Odlesk živé pochodně před druhým kolem

Úterý v 12:41 | Vladimír Hanáček
zdánlivě zcela nesouměřitelných událostí: první je dnešní 49. výročí sebeupálení Jana Palacha a tím druhým je blížící se druhé kolo letošních přímých prezidentských voleb v příštím týdnu. Zdánlivá nesouměřitelnost spočívá nejen v časovém odstupu téměř půl století, které obě události dělí, nýbrž dokonce v míře metafyzického zakotvení Palachova činu coby aktu existenciálního odporu k amorální všednosti, splývající s profánním časem politiky. Z tohoto hlediska bychom mohli reálný politický provoz dnešních dnů považovat za nezajímavou dílčí epizodu dějinného pohybu českého národa, která v dobách přinášejících pocit jeho skutečného fyzického ohrožení nemohla být prožívána stejně.
Podobná teze je ovšem mylná. I v lednu 1969 šlo o konkrétní rozhodování konkrétních lidí. Těch, kteří drželi ve svých rukou moc nad osudy milionů spoluobčanů a dle toho, jak s ní naložili, jsou dějinami hodnoceni. Občan pak má za všech okolností právo ptát se, jestli jsou jeho postoje a zájmy vyslyšeny a jestli volení zástupci jednají v souladu s jeho vůlí. Pokud se tak neděje, má plné právo na legitimní odpor. V dnešním demokratickém systému jsou legitimním nástrojem takového odporu volby, třeba i ty, co nás za necelých 14 dní opět čekají. Před půlstoletím se občané Československa snažili rozhodnout o vlastním osudu důvěrou a podporou těm, které svobodné volby do jejich mocenských pozic nevynesly, ale kteří byli ochotni svým spoluobčanům dát příslib, že by se v budoucnu konat mohly. Být zvolen je snem každého politika, který vyvozuje svou moc z jiného zdroje, než je vůle cizích vládců nebo vlastní svévole.
Čin Jana Palacha nebyl jen nadčasovým morálním apelem, jak ho dnes správně nahlížíme, ale měl konkrétní dějinný a dokonce i politický zřetel. Palach před svým činem formuloval požadavky, které měly mít v konkrétní situaci jasný a srozumitelný dopad: ukončení cenzury, zákaz šíření kolaborantského okupačního časopisu Zprávy, odchod nejzkompromitovanějších stoupenců okupační moci (Biľaka, Jakeše, Indry, Koldera, Pillera) z nejvyšších mocenských míst. Zkusme tyto požadavky nahlédnout dnešní optikou: pravdivé informace ve sdělovacích prostředcích, zamezení šíření dezinformací v zájmu cizích mocností a odchod těch, kteří jim přisluhují. Opravdu bychom nedokázali podobné cíle reformulovat z dnešní pozice?
Dnes politické představitele můžeme vyzývat k rezignaci, ale na rozdíl od našich předků před 50 lety si je sami volíme ve svobodných volbách. Pokud někdo v nejvyšších politických funkcích hájí zájmy cizí mocnosti, šíří dezinformace o svých oponentech a uráží své spoluobčany, kteří s ním nesouhlasí, potom ho jednoduše nevolme. Pokud je ovšem takový politik zvolen, mnozí nechápou pohnutky svých spoluobčanů, kteří ho zvolili. Velmi často pak zaznívá nářek nad tím, že většina naší společnosti je morálně ztracena, nikdy nebude lepší, je tak nějak od přírody nedisponována dostatkem rozumu a podobné další fantastické konstrukce. Jestliže velká část naších občanů nedůvěřuje představitelům demokratických politických stran a hodlá preferovat populisty se zaručenými recepty nápravy, potom cestou k navrácení jejich důvěry v systém není vytvářet spirálu nedůvěry vůči nim samým.
A proč v této souvislosti hovoříme o Janu Palachovi? Jeho čin nebyl gestem rezignace a odporu vůči společnosti. Naopak! Jan Palach se snažil probudit své spoluobčany z letargie a vyburcovat je k záchraně alespoň toho nejdůležitějšího, co československé společnosti přinesl rok 1968 a co se v dané chvíli zachránit dalo. To taky znamenalo, že svým spoluobčanům důvěřuje, že to nejsou pitomci nebo morální kreatury, ale naopak jsou plně kompetentní rozhodovat o svém osudu jako hrdí občané svobodného a svrchovaného státu. Ve všech pozdějších dějinných situacích, zejména pak o dvacet let později, kdy náš národ dokázal v sobě vzburcovat mravní zápal rozhodovat o vlastním osudu, jsme byli a jsme ozářeni odleskem Palachovy živé pochodně. A jsme i dnes, nejen v tom, abychom se jako zodpovědní občané u volební urny správně rozhodli, ale abychom měli též porozumění pro ty, kteří hodlají volit jinak, že jejich důvody jsou zásadní a jedině tehdy, pokud je pochopíme a nabídneme řešení, pak můžeme něco reálně změnit.
A pokud se někomu volební mobilizace v rozhovorech na ulici, v hospodě či u počítače v mailech a sociálních sítích zdá tváří v tvář vysokému morálnímu nároku Palachova činu jako příliš šedivá, profánní a nezajímavá, pak nechť si vzpomene na jeho slova, která před smrtí pronesl na klinice popálenin a která zůstala zaznamenána na magnetofonovém pásku: "Člověk by měl bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí"…


Autor je politolog
 

Parlamentní systém vlády a Hrad (ne)patřící do holdingu

28. prosince 2017 v 22:57 | Vladimír Hanáček
S blížícími se lednovými prezidentskými volbami jsou jednotliví kandidáti nuceni vyjadřovat se při veřejných debatách, zejména pak v mediálních vystoupeních, ke konkrétním ožehavým politickým otázkám. Zejména pro ty kandidáty, kteří se snaží oslovit co nejširší spektrum voličů, je tato tendence logicky nepříliš komfortní. Tlak na zaujímání jasných politických postojů v konkrétních politických otázkách může buď kandidáta vést k odpovědi, která bude pro spoustu potenciálních voličů méně přijatelná či zcela nepřijatelná, a nebo je s to odhalit, že dotyčný kandidát osobně v dané věci fakticky vůbec nemá jasno. Obojí může být komplikující pro udržení vyššího volebního potenciálu, ale druhá ze zmíněných variant nutně handicapem být nemusí.
V situaci, kdy politické strany tentokrát fakticky rezignovaly na ambici dosadit na Pražský hrad některého ze svých letitých členů a i dva bývalí premiéři a předsedové dvou kdysi nejsilnějších politických stran dnes kandidují bez přímé vazby na ně, zůstává jediným zdrojem informací o konkrétní ideově-politické profilaci konkrétního kandidáta v podstatě jen to, co je ochoten o sobě i o své vizi výkonu prezidentského úřadu v kampani sdělit. Pokud se ovšem některý z kandidátů hodlá profilovat jako ideově-politicky víceméně bezpohlavní, nemyslící si o některých zásadních politických otázkách v zásadě nic, je nesmysl tvrdit, že ho to ve stávající společenské atmosféře a náladách voličů nějak poškodí. Naopak, je zcela namístě se domnívat, že takový kandidát má největší šanci na zvolení, resp. má největší šanci porazit ve druhém kole stávající hlavu státu. Miloš Zeman je z hlediska ochoty zaujímat rezolutní politická stanoviska všechno jiné, jen ne nepopsaný kus papíru…
Navíc vize působení prezidenta, jenž k zásadním politickým tématům, domácím i zahraničním, veřejně nezaujímá žádné stanovisko a do politických procesů obsahově nijak nevstupuje, je přitom bytostně v souladu s ideální vizi působení prezidenta v parlamentním systému vládnutí. V něm je nejvyšší exekutivní moc v zemi koncentrována do rukou vlády rozhodující ve sboru, a opírající se o důvěru většiny v parlamentu či jeho dolní komoře. Role prezidenta pak není přímo vstupovat do každodenních politických zápasů, nýbrž důstojně ztělesňovat nejvyšší státní autoritu a reprezentovat stát navenek (což znamená spoluvytvářet zahraniční a bezpečnostní politiku země v úzké součinnosti s vládou, která však její linii politicky definuje) a v neposlední řadě fungovat i jako svorník a pozitivní mediátor každodenních politických procesů, nezbytně nestranící ani jedné straně konfliktů, přičemž snažící se mezi znesvářenými aktéry vyvolat soulad a dohodu. Podle některých vykladačů "ducha ústavy" je pak role prezidenta též garantujícího stabilitu a řád, tzn. ve zvýšené míře dbajícího na dodržování ústavních pravidel a institucionálních mechanismů, na nichž systém parlamentní demokracie stojí. Právě zde se pak dostáváme nejvíce do sporné polohy toho, kde je hranice úlohy "prezidenta-garanta" a aktivistického prezidenta, vstupujícího do reálných politických střetů jako jedna strana sporu.
Ve zvýšené míře pak můžeme o této otázce přemítat v momentě, kdy příslušná parlamentní většina, resp. jí ustavená vláda začne svoje pravomoci překračovat a začne si usurpovat větší díl moci, než jaký jí z hlediska ústavní dělby moci náleží, resp. začne usilovat o takové změny institucionálního rámce daného politického systému, které by byly s to petrifikovat její mocenské postavení na delší dobu než je z hlediska ústavy přípustné. V českém ústavním kontextu by k takové zvýšené úloze prezidenta a jeho významu došlo v situaci, kdyby takto si počínající vládní reprezentace disponovala většinou v obou komorách parlamentu a hodlala například prosadit účelovou změnu volebních pravidel a nastavení volebních systémů. V tu chvíli může prezident nejen aktivně upozornit na tuto snahu jako nežádoucí, nýbrž taktéž se přímo obrátit na Ústavní soud a návrhem na zrušení příslušných změn. Podobná situace koneckonců v polistopadové české politické historii již jednou nastala, a to za éry tzv. opoziční smlouvy, kdy prezident Václav Havel (společně se paralelním návrhem 33 "protiopozičněsmluvních" senátorů) uspěl s návrhem na zrušení příslušných parametrů nového volebního zákona do Poslanecké sněmovny z pera ČSSD a ODS.
Jedno je však jisté, pokud taková situace nastane, rozhodně se prezident nechová vůči příslušné politické reprezentaci nestranně. Naopak, fakticky se stává opozičním politickým aktérem. Motivací ovšem není politicky stranit opozici, nýbrž upozornit příslušnou vládní reprezentaci na překročení pravidel, na nichž systém stojí, případně učinit kroky k zabránění tomu, aby byla ústavní pravidla účelově překroucena. Suverénem v tomto rozhodování je navíc Ústavní soud, na jehož složení má prezident přímý vliv skrze vlastní nominace kandidátů do této funkce a v situaci, kdy by senátní většina byla vůli prezidenta nakloněna více než vládě a Sněmovně, může být skladba ústavní soudců reálně odrazem vůle politické opozice.
Tento motiv se dá ovšem taktéž zcela obrátit. Je v souladu s ideální vizí role prezidenta v parlamentním systému vládnutí dokonalé názorové splynutí prezidenta s vládou a sněmovní většinou, která podobnou ambicí redefinovat základní principy, na nichž stojí dané ústavní zřízení, přímo oplývá? Plní prezident v parlamentním systému svou roli správně, pokud nejen, že názorově zcela dokonale souzní s míněním premiéra a vůdců příslušné parlamentní většiny, ale ba co víc, počíná si vůči ní natolik servilně, že jeho pozici nelze od vládních pretencí téměř vůbec rozeznat? Samozřejmě, že nikoliv. Prezident "patřící" vládní většině v parlamentu, jehož míra devótnosti vůči ní vede fakticky k vlastnímu koaličnímu zapojení do vládního projektu, samozřejmě na svou roli mediátora a sjednotitele rezignoval možná ještě daleko více, než v případě "garance řádu", splývající s míněním opozice v krizových situacích.
Proč o této skutečnosti hovoříme v těchto modulacích? Jelikož po létech složité symbiózy prezidenta Zemana s koaliční vládou Bohuslava Sobotky, k níž měl prezident vztah asi jako macecha k nevlastním dětem, a (pomineme-li relativně krátké intermezzo prezidentské vlády Jiřího Rusnoka) předchozí faktické několikaměsíční politické kohabitaci Zemana s vládou Petra Nečase, jejíž otevřená kritika pomohla stávajícímu prezidentovi dobýt Pražský hrad v lednu 2013, dnes nastává situace, kdy prezident jmenoval vládu Andreje Babiše bez předběžné existence zřetelné parlamentní většiny k její podpoře, avšak hypoteticky se rýsující na půdorysu stran, které se k Zemanovi jako svému ideovému "souvěrci" dlouhodobě hlásí (SPD a KSČM). Všechny kroky prezidenta mají dle jeho záměrů vést k udržení nejvyšší exekutivní moci v rukou šéfa Agrofertu, a to případně i na úkor parlamentu, pokud by tento nakonec skutečně selhal a příslušné vládě nebyl s to vyslovit důvěru. Nic jiného prezident ve svém "vánočním poselství" nesdělil. Pouze odhalil, že z hlediska pohybu na politické šachovnici jen plní roli, která je mu z hlediska institucionální dělby moci přisouzena, avšak politicky již zcela zanikl v útrobách novopečeného premiéra…
Tato okolnost je zcela zásadní a zároveň tak říkajíc na poslední chvíli proměňující kontext nadcházejícího prezidentského volebního klání. Že prezidentské volby v lednu 2018 budou mít charakter "referenda o Zemanovi" bylo zřejmé nejen od březnového vyhlášení Zemanovy obhajoby, ale v podstatě po celou dobu výkonu jeho pětiletého mandátu. Zatímco v dobách jeho ostrých kolizí s vládou a jejím premiérem však vycházela z ambice Zemana odstranit z Hradu vize působení prezidenta reálně nevstupujícího do politických procesů a nestranícího vládě ani opozici, v posledních týdnech se pod dojmem Zemanovy apoteózy Andreje Babiše začíná objevovat reálná tendence mezi Zemanovými odpůrci vybrat na Hrad prezidenta, který jednoduše "vymění znaménko", přidá se k parlamentní protibabišovské opozici a novému premiérovi lidově řečeno "zvedne mandle". V takovém případě se však nejedná o prezidenta reprezentanta a mediátora, nýbrž výrazného politického aktéra, silově vstupujícího do reálných politických zápasů.
Ne, že by taková vize výkonu prezidentského úřadu nebyla v souladu s (min. polistopadovou) českou politickou tradicí, nicméně v situaci uzavření nominancí a kompletní sestavy Zemanových protikandidátů, z nichž prakticky všichni až na jednoho jsou nejen nestraníci, ale i v očích mnoha občanů tzv. "nepolitici", tedy lidé, jež nikdy významnými volenými politickými funkcemi nedisponovali, je podobná ambice poměrně dost nevypočitatelná ptáme-li se, jak může zamíchat kartami.
K úspěchu Zemanova protikandidáta ve druhém kole je však jasné, že zaujímat pozici "Antizemana" a "Antibabiše" zdaleka nestačí. Na druhou stranu ale vysoké percento voličů bude v prvním kole od toho nejúspěšnějšího adepta něco podobného požadovat. Projít bez úhony mezi Scyllou širokého voličského potenciálu a Charybdis zaujetí skalních antizemanovsky a antibabišovsky naladěných voličůch dostatečně asertivním přístupem k zásadním politickým otázkám, které se v dalších letech budou pojit s vládní politikou, bude pro příslušného kandidáta nanejvýš náročné a vývoj po říjnových sněmovních volbách mu situaci nikterak neulehčil. Za tvůrčí propojení těchto dvou poloh pak nejsou zodpovědní jen příslušní kandidáti, ale v podstatě každý volič, který to po nich požaduje.


