněmovnu a v ní vytvořenou vládní většinu směrem k znemožnění prosazení její vůle, nýbrž působit jako pozitivní korektor a zkvalitňovatel jejího zhmotněného záměru v podobě legislativních návrhů. A zároveň má být Senát v těch oblastech, které jsou pro demokratický vývoj státu zásadně významné, tedy především v rámci nastavení ústavního pořádku a v oblasti mezinárodně-právních aktů státu, skutečně účinnou pojistkou před tím, aby aktuální většinové mínění politické reprezentace v dolní komoře a exekutivních funkcích nebylo zneužitelné k tomu, aby její mocenská pozice byla petrifikována jako trvalý stav. K tomu má sloužit nejen nastavení jeho kompetencí, nýbrž rovněž odlišný druh legitimity, vzešlý ze způsobu jeho volby i jejího časového určení. Na rozdíl od svého prvorepublikového předchůdce, ale taktéž např. svého současného polského sourozence, je český Senát volen v odlišném termínu a jiným volebním systémem než dolní komora, a pravděpodobnost shody voličských vůlí je paradoxně ještě více oslabena zcela odlišnou ochotou Suveréna naložit se svým volebním právem, projevujícím se tradičně nízkou volební účasti v senátních volbách. Senát je však nadán též legitimitou kolektivní entity, reprezentující širší spektrum mínění, a tudíž nadaného vyšším stupněm symbolického zmocnění k reprezentaci, než jakou jímají exekutivní orgány, neřkuli ty monokratické.
O roli Senátu v českém ústavním a politickém systému bylo sepsáno již mnoho fundovaných studií a smyslem tohoto pojednání rozhodně není lézt do zelí slovutným ústavním právníkům formátu doc. Kysely či prof. Gerlocha nebo již zesnulého doyena českého ústavního práva prof. Vojtěcha Cepla. Cílem je spíš upozornit na nevznešeně politický rozměr diskutované problematiky, pozastavující se nad praktickým naplňováním těchto postulátů v konkrétní a zároveň unikátní dějinné situaci.
Zítra odpoledne budeme znát složení jedné třetiny Senátu v příštích dvou letech. Ještě nikdy se senátní volby nekonaly v situaci, kdy celková společenská atmosféra připomíná studenou občanskou válku, pojící se však nejen s emocionálním rozpoložením značné části populace, ale též s faktickým reálným rozložením moci ve státě, tedy obsazením konkrétních politických míst v zemi. V minulosti jsme několikrát zažili situace, kdy jedna politická strana ovládala všechny klíčové mocenské instituce v zemi a Senát se vždy přebarvoval právě s ohledem na odlišnou periodicitu své konstituence až s fázovým zpožděním, avšak vyvažovací logika nikdy popřena nebyla. Nikdy však neměla tak nezanedbatelná část veřejnosti i politických aktérů vážné obavy o to, aby se Senát nestal kořistí těch, kteří by právě s oním posláním ústavní pojistky, legislativního korektoru a institucionálního zachovavatele politické plurality naložili přesně tak, aby tato úloha byla popřena a její nositel jednou provždy zničen. V praxi to tedy znamená jedno: nedopustit nejen bezprecedentní posílení politického subjektu, založeného na autokratické úloze svého "majitele", právě v té instituci, v které snad už jako jediné dosud dostatečnou mocenskou sílu nemá. Tato ambice však není bezprostředně spojena s mechanickým náhledem zařazení jednotlivých adeptů na senátorské křeslo ve schématu: "Čapí hnízdo vs. zbytek světa", ale především precizním zhodnocení toho, jestli dotčení aspiranti na pozici v horní komoře jsou s to naplnit úlohu, která vyvěrá z potřeby uchování systémových základů, jejichž má být Senát ochráncem.
