Starostenská inkarnace havlovské pravice

Sobota v 14:51 | Vladimír Hanáček
O posledním předvelikonočním víkendu byla největší pozornost na české politické scéně věnována hnutí Starostů a nezávislých. Delegáti sněmu STAN jednak volili nového předsedu po dlouholetém formálním i faktickém šéfovi hnutí Petru Gazdíkovi a zároveň pozorně sledovali výsledek mimořádného senátního duelu na Praze 9 o uvolněné křeslo po babišovské eponentce Zuzaně Baudyšové. Obojí dopadlo mediálně naprosto dokonale. Novým předsedou STAN byl zvolen poslanec a dosavadní starosta Kolína, "sexy and sport looking" čtyřicátník Vít Rakušan, který okamžitě rozjel své mediální performace, opřené o své charizma brilantního řečníka, schopného zabalovat realitu do ústrojně vyhlížejících výkladových schémat, mající začátek a konec i ohraničení nahoře i dole, takže jsou srozumitelná a v zásadě přijatelná. Následně pak všichni začali slavit vítězství senátního kandidáta STAN věhlasného jména, scénáristy Davida Smoljaka na Praze 9. Na oslavném banketu se to jen hemžilo "pražskými kavárníky", význačnými osobnostmi liberální intelektuální, kulturní i politické scény v čele s nestorem českého intelektuálního humoru Zdeňkem Svěrákem. Nejen nový senátor, ale i nový předseda STAN jasně deklarovali, že hnutí bude usilovat o zachování polistopadového politické směřování České republiky, vymoženosti liberální demokracie, vlády práva a proevropské a prozápadní zahraničně-politické zakotvení.
Po druhé dubnové sobotě tak nikdo nezůstal na pochybách, kam opticky poněkud ideově beztvaré starostenské hnutí, plné silných individualit z řad úspěšných komunálních politiků z různých regionů a mikroregionů ČR hodlá směřovat. Druhá generace pravicových osobností z řad tzv. Husákových dětí, narozených v 70. a ještě i 80. letech, jednoznačně preferuje ty politické subjekty, které jsou v odvěké ideové dualitě české pravice "svět podle Havla" vs. "svět podle Klause" jasně v prvním táboře. Mutací "havlovské pravice" jsme od 90. let viděli již několik: od původní ODA, produktu intelektuálního kvasu české disidentské scény přelomu 80. a 90. let, přes nebožku Unii svobody coby prvního pokusu propojit "liberálně¨konzervativní" vize s otevřeně postmaterialistickými akcenty, "zelenou pravici" Martina Bursíka až po legendou se stávající projekt posledního desetiletí v podobě TOP 09, znamenající posunutí přívlastku havlovské pravice k pravici "havlovsko-schwarzenbergovské". Že právě archetypální osobnost Karla Schwarzenberga stála za bezprecedentním úspěchem TOP 09, která ve dvou po sobě jdoucích volbách prvního řádu byla schopna získat coby první mutace havlovské pravice dvojciferný výsledek, netřeba příliš pochybovat. Nutno ovšem také říct, že ve volbách letech 2010 a 2013 byla podpora Schwarzenbergovy (a hlavně Kalouskovy) strany vystužena přítomností regionálních osobností z řad hnutí STAN na jejích kandidátkách. Propojení liberálních velkoměstských voličů s těmi, kteří se vedle celostátního lídra nechali přitáhnout i úspěšnými komunálními politiky na kandidátkách TOP 09, se ukázalo jako cesta, jak nejen zachovat takto ideově formovaný subjekt v pásmu systémové relevance, ale především jak dosáhnout výsledků, činících z tohoto subjektu vlivnou politickou sílu v zemi.
Rok 2017 však přinesl zásadní zlom. Starostové si uvědomili, že s potápějící se lodí Kalouskovy strany již dále nelze počítat. Po neúspěšném pokusu vybudovat plnohodnotnou dvoučlennou koalici s KDU-ČSL se pak pustil STAN do zdánlivě beznadějné samostatné kandidatury. Po volbách pak usedlo šest zástupců hnutí STAN vedle sedmi poslanců svého někdejšího aliančního spojence TOP 09. Ve volebních modelech se však po dalším půldruhém roce obě strany nezřídka pohybují pod pětiprocentní hranicí.
Je třeba si nalít čistého vína: tyto dva subjekty samostatně dlouhodobě ve Sněmovně nemají šanci přežít. K tomu, aby fakticky přežily, budou se muset spojit. S ohledem na volební legislativu a Damoklův meč aditivní klauzule pro koalice je vyloučeno, aby obě strany vytvářely plnohodnotnou koalici. Navíc nízké preference TOP 09 jsou dnes spíš symbolem její hluboké vnitřní krize než jen fragmentace pravé části stranického spektra, jak situaci její příznivci namnoze bagatelizují.
Zbývají tedy dvě relevantní možnosti: buď se TOP 09 a STAN opět spojí do volební aliance pod hlavičkou jedné z nich. Tentokrát by však daleko větší logiku dávalo obrácené spojení, tedy účast členů TOP 09 na kandidátce STAN pod její popravdě historicky daleko méně toxickou a nepopulární značkou a identitou. Nebo budou oba subjekty opět kandidovat proti sobě, ovšem s tím, že velká část členů TOP 09 opustí osobní platformu pro politickou seberealizaci Jiřího Pospíšila a přidají se právě ke STAN. V takovém případě by se STAN mohlo povést pohodlné setrvání nad 5%, ovšem TOP 09 by skončila v politické suterénu…
Která z těchto variant nastane bude velice zajímavé sledovat a velkou nápovědí bude i výsledek jejich společné koaliční kandidátky v květnových volbách do Evropského parlamentu, podpořené i dalšími historickými liberálními proponenty havlovského vidění světa v podobě Strany zelených a LESu manželů Bursíkových. Buď jak buď, měl-li by se STAN stát novou inkarnací havlovské pravice na české politické scéně, o minulém víkendu k tomu udělal nikoliv jeden krok, ale spíš velký skok.



Autor je politolog
 

Postideologický pseudokonsensus jako jalová obrana před populisty

28. února 2019 v 23:41 | Vladimír Hanáček
Neexistuje Česku geograficky blízká země, ve které by momentálně nebylo před volbami. Květnové volby do Evropského parlamentu se týkají všech členských států a jsou shledávány jako jedny z nejdůležitějších v historii. Údajně v nich jde o to zabránit tomu, aby většinu v Evropském parlamentu získaly protiunijní, resp. protiliberálnědemokratické síly, které společným postupem napříč zeměmi rozbijí Unii a promění politické režimy jednotlivých zemí. Čím silnější budou na evropské úrovni, o to potenciálně vlivnější pozici získají doma. Proto je třeba se proti nim mít na pozoru a zabránit jejich úspěchu.
Podobný scénář sice není nereálný a nutno podotknout, že v uplynulých pěti letech prošla celá EU natolik turbulentním obdobím s dosud nepoznanými situacemi praktických dopadů krize legitimity včetně (zatím) pokusu o exit jednoho členského státu, že je jistě radno se domnívat, že ty populistické, protiunijně a protiliberálně naladěné síly mohou v letošních volbách výrazněji posílit. Ať už je tento předpoklad relevantní či nikoliv, je zároveň pravdou, že z hlediska politické strategie protistrany představuje tendenci nejen nežádoucí, ale dokonce nebezpečnou. Svaté tažení proti populistům totiž stále více začíná mít charakter úsilí o postideologické odracionálnění politiky, kdy se na společné platformě mají spojit politické síly, které by si ještě před několika málo lety netroufly o společném postupu vůbec uvažovat.
Nutno doplnit, že onen postideologický pseudokonsensus není založen celistvě na popření partikulárních ideových rozdílů mezi jednotlivými proudy systémové části spektra, nýbrž spíše na hegemonii jedné ideologické opce, označující sebe sama za synonymum souhlasu s liberální demokracií a tradičními formami rozhodování, s kterou musí nutně souhlasit všichni, které obavy z nástupu populistů motivují ke snahám o širší ideový odpor vůči nim.
Přestože v ČR lze letošní rok považovat za jeden z mála prakticky nevolebních, ve dvou sousedních zemích jsou volby do Evropského parlamentu toliko jedním dějstvím širšího volebního boje, který voliče i kandidáty v těchto zemích čeká. Jde samozřejmě o Slovensko, kde si před eurovolbami občané v březnu zvolí novou hlavu státu, a také Polsko, kde jsou volby do EP toliko předehrou hlavního volebního zápasu v parlamentních volbách na podzim. A právě v obou těchto sousedních zemích vidíme snahy o postideologické tažení systémových sil proti údajně nebezpečným populistickým, protievropským a protiliberálním škůdcům. Je navýsost paradoxní, že v obou zemích se v této kategorii přitom nacházejí zcela odlišné politické subjekty jak co do aktuálních postojů a programu, tak co do "genetického původu" s přihlédnutím k nedávné minulosti obou zemí.
Nuže u našich východních sousedů vidíme aktuálně vrcholící volební zápas o prezidentské křeslo, které v polovině června opustí stávající prezident Andrej Kiska. Prezidentské klání přitom nemá jasného favorita a ve srovnání s úrovní obsazení kandidátské sestavy v jiných zemích se může zdát, že Slováci vyslali do boje o prezidentský úřad doslova druhou ligu. Tedy tu představují především ti kandidáti, kteří podle posledních průzkumů mají reálnou šanci stát se novou hlavou státu. Přestože se mezi kandidáty objevují stávající předsedové parlamentních stran, jako neofašistický předák Marián Kotleba či předseda vládní strany MOST-HÍD Béla Bugár, černým koněm voleb je obavy vzbuzující dlouholetý politický spojenec Vladimíra Mečiara, bývalý místopředseda vlády, ministr spravedlnosti a předseda Nejvyššího soudu SR Štefan Harabin a do voleb vstoupil i tradiční strážce konzervativní křesťanské politiky na Slovensku, někdejší předseda Slovenské národní rady František Mikloško, za favority jsou považováni kandidát vládní strany SMER-SD, profesionální diplomat a poněkud toporně působící technokrat Maroš Šefčovič, který je však již skoro deset let protagonistou "bruselské byrokracie" v pozici eurokomisaře a v posledních čtyřech letech i místopředsedy Evropské komise, a pětačtyřicetiletá právnička a občanská aktivistka Zuzana Čaputová, místopředsedkyně mimoparlamentní pidistrany Progresivní Slovensko. Rok po vraždě novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky a následném nuceném odchodu Roberta Fica z postu premiéra je právě potenciální vítězství oficiálního kandidáta Ficem vedené strany interpretováno jako div ne porážka demokracie a prozápadního směřování Slovenska a opozice bije na poplach v zájmu sjednocení se za jedním společným kandidátem, resp. kandidátkou. Touto kandidátkou má být právě Čaputová, nositelka ultraliberálních názorů blízkých ideologii Nové levice, které se v prostředí silné společenské polarizace na kosmopolitní stoupence otevřené společnosti a šovinisticky založené strážce uzavřenosti stává výrazem příslušnosti k dobré společnosti. Kdo takto ideově formované postoje odmítá, je pak automaticky řazen na druhý břeh.
Nutno říci, že podobné úsilí o sjednocení opozičních a prozápadně orientovaných sil by mělo svojí logiku především tehdy, kdyby reálně hrozilo, že se do druhého kola dostane aktivistický nositel protilehlých antisystémových postojů. V době, kdy reálně hrozilo, že se voliči vládní strany SMER masově přikloní k nacionalisticky a silně prorusky založenému Harabinovi a roztříštěnost opozičních kandidátů by mohla do druhého kola vynést neofašistu Kotlebu třeba jen s nějakými 10% hlasů, mělo podobné úsilí o sjednocení svoje opodstatnění. Už tehdy však průzkumy ukazovaly, že voliči SMERu nehodlají provést jakýsi promečiarovský comeback a naopak hodlají podpořit oficiálního kandidáta nejsilnější vládní strany. Dlouhé měsíce vedl v této pozici průzkumy ministr zahraničí Miroslav Lajčák, kterého poté, co kandidaturu odmítl, nahradil právě Šefčovič. Tomu je vytýkána přílišná loajalita k vedení SMERu a Robertu Ficovi obecně, a je tedy podezírán z toho, že bude mlčet či aktivně zametat pod koberec všechny případy, poukazující na propojení nejvyšších pater politiky a justice se slovenským podsvětím, které zřejmě stojí za Kuciakovou vraždou. Obava ze jmenování Fica soudcem Ústavního soudu pak má svojí praktickou relevanci a je konkrétním příkladem toho, jak by se tato loajalita mohla negativně projevit. Je však navýsost paradoxní, že tuto roli má sehrávat právě místopředseda Evropské komise a dlouholetý reprezentant Slovenska na nejvyšší unijní úrovni. Odklon od prozápadních, proevropských a proliberálních tendencí v slovenské domácí i zahraniční politice by tak údajně měl provést někdo, kdo už deset let prakticky na Slovensku nežije a veškerý čas tráví v bruselském centru unijní politiky a pokud by se prezidentem nestal, bude v ní od podzimu jistě pokračovat i v dalším pětiletém období…
Při očekávání souboje Šefčovič vs. Čaputová ve druhém kole se v silně nezáviděníhodné situaci ocitají především slovenští konzervativci, kteří se z jednoduchých důvodů nemohou plně ztotožnit ani s jedním z těchto kandidátů. S Šefčovičem s ohledem na výše vyřčené propojení s nejsilnější vládní stranou a s Čaputovou s ohledem na její ideové postoje, na hony vzdálené konzervativnímu vidění světa. Slovenští konzervativci, sdružení především v dnes mimoparlamentním křesťanskodemokratickém KDH a Občanské konzervativní straně (OKS) již podpořili v boji o prezidentský palác doyena slovenské konzervativní politiky Mikloška. Ten se však v průzkumech pohybuje hluboko pod hranicí aspoň potenciálních šancí postupu do druhého kola a vzhledem ke svému pokročilému věku působí na některé voliče jako ztělesnění minulého století. Konzervativní opozice je tak mediálně tlačena k podpoře Čaputové. Pokud tomuto tlaku podlehne a většinově rezignuje na svoje ideové postoje už v prvním kole, může to znamenat její totální politickou sebekastraci před zásadním kláním nejen o posty v Evropském parlamentu, ale i před parlamentními volbami v příštím roce.