Autor je politolog





Přímá volba prezidenta v čase oligarchizace a fragmentace

15. listopadu 2017 v 1:09 | Vladimír Hanáček
V kontextu vývoje posledních tří týdnů se zdá, že ještě že byla v roce 2012 vložena do Ústavy přímá volba prezidenta. I k takovému praktickému závěru může dospět její letitý odpůrce. Pokud by totiž měl po letošních sněmovních volbách volit hlavu státu parlament v tom složení, o kterém Suverén rozhodl, riskovali bychom, že se při příslušném stupni fragmentace a polarizace, jednoduše řečeno situace, kdy některé relevantní aktéry dělí ideologická vzdálenost měřitelná toliko na světelné roky, se ukáže jako nezpůsobilým jakéhokoliv konkrétního prezidenta zvolit. Taková situace nastala v českých dějinách již jednou, a to v někdejším Federálním shromáždění v roce 1992. Tehdejší patová situace jen urychlila rychlou demontáž československé federace. Co bychom však demontovali nyní?...
Buď jak buď, máme volbu přímou a bylo by naivní si myslet, že do jejího průběhu a možná i výsledků povolební sněmovní situace a anabáze s ustavováním nové vlády významným způsobem nepromluví. Je na roky dopředu loženo, že nastávající prezidentská volba bude tak trošku "referendem o Zemanovi". Stávající prezident je pochopitelně horkým favoritem na obhajobu funkce a výběr jeho protikandidátů se dosud odvíjel od toho, kdo je a není schopen Zemana potenciálně ve druhém kole porazit. Je nepochybně sympatickým zjevem, že se dnes zaregistrovaní Zemanovi soupeři dokáží shodnout na tom, že by se v druhém kole vzájemně podpořili proti stávající hlavě státu v případě postupu kohokoliv z nich. Na druhou stranu je ale jasné, že nejen šance na zvolení a schopnost Zemana porazit, je mezi nimi značně rozdílná, ale především pak každý představuje zcela jiné veličiny z hlediska osobnostních dispozic a tedy i pojetí výkonu prezidentského úřadu.
Výběr mezi těmito kandidáty je tak odrazem osobních aspirací jednotlivých osobností, které do prezidentského klání vstupují, ale taktéž vzorců české politické kultury z hlediska pojetí výkonu prezidentského úřadu. A když se k tomu přidá polarizovaná a fragmentovaná Sněmovna a vláda bez důvěry kvůli absenci většinové podpory, kterážto situace za všech okolností bezprecedentně posiluje význam role a vliv hlavy státu, máme zaděláno na mimořádně horkou politickou bitvu. Je pak ironií situace, že dosud se zdál tento nevyhnutelně politický souboj dominantně nesen v režii nepolitiků, kteří se s tím jediným politikem popasují o to, zda prezident má konat a nebo prostě a jednoduše konat nemá.
Celá situace se ale diametrálním způsobem změnila poté, co do prezidentské arény vstoupil protřelý politický gladiátor. Expremiér Mirek Topolánek sice nijak nenarušil schéma prezidentského výběru, v němž protentokrát zcela absentují členové všech parlamentních stran, avšak svou minulostí, ideovým zakotvením, ale i politickým stylem zcela přepsal souřadnice toho, jak a proč by měl v danou situace vypadat souboj o Pražský hrad. Mnozí jeho prezidentský výstřel z Aurory komentují jako příchod skutečné politické osobnosti, schopné konkurovat Zemanovi tím, že svým boucharonským a "lidovým" stylem vystupování zemitého Valacha si získá mnohé dosud zemanovské voliče z "venkovské hospody", zatímco svým hodnotovým zakotvením i politickým odkazem svých premiérských let dokáže vzbudit sympatie i u voličů, kteří by přivítali, kdyby se na Hrad vrátil někdo, kdo má minimálně v hlavě dobře srovnáno, do jakého geopolitického perimetru naše země patří a proč.
Podobná úvaha ale nebere v potaz jednu podstatnou věc. K tomu, aby Topolánek vyhrál, musí ve druhém kole získat podporu nikoliv "venkovské hospody" (žádná taková voličská množina ani reálně neexistuje), nýbrž voličů, kteří si ho dokáží vyhodnotit jako "menší zlo" oproti Zemanovi. Topolánek moc dobře ví, že servilita současného prezidenta nastupujícímu premiérovi a majiteli ANO a Agrofertu Andreji Babišovi je trnem v oku spoustě lidí, kteří proti Zemanovi jinak nic zvlášť nemají. Na druhou stranu ale bude potřebovat i hlasy těch, kteří by Zemana nikdy nevolili, ale s volbou hnutí ANO problém nemají. Oslovit "šedou zónu" mezi zemanovským a antizemanovským táborem není nic jednoduchého ani pro politicky nepolíbené "odborníky", natožpak pro vrcholného politika, který vždy budil a budí rozporuplné reakce a kromě nadšeně pozitivních i negativní emoce. A ještě navíc je budí proto, že prezidentskou kandidaturu vnímá jako příležitost zabránit tomu, aby se nastávající premiér stal v naší zemi samoděržavným carem.
Úvaha by pak logicky směřovala k závěru, že volbou Topolánka v kole prvním fakticky volíme Zemana v kole druhém, poněvadž expremiér a expředseda ODS v něm není s to stávajícího prezidenta porazit. K podobnému závěru nám chybí empirické důkazy a můžeme se tak toliko domnívat. Podstatné je, že fakticky se podobná povaha týká toho, jaká je, resp. by měla být role hlavy státu v rámci řešení patové situace po sněmovních volbách. Chceme na Hradě ústředního spojence nastávajícího premiéra, který ho udrží v nejvyšší exekutivní funkci i za cenu pohybu mimo literu i ducha Ústavy? To je možná závažnější otázka, než jestli chceme na Hradě nemohoucího starce a stoupence ruských a čínských geopolitických zájmů. Nebo naopak chceme někoho, kdo dokáže mocenským choutkám vlivného oligarchy z pozice hlavy státu učinit přítrž, a to ne primárně díky svým (reálně značně omezeným) pravomocem, ale díky bezprecedentnímu vlivu na veřejné mínění, kterým nositel této nejvyšší ústavní funkce v ČR tradičně disponuje? Druhá potencialita se pro každého voliče, který formování potenciální "alternativní" většiny v Poslanecké sněmovně všech sebedeklarativně antisystémových stran sleduje s bázní a obavami, musí nutně jevit jako přijatelnější.
Problém ovšem nastává, položíme-li si otázku, zda je mocenské vyvažování vlády s většinou ve Sněmovně aktivistickou hlavou státu skutečně tím, co odpovídá logice ústavního textu. Pokud by taková většina a taková vláda se silným premiérem v ČR skutečně existovala, pak není zcela proti smyslu ústavního kompozita horizontály dělby moci, aby takový silný prezident vládu vyvažoval. Podstatné ale je, že taková vláda s podobně silnou parlamentní většinou v ČR a není a zřejmě jen tak nebude. A i kdyby vznikla skutečně na obávaném půdorysu ANO, SPD a KSČM, koho by pak silný prezident vlastně vyvažoval více? Babiše? Okamuru? Nebo Filipa? A podobnou otázkou je, pokud taková většina ve Sněmovně vůbec nevznikne a žádná taková vláda s důvěrou nebude ve funkci přítomna, zda naopak pretence silného prezidenta fakticky neznamená bezprecedentní posílení pozice hlavy státu a tedy faktický posun politického režimu směrem k semiprezidencialismu. Nemusíme vůbec chodit daleko. Taková situace v ČR nastala v létě 2013, což zase není tak dávno. I tento příklad samozřejmě mluví jednoznačně proti znovuzvolení stávajícího prezidenta, ale varianta Topolánek z tohoto pohledu též nevychází nikterak dobře.
Ještě horší je to pak, zamyslíme-li se, proč někteří tak vehementně: od vedoucího představitelů až po řadové členy ODS, od militantních neoliberálních žurnalistů šafrovského ražení, oscilujících dnes mezi odkazem Václava Havla a politickým dědictvím ostravského chachara, až po některé "obránce" země před islamizací jsou tolik nadšeni z vyhlášení Topolánkovy kandidatury. Patrné je jedno. Vrchol jeho éry nastal již před téměř 10 lety, ve zcela jiném společenském klimatu, politických poměrech i mezinárodním kontextu. Topolánkovi nelze upřít, že tehdejší kontext velmi výrazně spoluvytvářel. Zároveň ale též platí i to, že z tohoto kontextu a tehdejších poměrů vedla přímá cesta k nástupu populistů a oligarchů do vedoucích politických míst. Strůjci tehdejších pořádků v čele s Topolánkem si podobnou úvahu nikdy nepřiznají a budou se ke svému dílu hlásit natolik autenticky, že v masách pamětníků logicky vyvolají nostalgii po starých zašlých časech, kdy česká politika nebyla fragmentovaná mezi tolik alternativ, kolik postaviček z extrému do extrému si v ní lze jen představit, nýbrž byla zúžená toliko na dva zápasníky sumo, jejichž přetahování se vytvářelo každodenní kolorit politických mravů i stavů. Legitimní otázkou však je nejen, jestli lze tento kontext vůbec nějak aktualizovat, ale především, proč by se tak mělo dít právě z Hradu?
V posledních letech jsme svědky toho, že prezident republiky rozděluje společnost nejen v hodnocení své osobnosti a konkrétních počinů, ale už jenom toho, za kým stojí a kdo stojí za ním. A kdyby tyto vlivy neměly přesah do stranické parlamentní a vládní politiky, tak bychom ještě mohli být spokojeni s tím, že naše mravní disfunkčnost prezidentského úřadu neuvrhuje do disfunkčnosti politické, hrozící ztrátou těch největších výdobytků polistopadového vývoje.
Mirek Topolánek se tváří jako spolutvůrce "předbabišovského" statu quo a svým protibabišovským prezidentským tažením chce těm, kteří vzpomínají se slzou v oku na "předbabišovskou" éru, dopřát blažený pocit, že jsou zase na koni. Prezidenta ale nevolí jiná většina než ta, která navolila do Poslanecké sněmovny 115 poslanců stran, které jsou shledávány min. relačně antisystémovými. A i tato většina si uvědomuje, že politická neutralizace Pražského hradu je nakonec daleko lepší scénář, než si tam vystřelit nabuzeného politického oponenta.
Nepřispívá tak Mirek Topolánek svou kandidaturou fakticky ke znovuzvolení Miloše Zemana a tedy i bezproblémovému vztahu mezi prezidentem a novým premiérem? Kandidaturou nikoliv. Přispěli by k tomu ti, kteří by mu právě s vírou v jeho posvátné antibabišovské tažení odevzdali masivně v prvním kole svůj hlas. Návrat před éru populistických oligarchů totiž není možný s fragmentarizovanou Sněmovnou a Babišem v Kramářově vile. Ten musí začínat tam, kde byl před dávnými lety zaset, tj. uvnitř tradičních zavedených stran.A kdo ho tam tehdy zasel, třeba i jistý Mirek Topolánek, min. tím, že nevěděl, kde a na koho by měl jako držitel nejvyšší funkce včas uděřit. Je krásné, že Topolánek vyhrál volby v roce 2006 se svou stranou se ziskem, kterého nikdy nikdo předtím ani potom (nepočítáme-li specifický případ "referenda o režimu" a vítězství OF v roce 1990 i druhého kola přímé volby prezidenta) na české politické scéně nedosáhl. Politická osobnost zapsaná do dějin se však vyznačuje tím, že podobný úspěch dokáže zopakovat. Topolánek si musel dát téměř osmiletý půst od velké politiky, aby se pokusil o podobné volební repete. A vybral si přitom k tomu volební arénu tu nejméně vhodnou.