Zvolit senátory, kteří si uvědomují význam hodnotových základů našeho ústavního a politického systému, nezpochybňují dlouhodobou a žádoucí zahraničně-politikou orientaci naší země, a stejně tak "nepatří do holdingu", není zdaleka nadlidský úkol, pokud teda v aktuálním druhém kole zrovna jako na potvoru nevolíte v obvodech Ústí nad Labem, Tábor nebo Bruntál… Zohledňovat lidský faktor výběru i značku, která ho spoluvytváří a zároveň taktizovat v celostátním ohledu není rovněž nevlastní těm, kteří senátní volby pravidelně navštěvují. Přesto se však donekonečna vede debata o významu a roli Senátu v kontextu skutečnosti, že se horní komora podle průzkumů veřejného mínění netěší příliš vysoké důvěře veřejnosti ani vysoké volební účasti při svém ustavování. Mnohé zasvěcené pozorovatele tato upozornění pak stále svádí k úvahám o tom, jak větší prestiži a posílení role Senátu pomoct jeho formálně-institucionální proměnou (např. v často diskutovanou "komoru regionů").
Je dobré si ovšem říct, že podobná snaha může vést s daleko větší pravděpodobností spíš k destrukci Senátu v jeho výše zmíněné úloze, než k jeho posílení směrem k popularitě veřejnosti. Proč by instituce, která komplikuje, zpomaluje a namnoze dokonce i parciálně znemožňuje uplatnění většinové politické vůle, vzcházející z voleb prvního řádu (kterými jsou s ohledem na řadu indicií aktuálně nejen ty sněmovní, nýbrž i ty prezidentské) v každodenním politickém provozu, se měla těšit vysoké popularitě veřejnosti? Taková popularita by byla spíš symptomem krize a ohrožení její role, nikoliv jejím účinným naplňováním. Často též zaznívá, že za tímto účelem je třeba význam a úlohu Senátu permanentně vysvětlovat těm, kteří jí dosud nepochopili. Pro naplnění smyslu existence horní komory je však taková podmínka zcela zbytná, poněvadž pochopení či nepochopení role Senátu společenským mainstreamem se nijak neváže k tomu, zda Senát tuto roli může či nemůže naplňovat. Jen úcta ke spoluobčanům nám pak brání předpokládat dokonce pravý opak východiska této úvahy, tj. že pochopení skutečné role Senátu ze strany většinové populace by fakticky mohlo znamenat jeho existenční ohrožení.
Do Senátu chodí volit ta společenské menšina, která si jeho úlohu uvědomuje, ať už s ní souzní či nikoliv. Demokracie je sázka na to, že ti, kteří to s jejími institucemi nemyslí dobře, je nikdy absolutně neovládnou. V případě Senátu jsou procedurální mechanismy jeho ustavování dostatečnou garancí takového scénáře. My, kteří do Senátu volíme, máme ve výrazné většině Senát rádi. Máme ho rádi proto, že nám umožňuje v praxi zachovat ty hodnoty, které jsou základem systému, k němuž se navzdory překotnosti vývoje stále hlásíme. A dokud bude Senát Senátem a plnit tu úlohu, kterou plnit má, nebude to s naší demokracií tak zlé. Jsou dějinné situace, kdy se podobná úvaha jeví až pošetile. Ale poté jsou jiné situace, kdy nastává Hodina H. Jestli taková Hodina H naší horní komory právě nastala, nechť si nechá projít hlavou každý sám. A pokud má za domem právě otevřenou volební místnost, nechť se do ní s tímto vědomím vypraví… Dosud tu pořád jsme!


Autor je politolog

Po volbách aneb úpadek tradičních stran ve světle faktů a mýtů

11. října 2016 v 23:17 | Vladimír Hanáček
Krajské volby ukončily dvouleté napjaté očekávání, jestli volební dvouletka 2013 - 2014 byla historickou anomálií a nebo začátkem dlouhodobého procesu. Ve světle jejich výsledků se jeví druhá teze jako oprávněná. Historický nástup hnutí ANO v předčasných sněmovních volbách v říjnu 2013 potvrdily výsledky následných voleb do EP a komunálních voleb v následujícím roce. Jedinou državou, kterou Babišovo hnutí dosud nejímalo, jsou kraje. Tedy jsou, ale brzy už nebudou, poté co se sejdou ustavující zastupitelstva vzešlá z uplynulého pátku a soboty. V této souvislosti slyšíme mnohé širokospektrální analýzy jejich výsledků, tu více či méně fundované, tu více či méně ovlivněné nánosy úsudečného subjektivismu. Není třeba se do těchto širokých analýz, probírajících nejrůznější aspekty problému pouštět na blogu, neboť patří do celosemestrálních výukových kursů na univerzitách či do minimálně celodenních konferencí. Omezme se tedy toliko na tři skutečnosti, které je třeba vypíchnout na margo varovných příspěvků před tím, co může eroze voličské podpory tradičních politických stran české demokracii přinést. Ne, že by tyto příspěvky vykazovaly programovou nehodnotnost, ale zaznívají v nich tři velké omyly, které pokud nebudou uvedeny na pravou míru, nemůže se celá diskuze následně ubírat správným směrem.