To polští konzervativci jsou na tom o poznání lépe. Vládnoucí PiS stále vévodí volebním modelům, pokud jde o potenciální volby do Sejmu. Jeho předseda Jarosław Kaczyński na sobotním konventu při zahájení stranické kampaně před oběma volbami slavnostně vyhlásil cíl vyplácet v rámci programu 500+ tolik złotych i na každé první dítě, dále 1100 złotych navíc pro každého důchodce, osvobození mladých pracujících do 26 let od daně z příjmu, podporu rozvoje autobusové dopravy a budování silnic a v neposlední řadě i bezpečnější ulice polských měst. Takto postavený program PiS je údajně programem naplnění hodnot svobody a rovnosti. Pikantní ovšem je, že polští konzervativci s tímto programem jsou politickou opozicí označováni právě za populisty, ba co víc, údajně představují ohrožení proevropského a prozápadního směřování Polska. Co naplat, že vládní PiS nikdy nepožadovalo vystoupení Polska z EU, jeho ministr zahraničí Jacek Czaputowicz otevřeně hovoří o potřebě prosazení reformy EU a polští konzervativci jsou na rozdíl např. od svých maďarských kolegů tradičně skalními odpůrci rozšiřování vlivu Ruska v prostoru střední Evropy a volají po posílení východního křídla NATO, jakož i americké vojenské přítomnosti v Polsku. Posledním velkolepým výrazem těchto postojů bylo slavnostní podepsání smlouvy o nákupu amerického dělostřeleckého raketového systému HIMARS ze strany ministra národní obrany Mariusze Blaszczaka na okraj varšavského summitu o Blízkém Východě 13. února.
Proti údajně protievropským a protiliberálním silám v podobě PiS se tak v Polsku spojil doslova bizarní ideový slepenec v podobě tzv. Evropské koalice, spojující celkem pět stran hned ze čtyř frakcí v Evropském parlamentu (jsou zde zastoupeny členské strany EPP v podobě PO a PSL, dále člen socialistické frakce v podobě postkomunistické SLD, liberální frakce v podobě strany Nowoczesna a konečně zelené frakce v podobě Strany zelených). Na bizarnosti tomuto koaličnímu slepenci, jehož deklarovaným nejvyšším cílem je "porazit PiS" (odpor k PiS je tedy silnější než vlastní ideové postoje a jejich koherentnost), pak ještě přidává zastoupení hned několika někdejších bývalých premiérů Polska jak z řad PO, tak SLD (Ewa Kopacz, Jerzy Buzek, Włodzimierz Cimoszewicz, Leszek Miller a Marek Belka), které ještě doplňuje bývalý premiér za PiS a dnes odpůrce vládní strany Kazimierz Marcinkiewicz. Tisková konference obsahující slavnostní podpis smlouvy o Evropské koalici 1. února připomínala spíše třídní sraz politických vysloužilců než impuls k budování nového politického subjektu čelícího novým výzvám. Paradoxní je pak v rámci této nepřirozeně heterogenní koalice skutečnost, že poprvé v dějinách po roce 1989 se v ní spojují zástupci liberálního postsolidaritního proudu polské politiky (a to i osobně) s postkomunisty z řad SLD. Jejich spolupráce započala sice již v noci ze 4. na 5. června 1992 pádem konzervativní vlády nedávno zesnulého premiéra Jana Olszewského, avšak za celé čtvrtstoletí si tyto dva proudy nikdy netroufly se spojit v jeden politický projekt proti konzervativcům a formálně proti sobě stály vždy v opozici. Je dnešní situace v Polsku i v Evropě opravdu tak průlomová, že se musí nositelé různých názorů na věci současnosti i minulosti setkávat na společných ideově bezpohlavních koaličních platformách v zájmu vymezení se vůči stranám, které paradoxně v danou dobu v příslušných zemích vládnou?
Odpověď na tuto otázku bude zřejmá až poté, co výsledky voleb ukáží směr dalšího možného vývoje. Jedno je však jisté: pokud má být odpovědí na nástup populistů ideová vyprázdněnost širokých koaličních projektů či snad hegemonizace prostoru systémové opozice vůči vládám nositeli ideologie Nové levice coby jednotícího ideového tmelu těchto uskupení, nelze se pak divit, že i spousta centristických voličů dá přednost stávajícím vládním stranám a (domnělí) populisté budou spíše slavit volební úspěch…


Autor je politolog

Celostátní legitimita „prezidentských“ senátorů

19. října 2018 v 22:07 | Vladimír Hanáček
Tři neúspěšní uchazeči o nejvyšší ústavní funkci se během uplynulých dvou víkendů stali zákonodárci naší země. Finalista prezidentských voleb Jiří Drahoš byl v obvodu Praha 4 zvolen za koalici STAN, KDU-ČSL, TOP 09 a Zelených již v prvním kole. Pavel Fischer a Marek Hilšer pak v dalších dvou pražských obvodech triumfovali ve druhém kole o týden později. S gratulací sobě vlastní následně přispěchal jejich někdejší vyzyvatel, prezident Miloš Zeman, když jejich zvolení označil za "cenu útěchy" za neúspěch v prezidentských volbách. I další komentátoři z kruhů jemu blízkých následně přispěchali s upozorněním, že legitimita nově zvolených senátorů je oproti ostatním ústavním orgánům extrémně nízká s ohledem na nízkou volební účast ve druhém kole senátních voleb, jakož i skutečnost, že všichni tři někdejší uchazeči o Hrad byli zvoleni v hlavním městě, což údajně znamená absenci jakékoliv legitimity ze strany občanů žijících v regionech, kde by údajně na zvolení neměli vůbec šanci. Pokud k tomuto argumentu přidáme další frekventované sdělení, že Senát nemá v našem ústavním systému významné postavení co do pravomocí a vlastně je jen nadbytečným a drahým odkladištěm vysloužilých politiků, je zdánlivě na místě vůbec zpochybnit jakýkoliv význam právě proběhnuvších voleb i mandát někdejších prezidentských kandidátů.
Tyto argumenty jsou ovšem samozřejmě za hranou demagogie a netřeba se jimi sáhodlouze zabývat na úrovni ústavního výkladu. Že má Senát v našem ústavním uspořádání nepoměrně silnější a významnější pozici než prezident republiky s ohledem na skutečnost, že Senát jako komora je na rozdíl od prezidenta nadán zákonodárnou pravomocí a na úrovni ústavních zákonů a mezinárodních smluv dokonce právem absolutního veta, není nutné obšírně vysvětlovat. Stejně tak netřeba vehementně upozorňovat na fakt, že u senátních voleb je celkem lhostejné, jaká je celostátně volební účast, protože se volí toliko ve třetině volebních obvodů a z pohledu hodnocení stupně legitimity mandátu je zásadní jaká byla volební účast v daném volebním obvodě. Ty pražské se zrovna vyznačují tradičně poměrně vysokou hladinou volební účasti. A je třeba se volební účastí vůbec zabývat? O čem absence voličů u duálního výběru pouze ze dvou alternativ ve druhém kole voleb vypovídá? Třeba o tom, že si mezi kandidáty prostě nevybrali. Vzhledem k tomu, že ve většině obvodů se jednalo o souboje kandidáta opozičního s kandidátem blízkým vládní koalici svědčí takový postoj o tom, že převážná část voličů ve skutečnosti nedůvěřuje nikomu…
Úvaha o legitimitě nově zvolených senátorů od prezidenta a jemu blízkých kruhů je další ze série nestoudností, jakých se hradní establishment dlouhodobě dopouští. Tady se však každý soudný člověk musí přesvědčit o tom, že podobné prohlášení je tváří v tvář objektivním faktům doslova směšné. Kdyby byl prezident Zeman zvolen ve druhém 75% hlasů a svého soupeře předčil o jednou tolik hlasů, dalo by se hovořit o jeho výlučné legitimitě vzešlé z prezidentských voleb. Miloš Zeman však Jiřího Drahoše porazil ve druhém kole o něco málo přes 150 tisíc hlasů a poražený kandidát dostal dva miliony sedm set tisíc hlasů. Voliči Jiřího Drahoše se přitom masově rekrutovali ze všech regionů ČR, ze všech typů sídel a zjevně i ze všech sociálních vrstev. Prezident je společností nepochybně přijímán jako významná autorita, jíž je daleko víc nasloucháno než například členům horní parlamentní komory. Jiří Drahoš však u necelé poloviny populace získal pozici jejich vlastního kandidáta na prezidenta a tito voliči budou významně respektovat jeho politické postavení a vliv, který si skrze něj získá. V pozici senátora se tak může zcela bez jakýchkoliv omezení odvolávat na legitimitu, kterou získal v prezidentských volbách od téměř poloviny voličů účastnících se voleb při rekordní volební účasti 65%.
Totéž platí i o dalších dvou zvolených pražských senátorech a neúspěšných uchazečích o prezidentský post, kteří v lednu skončili již v prvním kole. Pavel Fischer v něm tehdy obdržel více než půl milionu hlasů voličů napříč celou republikou a skončil na třetím, tj. prvním nepostupovém místě. Z pohledu volební geografie jednotlivých regionů se mu podařilo ve srovnání s celostátním průměrem dosáhnout výrazně nadprůměrného zisku v Praze stejně jako na silně katolickém venkově jihovýchodní Moravy. Marku Hilšerovi chybělo k dosažení hranice půl milionu hlasů pouze necelých 50 tisíc hlasů a uspěl stejně tak ve své dnes domovské Prahy jako ve svém rodném Chomutově, městě v severozápadních Čechách, v regionu s jednou s největších nezaměstnaností v ČR.
Počty hlasů prezidentských kandidátů z lednových voleb nejsou s ohledem na jejich aktuální úspěch v senátním klání v Praze jakkoliv zanedbatelná. Ukazují totiž, že zaprvé, skutečná politická podpora neúspěšných prezidentských kandidátů rozhodně není koncentrována pouze v hlavním městě, ale je významně rozprostřena na celém území státu, byť jisté disproporce se mezi jednotlivými regiony vyskytují. A zadruhé, úspěch uvedených kandidátů v prezidentských volbách a jejich nadprůměrné zisky, které dokonce předčily očekávání mnoha pozorovatelů, umožnily kandidátům významně se zviditelnit a zvýšit tak šance na zvolení do Senátu i v jednotlivých obvodech v Praze, kde stačí k úspěchu pouze několik tisíc až desítek tisíc hlasů.
Tři bývalí prezidentští kandidáti vstoupili do Senátu jako primárně nezařazení. Jiří Drahoš a Marek Hilšer se již přidali do senátorského klubu STAN. Pavel Fischer zatím váhá. Je o to pikantnější, že rozhodnutí nových senátorů přidat se k jednomu či druhému klubu zřejmě významně ovlivní dohodu klubů na obsazení postu předsedy horní komory, který by údajně měl vzejít z nejsilnějšího klubu. Je o to ilustrativnější, že post předsedy Senátu je formálně druhá nejvyšší ústavní funkce v zemi a pokud by do ní usedl opozičně naladěný odpůrce stávající vlády i prezidenta (což je vzhledem ke složení Senátu více než pravděpodobné), jde o významného politického aktéra, představující svého druhu principiální alternativu ostatních ústavních činitelů.
Je proto příznačné, že právě neúspěšní prezidentští kandidáti, byť by nikdo z nich tuto funkci nezaujal sám, dodají rozhodující hlasy pro zvolení nového předsedy horní komory. Jejich legitimita přitom rozhodně není o nic nižší než legitimita všech ostatních ústavních institucí. V prezidentských volbách si totiž statisíce voličů napříč republikou řeklo o to, aby Drahoš, Fischer a Hilšer tuto důležitou roli v české politice hráli.