Autor je politolog


 


Státnická odpovědnost vítězů v čase oligarchizace a fragmentace

29. října 2017 v 0:48 | Vladimír Hanáček
Týden od sněmovních voleb uplynul a rýsuje se první zřetelný výsledek povolebních interakcí politických aktérů v podobě prvních ústupků vítěze. Andrej Babiš ještě začátkem týdne sveřepě držel ambici vytvořit koaliční vládu s některou se systémových stran. Ty však všechny postupně oznámily, že do koalice s politickou divizí Agrofertu vstoupit nechtějí. Babišovi se tak vrací jeho styl vedení předvolební kampaně i obsah volebních apelů, založený na protestním vymezení vůči tradičnímu establishmentu, kterým jsou vlastně všichni ostatní kromě něj samého a "hnutí", které vlastní. Vítěz voleb tak zažívá katarzi v podobě nemožnosti "na první dobrou" přijít s průchozím návrhem budoucího koaličního uspořádání. A to navíc v situaci, kdy kromě jedné varianty spolupráce dvou nejsilnějších stran neexistuje v Poslanecké sněmovně jiná varianta vládní většiny, než tříčlenná koalice.
Andrej Babiš se v prvním sledu pokoušel o koalici se dvěma stranami, které jsou v Poslanecké sněmovně samostatně nováčky a taktéž představují alternativní subjekty vůči tradičním zavedeným stranám: Piráty a STAN. Takový výběr je sice pochopitelný s ohledem na uvedenou charakteristiku, ale z pohledu logiky volebního úspěchu je navýsost sporný a především postrádá jasné ideové zdůvodnění. Rozparcelovat si jednotlivé rezorty, resp. témata vládní politiky podle "sektorového" zaměření příslušných stran je postup ještě více pofidérní, než když tvoří koalici vzájemně ideově výrazněji vzdálené subjekty. Druhá Babišem preferovaná varianta je dvoučlenná koalice s ODS: Babiš si dobře uvědomuje, že vzhledem nejen k budoucím potřebám rozpočtové politiky státu, ale taktéž s ohledem na ideové zdůvodnění bezprostředního uspokojování vlastních podnikatelských zájmů ze strany státní moci by pro Babiše bylo výhodné opřít vládní politiku o ideologické postuláty Nové pravice a ODS se z tohoto hlediska jeví jako nejvhodnější partner pro takovou snahu. Navíc Babiš dobře ví, že realizovat program jiných stran v koalici a vydávat ho za svůj vládní úspěch je min. po uplynulém volebním období cesta, jak svého koaličního partnera výrazně voličsky vykostit. ODS v čele s Petrem Fialovou však ze stejných důvodů koalici s Babišovým hnutím jednoznačně odmítá.
Po týdnu od voleb tak v reálu na politické scéně vidíme úkaz, který bychom i před týdnem byli zřejmě s to vyvodit čistě z aritmetických výstupů letošních sněmovních voleb, tj. že Andrej Babiš je sice bezprecedentně nejsilnějším hráčem na české politické scéně, ale taktéž vítězem, který "vyhrál málo", protože v situaci absence jednobarevné většiny hnutí ANO potřebuje koaliční partnery. A pro ostatní je evidentně takovým démonem, že s ním do koalice v žádném případě nepůjdou. Nezbývá tedy než jednat o jiných variantách, a tedy připustit možnost vzniku jednobarevné menšinové vlády hnutí ANO v čele s Babišem, jejíž vznik však někdo musí min. umožnit. A to musí být někdo z těch, kdo se počítají do řad deklarované opozice, a nebo dvě strany nahlížené jako antisystémové, tedy SPD a KSČM.
Můžeme konstatovat, že český stranický systém navzdory radikální proměně konfigurace aktéru v jedné charakteristice nezklamává, a to je relevantní bipolární konfigurace, nově charakterizovaná přítomností hnutí ANO na jedné, a sebedeklarované systémové opozice na straně druhé. Systémová opozice (mezi kterou pro tuto potřebu řadíme i Piráty) v Poslanecké sněmovně disponuje 85 mandáty. Zároveň se však dělí z pohledu výsledků sněmovních voleb na vítěze a poražené. Vítězi jsou ODS a Piráti, jednak s ohledem na relační posun, kdy se z pozice malé strany, resp. mimosněmovní strany dostali na stupně vítězů, a taktéž s ohledem na sílu reálně prosazovat svou politiku co do počtu poslaneckých křesel. Poraženými jsou strany dosavadní vládní koalice, tzn. ČSSD a KDU-ČSL, dále pak TOP 09, propadnuvší se na méně než polovinu voličské podpory z roku 2013 a konečně i STAN, který se sice do Sněmovny poprvé sám úspěšně probojoval, ale tak říkajíc "s odřenýma ušima" a hlavně v situaci, kdy tři ze šesti jejich nově zvolených poslanců zasedali v poslaneckých lavicích již v minulém volebním období (a dva dokonce už od roku 2010) coby poslanci za TOP 09.
Je navýsost zřejmé, že pokud by některá z těchto stran měla nést vrchovatou přímou odpovědnost za to, jaká a zda vůbec vznikne brzy v ČR v novém uspořádání vláda, pak to rozhodně nejsou poražení, nýbrž vítězové. ODS i Piráti se oprávněně obávají, aby je vládnutí spolu s hnutím ANO nakonec buď vnějškově nedeklasovalo, nebo vnitřně nerozložilo. Zejména v druhém jmenovaném případě je obava z takové varianty při zatímní nekompaktnosti nově zvoleného poslaneckého klubu navýsost oprávněná. Pokud by však ODS a Piráti odmítli jakkoliv participovat na řešení budoucího uspořádání vládní spolupráce s hnutím ANO v podobě, která jim umožní se vyvarovat výše naznačeným dopadům, ale na druhé straně převzít státnickou odpovědnost za osudy země, riskují dva možné alternativní scénáře, které by svými následky byly snad horší, než budoucí volební dopady jejich vládní avantury s Andrejem Babišem.
Tím prvním scénářem je, že Andrej Babiš v nouzové situaci skutečně zvolí variantu vlády sestavené na půdorysu sněmovní většiny, tvořené ANO, SPD a KSČM, přičemž dvěma posledně jmenovaným stranám tak jako tak bude muset vyjít programově vstříc. Andrej Babiš takovou variantu zřetelně nepreferuje. Jednak si při všem svém protestním negativismu vůči statu quo moc dobře uvědomuje, že žijeme v zemi bezpečné a přiměřeně prosperující a ví, že nemůže přizvat k moci aktéry, kteří svou politikou dosáhnou do několika let pravého opaku. Sám dobrou a pozitivní image sebe sama u západních partnerů potřebuje, už s ohledem na svůj dotační byznys, a nemůže o ní jednoduše přijít jen proto, že opřel svou vládu o antisystémové síly. A zadruhé též dobře zná osobnosti, které tyto strany vedou a dostojí svému předsevzetí, že byznys dělá pouze s těmi, kteří jsou ochotni se mu pokořit. Přesto však Babiš může při vší své zmíněné slabosti touto variantou účinně vydírat potenciální partnery z řad systémových stran. "Pokud nepřistoupíte na mé požadavky, utvořím koalici, která na polistopadovém vývoji této země nenechá kámen na kameni", to je snad ta nejhorší, avšak též poměrově zřetelně realizovatelná výhrůžka, kterou Babiš může svým partnerům adresovat.
Druhým scénářem je pak jednoduchá rovnice, která se potvrdila již jednou za posledních pět let, a to v létě roku 2013: čím slabší, fragmentovanější a hlavně neakceschopná je Sněmovna a tedy i od ní potenciálně odvislá vláda, tím silnější je prezident republiky ve svých úmyslech oktrojovat vládní sestavu ze své moci, posílen ústavní úpravou třech pokusů, v nichž se s prezidentem počítá v prvních dvou za sebou, avšak bez jasného časového určení. Čím déle a neprůchodněji se tak bude jevit vyjednávání politických stran zastoupených v Poslanecké sněmovně o novém vládním kabinetu, tím dříve může prezident Zeman jmenovat buď menšinovou vládu Andreje Babiše, která nezíská důvěru, a poté jí nechat vládnout libovolně dlouho v demisi na základě nepřistoupení k druhému pokusu, a nebo rovnou jmenovat vlastní na politických stranách zcela nezávislou "vládu odborníků", kterou by ponechal u moci po vzoru vlády Rusnokovy opět libovolně dlouho na stejném principu.
Oba tyto scénáře jsou doslova odstrašujícím příkladem toho, co by povolební vývoj v ČR mohl v následujících měsících přinést. V prvním případě hrozí stejně tak zásadní obrat české zahraniční politiky směrem na východ a rozchod s její dominantní polistopadovou euroatlantickou linií, jako institucionální demontáž stávajícího politického systému skrze zavádění prvků přímé demokracie. Jedinou výhodou je, že zmíněné strany pro toto nemají nejen většinu v Senátu, ale ani ústavní většinu v Poslanecké sněmovně. V druhém scénáři pak posílení role prezidenta činí z nadcházejícího lednového souboje o Hrad fakticky druhé a třetí kolo říjnových sněmovních voleb, neboť v nich půjde fakticky o to, kdo a jak bude v naší zemi příští roky vládnout. Buď jak buď, samo takové zjištění je tristní obraz české politické reality.
A přitom se tomuto scénáři dá jistým způsobem předejít, a tak zabránit nejen nejhorším důsledkům, jaké Babišův bezskrupulózní mocenský apetit může přinést, ale taktéž šéfa Agrofertu tak říkajíc nachytat na švestkách, tj. využít jeho slabiny, charakterizované nedostatečnou schopností politicky taktizovat i upřednostňováním parciálních podnikatelských zájmů nad politickým benefitem. Andrej Babiš skutečně nepotřebuje ani vládnout s antisystémovými silami, ani posílit prezidenta. Co potřebuje je dosáhnout existence vlastní vlády, která uspokojí jeho zájmy, nevyvolá pochybnosti o vnitropolitickém vývoji v ČR na západ od našich hranic a především nebude znamenat perspektivně Babišův politický pád.
Není to však jen Babiš, kdo o budoucnosti české politiky v podobných konturách uvažuje. I v obou zmíněných vítězných systémových stranách se evidentně vedou debaty tímto směrem a první vlašťovky jsou již na cestě: ODS sice trvá na svém odchodu do opozice, ale taktéž začíná nárokovat pro svého předsedu Petra Fialu post předsedy Poslanecké sněmovny. Piráti zase začínají hovořit o potřebě silného zastoupení v parlamentních výborech a k lichotkám ANO, že by měli své experty vyslat na ministerstva k řízení úseků IT a digitalizace se nestaví zcela odmítavě. Unisono s ochotou hnutí ANO vytvářet menšinovou jednobarevnou vládu tak může znít požadavek ODS a Pirátů stát se lídry demokratické opozice v Poslanecké sněmovně, držet Babiše mocensky pod krkem nezbytností dojednávat podporu vládním návrhům v parlamentě ad hoc a přitom si nezašpinit ruce přímou vládní účastí s Babišem.
Dosáhnout tohoto cíle lze jednoduše. Stačí, když se tři nejsilnější strany po volbách dohodnou, že ODS a Piráti umožní vyslovení důvěry menšinové jednobarevné vládě ANO výměnou za post předsedy Sněmovny a odpovídající kontrolní funkce Parlamentu vůči vládě tím, že při hlasování odejdou ze sálu. V takovém případě pak hnutí ANO disponuje 78 hlasy svých poslanců, což je přesně o tři víc, než disponuje zbytek opozice v podobě SPD, KSČM, ČSSD, KDU-ČSL, TOP 09 a STAN. Nezapomínejme, že k vyslovení důvěry vládě stačí nadpoloviční většina přítomných poslanců. ODS a Piráti by následně mohli stát v opozici včetně vyvolání hlasování o nedůvěře vládě poté, co by je Babišův kabinet systematicky obcházel hlasováním pro své návrhy např. s SPD a KSČM.
Jistě by takový scénář nebyl pro politickou budoucnost naší země optimální, ale znamenal by taky zároveň tu nejlepší ze všech hrozných variant, které výsledek letošních sněmovních voleb poskytuje. Pakliže je někdo (relačním) vítězem voleb, musí nést státnickou odpovědnost. A pokud jí nepřijme, možná to do budoucna zachrání jeho preference, ale zároveň vynese do vládních funkcí otevřené nepřátele systému liberální demokracie, založeném na parlamentní formě vlády. Poražení to za vítěze udělat nemůžou…
A jak pravil filmový klasik: Když je někdo jediný, kdo to může udělat, tak musí!