Prvním omylem je představa, že pád tradičních stran a nástup antiestablishmentových hnutí má exogenní příčiny, tzn. že byl uměle vyvolán takříkajíc z vnějšku stranického systému. Podobná teze zní dosti alibisticky a navíc předpokládá strukturální podmínky svého zrodu, které jsou namnoze zcela vymyšlené. Skutečnost je taková, že krize tradičních politických stran je v největší míře způsobena jejich vnitřním stavem, resp. předchozí politickou praxí. Fenomény klientelismu a korupce, které tolik tepají představitelé protestních hnutí, nejsou vyfabulovanou účelovou chimérou, kterou se snaží tito "hlasatelé očisty" mobilizovat nespokojené voliče, nýbrž mají reálný základ v politické praxi zavedených stran hlavně v prvním decenniu.
Korupční kauzy především na krajské a komunální úrovni se přitom dotkly prakticky všech relevantních stran, nejvíce však dvou nejsilnějších: ČSSD a ODS. Je zároveň faktem, že tyto dvě strany se některých svých zkompromitovaných předáků, zřetelně namočených do nejrůznějších afér, nedokázaly zbavit. Tyto skutečnosti ovšem nejsou ani tak příčinou, jako spíš důsledkem daleko závažnějšího zjištění. Vnitřní "nečistota" zavedených stran nebyla dána ani tak absencí nosných idejí, určujících jejich smysl existence, ale byla dána jejich namnoze nedopracovanou organizační bází, ale především jejich personální neduživostí, resp. nedostatečným zakotvením jejich členských základen ve společnosti, umožňující reprezentaci legitimních sociálních zájmů příslušného segmentu. Týká se to především nízkých počtů angažovaných straníků. Jestliže největší politické strany, disponující bezprecedentními mocenskými zdroji na všech úrovních a stabilní voličskou podporou, čítající ve volbách prvního řádu počty hlasů jdoucí do milionů, mají v desetimilionové české společnosti jen několik desítek tisíc členů, nelze se divit, že např. fenomén tzv. černých duší v nich posléze začíná bujet a nejrůznější "medvědáři" mají žně. Ono ovládnout stranickou buňku, čítající např. 20 členů, je vždy nepoměrně snazší než buňku čítající 200 členů. Sehnat 21 "černých duší" je nepoměrně snazší než sehnat 201 "černých duší"… A co potom s buňkou, která by těch členů měla třeba přes tisíc. Aby k takovému stavu nedocházelo, chce to jediné, musí se počet členů politických stran alespoň zdesetinásobit. Dokud české zavedené politické strany nebudou disponovat členskými základnami v počtu set tisíc členů, nelze jakoukoliv jejich efektivní vnitřní nápravu očekávat. Potom se ovšem nedivme, že frustrovaná a dezorientovaná veřejnost dává přednost nejrůznějším alternativám, vnášejícím do stranicko-politické soutěže a veřejného rozhodování logiku jiné sociální sféry, ať už je to byznys nebo například zábavní průmysl... Nevšiml jsem si ovšem, že by hlasatelé apokalyptických vizí o ohrožení demokracie skrze nástup politických divizí obchodních společností něco učinili především k rehabilitaci řadového členství v politických stranách, nemluvě už o tom, že v řadě případů jde o ty samé lidi, kteří dvacet let jakoukoliv důvěru Čechů v institucionalizované politické stranictví programově podrývali nejrůznějšími odkazy na dobrou "nepolitickou politiku" před špatnou a špinavou politikou stranickou…
Druhý rozšířený omyl zmíněné argumentace je, že je namnoze vyvoláván dojem, že nejen, že útok na zavedené politické strany zahájili neomalení "kriminalizátoři politiky" v podobě policistů a státních zástupců či dosavadní majitelé vydavatelských domů předních tištěných médií, kteří dovolili jejich skoupení skupinou zámožných podnikatelů, nýbrž také k tomu došlo doslova ze dne na den. Je možná věcí čiré náhody, že zrovna v červnu 2013, kdy celá země bojovala s následky povodní a mnozí se stále ještě vzpamatovávali ze zážitku se Zemanovou "virózou" před korunovačními klenoty, koupil Andrej Babiš vydavatelství MAFRA a zrovna tou dobou taky policie zasáhla v bytě Jany Nagyové, čímž započal pád Nečasovy vlády.