Autor je politolog
 


Rozdělená společnost a nerozhodnutý mezisvět

23. ledna 2018 v 22:58 | Vladimír Hanáček
Miloši Zemanovi se podařilo naplnit vlastní nejdůležitější cíl. Po 5 letech jeho působení na postu prezidenta republiky představuje česká společnost dva paralelní světy. Jeden stojí skálopevně za ním, ten druhý ho nenávidí. Prospěšnost tohoto úsilí se měří tím, jestli je ten první početnější než ten druhý, resp. jestli tomu tak bude v pátek 26. a v sobotu 27. ledna, kdy se tyto dva světy bez přetvářek projeví u volebních uren. Všechny kroky, které prezident za posledních 5 let činil, byly konány se zřetelem utvrdit jeden svět v tom, že je tím nejlepším, co mohlo naší zemi a její obyvatele potkat, a zároveň utvrdit druhý svět v tom, že nejvyšším smyslem života je nejen se přičinit co nejvíc o jeho odchod z nejvyšší ústavní funkce, ale především nebýt jako on, jinými slovy, stát pevně na zcela opačném pólu vnímání skutečnosti, než jaké je vlastní Zemanovým příznivcům. Již nyní je tak zřejmé, že ať už bude příštím prezidentem zvolen kdokoliv, ve společnosti vyhloubený příkop přetrvá i nadále, neboť je hlubší, než by se nám ještě nedávno mohlo zdát. Nebyl vykopán před pěti lety v ostré konfrontaci Miloše Zemana s Karlem Schwarzenbergem před druhým kolem prvních přímých voleb prezidenta, nýbrž byl systematicky a dlouhodobě hlouben tváří v tvář dalším důležitým událostem následujících let. Tato skutečnost má jednoduchý důvod: kdyby šlo stále o relikt polarizace z ledna 2013, projevující se nadpoloviční převahou prozemanovských voličů, byl by Miloš Zeman zvolen prezidentem již v prvním kole letošních voleb. Je symptomatické, že mnozí jeho příznivci i odpůrci podobný scénář do velké míry očekávali, přestože nejen předvolební průzkumy, ale prostý optický náhled společenské polarizace předpokládaly jiný scénář.
Z tohoto důvodu je nepříliš příhodné tvrdit, že českou společnost rozdělila první přímá volba prezidenta, resp. její vítěz následným stylem i náplní výkonu prezidentského úřadu. Příčiny společenského rozdělení jsou daleko hlubší a odehrávají se na pozadí procesů sociokulturních, sociodemografických i technologických proměn, které přináší současný stav globalizace. Nejdůsažnějším vyjádřením z nich vzniklé nesouměřitelnosti jednotlivých sociálních světů je proměna myšlení, vylučující nejen vzájemné pochopení, ale dokonce ani elementární dorozumění o základních danostech sdílené reality. Nositelé politického protestu proti "establishmentu" dokázali prakticky ve všech zemích v euroatlantickém prostoru, kde se rozdělení společnosti na "vítěze" a "poražené" globalizace projevuje, vytěžit politické body z přijetí vlastní role zástupců těch, kteří se stávajícím vývojem společnosti a důsledky globalizačních přeměn cítí poškozeni. Pozoruhodné ovšem je, že tuto pozici namnoze zaujali nikoliv autentičtí zástupci těchto sociálních vrstev, nýbrž pouze ti, kteří využili v příhodné době svého aktuálního postavení k sebeprezentaci, která jim umožnila přijetí ze strany voličských skupin, které podobné zástupce hledají. Někteří si přitom vystačí se sdělením, že "nejsou politici", někteří využijí svého dlouhodobého vyloučení z podílu na moci coby ocejchované antisystémové síly a některým stačí jen konflikt s příslušnými představiteli tradičních politických stran k zaujetí herojského místa odbojáře proti zdegenerovaným elitám ve jménu návratu moci dobrému lidu.
V českém politickém prostoru je pozice prezidenta Miloše Zemana charakterizována jednak jeho rolemi před zvolením hlavou státu, resp. jeho (vynuceným) odchodem na Vysočinu po prvním nezvolení prezidentem roku 2003, tedy pozici premiéra a předsedy jedné ze dvou nejsilnějších stran, ale taktéž politickou pozicí, kterou v příslušném období posledních 5 let coby hlava státu zaujal. Zde dochází k pozoruhodnému a řekli bychom až paradoxnímu rozporu dvou zcela odlišných poloh. Prezident Zeman je po roce 2013 vnímán jako nositel protestu nespokojených občanů s dosavadním politickým režimem a jeho nositeli, ačkoliv byl po velkou část polistopadového období sám jeho přímým aktérem a spolutvůrcem v pozici politicky zcela bezprecedentně silné. To je ovšem paradox, který drtivá většina skalních voličů Miloše Zemana vůbec není schopna ani ochotna akceptovat. V důsledku pak vkládá do prezidentových úst názory a postoje, které kdyby Zeman opravdu zastával, zcela by popřel sám sebe a svou vlastní politickou minulost. I z aktuálních vyjádření je pak zřejmé, že např. v otázce přijetí Eura či odchodu ČR z EU a NATO nejsou jeho reálné postoje takové, za jaké je jeho militantní příznivci namnoze považují. Věcná debata a konfrontace s prokazatelnými fakty ovšem není předmětem řešení, neboť důvody k podpoře Miloše Zemana u velké většiny jeho příznivců se nezakládají na faktech a orientaci v politických sděleních, nýbrž na identitárním ztotožnění se s kandidátem, jenž je v myslích jeho skalních voličů konstruován jako ideál obhájce vlastní sociální skupiny proti těm, kteří jí ohrožují. Kritizovat prezidenta znamená dotknout se intimní senzitivity příslušníků této sociální skupiny, která z nich může vyvozovat fyzickou nenávist vůči těm, kteří jsou v jejich myslích objektifikováni v kategorii "úhlavní nepřítel". Jakákoliv jiná komunikace než přitakání obecným ztotožněním se s vlastním viděním skutečnosti těchto lidí není v praxi možná.
Protistrana skalních Zemanových odpůrců čítá stejně mobilizovanou vrstvu těch, kteří se dopady společenských přeměn posledních let ohroženi necítí, zčásti proto, že jsou jimi zvýhodněni, ale z části též proto, že nejsou pro jejich skupinovou identitu podstatné. Důvody odmítání současného prezidenta, jakož i všech ostatních nositelů populistické vzpoury proti tradičním politickým elitám je pro o ně otázkou osobní morálky a vztahu k odkazu předchozích generací budovatelů demokratické společnosti. Proto je nesmyslné tvrdit, že by se podobná pozice dala "měřit" dle objektivních kritérií socioekonomické příslušnosti, věku, vzdělání, pohlaví či místa bydliště. I mezi těmi, kteří by z hlediska těchto ukazatelů měli spíše náležet k Zemanovým příznivcům se najdou ti, kteří ho považují za ztělesnění arogance moci a hodlají se ve volbách postavit na stranu jeho odpůrců.
Protizemanovský tábor byl v uplynulých pěti letech znevýhodněn jednak absencí vlastního kandidáta, dlouhodobě nahlíženého jako adekvátní ztělesnění všech ctností, které současný prezident postrádá (Karel Schwarzenberg tuto pozici opustil z objektivních důvodů i vlastním rozhodnutím v podstatě bezprostředně po volební porážce 26. ledna 2013), ale též společenským vývojem na domácí a především mezinárodní scéně, který dokonale nahrával Zemanovu vidění světa a postojům jeho příznivců. Bylo zřejmé, že zaujmout pozici "ústředního Antizemana" bude muset člověk, který na jedné straně bude pro tuto poměrně širokou sociální základnu přijatelný, ale na straně druhé nebude Zemanovým zrcadlovým protikladem. Nalézt takového kandidáta v postavě bývalého předsedy Akademie věd bez jakékoliv zkušenosti s volenou, a tedy i občansky legitimizovanou politickou funkcí, je celkem přirozeným vyústěním tohoto nelehkého úkolu. Síla Jiřího Drahoše však spočívá právě v tom, že nejen, že je všeobecně přijat antizemanovským segmentem, ale měl by být přijatelnější i pro ty, kteří volby rozhodnou. Oba sociální světy, ten zemanovský i ten drahošovský/antizemanovský totiž nemají početní většinu v populaci, nýbrž čítají něco mezi 40 - 50% těch, kteří jsou připraveni jít volit.
Mezi takto dokonale napůl rozdělenou společností totiž trčí zhruba desetiprocentní "mezisvět", který představují voliči tzv. nerozhodnutí. Ti, kteří jsou odhodláni jít volit, avšak zatím se nedokázali rozhodnout ani pro jednoho z kandidátů. Jak jim mohou pomoct příslušníci jednoho z obou neprodyšných táborů? Lze tyto voliče přesvědčit na základě argumentů, které používají sami k vlastnímu sebepotvrzení? Asi těžko si lze myslet, že voliči nerozhodnutí dokáží zohledňovat hlubší rovinu politické evaluace. K tomu jim chybí příslušná paměťová stopa i znalost předchozích kroků obou kandidátů. Mohou se rozhodnout na základě témat, která v danou chvíli pocítí jako závažná? Možná ano, ale které téma je či bude závažné nadcházející pátek a sobotu z pohledu těchto voličů je vskutku sázka do loterie. Příklon k jednomu či druhému kandidátovi však nemusí být jediný výraz jejich rozhodnutí. Volby rozhodnou fakticky i v případě, že volit nepřijdou vůbec.
Jak naložit s tímto nerozhodnutým mezisvětem? Jak těmto voličům přiblížit vlastní potřeby, pokud je sami apriori nesdílí? Jedno je jisté. Nežijí v ulitě, mimo sociální vazby s okolím. Které prostředí v jejich okolí převládne, tomu vyjdou naproti, a je celkem nepodstatné, jak se tato převaha projeví. Pokud tedy kdokoliv z nás do pátku narazí na někoho, kdo mu sdělí, že není rozhodnut, má jednu jistotu, že se nemusí vysilovat sáhodlouhými argumenty proč volit toho či onoho. Velké části těchto voličů stačí jedna věta: "Vol toho a toho!" Zbývá se jen ptát, který z obou neproniknutelných sociálních světů má k těmto voličům tak říkajíc fyzicky blíže a je schopen jejich mysl i počin ovládnout. Který? Dozvíme se v sobotu večer.
A bude to zjištěni nikoliv pro danou chvíli či dalších pět let, ale pro dalekou budoucnost. Jednejme, dokud je čas!