Autor je politolog

Pirátská invaze jako nová multipolarita

16. října 2017 v 0:37 | Vladimír Hanáček
Navzdory všem zásadním proměnám formátu českého stranického systému po posledních sněmovních volbách před 4 lety a prohlubování těchto tendencí, které odhalily následné volby druhého řádu, se zdála být ještě cca před půldruhým měsícem stávající konstelace celkem jasně daná: hraje se o to, který z pomyslných bloků stran bude mít většinu v Poslanecké sněmovně, zda spojení protestního hnutí ANO Andreje Babiše s otevřeně antisystémovými aktéry v podobě KSČM a SPD či tradiční systémové strany, tedy blok ČSSD, ODS, KDU-ČSL, TOP 09. Zásadní je, že nejde ani tak o to, že by se na tomto půdorysu následně rýsovala reálná sněmovní většina k ustavení vlády, nýbrž jedná se o čistě poziční konfiguraci, poskytující jednotlivým aktérům slušný vyděračský potenciál směrem k vyjednávání o budoucí podobě koaličního vládnutí. Jednoduše řečeno: pokud by nastala první varianta, budou potenciální koaliční partneři hnutí ANO z řad tradičních stran ve výrazné nevýhodě směrem k prosazení svých požadavků na budoucí podobu vládního kabinetu. Kromě očekávané "bitvy o vnitro" se dá v tomto směru počítat i se soubojem o obsazení postu premiéra, přesněji řečeno, zda se premiérem bude moci stát policejně obviněný předseda ANO Andrej Babiš či v zájmu "čistoty" řešení to bude muset být někdo jiný z řad hnutí. Pokud bude mít Babiš (a potažmo i prezident Zeman, který premiéra jmenuje) v záloze variantu možné vlády opírající se o prvně jmenovanou většinu, bude velmi těžké pro potenciální partnery zabránit takovému řešení, které ANO a Babiše v tomto směru výrazně zvýhodní. Při opačné konstelaci by pak naopak mohly stejnou variantou "vyhrožovat" tradiční strany.
Jakkoliv je tento scénář čistě hypotetický, neznamená, že jedna z těchto variant nakonec opravdu nenastane. Scénář číslo jedna by znamenal zásadní obrat v povaze českého politického režimu, resp. revizi některých jeho zásadních aspektů, vytvářených skrze vládní politiku, zejména pak dosavadní víceméně všeobecný konsensus všech dosavadních stran zastoupených ve vládě za poslední čtvrtstoletí na zásadních prioritách české zahraniční a bezpečnostní politiky. Pokud vznikne nějaká varianta koalice hnutí ANO s tradičními stranami, o zásadním obratu by se mluvit nedalo.
Situaci však významně komplikují poslední zveřejněné volební modely na přelomu září a října. Ty totiž přisuzují zisk sněmovních křesel hned osmi politickým stranám a jeden dokonce věštil jejich opuštění jedné dosud relevantní straně, konkrétně TOP 09. Naopak většina z nich se nyní shoduje, že parlamentní křesla získají nově Piráti. Buďme se jisti, že v případě, že volební modely přisuzují několik týdnů před volbami zisk nad 5% hlasů, že tento zisk tato strana skutečně získá. Psychologický efekt totiž působí v její prospěch.
Přítomnost Pirátů na parlamentní scéně však taky zároveň znamená poměrně zásadní překreslení původně naznačené duální konstelace. Ne, že by zejména prvně jmenovaná varianta nakonec nebyla možná (koneckonců některé poslední průzkumy dokonce věštily i samostatnou většinu ANO s KSČM…), avšak přítomnost Pirátů zároveň znamená, že druhá varianta se stává značně nepravděpodobnou, respektive pravděpodobnější zůstává pouze tehdy, pakliže do výčtu stran zařadíme Piráty samotné. To je však s ohledem na jejich základní vnitřní charakteristiky více než problematické.
Piráti zcela nepochybně představují nepopsaný list papíru a z tohoto důvodu dosud nepoznaný a tedy i nevyzpytatelný živel na české politické scéně. Jejích ústřední mobilizační potenciál vyvěrá, kromě schopnosti vzbuzovat obecný dojem "novosti", zcela jednoznačně z protestního zacílení, zaměřeného proti stávajícímu politickému establishmentu jako celku. V Pirátech tak trochu konečně našla jednotící platformu dlouhodobě bezprizorní voličská množina, neochotná volit tradiční zavedené strany, ale z řady důvodů ani Babišovo hnutí (a antisystémové síly pro ní nejsou vůbec alternativou). Piráti slibují zásadně nový politický styl i zcela novou tematizaci politické rozpravy uzpůsobenou digitálnímu věku. V jejich představách se snoubí zajímavé podněty a relevantní připomínky s nejrůznějšími naivními až fantasmagorickými vizemi a v neposlední řadě je do jejich výkladu světa tradičně vkládán i tautologický prvek nejrůznějších polopravd, které sice neodpovídají realitě, ale jsou velmi dobře uchopitelné v ústředním narativu zápasu proti zkostnatělé dosavadní elitě, která je nejen zkorumpovaná a zlotřilá, ale hlavně nedokáže základní funkce státu adaptovat na podmínky digitální revoluce. Zásadní hodnotové východisko Pirátů je shledáváno v adoraci svobody v kyberprostoru, která je následně interpetována jako povšechný a zaručený kultivátor veřejného prostoru a snad i liberální demokracie v jejích selhávajících funkcích.
V kontextu současné situace se však mobilizační potenciál Pirátů pojí právě s otázkou úlohy státu v oblasti regulace života jednotlivců. Piráti hájí negativní pojetí lidské svobody, tj. především absenci omezení a zásahů ze strany veřejné moci, a to v aktuálním kontextu nemůže být nepochopeno jako ofenzíva proti zbytnělé byrokracii a státně-dirigistickým zásahům do života občanů, které se dle mnohých v posledních letech vlády Bohuslava Sobotky masivně rozšířily. Že jsou pirátské výklady alternativního uspořádání této oblasti více než vágní a především pak nezavdávají k pocitu přemrštěné kompetentnosti jejich představitelů takového stavu dosáhnout pak překvapivě nikoho příliš nevzrušuje. Když volíme ne pro někoho, ale proti někomu, pak si příjemce takového hlasu může dovolit ve své nabídce nebýt příliš konkrétní.
Proti komu jsou však ve skutečnosti pirátská protiopatření namířena? Piráti vždy deklarovali, že nehodlají spolupracovat s komunisty (přestože v některých výrocích některých jejich kandidátů, zejména pak v otázkách bezpečnosti státu, by si s nimi možná i mohli rozumět), avšak také odmítali spolupráci s tradičními kdysi největšími stranami v zemi, tedy s ČSSD a ODS. Při takovém postoji však příliš dalších variant spolupráce s dalšími subjekty už moc nezbývá. Piráti sice jsou si vědomi faktu, že sbírají do velké míry i hlasy voličů, pro které je Andrej Babiš již dávno zkompromitovaný zástupce establishmentu, ale vůči koalici s hnutím ANO se nikdy veřejně nevymezili. A na výroky samotného Babiše, že by si koaliční spolupráci s Piráty dokázal představit a rovnou by jim dokonce předal i celý úsek IT v oblasti státní správy, aby ho "dali do kupy" pak nijak nereagovali. Znamená to, že Piráti vstoupí do koalice s ANO pouze za podmínky dvoučlenné většiny (která však příliš reálná není)? Nebo jsou ochotni připustit koalici i s někým dalším, včetně antisystémových stran? Taková varianta je v kontextu předchozích vyjádření představitelů pirátského vedení více než nepravděpodobná. Jednu věc Pirátům upřít nelze, a tou je alespoň deklarovaná obava z nástupu radikálně populistických a především nacionalistických subjektů. Naopak jejich pozice se zakládá na podpoře svobodné, otevřené společnosti a institucionálního uspořádání, které podobné vizi vyhovuje. Při dominantním zakotvení v mladém, velkoměstském elektorátů jim ani jiná možnost nezbývá.
Úvahy na tato témata sice logicky zůstávají spíše na úrovni spekulací, avšak zároveň vyjadřují zásadní otázky, které je týden před důležitými volbami, ovlivňujícími budoucnost naší společnosti možná na celá desetiletí dopředu, zcela legitimní si klást a především pak na ně vyžadovat předběžné odpovědi. Přítomnost Pirátů na politické scéně jinak zůstává jednou velkou neznámou a je třeba se tázat, zda jejich invaze nepřinese spíše znejasnění a znesnadnění hledání schůdného a zároveň odpovědného řešení vládního uspořádání po volbách. Potom je ovšem nasnadě i otázka, zda je odpovědné jim z tohoto hlediska odevzdat hlas.
V kontextu prvotního výkladu stranicko-systémové konfigurace tak s jistým zjednodušením můžeme tvrdit, že vedle bloku protestních stran a bloku stran tradičních se nám ve stávající konstelaci objevuje třetí aktér v podobě zcela nevyzpytatelných Pirátů, kteří pokud se mezi oba bloky vklíní tak, že ani jeden z nich nezíská vlastní většinu, stanou se zásadním, a bezprecedentně politicky silným, zcela novým stranickým aktérem v pozici "jazýčku na vahách". Jsou Piráti ve svém věku, při svých zkušenostech, ale především pak při lakoničnosti přístupu k formulaci zásadních programových cílů tak velké odpovědnosti za osud této země a jejích občanů vůbec schopni dostát?...