Myslet si ale, že tím jednorázově začala demontáž soutěže zavedených stran je čirá nepravda. K erozi jejich podpory totiž docházelo etapovitě a jestli si někdo vzpomene na volby v roce 2010 a období, které po nich následovalo, musí mít klapky na očích, aby neviděl, že s hegemonií tradičních stran neměla politická realita tohoto období nic společného. Naopak už ve volbách 2010 dosáhlo téměř jedenáctiprocentního zisku ideově beztvaré uskupení s nic neříkajícím názvem Věci veřejné, legitimizující se protestní agendou "vymetání dinosaurů", populistickými požadavky na zavádění prvků přímé demokracie a známou mediální tváří investigativního novináře komerční televize ve svém čele. Už za necelý rok se z této formace vyklubala politická divize jedné bezpečnostní agentury, jejímž deklarovaným smyslem bylo politicky vystužit její pozici na trhu v rámci přístupu k veřejným zakázkám. Mediální odhalení skutečného guru této formace pak vedlo k vnitřnímu rozkladu poslaneckého klubu VV, znamenající ovšem vážnou erozi legitimity celého v roce 2010 zvoleného zákonodárného sboru. Skutečnost, že exponenti dvou (skoro) tradičních stran v podobě ODS a TOP 09 dokázali vládnout více než rok za podpory trosek, vzešlých z této formace, nedisponujících dostatečnou legitimitou, vzešlou ze svobodných voleb, a ani k tomuto vládnutí nepožádali Sněmovnu o důvěry (jak o tom začal mluvit po příslušné otázce Václava Moravce o jednom dubnovém nedělním televizním poledni roku 2012 šlechtický doyen této vládní sestavy: vláda o důvěru žádat nemusí, protože už vládne a "je to fuk"…), je daleko zásadnější příspěvek erozi podpory pravicových stran (především té prvně jmenované) a nástupu Babišova hnutí v následujících volbách, než asertivita všech státních zástupců dohromady…
V této úvaze tak docházíme podstatného závěru: krize důvěry v tradiční strany a nástup protestních hnutí nenastal jednorázově, nýbrž probíhal etapovitě a představuje kontinuální zjev české politické krajiny nejpozději od jara roku 2010.
A konečně třetím omylem je skutečnost, že volební porážky tradičních stran nenastávají najednou, nýbrž vidíme postupný pád voličské podpory tradičních stran ve prospěch nových subjektů selektivní povahy. První, kdo byl nástupem nových stran významněji postižen, byla ve sněmovních volbách roku 2010 KDU-ČSL. Přestože výrazný voličský pokles oproti předchozímu období zažily oba hlavní póly systému též, nebyl pro ně propad podpory zhruba o deset procentních bodů zásadním ohrožením. Pokles podpory lidovců o pár desítek tisíc hlasů byl ovšem smrtící, neboť se ocitli mimo pásmo relevance, tedy pod 5 procenty. To, že v posledních víkendových krajských a senátních volbách jsou lidovci v podstatě jedinou zavedenou stranou, která nezažila voličský propad a naopak lehce posílila, je jasný důkaz toho, že vnitřní očistná kúra KDU-ČSL, kterou si strana prošla v letech 2010 - 2013 dopadla úspěšně. Musela si však přitom sáhnout až na pomyslné dno, tj. fungovat nějakou dobu bez přístupu k zásadním mocenským i finančním zdrojům, bez přístupu do médií a především se zcela nejasnými vyhlídkami do své budoucnosti.