Autor je politolog



Odlesk živé pochodně před druhým kolem

16. ledna 2018 v 12:41 | Vladimír Hanáček
zdánlivě zcela nesouměřitelných událostí: první je dnešní 49. výročí sebeupálení Jana Palacha a tím druhým je blížící se druhé kolo letošních přímých prezidentských voleb v příštím týdnu. Zdánlivá nesouměřitelnost spočívá nejen v časovém odstupu téměř půl století, které obě události dělí, nýbrž dokonce v míře metafyzického zakotvení Palachova činu coby aktu existenciálního odporu k amorální všednosti, splývající s profánním časem politiky. Z tohoto hlediska bychom mohli reálný politický provoz dnešních dnů považovat za nezajímavou dílčí epizodu dějinného pohybu českého národa, která v dobách přinášejících pocit jeho skutečného fyzického ohrožení nemohla být prožívána stejně.
Podobná teze je ovšem mylná. I v lednu 1969 šlo o konkrétní rozhodování konkrétních lidí. Těch, kteří drželi ve svých rukou moc nad osudy milionů spoluobčanů a dle toho, jak s ní naložili, jsou dějinami hodnoceni. Občan pak má za všech okolností právo ptát se, jestli jsou jeho postoje a zájmy vyslyšeny a jestli volení zástupci jednají v souladu s jeho vůlí. Pokud se tak neděje, má plné právo na legitimní odpor. V dnešním demokratickém systému jsou legitimním nástrojem takového odporu volby, třeba i ty, co nás za necelých 14 dní opět čekají. Před půlstoletím se občané Československa snažili rozhodnout o vlastním osudu důvěrou a podporou těm, které svobodné volby do jejich mocenských pozic nevynesly, ale kteří byli ochotni svým spoluobčanům dát příslib, že by se v budoucnu konat mohly. Být zvolen je snem každého politika, který vyvozuje svou moc z jiného zdroje, než je vůle cizích vládců nebo vlastní svévole.
Čin Jana Palacha nebyl jen nadčasovým morálním apelem, jak ho dnes správně nahlížíme, ale měl konkrétní dějinný a dokonce i politický zřetel. Palach před svým činem formuloval požadavky, které měly mít v konkrétní situaci jasný a srozumitelný dopad: ukončení cenzury, zákaz šíření kolaborantského okupačního časopisu Zprávy, odchod nejzkompromitovanějších stoupenců okupační moci (Biľaka, Jakeše, Indry, Koldera, Pillera) z nejvyšších mocenských míst. Zkusme tyto požadavky nahlédnout dnešní optikou: pravdivé informace ve sdělovacích prostředcích, zamezení šíření dezinformací v zájmu cizích mocností a odchod těch, kteří jim přisluhují. Opravdu bychom nedokázali podobné cíle reformulovat z dnešní pozice?
Dnes politické představitele můžeme vyzývat k rezignaci, ale na rozdíl od našich předků před 50 lety si je sami volíme ve svobodných volbách. Pokud někdo v nejvyšších politických funkcích hájí zájmy cizí mocnosti, šíří dezinformace o svých oponentech a uráží své spoluobčany, kteří s ním nesouhlasí, potom ho jednoduše nevolme. Pokud je ovšem takový politik zvolen, mnozí nechápou pohnutky svých spoluobčanů, kteří ho zvolili. Velmi často pak zaznívá nářek nad tím, že většina naší společnosti je morálně ztracena, nikdy nebude lepší, je tak nějak od přírody nedisponována dostatkem rozumu a podobné další fantastické konstrukce. Jestliže velká část naších občanů nedůvěřuje představitelům demokratických politických stran a hodlá preferovat populisty se zaručenými recepty nápravy, potom cestou k navrácení jejich důvěry v systém není vytvářet spirálu nedůvěry vůči nim samým.
A proč v této souvislosti hovoříme o Janu Palachovi? Jeho čin nebyl gestem rezignace a odporu vůči společnosti. Naopak! Jan Palach se snažil probudit své spoluobčany z letargie a vyburcovat je k záchraně alespoň toho nejdůležitějšího, co československé společnosti přinesl rok 1968 a co se v dané chvíli zachránit dalo. To taky znamenalo, že svým spoluobčanům důvěřuje, že to nejsou pitomci nebo morální kreatury, ale naopak jsou plně kompetentní rozhodovat o svém osudu jako hrdí občané svobodného a svrchovaného státu. Ve všech pozdějších dějinných situacích, zejména pak o dvacet let později, kdy náš národ dokázal v sobě vzburcovat mravní zápal rozhodovat o vlastním osudu, jsme byli a jsme ozářeni odleskem Palachovy živé pochodně. A jsme i dnes, nejen v tom, abychom se jako zodpovědní občané u volební urny správně rozhodli, ale abychom měli též porozumění pro ty, kteří hodlají volit jinak, že jejich důvody jsou zásadní a jedině tehdy, pokud je pochopíme a nabídneme řešení, pak můžeme něco reálně změnit.
A pokud se někomu volební mobilizace v rozhovorech na ulici, v hospodě či u počítače v mailech a sociálních sítích zdá tváří v tvář vysokému morálnímu nároku Palachova činu jako příliš šedivá, profánní a nezajímavá, pak nechť si vzpomene na jeho slova, která před smrtí pronesl na klinice popálenin a která zůstala zaznamenána na magnetofonovém pásku: "Člověk by měl bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí"…


Autor je politolog

Parlamentní systém vlády a Hrad (ne)patřící do holdingu

28. prosince 2017 v 22:57 | Vladimír Hanáček
S blížícími se lednovými prezidentskými volbami jsou jednotliví kandidáti nuceni vyjadřovat se při veřejných debatách, zejména pak v mediálních vystoupeních, ke konkrétním ožehavým politickým otázkám. Zejména pro ty kandidáty, kteří se snaží oslovit co nejširší spektrum voličů, je tato tendence logicky nepříliš komfortní. Tlak na zaujímání jasných politických postojů v konkrétních politických otázkách může buď kandidáta vést k odpovědi, která bude pro spoustu potenciálních voličů méně přijatelná či zcela nepřijatelná, a nebo je s to odhalit, že dotyčný kandidát osobně v dané věci fakticky vůbec nemá jasno. Obojí může být komplikující pro udržení vyššího volebního potenciálu, ale druhá ze zmíněných variant nutně handicapem být nemusí.
V situaci, kdy politické strany tentokrát fakticky rezignovaly na ambici dosadit na Pražský hrad některého ze svých letitých členů a i dva bývalí premiéři a předsedové dvou kdysi nejsilnějších politických stran dnes kandidují bez přímé vazby na ně, zůstává jediným zdrojem informací o konkrétní ideově-politické profilaci konkrétního kandidáta v podstatě jen to, co je ochoten o sobě i o své vizi výkonu prezidentského úřadu v kampani sdělit. Pokud se ovšem některý z kandidátů hodlá profilovat jako ideově-politicky víceméně bezpohlavní, nemyslící si o některých zásadních politických otázkách v zásadě nic, je nesmysl tvrdit, že ho to ve stávající společenské atmosféře a náladách voličů nějak poškodí. Naopak, je zcela namístě se domnívat, že takový kandidát má největší šanci na zvolení, resp. má největší šanci porazit ve druhém kole stávající hlavu státu. Miloš Zeman je z hlediska ochoty zaujímat rezolutní politická stanoviska všechno jiné, jen ne nepopsaný kus papíru…
Navíc vize působení prezidenta, jenž k zásadním politickým tématům, domácím i zahraničním, veřejně nezaujímá žádné stanovisko a do politických procesů obsahově nijak nevstupuje, je přitom bytostně v souladu s ideální vizi působení prezidenta v parlamentním systému vládnutí. V něm je nejvyšší exekutivní moc v zemi koncentrována do rukou vlády rozhodující ve sboru, a opírající se o důvěru většiny v parlamentu či jeho dolní komoře. Role prezidenta pak není přímo vstupovat do každodenních politických zápasů, nýbrž důstojně ztělesňovat nejvyšší státní autoritu a reprezentovat stát navenek (což znamená spoluvytvářet zahraniční a bezpečnostní politiku země v úzké součinnosti s vládou, která však její linii politicky definuje) a v neposlední řadě fungovat i jako svorník a pozitivní mediátor každodenních politických procesů, nezbytně nestranící ani jedné straně konfliktů, přičemž snažící se mezi znesvářenými aktéry vyvolat soulad a dohodu. Podle některých vykladačů "ducha ústavy" je pak role prezidenta též garantujícího stabilitu a řád, tzn. ve zvýšené míře dbajícího na dodržování ústavních pravidel a institucionálních mechanismů, na nichž systém parlamentní demokracie stojí. Právě zde se pak dostáváme nejvíce do sporné polohy toho, kde je hranice úlohy "prezidenta-garanta" a aktivistického prezidenta, vstupujícího do reálných politických střetů jako jedna strana sporu.
Ve zvýšené míře pak můžeme o této otázce přemítat v momentě, kdy příslušná parlamentní většina, resp. jí ustavená vláda začne svoje pravomoci překračovat a začne si usurpovat větší díl moci, než jaký jí z hlediska ústavní dělby moci náleží, resp. začne usilovat o takové změny institucionálního rámce daného politického systému, které by byly s to petrifikovat její mocenské postavení na delší dobu než je z hlediska ústavy přípustné. V českém ústavním kontextu by k takové zvýšené úloze prezidenta a jeho významu došlo v situaci, kdyby takto si počínající vládní reprezentace disponovala většinou v obou komorách parlamentu a hodlala například prosadit účelovou změnu volebních pravidel a nastavení volebních systémů. V tu chvíli může prezident nejen aktivně upozornit na tuto snahu jako nežádoucí, nýbrž taktéž se přímo obrátit na Ústavní soud a návrhem na zrušení příslušných změn. Podobná situace koneckonců v polistopadové české politické historii již jednou nastala, a to za éry tzv. opoziční smlouvy, kdy prezident Václav Havel (společně se paralelním návrhem 33 "protiopozičněsmluvních" senátorů) uspěl s návrhem na zrušení příslušných parametrů nového volebního zákona do Poslanecké sněmovny z pera ČSSD a ODS.
Jedno je však jisté, pokud taková situace nastane, rozhodně se prezident nechová vůči příslušné politické reprezentaci nestranně. Naopak, fakticky se stává opozičním politickým aktérem. Motivací ovšem není politicky stranit opozici, nýbrž upozornit příslušnou vládní reprezentaci na překročení pravidel, na nichž systém stojí, případně učinit kroky k zabránění tomu, aby byla ústavní pravidla účelově překroucena. Suverénem v tomto rozhodování je navíc Ústavní soud, na jehož složení má prezident přímý vliv skrze vlastní nominace kandidátů do této funkce a v situaci, kdy by senátní většina byla vůli prezidenta nakloněna více než vládě a Sněmovně, může být skladba ústavní soudců reálně odrazem vůle politické opozice.
Tento motiv se dá ovšem taktéž zcela obrátit. Je v souladu s ideální vizí role prezidenta v parlamentním systému vládnutí dokonalé názorové splynutí prezidenta s vládou a sněmovní většinou, která podobnou ambicí redefinovat základní principy, na nichž stojí dané ústavní zřízení, přímo oplývá? Plní prezident v parlamentním systému svou roli správně, pokud nejen, že názorově zcela dokonale souzní s míněním premiéra a vůdců příslušné parlamentní většiny, ale ba co víc, počíná si vůči ní natolik servilně, že jeho pozici nelze od vládních pretencí téměř vůbec rozeznat? Samozřejmě, že nikoliv. Prezident "patřící" vládní většině v parlamentu, jehož míra devótnosti vůči ní vede fakticky k vlastnímu koaličnímu zapojení do vládního projektu, samozřejmě na svou roli mediátora a sjednotitele rezignoval možná ještě daleko více, než v případě "garance řádu", splývající s míněním opozice v krizových situacích.
Proč o této skutečnosti hovoříme v těchto modulacích? Jelikož po létech složité symbiózy prezidenta Zemana s koaliční vládou Bohuslava Sobotky, k níž měl prezident vztah asi jako macecha k nevlastním dětem, a (pomineme-li relativně krátké intermezzo prezidentské vlády Jiřího Rusnoka) předchozí faktické několikaměsíční politické kohabitaci Zemana s vládou Petra Nečase, jejíž otevřená kritika pomohla stávajícímu prezidentovi dobýt Pražský hrad v lednu 2013, dnes nastává situace, kdy prezident jmenoval vládu Andreje Babiše bez předběžné existence zřetelné parlamentní většiny k její podpoře, avšak hypoteticky se rýsující na půdorysu stran, které se k Zemanovi jako svému ideovému "souvěrci" dlouhodobě hlásí (SPD a KSČM). Všechny kroky prezidenta mají dle jeho záměrů vést k udržení nejvyšší exekutivní moci v rukou šéfa Agrofertu, a to případně i na úkor parlamentu, pokud by tento nakonec skutečně selhal a příslušné vládě nebyl s to vyslovit důvěru. Nic jiného prezident ve svém "vánočním poselství" nesdělil. Pouze odhalil, že z hlediska pohybu na politické šachovnici jen plní roli, která je mu z hlediska institucionální dělby moci přisouzena, avšak politicky již zcela zanikl v útrobách novopečeného premiéra…
Tato okolnost je zcela zásadní a zároveň tak říkajíc na poslední chvíli proměňující kontext nadcházejícího prezidentského volebního klání. Že prezidentské volby v lednu 2018 budou mít charakter "referenda o Zemanovi" bylo zřejmé nejen od březnového vyhlášení Zemanovy obhajoby, ale v podstatě po celou dobu výkonu jeho pětiletého mandátu. Zatímco v dobách jeho ostrých kolizí s vládou a jejím premiérem však vycházela z ambice Zemana odstranit z Hradu vize působení prezidenta reálně nevstupujícího do politických procesů a nestranícího vládě ani opozici, v posledních týdnech se pod dojmem Zemanovy apoteózy Andreje Babiše začíná objevovat reálná tendence mezi Zemanovými odpůrci vybrat na Hrad prezidenta, který jednoduše "vymění znaménko", přidá se k parlamentní protibabišovské opozici a novému premiérovi lidově řečeno "zvedne mandle". V takovém případě se však nejedná o prezidenta reprezentanta a mediátora, nýbrž výrazného politického aktéra, silově vstupujícího do reálných politických zápasů.
Ne, že by taková vize výkonu prezidentského úřadu nebyla v souladu s (min. polistopadovou) českou politickou tradicí, nicméně v situaci uzavření nominancí a kompletní sestavy Zemanových protikandidátů, z nichž prakticky všichni až na jednoho jsou nejen nestraníci, ale i v očích mnoha občanů tzv. "nepolitici", tedy lidé, jež nikdy významnými volenými politickými funkcemi nedisponovali, je podobná ambice poměrně dost nevypočitatelná ptáme-li se, jak může zamíchat kartami.
K úspěchu Zemanova protikandidáta ve druhém kole je však jasné, že zaujímat pozici "Antizemana" a "Antibabiše" zdaleka nestačí. Na druhou stranu ale vysoké percento voličů bude v prvním kole od toho nejúspěšnějšího adepta něco podobného požadovat. Projít bez úhony mezi Scyllou širokého voličského potenciálu a Charybdis zaujetí skalních antizemanovsky a antibabišovsky naladěných voličůch dostatečně asertivním přístupem k zásadním politickým otázkám, které se v dalších letech budou pojit s vládní politikou, bude pro příslušného kandidáta nanejvýš náročné a vývoj po říjnových sněmovních volbách mu situaci nikterak neulehčil. Za tvůrčí propojení těchto dvou poloh pak nejsou zodpovědní jen příslušní kandidáti, ale v podstatě každý volič, který to po nich požaduje.