Autor je politolog





Primas inter pares aneb staroboleslavský spor 2017

6. října 2017 v 23:08 | Vladimír Hanáček
Bývá už evergreenem nejen v české Církvi, ale na celé veřejné scéně v ČR, že po Národní svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi následuje horečná debata, balancující na hraně hysterie, o obsahu i formě toho, co při mši na Mariánském náměstí zaznělo. Před šesti lety vyvolal bouřlivé reakce závěrečný proslov tehdejšího prezidenta Václava Klause, který se v něm ostentativně přihlásil ke svému "politickému zestárnutí", kdy se z průkopníka české transformace, který v 90. letech "léčil" údajně kolektivistickými ideologiemi nemocnou českou společnost volnomyšlenkářskými doktrínami libertariánské Nové pravice z anglosaského prostředí (a Církev měl za něco jako spolek zahrádkářů), stal na prahu sokratovského věku zapálený obhájce konzervativního pohledu na společnost a role tradičních institucí, jakou je vedle Církve i rodina. Protesty a petiční akce, organizované především na některých pražských farnostech, však tehdy primárně nepolemizovaly s Klausem a jeho postoji, nýbrž "povzbuzovaly" českého primase, arcibiskupa pražského (tehdy ještě nebyl kardinálem) Dominika Duku k tomu, aby "státnickým projevům" v rámci liturgie prostor nedával. Argumenty arcibiskupského paláce, proč k tomuto kroku došlo a v jakém kontextu je podobný počin zasazen, zůstaly zcela oslyšeny a pražský arcibiskup se stal v tu chvíli ústředním protagonistou konzervativního odporu k postmoderním filozoficko-politickým koncepcím, z čehož se v očích těchto kruhů "nevyvinil" ani tím, že o půl roku později naslouchal jeho slovům doslova celý národ, když kázal na zádušní mši v rámci státního pohřbu Václava Havla.
V Dukově pojetí bylo smyslem poskytnout prostor k projevu hlavy státu úsilí o kooperativní a vzájemně se doplňující vztah státní moci a vedoucích představitelů Církve, čehož nejdůležitějším symbolem je právě státní svátek 28. září, církevní svátek sv. Václava coby Den české státnosti. O takto zvýrazněný význam tohoto svátku se zasadil Dukův předchůdce, zesnulý kardinál Miloslav Vlk, za jehož působení novodobá tradice Národních svatováclavských poutí vznikla a zároveň se stala koloritem uznaného státního svátku. K přímé konfrontaci světa politiky a státní moci s církevní slavností tak dříve či později muselo dojít a je celkem pochopitelné, že i došlo.
Složitou teoretickou i praktickou otázku, kde je hranice mezi kooperativním vztahem státu a Církve a rektálním alpinismem církevních hodnostářů vůči držitelům politické moci, stejně jako mezi zdravým, v tradici starozákonního proroka Nathana kráčejícím a mnoha případy mravního vzdorů kněží vůči zvůli mocných vládců inspirovaným nastavováním zrcadla "svlečeným králům" ze strany nástupců apoštolů a prvoplánovou démonizací veřejné moci v duchu chiliastické vize konečného vypořádání se Pravdy Boží se lží pozemskou, nyní radši pomiňme. Zůstaňme pouze u konstatování, že tradice staroboleslavských "státnických projevů" doznala postupně zásadních změn a její hlavní protagonista, sídelní biskup domovské diecéze, si letos odpustil předávání slova voleným zástupcům lidu a "státnického projevu" se ujal sám. Je příznačné, že hlasy kritiky, která se následně v české mediální krajině rozjela, se z velké části dotýká právě pochybnosti nad tím, zda si toto vůbec mohl dovolit.
Svatováclavská idea české státnosti, jak jí podává tzv. Kristiánova legenda, je základem nejen vztahu světské a duchovní moci v naší zemi, ale též role církevních autorit při jejím zpřítomnění a ochraně. První biskup "české krve", zemský patron svatý Vojtěch stál v 10. století za jejím zrodem. Jeho nástupci jí po staletí střežili s vědomím, že archetyp sv. Václava coby "Věčného knížete Čechů" je nejen pilířem duchovních základů, na nichž je český stát zbudován, nejen účinným nástrojem zdánlivě neomezené moci jejích dočasných pozemských vládců, ale též ve svatovojtěšské linii původcem autority, kterou disponují držitelé stolce svatého Vojtěcha. Kdo jiný by tedy měl na význam této ideje pro každodenní život a jeho výzvy explicitně upozorňovat právě o svátku sv. Václava, než nástupce sv. Vojtěcha?
V sekulárním státě pak slova nejvyššího představitele Církve v Českých zemích coby nejvyšší duchovní autority v duchu svatováclavské tradice jsou zasazena do kontextu plurality společenských institucí i názorových segmentů. Na tom apriori není nic zvláštního. Zvláštní ovšem je, jestliže jsou "dekonstruována" jako výraz skrytých ideologických či mocenských ambicí či minimálně interpretována jako ideologická obhajoba partikulárních zájmů Církve coby veřejně působící instituce. Autoři podobných soudů se nepřímo přiznávají k tomu, že nejsou s to oddělit institucionální zájem od normativních sdělení představitelů dané instituce, což je pro českou veřejnou debatu o pozici Církve ve společnosti více než příznačné. Církev však není primárně zájmovou organizací, nýbrž společenstvím lidí různých zaměření, které spojuje nejen náboženská víra, ale též identický hodnotový postoj k základním otázkám života člověka. Církev je povinna narýsovat hranici mezi legitimní společenskou pluralitou a nezpochybnitelným duchovním základem lidské důstojnosti a její ochranou před těmi, kteří jí ve jménu "mnohosti pohledů na svět" hodlají znevažovat.
Vystavení těchto hodnot na piedestal závaznosti mělo sice i konkrétní symbolické vyjádření přímo v průběhu poutní mše svaté, avšak neměla by ani dostatečný dosah, ani adekvátní společensko-politický ohlas, kdyby nebyla v kázání primase českého orámována odkazem na aktuální společenské výzvy. Kardinál Duka vyvolal opět doslova hysterii konstatováním, že volby dají prostor k vyjádření "umlčované většině". Za to sklidil vlnu kritiky, přičemž ta byla ze strany jejích hlavních mluvčích rozvinuta do poloh, které nejen, že se s obsahem Dukova kázání zcela míjí (samozřejmě na scéně nemohly chybět potraty, sňatky homosexuálů či církevní restituce), ale dokonce se pokoušejí odůvodnit inadekvátnost takového úsudku odkazem na pozici samotné Církve v rámci celku společnosti. Např. z plamenné kritiky Jiřího Pehe jsme se tak dozvěděli, že nejvyšší představitel české Církve nemá co se odvolávat na vůli většiny, jelikož sám reprezentuje v celku společnosti názorovou menšinu. Arcibiskupova slova však nepředstavovala apoteózu konkrétní vůle většiny, nýbrž závažnost jejího vyjádření v proceduře demokratických voleb, které nás záhy čekají. Představovala výzvu k těm, kteří se cítí být umlčeni, aby pozvedli svůj hlas, ať už to bude pro budoucí vývoj české společnosti znamenat cokoliv. Při vědomí názorové plurality ve společnosti je pak zřejmé, že jasně identifikovat konkrétní obsahy většinového mínění v globálu nelze a je třeba její vyjádření chápat situačně. Přesto se okamžitě objevily spekulace o tom, že Duka se snažil vlichotit (údajnému) většinovému odporu k blíže nespecifikovanému přijímání uprchlíků. Z následné přímluvné prosby o odvahu pro uprchlíky k návratu a mírovému budování vlastních zemí pak byl vyvozen reálpolitický závěr o sympatiích k "uzavřenosti hranic i srdcí", jak bychom mohli eufemisticky nazvat pozici nesouhlasu s vizí multikulturní společnosti. Stoupenci podobného názoru na sebe nepřímo prozrazují, že nejen považují za adekvátní se v dané chvíli postavit na opačnou stranu názorového spektra v této věci, ale především se domnívají, že tato otázka je zásadním faktorem rozhodování z pohledu převážné většiny českých voličů, komu dají svůj hlas. Kardinálova slova zůstávají v tomto při zemi a toliko apelují na odpovědnost občanského postoje i fakt, že ve svobodných volbách vyjádřená vůle většiny a její praktické uplatnění je podstatou demokratického zřízení, k němuž se Církev hlásí a v duchu svatováclavské ideje se jí snaží opečovávat.
Druhou kontroverzi pak vyvolává zmínka o roli Církve ve společnosti z hlediska početní síly a poukazu na její schopnost přesto se proměnit v hybatele společenských změn (odkaz na historickou roli kardinála Tomáška). Kritici těchto slov poukazují na početní slabost českých katolických věřících a tedy neschopnost stát se významným činitelem směrem k uplatnění vůle většiny ve veřejném rozhodování (s odkazem na údajné menšinové názory v tradičních evergreenech českých asociací o křesťanských hodnotách - potraty, homosexuálové, podpora církevních restitucí…). Poukaz na tuto plytkou sadu zcela dílčích a z pohledu relevantních společenských zájmů téměř nevýznamných témat však nic nemění na zásadním hodnotovém poselství tohoto výroku. Jím se slovy svého primase Církev hlásí k odpovědnosti za kultivaci společenských poměrů v duchu role spolutvůrce, nikoliv výlučného držitele. Podstatou demokracie je však ochrana menšin nikoliv jen v zájmu přežití, nýbrž k tomu, aby se s pomocí příslušných ústavních opor mohly stát hypotetickými většinami. Slabost českých katolíků se však neprojevuje tehdy, když jednají coby hypotetická většina, nýbrž když si zakládají na své menšinové úloze. Údajný odpor k ostatním menšinám a snaha znevážit jejich roli ze strany Církve je kritiky Dukova kázání zdůvodňován snahou vzít jim legitimitu nositelů alternativních pohledů na skutečnost. Církev však žádným podobným menšinovým postojům nehodlá upírat jejich legitimitu, nýbrž odporuje jejich obsahům poté, kdy se dotýkají onoho hodnotového jádra demokratického systému, tedy respektu k lidské důstojnosti. Jedním z projevů takových snah je taktéž snaha prosadit svoje mínění silou při vědomí toho, že většinová společnost takový pohled nepřijímá, a nebo se tvářit jako všeobecně přijímané mínění v situaci, kdy pro podobný soud není k dispozici žádná empirická opora. Podobné tendence nejen, že znamenají disproporci v poměru sil mezi názorovými tábory, ale zatímco pro většinové mínění představují falešnou konkurenci, pro menšinové postoje odlišných obsahů pak reálnou hrozbu. Proto v přímluvných modlitbách zazněla prosba o ochranu před "zhoubou genderových ideologií".
Lenka Zlámalová napsala v Echu v krátkém článku na obhajobu obsahu Dukova kázání, že menšinové elity ztratily schopnost vést a tuto svou indispozici dnes zakrývají skrze diabolizaci většinového mínění coby nedemokratické vůle, která je systému nebezpečná a tudíž by neměla dostat průchod při reálném výkonu moci. Církev o moc neusiluje a její nejvyšší představitel ani žádnou formální mocenskou funkci vykonávat nemůže. Nehodlá však ztratit moc symbolickou, svěřenou mu dějinným významem svého úřadu i ve vztahu k ideji české státnosti, a proto považuje za důležité v duchu této tradice hodnotově obhájit demokracii coby vládu lidí, spojených společně sdíleným osudem, jemuž čelí ztotožněním se s těmito hodnotami. Odtud údajná adorace národních symbolů coby nevyhnutelného aspektu svatováclavských oslav. Národ je skutečně národem, stává-li se společenstvím hodnot, a pokud jím není, je třeba mu to připomenout. Opovrhovat jím znamená opovrhovat těmito hodnotami. Co je tedy výsledkem svatováclavských kontroverzí update 2017? Opovržení hodnotami nebo příležitost si je uvědomit?
Český primas vyvolal diskusi, z níž nevyčnívá svým postavením. Naopak je v ní rovným mezi rovnými. Co by však vyčnívat mělo je jeho hodnotové poselství a jeho aktuální význam.