To naopak ODS, která zažila bezprecedentní volební propad v roce 2013 a ještě s dohrou v roce následujícím (byť první náznaky drolení voličské podpory ODS přinesly už podzimní volby roku 2010), zůstala navzdory volebním debaklům stále na scéně. Její nový předseda se sice rád tváří, jako že je již zcela v pořádku, se všemi negativními jevy ve svých řadách již zcela vypořádaná, navrátivší se ke svým kořenům a připravená znovu převzít nejvyšší moc, volební výsledky o tom moc nenasvědčují. Nelze Petru Fialovi upřít, že se mu podařilo rozšířit voličskou podporu od skalního voličského jádra ODS, které stranu udrželo nad vodou roku 2013, k číslům čítajícím zhruba tolik voličů, kolik je v ČR tradičních zastánců hodnot pravicového neoliberalismu. Nutno ovšem dodat, že tato voličská expanze se děje na úkor především druhého konkurenta v této ideové množině v podobě Kalouskovy TOP 09, která si naopak v krizovém období 2013 - 2014 nevedla vůbec špatně. Na pozici ANO, značně omezující voličskou expanzi pravice směrem do středu, se ovšem nic nemění. A to navíc o nástupu starostenského hnutí jako nového samostatného a téměř plošně územně se vyskytnuvšího fenoménu těchto krajských voleb ani nemluvě. ODS tak utrpěla v těchto volbách Pyrrhovo vítězství. Jestli jeho vrcholní představitelé budou ovšem trvat na tom, že původcem tohoto stavu je "Ištván", tak se nemůžou divit, že takových Pyrrhových vítězství bude celá série a ještě si budou muset dát pozor, aby to nebyla Pyrrhova (nebo spíš Fialova) prohra…
A konečně poslední volby odhalily, byť pravda nejslaběji oproti všem předchozím případům, krizi voličské podpory dosud neotřesené ČSSD. Sobotkova strana je navíc v té zapeklité situaci, že pád z velké výšky paradoxně nebyl tak tvrdý, neboť skončil zatím deset metrů nad zemí, což ovšem znamená, že strana jímá i nadále vládní odpovědnost nejen na centrální, ale dokonce stále i na krajské úrovni. Že si její představitelé myslí, že spojení s ostatními zavedenými stranami proti ANO bude znamenat žádoucí obnovu důvěry v ní, je spíše rozehrání ruské rulety než promyšlená taktika. Daleko závažnější je, že na ČSSD se dnes upírají pohledy všech, kteří se z nějakého důvodu domnívají, že ČSSD je jedinou zbývající zavedenou stranou, která je s to nástupu Babišova hnutí čelit. Bohuslav Sobotka je nejslabším lídrem, kterého kdy která ze zmíněných stran v úpadku měla, poněvadž nejen, že prakticky postrádá nástroje, jak zabránit volebnímu pádu své strany pod svým vedením, ale především čelí mocensky nadržené konkurenci ve své straně, kterou ovšem namnoze představují přesně ti, kteří jsou příčinou její volební krize. Je úžasné pojímat se (prezidentskými) úvahami, jestli za volebním pádem ČSSD stojí víc Sobotka nebo dosavadní oranžoví hejtmani. Ve skutečnosti tato rozprava připomíná debatu o tom, jestli za pokálený chodník zodpovídá pes nebo jeho majitel, jenž exkrement neodstranil… Má-li takto začínat vnitřní očista zavedené strany, disponující stočtyřicetiletou tradicí, tak mnoho zdaru!!
Z těchto úvah tedy vyplývá jedno jediné: chceme-li vést debaty o příčinách krize tradičních českých politických stran, nezačínejme tuto debatu úvahami o nepodstatných detailech politické praxe či dokonce analýzou vnějšího prostředí. Má to stejnou logiku, jako po prohraném fotbalovém zápase zjišťovat, jestli za prohrou nestojí teplota vzduchu či nedostatečná velikost kopaček. Spíše se zaměřme na to podstatné: co je třeba k tomu, aby se české zavedené politické strany staly opět důvěryhodnými a schopnými čelit nástupu protestních, ideově bezpohlavních mocenských vehiklů zámožných byznysmenů? Jestliže si odpovíme tak, že nedostatečné zakotvení těchto stran ve společnosti a reálném životě lidí, hledejme cesty, jak dosáhnout toho, aby se zakotvenými staly. Cesta k takovému stavu nemůže vést přes elitní mentorování, ale přes dlouhodobou a vytrvalou terénní společenskou práci. Kdo nepracuje, nejí...

Autor je politolog



Kam dál