Autor je politolog





Přímá volba prezidenta v čase oligarchizace a fragmentace

15. listopadu 2017 v 1:09 | Vladimír Hanáček
V kontextu vývoje posledních tří týdnů se zdá, že ještě že byla v roce 2012 vložena do Ústavy přímá volba prezidenta. I k takovému praktickému závěru může dospět její letitý odpůrce. Pokud by totiž měl po letošních sněmovních volbách volit hlavu státu parlament v tom složení, o kterém Suverén rozhodl, riskovali bychom, že se při příslušném stupni fragmentace a polarizace, jednoduše řečeno situace, kdy některé relevantní aktéry dělí ideologická vzdálenost měřitelná toliko na světelné roky, se ukáže jako nezpůsobilým jakéhokoliv konkrétního prezidenta zvolit. Taková situace nastala v českých dějinách již jednou, a to v někdejším Federálním shromáždění v roce 1992. Tehdejší patová situace jen urychlila rychlou demontáž československé federace. Co bychom však demontovali nyní?...
Buď jak buď, máme volbu přímou a bylo by naivní si myslet, že do jejího průběhu a možná i výsledků povolební sněmovní situace a anabáze s ustavováním nové vlády významným způsobem nepromluví. Je na roky dopředu loženo, že nastávající prezidentská volba bude tak trošku "referendem o Zemanovi". Stávající prezident je pochopitelně horkým favoritem na obhajobu funkce a výběr jeho protikandidátů se dosud odvíjel od toho, kdo je a není schopen Zemana potenciálně ve druhém kole porazit. Je nepochybně sympatickým zjevem, že se dnes zaregistrovaní Zemanovi soupeři dokáží shodnout na tom, že by se v druhém kole vzájemně podpořili proti stávající hlavě státu v případě postupu kohokoliv z nich. Na druhou stranu je ale jasné, že nejen šance na zvolení a schopnost Zemana porazit, je mezi nimi značně rozdílná, ale především pak každý představuje zcela jiné veličiny z hlediska osobnostních dispozic a tedy i pojetí výkonu prezidentského úřadu.
Výběr mezi těmito kandidáty je tak odrazem osobních aspirací jednotlivých osobností, které do prezidentského klání vstupují, ale taktéž vzorců české politické kultury z hlediska pojetí výkonu prezidentského úřadu. A když se k tomu přidá polarizovaná a fragmentovaná Sněmovna a vláda bez důvěry kvůli absenci většinové podpory, kterážto situace za všech okolností bezprecedentně posiluje význam role a vliv hlavy státu, máme zaděláno na mimořádně horkou politickou bitvu. Je pak ironií situace, že dosud se zdál tento nevyhnutelně politický souboj dominantně nesen v režii nepolitiků, kteří se s tím jediným politikem popasují o to, zda prezident má konat a nebo prostě a jednoduše konat nemá.
Celá situace se ale diametrálním způsobem změnila poté, co do prezidentské arény vstoupil protřelý politický gladiátor. Expremiér Mirek Topolánek sice nijak nenarušil schéma prezidentského výběru, v němž protentokrát zcela absentují členové všech parlamentních stran, avšak svou minulostí, ideovým zakotvením, ale i politickým stylem zcela přepsal souřadnice toho, jak a proč by měl v danou situace vypadat souboj o Pražský hrad. Mnozí jeho prezidentský výstřel z Aurory komentují jako příchod skutečné politické osobnosti, schopné konkurovat Zemanovi tím, že svým boucharonským a "lidovým" stylem vystupování zemitého Valacha si získá mnohé dosud zemanovské voliče z "venkovské hospody", zatímco svým hodnotovým zakotvením i politickým odkazem svých premiérských let dokáže vzbudit sympatie i u voličů, kteří by přivítali, kdyby se na Hrad vrátil někdo, kdo má minimálně v hlavě dobře srovnáno, do jakého geopolitického perimetru naše země patří a proč.
Podobná úvaha ale nebere v potaz jednu podstatnou věc. K tomu, aby Topolánek vyhrál, musí ve druhém kole získat podporu nikoliv "venkovské hospody" (žádná taková voličská množina ani reálně neexistuje), nýbrž voličů, kteří si ho dokáží vyhodnotit jako "menší zlo" oproti Zemanovi. Topolánek moc dobře ví, že servilita současného prezidenta nastupujícímu premiérovi a majiteli ANO a Agrofertu Andreji Babišovi je trnem v oku spoustě lidí, kteří proti Zemanovi jinak nic zvlášť nemají. Na druhou stranu ale bude potřebovat i hlasy těch, kteří by Zemana nikdy nevolili, ale s volbou hnutí ANO problém nemají. Oslovit "šedou zónu" mezi zemanovským a antizemanovským táborem není nic jednoduchého ani pro politicky nepolíbené "odborníky", natožpak pro vrcholného politika, který vždy budil a budí rozporuplné reakce a kromě nadšeně pozitivních i negativní emoce. A ještě navíc je budí proto, že prezidentskou kandidaturu vnímá jako příležitost zabránit tomu, aby se nastávající premiér stal v naší zemi samoděržavným carem.
Úvaha by pak logicky směřovala k závěru, že volbou Topolánka v kole prvním fakticky volíme Zemana v kole druhém, poněvadž expremiér a expředseda ODS v něm není s to stávajícího prezidenta porazit. K podobnému závěru nám chybí empirické důkazy a můžeme se tak toliko domnívat. Podstatné je, že fakticky se podobná povaha týká toho, jaká je, resp. by měla být role hlavy státu v rámci řešení patové situace po sněmovních volbách. Chceme na Hradě ústředního spojence nastávajícího premiéra, který ho udrží v nejvyšší exekutivní funkci i za cenu pohybu mimo literu i ducha Ústavy? To je možná závažnější otázka, než jestli chceme na Hradě nemohoucího starce a stoupence ruských a čínských geopolitických zájmů. Nebo naopak chceme někoho, kdo dokáže mocenským choutkám vlivného oligarchy z pozice hlavy státu učinit přítrž, a to ne primárně díky svým (reálně značně omezeným) pravomocem, ale díky bezprecedentnímu vlivu na veřejné mínění, kterým nositel této nejvyšší ústavní funkce v ČR tradičně disponuje? Druhá potencialita se pro každého voliče, který formování potenciální "alternativní" většiny v Poslanecké sněmovně všech sebedeklarativně antisystémových stran sleduje s bázní a obavami, musí nutně jevit jako přijatelnější.
Problém ovšem nastává, položíme-li si otázku, zda je mocenské vyvažování vlády s většinou ve Sněmovně aktivistickou hlavou státu skutečně tím, co odpovídá logice ústavního textu. Pokud by taková většina a taková vláda se silným premiérem v ČR skutečně existovala, pak není zcela proti smyslu ústavního kompozita horizontály dělby moci, aby takový silný prezident vládu vyvažoval. Podstatné ale je, že taková vláda s podobně silnou parlamentní většinou v ČR a není a zřejmě jen tak nebude. A i kdyby vznikla skutečně na obávaném půdorysu ANO, SPD a KSČM, koho by pak silný prezident vlastně vyvažoval více? Babiše? Okamuru? Nebo Filipa? A podobnou otázkou je, pokud taková většina ve Sněmovně vůbec nevznikne a žádná taková vláda s důvěrou nebude ve funkci přítomna, zda naopak pretence silného prezidenta fakticky neznamená bezprecedentní posílení pozice hlavy státu a tedy faktický posun politického režimu směrem k semiprezidencialismu. Nemusíme vůbec chodit daleko. Taková situace v ČR nastala v létě 2013, což zase není tak dávno. I tento příklad samozřejmě mluví jednoznačně proti znovuzvolení stávajícího prezidenta, ale varianta Topolánek z tohoto pohledu též nevychází nikterak dobře.
Ještě horší je to pak, zamyslíme-li se, proč někteří tak vehementně: od vedoucího představitelů až po řadové členy ODS, od militantních neoliberálních žurnalistů šafrovského ražení, oscilujících dnes mezi odkazem Václava Havla a politickým dědictvím ostravského chachara, až po některé "obránce" země před islamizací jsou tolik nadšeni z vyhlášení Topolánkovy kandidatury. Patrné je jedno. Vrchol jeho éry nastal již před téměř 10 lety, ve zcela jiném společenském klimatu, politických poměrech i mezinárodním kontextu. Topolánkovi nelze upřít, že tehdejší kontext velmi výrazně spoluvytvářel. Zároveň ale též platí i to, že z tohoto kontextu a tehdejších poměrů vedla přímá cesta k nástupu populistů a oligarchů do vedoucích politických míst. Strůjci tehdejších pořádků v čele s Topolánkem si podobnou úvahu nikdy nepřiznají a budou se ke svému dílu hlásit natolik autenticky, že v masách pamětníků logicky vyvolají nostalgii po starých zašlých časech, kdy česká politika nebyla fragmentovaná mezi tolik alternativ, kolik postaviček z extrému do extrému si v ní lze jen představit, nýbrž byla zúžená toliko na dva zápasníky sumo, jejichž přetahování se vytvářelo každodenní kolorit politických mravů i stavů. Legitimní otázkou však je nejen, jestli lze tento kontext vůbec nějak aktualizovat, ale především, proč by se tak mělo dít právě z Hradu?
V posledních letech jsme svědky toho, že prezident republiky rozděluje společnost nejen v hodnocení své osobnosti a konkrétních počinů, ale už jenom toho, za kým stojí a kdo stojí za ním. A kdyby tyto vlivy neměly přesah do stranické parlamentní a vládní politiky, tak bychom ještě mohli být spokojeni s tím, že naše mravní disfunkčnost prezidentského úřadu neuvrhuje do disfunkčnosti politické, hrozící ztrátou těch největších výdobytků polistopadového vývoje.
Mirek Topolánek se tváří jako spolutvůrce "předbabišovského" statu quo a svým protibabišovským prezidentským tažením chce těm, kteří vzpomínají se slzou v oku na "předbabišovskou" éru, dopřát blažený pocit, že jsou zase na koni. Prezidenta ale nevolí jiná většina než ta, která navolila do Poslanecké sněmovny 115 poslanců stran, které jsou shledávány min. relačně antisystémovými. A i tato většina si uvědomuje, že politická neutralizace Pražského hradu je nakonec daleko lepší scénář, než si tam vystřelit nabuzeného politického oponenta.
Nepřispívá tak Mirek Topolánek svou kandidaturou fakticky ke znovuzvolení Miloše Zemana a tedy i bezproblémovému vztahu mezi prezidentem a novým premiérem? Kandidaturou nikoliv. Přispěli by k tomu ti, kteří by mu právě s vírou v jeho posvátné antibabišovské tažení odevzdali masivně v prvním kole svůj hlas. Návrat před éru populistických oligarchů totiž není možný s fragmentarizovanou Sněmovnou a Babišem v Kramářově vile. Ten musí začínat tam, kde byl před dávnými lety zaset, tj. uvnitř tradičních zavedených stran.A kdo ho tam tehdy zasel, třeba i jistý Mirek Topolánek, min. tím, že nevěděl, kde a na koho by měl jako držitel nejvyšší funkce včas uděřit. Je krásné, že Topolánek vyhrál volby v roce 2006 se svou stranou se ziskem, kterého nikdy nikdo předtím ani potom (nepočítáme-li specifický případ "referenda o režimu" a vítězství OF v roce 1990 i druhého kola přímé volby prezidenta) na české politické scéně nedosáhl. Politická osobnost zapsaná do dějin se však vyznačuje tím, že podobný úspěch dokáže zopakovat. Topolánek si musel dát téměř osmiletý půst od velké politiky, aby se pokusil o podobné volební repete. A vybral si přitom k tomu volební arénu tu nejméně vhodnou.