Autor je politolog

Hledání mezer na politické scéně jako program evropské dezintegrace

30. září 2017 v 23:54 | Vladimír Hanáček
Komentátor Petr Honzejk se v Hospodářských novinách zamyslel na příčinami toho, proč je TOP 09 momentálně "ohroženou stranou" (online verze zde: https://archiv.ihned.cz/c1-65895130-topkari-uz-vedi-pet-procent-nebo-smrt). Velmi správně poznamenal, že nástup Pirátů, autenticita jejich liberálního hodnotového obsahu v souladu s vlastním životním stylem, novost, neokoukanost, jakož i historický stav obměny stranicko-politického reprezentanta elektorátu ztělesňovaného mýtickou bytostí "městského liberálního voliče" může být v koincidenci s vnitřními problémy TOP 09 příčinou politického pádu Kalouskovy strany do politického suterénu. Jakkoliv se podobná úvaha zatím nese toliko na rovině spekulací, s varovným apelem a popsanými symptomy krize lze v zásadě souhlasit.
Petr Honzejk si však ve svém výkladu neodpustil jednu připomínku, která působí v celku textu dosti neorganicky, tj. že TOP 09 je dnes jediným stranickým reprezentantem zahraničně-politického cíle ČR patřit k "jádru evropské integrace", a fakt, že se straně nedaří navzdory této unikátnosti zaujmout příslušný voličský segment přisuzuje postavě lídra, neboť dle Honzejka si nelze představit Miroslava Kalouska coby "českého Macrona" a přitom se nesmát. Jakkoliv lze souhlasit, že předseda TOP 09 opravdu "českým Macronem" není a nebude, je tento problém daleko složitější.
Podstata spočívá v tom, že relevantní voličský segment, zastávající zájem být součástí jádra evropské integrace coby svůj relevantní sociální zájem postavený na pozici číslo jedna svých tématických preferencí a kritérií stranického výběru je zjev ještě více mýtický než zmiňovaný Honzejkův "městský liberální volič." Pamětníci si ještě pamatují doby před rokem 2010 blahé paměti, kdy trvalou součástí české politiky byla postojová disonance mezi ODS coby nejsilnější českou pravicovou stranou a převážnou většinou jejích voličů z hlediska vztahu k evropské integraci. Zatímco ODS byla vnímána jako strana tzv. euroskeptická, resp. minimálně zdrženlivá k tendencím "ever closer Union", její voliči naopak patřili k těm nejvíce nakloněným prohlubování evropského integračního projektu. Tyto doby jsou dávno pryč a dnešní "smrsknutý" elektorát ODS na s bídou třetinu tehdejších podporovatelů strany už takový problém s nesouladným postojem se stranickým vedením nemá. Nejvíce proevropské voliče skutečně zvládla po roce 2010 za sebou seřadit knížecí družina z TOP 09. Nelze však přímo verifikovat, že příklon většiny těchto voličů ke straně Karla Schwarzenberga dominantně souvisel s postoji ve věci prohlubování evropské integrace. Žádný průzkum na toto téma neexistuje a zjevná personalizace volby v postavě orlického knížete ještě neznačí takový obsahový motiv jako zásadní či snad dokonce rozhodující.
Smysl Honzejkovy úvahy však není popisně-analytický, nýbrž normativní a mobilizační. Politici, novináři a "veřejní intelektuálové" blízcí Kalouskově straně mají trvalou tendenci spojovat principiální postoj proevropské a prozápadní orientace české zahraniční politiky s konkrétními postoji příchylnosti vůči návrhům směru a intenzity pokračování evropského sjednocování v duchu "vícerychlostní Evropy". Po nástupu polské konzervativní vlády PiS a vytvoření polsko-maďarského dua revitalizace role národních států v rámci EU a následně po britském ano odchodu z EU a vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách v USA je tento postoj prezentován jako principiální soulad s těmi posledními zachránci hodnot liberální demokracie v současném světě. Tento postoj je nejen z hlediska relevantních sociálních zájmů natolik minoritní, že hrozí jeho reálná politická marginalizace, ale především z hlediska čistě praktického jde o postoj velmi nebezpečný demokratické, evropské a západní budoucnosti naší země.
Je výrazem hodnotového odtržení blíže nespecifikovaných liberálně-kosmopolitních elit od vnímání většiny společnosti. Ti mají tendenci spojovat svou hodnotovou pozici s procesem posilování role nadnárodních politických, ekonomických, finančních a kulturních institucí. Proto preferují takovou zahraničně-politickou orientaci, která podobný zájem pomůže naplňovat s těmi, kteří tuto pozici sdílí. Principiální identičnost takové zahraničně-politické orientace s fundamentálním cílem zachování liberální demokracie v zemi je pak interpretována jako nepřekročitelná potřeba naplnění takové vize, kdy všechny ostatní alternativy vůči ní jsou shledávány scestnými.
Protože však hrozí vlastní ostrakizace nositelů podobných zájmů ve veřejné debatě, hraničící s možnou diskreditací principiálních hodnot liberální demokracie coby toliko ideologického zdůvodnění takto definovaných sociálních zájmů, přichylují se nositelé těchto názorů k rádoby realistickému argumentu, že dvourychlostní Evropa je nevyhnutelnou skutečností a v ní se můžeme pohybovat toliko výběrem správné rychlosti, kterou zařadíme. Podobný argument působí poněkud groteskně v relaci k hodnotovému základu jeho nositelů, který ve skutečnosti devalvuje. Jestliže chceme prohlubovat evropskou integraci řekněme i na úrovni institucionální revize a posilování integračních tendencí v oblastech, které dosud ležely dominantně či výlučně na bedrech národních států, potom je principiálním hodnotovým postojem chtít tak činit skutečně jednotně alespoň na půdorysu kontinentálního "zbytku" EU po Brexitu v podobě stávající sedmadvacítky. Představa různých rychlostí a jejich vzájemné vzdalování je ve skutečnosti proces dezintegrace kontinentu i měla-li by ještě navíc mít "první rychlost" charakter stráže hodnot liberální demokracie před jejími nepřáteli v "druhé rychlosti", jde ve skutečnosti o ohrožení liberálně demokratických zřízení skrze omezování počtu zemí, které se k tomuto hodnotovému základu vlastního politického systému hlásí.
Situace se však ještě více komplikuje pokud si uvědomíme, že takový realistický scénář ve skutečnosti příliš realistický není. Výroky francouzského prezidenta Macrona z projevu na pařížské Sorbonně 26. září jsou sice nahlíženy jako státnická vize politického tahouna dalších rozhodnutí o budoucnosti EU, ale ve skutečnosti jde o ideologicky přeexponovanou a fantasmagorickými tezemi kontaminovanou show pro domácí publikum, neboť Francouzi stižení dlouholetou vysokou nezaměstnaností a hospodářským zaostáváním za svým východním sousedem musí znovuzískat pocit vlastní velikosti a především dát najevo těm slabším než jsou oni sami, že se jim nezačnou přibližovat shora. Taková teze nenachází sluchu nejen v postkomunistických zemích, ale dokonce ani v samotném Německu, neboť postoje kancléřky Merkelové jsou ve věci revize smluvního základu EU a institucionálních změn daleko zdrženlivější. Volání po posilování společné azylové a migrační politiky a účinné předcházení krizím, jako byla ta z roku 2015, je pak hlas souznící s Macronem i z oněch "iliberálních demokracií" středovýchodní Evropy. Důležitější je však fakt, že nejen čelní představitelé Polska a Maďarska, ale mnozí další čelní představitelé dalších členských států se s vizi dvourychlostní Evropy v zásadních otázkách politického rozhodování ve společných tématech nemohou v principu smířit. Tím však zároveň vylučují variantu možných dalších "exitů" v momentě posílení první rychlosti údajným německo-francouzským jádrem.
Česká debata na tato témata je kromě obecných dopadů globalizace a s ní spojené společenské polarizace vysoce kontaminována i dlouhodobými vzorci politické kultury i způsobem uvažování o evropské integraci. Češi si obvykle nechtějí přiznat, že jsou fakticky jedinou společností v Evropě (samozřejmě s výjimkou Velké Británie), která tematizuje otázku potřeby zařazení do "hlavního proudu" evropské integrace ve společenském kontrapodu vůči radikálním skupinám, volajícímu po "Czexitu"… Taková úroveň debaty by měla zajímavý epický podtón, pokud by ovšem nehrozila její eskalace do podoby reálného sociálního konfliktu, způsobená společenskou polarizací na "prozápadní velkoměstské elity" a "nacionalistickou či dokonce provýchodní venkovsko-maloměstskou masu".
Místo debaty o roli a příspěvku ČR k udržení jednoty celého starého kontinentu a jeho společném postupu v dalším upevňování role EU coby garanta míru, bezpečnosti a blahobytu v Evropě vidíme v ČR debatu o faktické dezintegraci Evropy, v níž by si aktéři ovšem nejradši vyškrábali oči za to, kam bude ČR patřit, jestli do jádra, nebo do periferie…
Pokud se chceme vyvarovat destruktivním důsledkům takových společenských tendencí, měli bychom v první řadě začít politicky tematizovat zcela jiné otázky než jsou takto postavené vize. Ve vztahu k prvotnímu námětu Petra Honzejka je pak třeba odchylně od jeho stanoviska konstatovat, že pokud v relevantní pozici nebude na politické scéně aktér, který takovou polarizaci účelově politicky instrumentalizuje a tím jí fakticky prohlubuje, ergo přispívá k devalvaci hodnot, jimiž přitom šermuje, v očích vysokého percenta populace, nejde o žádnou ztrátu. Ostatní politické strany jsou kritizovány za údajnou nejednoznačnost ve svých postojích k tomuto tématu. Ve skutečnosti ale představují nositele zájmu neeskalovat napětí a nehloubit příkopy v české společnosti. A to není malá zásluha! Spíš naopak…

Autor je politolog




Babiš vs. AntiBabiš = NeBabiš

18. srpna 2017 v 0:02 | Vladimír Hanáček
Volby do Poslanecké sněmovny se nezadržitelně blíží a s nimi nastávají neočekávané situace. Takovou je bezesporu žádost Policie o vydání poslanců hnutí ANO Andreje Babiše a Jaroslava Faltýnka k trestnímu stíhání v kauze Čapí hnízdo. Ať už je věcná podstata připravovaného obvinění a pozadí celé kauzy jakékoliv, jedno je jisté, tuto událost neradno ponechávat bez povšimnutí při úvahách, co bude po 21. říjnu.
Kauza přichází v době, kdy se navzdory všem turbulencím zdá česká politická mapa víceméně jasně narýsována. Stále více se letošní sněmovní volby mají stát arénou, v níž se sváří dva nezkrotně protikladné živly, a to aspirant na volební vítězství Andrej Babiš na jedné straně s táborem svých zarytých odpůrců na straně druhé. Tato polarizace "Babiš vs. AntiBabiš" je zároveň pozoruhodná svou asymetričností. Andrej Babiš je neotřesitelným lídrem hnutí ANO, která založil, které vlastní a které řídí jako faktickou politickou divizi svého holdingu, který byl sice formálně nucen kvůli tzv. lex Babiš vložit do svěřeneckého fondu, avšak kterému i nadále vládne stejně pevnou rukou jako dosud. Volební vítězství hnutí ANO je volebním vítězstvím Andreje Babiše, bez kterého si ho nelze ani myslet.
Protistrana to má horší: tvoří jí víceméně nesourodá směsice ideově heterogenního spektra tradičních stran, které mají vůči příslušným skupinám potenciálně antibabišovsky naladěných voličů svůj potenciál, ať už historicky vzniklý - navrátivší se zbloudilci (to se týká především ČSSD a ODS) a nebo nově vytvořený skrze svou vnitřní obrodu a snahu ukázat novou tvář (to se týká hlavně KDU-ČSL), avšak je navýsost složité určit, která z nich by zrovna mohla být nejvýznamnějším beneficientem antibabišovsky naladěných hlasů. Správná odpověď navíc zní, že žádná, poněvadž na pozadí stojí ještě složitější věc, a tou motivace mnoha takto naladěných voličů volit principiální alternativu nejen vůči Andreji Babišovi, ale i vůči všem zavedeným stranám dohromady. Tragédií těchto voličů však je, že taková jednoznačná a jasně viditelná alternativa tu neexistuje. Nejblíže k ní má co do mediální a marketingové síly hnutí STAN, zejména pak díky publicitě kolem nezdařené koalice s lidovci a taktéž nově díky zaangažování miliardáře Dalibora Dědka. Nejen vzhledem k výchozím preferencím hluboko pod 5% hranicí, ale i s ohledem na kontroverze, symbolizované Dědkovým přeřeknutím se na tiskové konferenci, kde si spletl hnutí STAN s hnutím ANO, je taková ambice družiny Gazdíka a Farského zatím spíše zbožné přání než realita. Navíc na záda jim dýchají další pod vstupním prahem krčící se alternativy. A že je jich hezká řádka: Piráti, Zelení, Realisté Petra Robejška, Svobodní, Úsvit, obnovená ODA Pavla Sehnala a další.
Co tato konstelace znamená dva měsíce před volbami pro samotné vyhlídky jejich možných výsledků? Předně to, že vysoce pravděpodobné vítězství hnutí ANO není dáno ani silou a vahou jeho voličské podpory, jako spíš oním suchopárem, který panuje v řadách konkurence. Pokud však zafunguje fenomén AntiBabiš jako významný vyvažující faktor, pak se může velkouzenář s aspirací na premiérskou sesli ještě výrazně zapotit, a to paradoxně daleko víc, než s ohledem na vznesené obvinění. Nejreálnější je totiž varianta, že volby nepřinesou nic jiného, než opět silně fragmentarizovanou dolní komoru, v níž vytvořit kompaktní většinu bude vyžadovat faktické ústupky všech vůči všem. Tradiční strany si uvědomují, že vehementně útočit na Babiše se nevyplácí, ale na straně druhé zase nemůžou říct, že by jim vládnutí s údajným oligarchou výrazněji konvenovalo. Má to i svoje praktické implikace. Fakticky se totiž v letošních sněmovních volbách hraje o to, jestli budou mít většinu zmíněné zavedené strany zprava doleva, tedy ČSSD, ODS, KDU-ČSL a TOP 09 (nebo v jiném pořadí), a nebo zda většinu ve Sněmovně získá hnutí ANO a společně s ním i antisystémové strany v podobě KSČM a SPD Tomia Okamury. Pokud nastane druhá varianta, dá se očekávat, že na tomto půdorysu vzniklá většina by mohla významněji zasáhnout do samotného institucionálního jádra českého politického systému, resp. min. do povahy politického režimu. Indicií k tomu existuje celá řada a netřeba k tomu analyzovat sjezdové dokumenty dvou později jmenovaných stran. Stačí si přečíst nákladově do kampaně neuznaný předvolební manifest předsedy ANO…
Pokud však nastane druhá varianta, otevírá se výrazný prostor pro uplatnění v dobrém slova smyslu vyděračského potenciálu tradičních stran. Nebylo by vůbec šťastné, kdyby se tyto rozhodly vytvořit svou vlastní alternativní "antibabišovskou" většinu (čí preference by pak asi během následujících 4 let vyletěly do vesmíru…), ale mohou faktem vlastní většiny argumentovat ve prospěch prosazení své vůle do případné koalice s vítězným hnutím ANO. A právě v této rovině přichází vydání k trestnímu stíhání a případné vznesení obvinění jako na zavolanou. Dává totiž Babišovým oponentům do ruky mocný meč v podobě důvodného argumentu, proč by majitel Agrofertu neměl být premiérem této země. Ba co víc, proč by taktéž neměl být premiérem jeho politicko-podnikatelský alter ego Jaroslav Faltýnek coby první místopředseda hnutí ANO.
V případě takové konstelace sil po volbách se dá očekávat, že preferencí vítězného hnutí ANO bude utvořit nominálně totožnou vládní koalici jako je ta stávající, jen s tím rozdílem, že nejsilnějším subjektem v ní bude hnutí ANO. ČSSD a KDU-ČSL by však měly v ruce silný nástroj: mohly by skrze vědomí většiny tradičních stran požadovat jednak jmenování takového premiéra z řad hnutí ANO, který by nečelil trestnímu stíhání a který by zároveň skýtal záruky, že za jeho premiérování nedojde k zásadní revizi základních politicko-systémových nastavení, jako slibuje současný lídr ANO. Zároveň by pak mohly požadovat, aby hnutí ANO nezískalo ty rezorty, které mohou zásadním způsobem zasahovat do vyšetřování kauzy Čapí hnízdo. Vítězství hnutí ANO by tak fakticky bylo vítězstvím Pyrrhovým, min. z pohledu jeho předsedy.
Zdá se tedy, že jakkoliv může být frustrující, že po letech litých ideologických zápasů mezi pravicovými a levicovými vizemi především socioekonomických poměrů života Čechů budou nadcházející sněmovní volby o tom, zda chceme zachovat aspoň zásadní principy, na nichž polistopadový politický systém stojí, či zda tyto principy odmítneme s perspektivou zásadní diskontinuity polistopadového vývoje naší země. Trestní stíhání Andreje Babiše ještě před volbami se v tomto smyslu nezdá mít neutrální dopad, ale rozhodně není nikde zaručeno, že dopad bude s kladným či záporným znaménkem. Proč výstupy své práce nevydal i evropský orgán vyšetřování OLAF, který kauzu Čapí hnízdo taktéž prověřuje, není celkem jasné. Každopádně by bylo zajímavé, kdyby zásadní sdělení z jeho strany vzešlo po volbách přesně v momentě, kdy budou Babišovi oponenti potřebovat do ruky pádné argumenty, proč není vůle voličů učinit z Babiše hlavu exekutivy ČR dostatečný důvod pro to, aby před ním stáhli kalhoty.
Babiš a Faltýnek se snaží z požadavku Policie učinit jednu podstatnou kapitol své pohádky o souboji dobra antiestablishmentové alternativy se zlem tradičních stran, rozuměj zlodějů a mafiánů, kteří se drží zuby nehty u moci. Podobná strategie zřejmě utužuje početné skalní příznivce hnutí ANO (stejně jako je utužila květnová vládní krize a odvolání Andreje Babiše z vlády), ale pozor, těchto skalních babišovců není tolik, aby odvrátili zdá se stále více neodvratitelnou plichtu… Co bude tato polarizace znamenat pro vyhlídku budoucí konstelace, charakterizované vládou v čele s hnutím ANO bez jejího předsedy v exekutivním orgánu. Jednoduše: produktem ostré polarizace Babiš vs. AntiBabiš bude jednoduše "Nebabiš"…