Autor je politolog



Státnická odpovědnost vítězů v čase oligarchizace a fragmentace

29. října 2017 v 0:48 | Vladimír Hanáček
Týden od sněmovních voleb uplynul a rýsuje se první zřetelný výsledek povolebních interakcí politických aktérů v podobě prvních ústupků vítěze. Andrej Babiš ještě začátkem týdne sveřepě držel ambici vytvořit koaliční vládu s některou se systémových stran. Ty však všechny postupně oznámily, že do koalice s politickou divizí Agrofertu vstoupit nechtějí. Babišovi se tak vrací jeho styl vedení předvolební kampaně i obsah volebních apelů, založený na protestním vymezení vůči tradičnímu establishmentu, kterým jsou vlastně všichni ostatní kromě něj samého a "hnutí", které vlastní. Vítěz voleb tak zažívá katarzi v podobě nemožnosti "na první dobrou" přijít s průchozím návrhem budoucího koaličního uspořádání. A to navíc v situaci, kdy kromě jedné varianty spolupráce dvou nejsilnějších stran neexistuje v Poslanecké sněmovně jiná varianta vládní většiny, než tříčlenná koalice.
Andrej Babiš se v prvním sledu pokoušel o koalici se dvěma stranami, které jsou v Poslanecké sněmovně samostatně nováčky a taktéž představují alternativní subjekty vůči tradičním zavedeným stranám: Piráty a STAN. Takový výběr je sice pochopitelný s ohledem na uvedenou charakteristiku, ale z pohledu logiky volebního úspěchu je navýsost sporný a především postrádá jasné ideové zdůvodnění. Rozparcelovat si jednotlivé rezorty, resp. témata vládní politiky podle "sektorového" zaměření příslušných stran je postup ještě více pofidérní, než když tvoří koalici vzájemně ideově výrazněji vzdálené subjekty. Druhá Babišem preferovaná varianta je dvoučlenná koalice s ODS: Babiš si dobře uvědomuje, že vzhledem nejen k budoucím potřebám rozpočtové politiky státu, ale taktéž s ohledem na ideové zdůvodnění bezprostředního uspokojování vlastních podnikatelských zájmů ze strany státní moci by pro Babiše bylo výhodné opřít vládní politiku o ideologické postuláty Nové pravice a ODS se z tohoto hlediska jeví jako nejvhodnější partner pro takovou snahu. Navíc Babiš dobře ví, že realizovat program jiných stran v koalici a vydávat ho za svůj vládní úspěch je min. po uplynulém volebním období cesta, jak svého koaličního partnera výrazně voličsky vykostit. ODS v čele s Petrem Fialovou však ze stejných důvodů koalici s Babišovým hnutím jednoznačně odmítá.
Po týdnu od voleb tak v reálu na politické scéně vidíme úkaz, který bychom i před týdnem byli zřejmě s to vyvodit čistě z aritmetických výstupů letošních sněmovních voleb, tj. že Andrej Babiš je sice bezprecedentně nejsilnějším hráčem na české politické scéně, ale taktéž vítězem, který "vyhrál málo", protože v situaci absence jednobarevné většiny hnutí ANO potřebuje koaliční partnery. A pro ostatní je evidentně takovým démonem, že s ním do koalice v žádném případě nepůjdou. Nezbývá tedy než jednat o jiných variantách, a tedy připustit možnost vzniku jednobarevné menšinové vlády hnutí ANO v čele s Babišem, jejíž vznik však někdo musí min. umožnit. A to musí být někdo z těch, kdo se počítají do řad deklarované opozice, a nebo dvě strany nahlížené jako antisystémové, tedy SPD a KSČM.
Můžeme konstatovat, že český stranický systém navzdory radikální proměně konfigurace aktéru v jedné charakteristice nezklamává, a to je relevantní bipolární konfigurace, nově charakterizovaná přítomností hnutí ANO na jedné, a sebedeklarované systémové opozice na straně druhé. Systémová opozice (mezi kterou pro tuto potřebu řadíme i Piráty) v Poslanecké sněmovně disponuje 85 mandáty. Zároveň se však dělí z pohledu výsledků sněmovních voleb na vítěze a poražené. Vítězi jsou ODS a Piráti, jednak s ohledem na relační posun, kdy se z pozice malé strany, resp. mimosněmovní strany dostali na stupně vítězů, a taktéž s ohledem na sílu reálně prosazovat svou politiku co do počtu poslaneckých křesel. Poraženými jsou strany dosavadní vládní koalice, tzn. ČSSD a KDU-ČSL, dále pak TOP 09, propadnuvší se na méně než polovinu voličské podpory z roku 2013 a konečně i STAN, který se sice do Sněmovny poprvé sám úspěšně probojoval, ale tak říkajíc "s odřenýma ušima" a hlavně v situaci, kdy tři ze šesti jejich nově zvolených poslanců zasedali v poslaneckých lavicích již v minulém volebním období (a dva dokonce už od roku 2010) coby poslanci za TOP 09.
Je navýsost zřejmé, že pokud by některá z těchto stran měla nést vrchovatou přímou odpovědnost za to, jaká a zda vůbec vznikne brzy v ČR v novém uspořádání vláda, pak to rozhodně nejsou poražení, nýbrž vítězové. ODS i Piráti se oprávněně obávají, aby je vládnutí spolu s hnutím ANO nakonec buď vnějškově nedeklasovalo, nebo vnitřně nerozložilo. Zejména v druhém jmenovaném případě je obava z takové varianty při zatímní nekompaktnosti nově zvoleného poslaneckého klubu navýsost oprávněná. Pokud by však ODS a Piráti odmítli jakkoliv participovat na řešení budoucího uspořádání vládní spolupráce s hnutím ANO v podobě, která jim umožní se vyvarovat výše naznačeným dopadům, ale na druhé straně převzít státnickou odpovědnost za osudy země, riskují dva možné alternativní scénáře, které by svými následky byly snad horší, než budoucí volební dopady jejich vládní avantury s Andrejem Babišem.
Tím prvním scénářem je, že Andrej Babiš v nouzové situaci skutečně zvolí variantu vlády sestavené na půdorysu sněmovní většiny, tvořené ANO, SPD a KSČM, přičemž dvěma posledně jmenovaným stranám tak jako tak bude muset vyjít programově vstříc. Andrej Babiš takovou variantu zřetelně nepreferuje. Jednak si při všem svém protestním negativismu vůči statu quo moc dobře uvědomuje, že žijeme v zemi bezpečné a přiměřeně prosperující a ví, že nemůže přizvat k moci aktéry, kteří svou politikou dosáhnou do několika let pravého opaku. Sám dobrou a pozitivní image sebe sama u západních partnerů potřebuje, už s ohledem na svůj dotační byznys, a nemůže o ní jednoduše přijít jen proto, že opřel svou vládu o antisystémové síly. A zadruhé též dobře zná osobnosti, které tyto strany vedou a dostojí svému předsevzetí, že byznys dělá pouze s těmi, kteří jsou ochotni se mu pokořit. Přesto však Babiš může při vší své zmíněné slabosti touto variantou účinně vydírat potenciální partnery z řad systémových stran. "Pokud nepřistoupíte na mé požadavky, utvořím koalici, která na polistopadovém vývoji této země nenechá kámen na kameni", to je snad ta nejhorší, avšak též poměrově zřetelně realizovatelná výhrůžka, kterou Babiš může svým partnerům adresovat.
Druhým scénářem je pak jednoduchá rovnice, která se potvrdila již jednou za posledních pět let, a to v létě roku 2013: čím slabší, fragmentovanější a hlavně neakceschopná je Sněmovna a tedy i od ní potenciálně odvislá vláda, tím silnější je prezident republiky ve svých úmyslech oktrojovat vládní sestavu ze své moci, posílen ústavní úpravou třech pokusů, v nichž se s prezidentem počítá v prvních dvou za sebou, avšak bez jasného časového určení. Čím déle a neprůchodněji se tak bude jevit vyjednávání politických stran zastoupených v Poslanecké sněmovně o novém vládním kabinetu, tím dříve může prezident Zeman jmenovat buď menšinovou vládu Andreje Babiše, která nezíská důvěru, a poté jí nechat vládnout libovolně dlouho v demisi na základě nepřistoupení k druhému pokusu, a nebo rovnou jmenovat vlastní na politických stranách zcela nezávislou "vládu odborníků", kterou by ponechal u moci po vzoru vlády Rusnokovy opět libovolně dlouho na stejném principu.
Oba tyto scénáře jsou doslova odstrašujícím příkladem toho, co by povolební vývoj v ČR mohl v následujících měsících přinést. V prvním případě hrozí stejně tak zásadní obrat české zahraniční politiky směrem na východ a rozchod s její dominantní polistopadovou euroatlantickou linií, jako institucionální demontáž stávajícího politického systému skrze zavádění prvků přímé demokracie. Jedinou výhodou je, že zmíněné strany pro toto nemají nejen většinu v Senátu, ale ani ústavní většinu v Poslanecké sněmovně. V druhém scénáři pak posílení role prezidenta činí z nadcházejícího lednového souboje o Hrad fakticky druhé a třetí kolo říjnových sněmovních voleb, neboť v nich půjde fakticky o to, kdo a jak bude v naší zemi příští roky vládnout. Buď jak buď, samo takové zjištění je tristní obraz české politické reality.
A přitom se tomuto scénáři dá jistým způsobem předejít, a tak zabránit nejen nejhorším důsledkům, jaké Babišův bezskrupulózní mocenský apetit může přinést, ale taktéž šéfa Agrofertu tak říkajíc nachytat na švestkách, tj. využít jeho slabiny, charakterizované nedostatečnou schopností politicky taktizovat i upřednostňováním parciálních podnikatelských zájmů nad politickým benefitem. Andrej Babiš skutečně nepotřebuje ani vládnout s antisystémovými silami, ani posílit prezidenta. Co potřebuje je dosáhnout existence vlastní vlády, která uspokojí jeho zájmy, nevyvolá pochybnosti o vnitropolitickém vývoji v ČR na západ od našich hranic a především nebude znamenat perspektivně Babišův politický pád.
Není to však jen Babiš, kdo o budoucnosti české politiky v podobných konturách uvažuje. I v obou zmíněných vítězných systémových stranách se evidentně vedou debaty tímto směrem a první vlašťovky jsou již na cestě: ODS sice trvá na svém odchodu do opozice, ale taktéž začíná nárokovat pro svého předsedu Petra Fialu post předsedy Poslanecké sněmovny. Piráti zase začínají hovořit o potřebě silného zastoupení v parlamentních výborech a k lichotkám ANO, že by měli své experty vyslat na ministerstva k řízení úseků IT a digitalizace se nestaví zcela odmítavě. Unisono s ochotou hnutí ANO vytvářet menšinovou jednobarevnou vládu tak může znít požadavek ODS a Pirátů stát se lídry demokratické opozice v Poslanecké sněmovně, držet Babiše mocensky pod krkem nezbytností dojednávat podporu vládním návrhům v parlamentě ad hoc a přitom si nezašpinit ruce přímou vládní účastí s Babišem.
Dosáhnout tohoto cíle lze jednoduše. Stačí, když se tři nejsilnější strany po volbách dohodnou, že ODS a Piráti umožní vyslovení důvěry menšinové jednobarevné vládě ANO výměnou za post předsedy Sněmovny a odpovídající kontrolní funkce Parlamentu vůči vládě tím, že při hlasování odejdou ze sálu. V takovém případě pak hnutí ANO disponuje 78 hlasy svých poslanců, což je přesně o tři víc, než disponuje zbytek opozice v podobě SPD, KSČM, ČSSD, KDU-ČSL, TOP 09 a STAN. Nezapomínejme, že k vyslovení důvěry vládě stačí nadpoloviční většina přítomných poslanců. ODS a Piráti by následně mohli stát v opozici včetně vyvolání hlasování o nedůvěře vládě poté, co by je Babišův kabinet systematicky obcházel hlasováním pro své návrhy např. s SPD a KSČM.
Jistě by takový scénář nebyl pro politickou budoucnost naší země optimální, ale znamenal by taky zároveň tu nejlepší ze všech hrozných variant, které výsledek letošních sněmovních voleb poskytuje. Pakliže je někdo (relačním) vítězem voleb, musí nést státnickou odpovědnost. A pokud jí nepřijme, možná to do budoucna zachrání jeho preference, ale zároveň vynese do vládních funkcí otevřené nepřátele systému liberální demokracie, založeném na parlamentní formě vlády. Poražení to za vítěze udělat nemůžou…
A jak pravil filmový klasik: Když je někdo jediný, kdo to může udělat, tak musí!


Autor je politolog

Pirátská invaze jako nová multipolarita

16. října 2017 v 0:37 | Vladimír Hanáček
Navzdory všem zásadním proměnám formátu českého stranického systému po posledních sněmovních volbách před 4 lety a prohlubování těchto tendencí, které odhalily následné volby druhého řádu, se zdála být ještě cca před půldruhým měsícem stávající konstelace celkem jasně daná: hraje se o to, který z pomyslných bloků stran bude mít většinu v Poslanecké sněmovně, zda spojení protestního hnutí ANO Andreje Babiše s otevřeně antisystémovými aktéry v podobě KSČM a SPD či tradiční systémové strany, tedy blok ČSSD, ODS, KDU-ČSL, TOP 09. Zásadní je, že nejde ani tak o to, že by se na tomto půdorysu následně rýsovala reálná sněmovní většina k ustavení vlády, nýbrž jedná se o čistě poziční konfiguraci, poskytující jednotlivým aktérům slušný vyděračský potenciál směrem k vyjednávání o budoucí podobě koaličního vládnutí. Jednoduše řečeno: pokud by nastala první varianta, budou potenciální koaliční partneři hnutí ANO z řad tradičních stran ve výrazné nevýhodě směrem k prosazení svých požadavků na budoucí podobu vládního kabinetu. Kromě očekávané "bitvy o vnitro" se dá v tomto směru počítat i se soubojem o obsazení postu premiéra, přesněji řečeno, zda se premiérem bude moci stát policejně obviněný předseda ANO Andrej Babiš či v zájmu "čistoty" řešení to bude muset být někdo jiný z řad hnutí. Pokud bude mít Babiš (a potažmo i prezident Zeman, který premiéra jmenuje) v záloze variantu možné vlády opírající se o prvně jmenovanou většinu, bude velmi těžké pro potenciální partnery zabránit takovému řešení, které ANO a Babiše v tomto směru výrazně zvýhodní. Při opačné konstelaci by pak naopak mohly stejnou variantou "vyhrožovat" tradiční strany.
Jakkoliv je tento scénář čistě hypotetický, neznamená, že jedna z těchto variant nakonec opravdu nenastane. Scénář číslo jedna by znamenal zásadní obrat v povaze českého politického režimu, resp. revizi některých jeho zásadních aspektů, vytvářených skrze vládní politiku, zejména pak dosavadní víceméně všeobecný konsensus všech dosavadních stran zastoupených ve vládě za poslední čtvrtstoletí na zásadních prioritách české zahraniční a bezpečnostní politiky. Pokud vznikne nějaká varianta koalice hnutí ANO s tradičními stranami, o zásadním obratu by se mluvit nedalo.
Situaci však významně komplikují poslední zveřejněné volební modely na přelomu září a října. Ty totiž přisuzují zisk sněmovních křesel hned osmi politickým stranám a jeden dokonce věštil jejich opuštění jedné dosud relevantní straně, konkrétně TOP 09. Naopak většina z nich se nyní shoduje, že parlamentní křesla získají nově Piráti. Buďme se jisti, že v případě, že volební modely přisuzují několik týdnů před volbami zisk nad 5% hlasů, že tento zisk tato strana skutečně získá. Psychologický efekt totiž působí v její prospěch.
Přítomnost Pirátů na parlamentní scéně však taky zároveň znamená poměrně zásadní překreslení původně naznačené duální konstelace. Ne, že by zejména prvně jmenovaná varianta nakonec nebyla možná (koneckonců některé poslední průzkumy dokonce věštily i samostatnou většinu ANO s KSČM…), avšak přítomnost Pirátů zároveň znamená, že druhá varianta se stává značně nepravděpodobnou, respektive pravděpodobnější zůstává pouze tehdy, pakliže do výčtu stran zařadíme Piráty samotné. To je však s ohledem na jejich základní vnitřní charakteristiky více než problematické.
Piráti zcela nepochybně představují nepopsaný list papíru a z tohoto důvodu dosud nepoznaný a tedy i nevyzpytatelný živel na české politické scéně. Jejích ústřední mobilizační potenciál vyvěrá, kromě schopnosti vzbuzovat obecný dojem "novosti", zcela jednoznačně z protestního zacílení, zaměřeného proti stávajícímu politickému establishmentu jako celku. V Pirátech tak trochu konečně našla jednotící platformu dlouhodobě bezprizorní voličská množina, neochotná volit tradiční zavedené strany, ale z řady důvodů ani Babišovo hnutí (a antisystémové síly pro ní nejsou vůbec alternativou). Piráti slibují zásadně nový politický styl i zcela novou tematizaci politické rozpravy uzpůsobenou digitálnímu věku. V jejich představách se snoubí zajímavé podněty a relevantní připomínky s nejrůznějšími naivními až fantasmagorickými vizemi a v neposlední řadě je do jejich výkladu světa tradičně vkládán i tautologický prvek nejrůznějších polopravd, které sice neodpovídají realitě, ale jsou velmi dobře uchopitelné v ústředním narativu zápasu proti zkostnatělé dosavadní elitě, která je nejen zkorumpovaná a zlotřilá, ale hlavně nedokáže základní funkce státu adaptovat na podmínky digitální revoluce. Zásadní hodnotové východisko Pirátů je shledáváno v adoraci svobody v kyberprostoru, která je následně interpetována jako povšechný a zaručený kultivátor veřejného prostoru a snad i liberální demokracie v jejích selhávajících funkcích.
V kontextu současné situace se však mobilizační potenciál Pirátů pojí právě s otázkou úlohy státu v oblasti regulace života jednotlivců. Piráti hájí negativní pojetí lidské svobody, tj. především absenci omezení a zásahů ze strany veřejné moci, a to v aktuálním kontextu nemůže být nepochopeno jako ofenzíva proti zbytnělé byrokracii a státně-dirigistickým zásahům do života občanů, které se dle mnohých v posledních letech vlády Bohuslava Sobotky masivně rozšířily. Že jsou pirátské výklady alternativního uspořádání této oblasti více než vágní a především pak nezavdávají k pocitu přemrštěné kompetentnosti jejich představitelů takového stavu dosáhnout pak překvapivě nikoho příliš nevzrušuje. Když volíme ne pro někoho, ale proti někomu, pak si příjemce takového hlasu může dovolit ve své nabídce nebýt příliš konkrétní.
Proti komu jsou však ve skutečnosti pirátská protiopatření namířena? Piráti vždy deklarovali, že nehodlají spolupracovat s komunisty (přestože v některých výrocích některých jejich kandidátů, zejména pak v otázkách bezpečnosti státu, by si s nimi možná i mohli rozumět), avšak také odmítali spolupráci s tradičními kdysi největšími stranami v zemi, tedy s ČSSD a ODS. Při takovém postoji však příliš dalších variant spolupráce s dalšími subjekty už moc nezbývá. Piráti sice jsou si vědomi faktu, že sbírají do velké míry i hlasy voličů, pro které je Andrej Babiš již dávno zkompromitovaný zástupce establishmentu, ale vůči koalici s hnutím ANO se nikdy veřejně nevymezili. A na výroky samotného Babiše, že by si koaliční spolupráci s Piráty dokázal představit a rovnou by jim dokonce předal i celý úsek IT v oblasti státní správy, aby ho "dali do kupy" pak nijak nereagovali. Znamená to, že Piráti vstoupí do koalice s ANO pouze za podmínky dvoučlenné většiny (která však příliš reálná není)? Nebo jsou ochotni připustit koalici i s někým dalším, včetně antisystémových stran? Taková varianta je v kontextu předchozích vyjádření představitelů pirátského vedení více než nepravděpodobná. Jednu věc Pirátům upřít nelze, a tou je alespoň deklarovaná obava z nástupu radikálně populistických a především nacionalistických subjektů. Naopak jejich pozice se zakládá na podpoře svobodné, otevřené společnosti a institucionálního uspořádání, které podobné vizi vyhovuje. Při dominantním zakotvení v mladém, velkoměstském elektorátů jim ani jiná možnost nezbývá.
Úvahy na tato témata sice logicky zůstávají spíše na úrovni spekulací, avšak zároveň vyjadřují zásadní otázky, které je týden před důležitými volbami, ovlivňujícími budoucnost naší společnosti možná na celá desetiletí dopředu, zcela legitimní si klást a především pak na ně vyžadovat předběžné odpovědi. Přítomnost Pirátů na politické scéně jinak zůstává jednou velkou neznámou a je třeba se tázat, zda jejich invaze nepřinese spíše znejasnění a znesnadnění hledání schůdného a zároveň odpovědného řešení vládního uspořádání po volbách. Potom je ovšem nasnadě i otázka, zda je odpovědné jim z tohoto hlediska odevzdat hlas.
V kontextu prvotního výkladu stranicko-systémové konfigurace tak s jistým zjednodušením můžeme tvrdit, že vedle bloku protestních stran a bloku stran tradičních se nám ve stávající konstelaci objevuje třetí aktér v podobě zcela nevyzpytatelných Pirátů, kteří pokud se mezi oba bloky vklíní tak, že ani jeden z nich nezíská vlastní většinu, stanou se zásadním, a bezprecedentně politicky silným, zcela novým stranickým aktérem v pozici "jazýčku na vahách". Jsou Piráti ve svém věku, při svých zkušenostech, ale především pak při lakoničnosti přístupu k formulaci zásadních programových cílů tak velké odpovědnosti za osud této země a jejích občanů vůbec schopni dostát?...