Autor je politolog

Pravda a omyly Starostů a nezávislých

25. července 2017 v 23:18 | Vladimír Hanáček
Koalice KDU-ČSL a STAN se letošních sněmovních voleb nezúčastní. To vyplývá z rozhodnutí Celostátního výboru KDU-ČSL 18. července a dnes tento fakt posvětil i CV STAN. Varianta lidovci nabízené kandidatury zástupců STAN na kandidátkách KDU-ČSL byla vedením hnutí odmítána již v zimě a pravděpodobnost obratu se limitně blížila nule. Přesto je však třeba věnovat tomuto rozhodnutí pozornost, a to bez výčitek či laciné kritiky, a ve vazbě na neúspěch koaličního projektu, který je ovšem podmíněn i faktory, které s tímto rozhodnutím nesouvisí.
Předně, příčinou ukončení koaličního projektu Lidovců a Starostů čtvrt roku před volbami není obava KDU-ČSL z propadu koalice nepřekročením 5%, vyvozovaná z předvolebních průzkumů, jak je často mylně, a taky se značnou dávkou škodolibosti, některými komentátory interpretováno. Skutečnou příčinou je poznatek v podstatě obou stran, že záměr, se kterým byla koalice vytvářena, se v jádru nedaří naplňovat, a to nikoliv proto, že jsou samotní aktéři toho neschopní, ale prostě proto, že tomu vnější podmínky nenasvědčují. Smysl existence koalice, jež potřebuje 10% ke vstupu do Poslanecké sněmovny, netkvěl v pouhém sečtení voličské podpory jedné a druhé strany. Pokud by její smysl měl tkvít v tomto, bylo by podobný projekt možno od začátku označovat jako projev politického dandysmu.
Smyslem koalice bylo naopak velmi odpovědně nabídnout alternativu těm voličům, kteří nechtějí volit hnutí ANO (mnohdy s explicitním antibabišovským důrazem), ale zároveň jsou pro ně nepřijatelné všechny zavedené strany. Smyslem bylo vytvořit svébytnou platformu s vlastní identitou, se kterou by se tito voliči mohli ztotožnit, ale jejíž potenciál by poté stoupal díky tomu, že zároveň by podobná množina byla posílena především o skalní voliče KDU-ČSL a v nějaké, byť nepoměrně menší míře, i STAN. Je celkem zjevné, že takových dosud v podstatě bezprizorních voličů, které nelze započítat do volební podpory žádné strany ve volebních modelech, ale kteří k volbám téměř na sto procent přijdou, je v ČR minimálně několik desítek tisíc. Jejich přítomnost v podstatě potvrdila i volební podpora STAN v některých krajích v loňských krajských volbách. V tomto mají zástupci hnutí pravdu. Pokud by se je podařilo volebně sjednotit v podpoře konkrétní straně, je možné, že by jí v jisté situaci vytáhli do Sněmovny.
Problém však nastal v tom ohledu, že tito voliči koalici KDU-ČSL a STAN ve velké míře odmítli podpořit. Důvodem je nevůle hlasovat pro projekt s účastí tradiční politické strany, ať už pro obecný odpor k nim, nebo v konkrétním případě ke KDU-ČSL. Tou nejdůležitější věcnou příčinou je zdá se fakt, že KDU-ČSL je součástí vládní koalice s ČSSD a ANO. Vysvětlovat drobné nuance tohoto angažmá potom prakticky nelze, neboť tito voliči patří mezi vyhraněnější, více myslící v obecných šablonách a méně schopné vnímat detaily každodenní politiky. To není pomluva, to je konstatování faktu. Zároveň zbývá dodat, že k takovému poznatku netřeba mít složitě prováděné sociologické průzkumy, stačí hovořit s příslušnými lidmi nebo sledovat veřejnou politickou rozpravu na sociálních sítích…
Zde tkví hlavní příčina, proč lidovci z koalice couvli. V jistém momentě se totiž zdála být projektem s vyššími ambicemi než reálnými šancemi a především jako projev nikoliv odvahy a ochoty riskovat za vyšší cíle, nýbrž ztráty soudnosti a sebevražedných sklonů, které by ovšem s ohledem na následné přerozdělení půl milionu "propadlých" hlasů ve prospěch zisku mandátů vítěze voleb měly důsledky pro celou zemi na další čtyři roky. A možná i déle…
Rozhodnutí STAN kandidovat samostatně je pak motivováno v podstatě stejnou pohnutkou, která má však zcela jiné pozadí. Zatímco KDU-ČSL jako tradiční parlamentní straně, která si však jednou v dějinách zažila, co znamená zmizet z dolní komory kvůli nedostatečné volební podpoře, samozřejmě velmi záleží na volebním výsledku a účasti jejích poslanců na rozhodování, pro STAN je taková motivace sekundární. Primárním zájmem, který jinak značně heterogenní strukturu střechového hnutí, sdružujícího rozdílné silné individuality evidentně sjednocuje, je etablovat se na české politické scéně jako samostatný subjekt s vlastní značkou, mající hodnotu sui generis. Podobná ambice je legitimní a zcela pochopitelná. Co ovšem není pochopitelné je, proč o něco podobného usilují zrovna nyní, kdy podle vlastních slov jejich předsedy jde o to zabránit privatizaci veřejné moci v zemi jedním člověkem. A taktéž není pochopitelné, proč měla být původně nástrojem takového stvrzování vlastní svébytné identity účast na dvoučlenném koaličním projektu, jehož úspěch byl, jak bylo výše naznačeno, podmíněn naopak překonáním partikulárních identit jeho tvůrců a vytvořením svébytné platformy s vlastní identitou. Pokud Starostové tvrdí, že šli do koalice s KDU-ČSL stvrdit v ní svou identitu jako rovný s rovným, pak se zcela míjí se smyslem existence takového projektu.
Jak již bylo zmíněno, je jistě legitimní domnívat se, že zde existuje relevantní percento nezařazených voličů, které pokud by se STAN podařilo získat, a navíc daleko snazším způsobem než v koalici s KDU-ČSL, mohou mu přinést křesla v dolní komoře. Omyl však nastává, pokud si představitelé hnutí myslí, že beneficiantem těchto hlasů budou právě oni, resp. že tyto hlasy mohou celkem snadno získat. Ne, že by nemohli, ale splnit takovou podmínku zdá se dnes téměř nadlidským úkolem. Zaprvé, je radno se z řady důvodů domnívat, že ani při zásadním přeformátovávání českého stranického systému, jehož jsme v posledním období svědky, nebude platit základní politologická premisa, týkající se voličské psychologie výběru. Konkrétně řečeno, že zrovna hnutí, jež se v průzkumech pohybuje hluboko v propadlišti někde na úrovni jednoho procenta, bude mít potenciál skupinově oslovit tyto voliče tak, aby ho vytáhli do Sněmovny. Obecně platí, že individuální volič může mít odvahu riskovat nebo volit lhostejně riziku "propadu" hlasu pro mimoparlamentní stranu, a čím je takových voličů více, tím větší počet tzv. propadlých hlasů je sečten. Nelze se však domnívat, že z podobné tendence se během několika posledních měsíců před volbami stane agregovaná kolektivní vůle. Navíc pozice STAN je v tomto ztížena faktem, že spektrum alternativ vůči stávajícím sněmovním stranám je v průzkumech pod hranicí pěti procent poměrně pestré a STAN v něm navíc hraje jedny z nejposlednějších houslí: Piráti, Realisté, Zelení, Svobodní… Jediný empirický poukaz pro tezi, že tito voliči podpoří masivně právě STAN, zde není. I kvůli jeho absenci zanikla koalice, jak jsme o tom hovořili.
Jediný takový poukaz, který Petr Gazdík a vedení STAN používá, je odkaz na výsledky loňských krajských voleb. I zde ovšem Starostové porušují další základní politologickou premisu, tj. že výsledky voleb druhého řádu nelze mechanicky převádět do odhadu výsledků voleb prvního řádu a naopak. Ve volbách druhého řádu jsou voliči ochotni daleko více riskovat, volit víc dle sympatií s osobnostmi než podle ideových a programových hledisek a v neposlední řadě i v případě krajských voleb dle místních specifik pro různé regionální alternativy. Navíc ústřední argument Petra Gazdíka v tomto odkazu je, že STAN získal v loňských krajských volbách celkem 250 tisíc hlasů. Zkusme si takovou tezi ověřit! Sečteme-li podporu všech kandidujících subjektů ve všech krajích, ve kterých figuroval STAN, dostáváme se k číslu 252 189 hlasů. Minimálně ve třech krajích je však potenciální převoditelnost zisku do výsledku hnutí STAN prakticky neobhajitelná. Šlo totiž o kraje, kde STAN kandidoval v koalici s dalšími stranami, které proti němu představují konkurenci ve sněmovních volbách, a je tedy pravděpodobností hraničící s jistotou, že vysoký podíl těchto hlasů jsou hlasy právě pro koaliční partnery. V Jihočeském kraji kandidoval STAN v koalici s TOP 09 a v Karlovarském kraji k tomu navíc ještě i s KDU-ČSL. V Plzeňském kraji pak se Soukromníky a Svobodnými. Je pak navýsost paradoxní, že tyto kraje leží na jihozápadě republiky, což ostře kontrastuje s často zdůrazňovanou povrchní tezí, že Starostové jsou silní především v Čechách. Pokud bychom tedy výsledky z těchto krajů odečetli, jsme na čísle slabě kolem 220 tisíc hlasů, a to navíc odmysleme skutečnost, že ve většině krajů STAN kandidoval pod regionalistickým označením "Starostové pro", a to včetně neúspěšnějšího Libereckého kraje. Právě spojovat tyto regionalistické apely z krajských voleb s mobilizací do voleb sněmovních je z hlediska politického možná legitimní, ale z hlediska analytického nelze takovou snahu označit jinak, než jako výraz politického amatérismu.
Největším omylem, kterého se zástupci STAN tedy nyní dopouštějí, je skutečnost, že ze sebe dělají víc, než co reálně jsou. V atmosféře zápasu za udržení stávajícího institucionálního rámce politického systému ČR, který by jeden nejmenovaný aspirant na vítězství ve volbách chtěl dle vlastních slov z gruntu předělat a fakticky tak devalvovat zastupitelskou demokracii v naší zemi, je sice podobný heroismus obdivuhodný, ovšem politik je vždycky hodnocen nikoliv dle motivace, nýbrž dle výsledku svého působení. Pokud by produktem postupu STAN do sněmovních voleb měl být zvyšující se počet propadlých hlasů ve prospěch vítěze, jde o trestuhodnou nezodpovědnost, kterou nevykoupí ani posilování vlastní identity jinak v mnohém sympatické značky. A proto buďme velkorysí a vězme, že chybami se člověk učí, pokud ovšem taková chyba nemá fatální následky…