Autor je politolog





Primas inter pares aneb staroboleslavský spor 2017

6. října 2017 v 23:08 | Vladimír Hanáček
Bývá už evergreenem nejen v české Církvi, ale na celé veřejné scéně v ČR, že po Národní svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi následuje horečná debata, balancující na hraně hysterie, o obsahu i formě toho, co při mši na Mariánském náměstí zaznělo. Před šesti lety vyvolal bouřlivé reakce závěrečný proslov tehdejšího prezidenta Václava Klause, který se v něm ostentativně přihlásil ke svému "politickému zestárnutí", kdy se z průkopníka české transformace, který v 90. letech "léčil" údajně kolektivistickými ideologiemi nemocnou českou společnost volnomyšlenkářskými doktrínami libertariánské Nové pravice z anglosaského prostředí (a Církev měl za něco jako spolek zahrádkářů), stal na prahu sokratovského věku zapálený obhájce konzervativního pohledu na společnost a role tradičních institucí, jakou je vedle Církve i rodina. Protesty a petiční akce, organizované především na některých pražských farnostech, však tehdy primárně nepolemizovaly s Klausem a jeho postoji, nýbrž "povzbuzovaly" českého primase, arcibiskupa pražského (tehdy ještě nebyl kardinálem) Dominika Duku k tomu, aby "státnickým projevům" v rámci liturgie prostor nedával. Argumenty arcibiskupského paláce, proč k tomuto kroku došlo a v jakém kontextu je podobný počin zasazen, zůstaly zcela oslyšeny a pražský arcibiskup se stal v tu chvíli ústředním protagonistou konzervativního odporu k postmoderním filozoficko-politickým koncepcím, z čehož se v očích těchto kruhů "nevyvinil" ani tím, že o půl roku později naslouchal jeho slovům doslova celý národ, když kázal na zádušní mši v rámci státního pohřbu Václava Havla.
V Dukově pojetí bylo smyslem poskytnout prostor k projevu hlavy státu úsilí o kooperativní a vzájemně se doplňující vztah státní moci a vedoucích představitelů Církve, čehož nejdůležitějším symbolem je právě státní svátek 28. září, církevní svátek sv. Václava coby Den české státnosti. O takto zvýrazněný význam tohoto svátku se zasadil Dukův předchůdce, zesnulý kardinál Miloslav Vlk, za jehož působení novodobá tradice Národních svatováclavských poutí vznikla a zároveň se stala koloritem uznaného státního svátku. K přímé konfrontaci světa politiky a státní moci s církevní slavností tak dříve či později muselo dojít a je celkem pochopitelné, že i došlo.
Složitou teoretickou i praktickou otázku, kde je hranice mezi kooperativním vztahem státu a Církve a rektálním alpinismem církevních hodnostářů vůči držitelům politické moci, stejně jako mezi zdravým, v tradici starozákonního proroka Nathana kráčejícím a mnoha případy mravního vzdorů kněží vůči zvůli mocných vládců inspirovaným nastavováním zrcadla "svlečeným králům" ze strany nástupců apoštolů a prvoplánovou démonizací veřejné moci v duchu chiliastické vize konečného vypořádání se Pravdy Boží se lží pozemskou, nyní radši pomiňme. Zůstaňme pouze u konstatování, že tradice staroboleslavských "státnických projevů" doznala postupně zásadních změn a její hlavní protagonista, sídelní biskup domovské diecéze, si letos odpustil předávání slova voleným zástupcům lidu a "státnického projevu" se ujal sám. Je příznačné, že hlasy kritiky, která se následně v české mediální krajině rozjela, se z velké části dotýká právě pochybnosti nad tím, zda si toto vůbec mohl dovolit.
Svatováclavská idea české státnosti, jak jí podává tzv. Kristiánova legenda, je základem nejen vztahu světské a duchovní moci v naší zemi, ale též role církevních autorit při jejím zpřítomnění a ochraně. První biskup "české krve", zemský patron svatý Vojtěch stál v 10. století za jejím zrodem. Jeho nástupci jí po staletí střežili s vědomím, že archetyp sv. Václava coby "Věčného knížete Čechů" je nejen pilířem duchovních základů, na nichž je český stát zbudován, nejen účinným nástrojem zdánlivě neomezené moci jejích dočasných pozemských vládců, ale též ve svatovojtěšské linii původcem autority, kterou disponují držitelé stolce svatého Vojtěcha. Kdo jiný by tedy měl na význam této ideje pro každodenní život a jeho výzvy explicitně upozorňovat právě o svátku sv. Václava, než nástupce sv. Vojtěcha?
V sekulárním státě pak slova nejvyššího představitele Církve v Českých zemích coby nejvyšší duchovní autority v duchu svatováclavské tradice jsou zasazena do kontextu plurality společenských institucí i názorových segmentů. Na tom apriori není nic zvláštního. Zvláštní ovšem je, jestliže jsou "dekonstruována" jako výraz skrytých ideologických či mocenských ambicí či minimálně interpretována jako ideologická obhajoba partikulárních zájmů Církve coby veřejně působící instituce. Autoři podobných soudů se nepřímo přiznávají k tomu, že nejsou s to oddělit institucionální zájem od normativních sdělení představitelů dané instituce, což je pro českou veřejnou debatu o pozici Církve ve společnosti více než příznačné. Církev však není primárně zájmovou organizací, nýbrž společenstvím lidí různých zaměření, které spojuje nejen náboženská víra, ale též identický hodnotový postoj k základním otázkám života člověka. Církev je povinna narýsovat hranici mezi legitimní společenskou pluralitou a nezpochybnitelným duchovním základem lidské důstojnosti a její ochranou před těmi, kteří jí ve jménu "mnohosti pohledů na svět" hodlají znevažovat.
Vystavení těchto hodnot na piedestal závaznosti mělo sice i konkrétní symbolické vyjádření přímo v průběhu poutní mše svaté, avšak neměla by ani dostatečný dosah, ani adekvátní společensko-politický ohlas, kdyby nebyla v kázání primase českého orámována odkazem na aktuální společenské výzvy. Kardinál Duka vyvolal opět doslova hysterii konstatováním, že volby dají prostor k vyjádření "umlčované většině". Za to sklidil vlnu kritiky, přičemž ta byla ze strany jejích hlavních mluvčích rozvinuta do poloh, které nejen, že se s obsahem Dukova kázání zcela míjí (samozřejmě na scéně nemohly chybět potraty, sňatky homosexuálů či církevní restituce), ale dokonce se pokoušejí odůvodnit inadekvátnost takového úsudku odkazem na pozici samotné Církve v rámci celku společnosti. Např. z plamenné kritiky Jiřího Pehe jsme se tak dozvěděli, že nejvyšší představitel české Církve nemá co se odvolávat na vůli většiny, jelikož sám reprezentuje v celku společnosti názorovou menšinu. Arcibiskupova slova však nepředstavovala apoteózu konkrétní vůle většiny, nýbrž závažnost jejího vyjádření v proceduře demokratických voleb, které nás záhy čekají. Představovala výzvu k těm, kteří se cítí být umlčeni, aby pozvedli svůj hlas, ať už to bude pro budoucí vývoj české společnosti znamenat cokoliv. Při vědomí názorové plurality ve společnosti je pak zřejmé, že jasně identifikovat konkrétní obsahy většinového mínění v globálu nelze a je třeba její vyjádření chápat situačně. Přesto se okamžitě objevily spekulace o tom, že Duka se snažil vlichotit (údajnému) většinovému odporu k blíže nespecifikovanému přijímání uprchlíků. Z následné přímluvné prosby o odvahu pro uprchlíky k návratu a mírovému budování vlastních zemí pak byl vyvozen reálpolitický závěr o sympatiích k "uzavřenosti hranic i srdcí", jak bychom mohli eufemisticky nazvat pozici nesouhlasu s vizí multikulturní společnosti. Stoupenci podobného názoru na sebe nepřímo prozrazují, že nejen považují za adekvátní se v dané chvíli postavit na opačnou stranu názorového spektra v této věci, ale především se domnívají, že tato otázka je zásadním faktorem rozhodování z pohledu převážné většiny českých voličů, komu dají svůj hlas. Kardinálova slova zůstávají v tomto při zemi a toliko apelují na odpovědnost občanského postoje i fakt, že ve svobodných volbách vyjádřená vůle většiny a její praktické uplatnění je podstatou demokratického zřízení, k němuž se Církev hlásí a v duchu svatováclavské ideje se jí snaží opečovávat.
Druhou kontroverzi pak vyvolává zmínka o roli Církve ve společnosti z hlediska početní síly a poukazu na její schopnost přesto se proměnit v hybatele společenských změn (odkaz na historickou roli kardinála Tomáška). Kritici těchto slov poukazují na početní slabost českých katolických věřících a tedy neschopnost stát se významným činitelem směrem k uplatnění vůle většiny ve veřejném rozhodování (s odkazem na údajné menšinové názory v tradičních evergreenech českých asociací o křesťanských hodnotách - potraty, homosexuálové, podpora církevních restitucí…). Poukaz na tuto plytkou sadu zcela dílčích a z pohledu relevantních společenských zájmů téměř nevýznamných témat však nic nemění na zásadním hodnotovém poselství tohoto výroku. Jím se slovy svého primase Církev hlásí k odpovědnosti za kultivaci společenských poměrů v duchu role spolutvůrce, nikoliv výlučného držitele. Podstatou demokracie je však ochrana menšin nikoliv jen v zájmu přežití, nýbrž k tomu, aby se s pomocí příslušných ústavních opor mohly stát hypotetickými většinami. Slabost českých katolíků se však neprojevuje tehdy, když jednají coby hypotetická většina, nýbrž když si zakládají na své menšinové úloze. Údajný odpor k ostatním menšinám a snaha znevážit jejich roli ze strany Církve je kritiky Dukova kázání zdůvodňován snahou vzít jim legitimitu nositelů alternativních pohledů na skutečnost. Církev však žádným podobným menšinovým postojům nehodlá upírat jejich legitimitu, nýbrž odporuje jejich obsahům poté, kdy se dotýkají onoho hodnotového jádra demokratického systému, tedy respektu k lidské důstojnosti. Jedním z projevů takových snah je taktéž snaha prosadit svoje mínění silou při vědomí toho, že většinová společnost takový pohled nepřijímá, a nebo se tvářit jako všeobecně přijímané mínění v situaci, kdy pro podobný soud není k dispozici žádná empirická opora. Podobné tendence nejen, že znamenají disproporci v poměru sil mezi názorovými tábory, ale zatímco pro většinové mínění představují falešnou konkurenci, pro menšinové postoje odlišných obsahů pak reálnou hrozbu. Proto v přímluvných modlitbách zazněla prosba o ochranu před "zhoubou genderových ideologií".
Lenka Zlámalová napsala v Echu v krátkém článku na obhajobu obsahu Dukova kázání, že menšinové elity ztratily schopnost vést a tuto svou indispozici dnes zakrývají skrze diabolizaci většinového mínění coby nedemokratické vůle, která je systému nebezpečná a tudíž by neměla dostat průchod při reálném výkonu moci. Církev o moc neusiluje a její nejvyšší představitel ani žádnou formální mocenskou funkci vykonávat nemůže. Nehodlá však ztratit moc symbolickou, svěřenou mu dějinným významem svého úřadu i ve vztahu k ideji české státnosti, a proto považuje za důležité v duchu této tradice hodnotově obhájit demokracii coby vládu lidí, spojených společně sdíleným osudem, jemuž čelí ztotožněním se s těmito hodnotami. Odtud údajná adorace národních symbolů coby nevyhnutelného aspektu svatováclavských oslav. Národ je skutečně národem, stává-li se společenstvím hodnot, a pokud jím není, je třeba mu to připomenout. Opovrhovat jím znamená opovrhovat těmito hodnotami. Co je tedy výsledkem svatováclavských kontroverzí update 2017? Opovržení hodnotami nebo příležitost si je uvědomit?
Český primas vyvolal diskusi, z níž nevyčnívá svým postavením. Naopak je v ní rovným mezi rovnými. Co by však vyčnívat mělo je jeho hodnotové poselství a jeho aktuální význam.



Autor je politolog

Kam dál