Autor je politolog, je členem KDU-ČSL

Mediální pokus o destrukci Lidovců a Starostů

16. července 2017 v 23:40 | Vladimír Hanáček
Koaliční projekt KDU-ČSL a STAN do letošních sněmovních voleb to nemá jednoduché. Napřed čelil pochybnostem, že vůbec nevznikne, poněvadž zejména prvně jmenovaná strana jeho existenci neschválí. S napětím se čekalo na celostátní sjezd KDU-ČSL koncem května, který koalici schválil drtivou většinou 82% delegátů. Hned jakmile definitivně vešel v život, rozjely se mediální spekulace o jeho životaschopnosti v kontextu volebních vyhlídek. Veřejnost byla ujišťována, že jeho strůjci musí mít velkou odvahu riskovat a zároveň musí počítat s tím nejhorším scénářem, tj. že koalice 10% hranici nepřekročí a do Poslanecké sněmovny nevstoupí.
Pokud se tyto úvahy nesou v duchu spekulací o budoucnosti KDU-ČSL a STAN na politické scéně, je zřejmé, že mnozí jejich nositelé si z obav o jejich budoucnost příliš hlavu nedělají. Mnozí by snad politický propad těchto subjektů do budoucna dokonce přivítali. I ti nejškodolibější oponenti jsou však tímto scénářem zároveň zneklidněni vzhledem k faktu, že pokud koalice Lidovců a Starostů nepřekročí 10% vstupní klauzuli, neznamená to jen, že její poslanci v dolní komoře nezasednou, ale taktéž "bonus pro vítěze" v podobě přepočtu "propadnuvších" hlasů na mandáty strany, která ve volbách nejvíce uspěje (neboť tzv. D'Hondtův dělitel je z hlediska účinků takto nastaven), připadne někomu, komu by připadnout neměl. Těchto stran může být i více, ale předvolební průzkumy zatím předpovídají pouze jednoho jasného pretendenta na vítězství. Z toho důvodu jsou někteří Babišovy oponenti značně nervózní a přímo úměrně své nervozitě vystupňují v éteru požadavky, aby KDU-ČSL od koaličního projektu upustila a max. přizvala STAN na své kandidátky. Že je podobný scénář čistě formálně možný je zřejmé, avšak že ho lze při zachování ambice na rovnocennou a především kvalitní a dlouhodobou spolupráci dosáhnout nepoměrně složitěji, a navíc pod drobnohledem široké veřejnosti jen dva měsíce před volbami, je zjištění ještě podstatnější. Přesto se však rozviřují spekulace o tom, kdo a proč chce z koalice vycouvat, kdo to udělá a za jakých podmínek. Odtud je pak už jen krok k mediálním výstupům, kterých jsme v posledních dnech svědky. Nutno říct, že nejen k relevantním odhadům a předpovědím politického vývoje, ale i seriózní informativní žurnalistice mají tyto spekulace hodně daleko.
Jádrem jejich sdělení je, že v KDU-ČSL se údajně rozvijí diskuze, jak koaliční projekt se STAN co nejrychleji ukončit. Vedle tradičně vyhledávaného zdroje všech údajných alternativních scénářů vývoje v podobě zlínského hejtmana Jiřího Čunka pak nově přibyl blíže nespecifikovaný zdroj "blízký vedení strany". Podle tohoto evidentně jednoznačně věrohodného a seriózního zdroje se i na úrovni nejvyššího vedení strany probírá scénář ukončení koalice. Že je podobné sdělení evidentní nesmysl s věrohodností na úrovni pavlačového drbu musí být jasné každému, kdo prošel elementárním kurzem mediální výchovy. Takových "věrohodných zdrojů blízkých vedení strany" si totiž lze vymyslet třeba dvacet… Předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek tyto spekulace jednoznačně odmítl a popřel jakýkoliv úmysl tohoto typu. Takový závěr pak nevyplývá ani z vyjádření poslance Josefa Uhlíka, jehož jako jediná ocitovala pouze tištěná čtvrteční MF Dnes. Ten pouze uvedl, že se na úrovni poslaneckého klubu diskutuje o nepříznivém vývoji preferencí koalice v posledních volebních modelech a variantách alternativního scénáře, který by možnému volebnímu debaklu předešel. Z ničeho nevyplývá, že se KDU-ČSL snaží koalici jednostranně rozbít. Přesto však senzacechtivé titulky babišovských deníků převzala a po svém modifikovala i média, která jinak na předsedovi ANO nenechávají niť suchou. Lze tak říct, že jestli se novináři z MF Dnes a LN na něčem shodnou s redaktory Echa či Svobodného Fóra, tak je to snaha politicky deklasovat koalici Lidovců a Starostů, a především pak KDU-ČSL, a to i za cenu neseriózních výstupů za hranou novinářské etiky…
Mediální lynč koalice pak vyvrcholil srdceryvným článkem šéfredaktora Respektu Erika Taberyho, který rovnou začal lidovce pranýřovat za údajnou motivaci koalici rozbít. Zbývá se jen ptát, co by pak mohl napsat do dalšího článku, který by mohl vyjít poté, co se koalice skutečně rozpadne jednostranným aktem ze strany KDU-ČSL…
Veškeré mediální konstrukce tohoto typu jsou zcela neodůvodněné. KDU-ČSL i STAN se dohodly na společné koalici s ambicí vytvořit samonosnou platformu pro dnes víceméně bezprizorní voliče, kteří nevěří ve spasitelné vize Andreje Babiše a chtějí volit alternativu proti němu, avšak zároveň si zachovávají nedůvěru k tradičním politickým stranám. Spojení takové strany v podobě KDU-ČSL s téměř stoletou tradicí, pevně danou ideovou pozicí i početným, leč omezeným skalním elektorátem, se "střechovým" hnutím mnoha úspěšných komunálních politiků, má pak být projektem sui generis, překonávajícím jak omezení důvěry v tradiční strany, tak nechuť k populistickým alternativám. Nutnost překročení 10% klauzule pak nikoho nemusí stresovat, poněvadž pokud se má taková hodnota nového subjektu sama o sobě zformovat, je zřejmé, že její potenciál je výrazně větší než pouhých 10% hlasů. Jednoznačná podpora koalici na sjezdech KDU-ČSL i STAN je pak tomto směru více než výmluvná.
Problém však nastává, jak naložit s takto pojatým politickým projektem v momentě, kdy se taková kvalita nedostavuje a o její absenci vypovídají i ony nízké preference. Ty jsou toliko barometrem, nikoliv důkazem daného stavu. To, co zejména lidovce v momentální situaci nejvíc znervózňuje, nejsou volební modely, nýbrž argumenty reálných voličů, které zaznívají ve veřejném diskursu. Z nich vyplývá, že mnozí z těch, kteří odevzdali hlas STAN v posledních krajských či komunálních volbách odmítají pro koalici hlasovat obvykle s odůvodněním, že se jim nelíbí vládní účast KDU-ČSL a její výsledky v rámci koaličního vládnutí. Do budoucna pak mají obavu ze spolupráce koalice s Andrejem Babišem. Zástupcům STAN se pak dlouhodobě nedaří tyto voliče přesvědčit, že hlas pro koalici má význam s ohledem na její svrchovanou ambici představovat samonosnou platformu, která pokud bude dostatečně silná, dokáže účinně čelit jak oligarchům, tak celoživotním "profesionálním politikům" v tradičních stranách. Limity potenciálu vedení KDU-ČSL dosáhnout stejného cíle jsou dány jak jejich vládní účastí, tak vnímáním jejich strany coby partikulárního politického aktéra jako takového.
Pokud se dosažení těchto cílů nedaří, je třeba si klást otázku, jak situaci napravit. Odvolávat se na údajně nepovedený Renčův klip či nedostatečnou přítomnost vizuálů koalice ve veřejném prostoru je argumentačně bezdůvodné. Volby jsou stále ještě daleko a vysoké percento voličů se rozhoduje bezprostředně před nimi. Navíc v době letní "okurkové sezóny" je vedení jakékoliv masivnější kampaně kterékoliv strany zcela bez efektu.
V jednom tak lze souhlasit s Erikem Taberym: předvolební průzkumy nyní nemůžou koalici Lidovců a Starostů zaručit úspěch a pocit jistoty do horké fáze kampaně. To si koneckonců ani nikdo nemyslel. Odvaha a ochota riskovat stojí na pozadí motivace jít do společné koalice od začátku. To, čím se ovšem zabývají vedení i členové a sympatizanti obou subjektů, jsou sdělované postoje mnohých potenciálních voličů koalice k ní. Jestliže by se smysl koaliční spolupráce KDU-ČSL a STAN, to je vytvoření jednak širší, ale taktéž samonosné platformy s hypotetickou vlastní identitou v projektu neobjevil, bude mít tato charakter lidoveckého projektu, k němuž se jako "přívažek" připojuje STAN. V takovém případě postrádá rovnocenná koalice smysl a mnozí by jistě ocenili, že její aktéři zachovávají zdravý rozum a neoplývají sebevražednými sklony. A nejen sebevražednými, ale možná i vražednými, a to pro celý český politický systém, jestliže by pak hrozilo bezprecedentní posílení aktéra, jehož jedinou dosud sdělenou pozicí je obsah brožury, v níž se snivě přihlásil k tomu, že po uchopení moci fakticky ukončí polistopadovou éru…
Lze pak komukoliv vyčítat, že o takových scénářích vede kvalifikovanou interní debatu a zvažuje všechny eventuality, a ve vzájemném souladu a ve snaze tak jako tak postupovat společně? Samozřejmě, že v seriózních podmínkách nikoliv. Pokusy o mediální destrukci koalice Lidovců a Starostů, jichž jsme byli v posledních dnech svědky, tak jsou v lepším případě toliko výrazem právě oné okurkové sezóny, kdy není o čem psát, a tak je třeba si problémy vytvořit. V horším případě je to systematický pokus mediálně zlikvidovat jednoho politického aktéra, který ať dělá co dělá, pořád je to špatně… Všichni, kdo se na této exhibici aktivně podílejí, se pak nemůžou divit, že u nás volby dopadají stále více v rozporu s tím, jak si představujeme evoluci stranického systému ve vyspělé demokratické zemi…



Autor je politolog, je členem KV KDU-ČSL Jihočeského kraje

Kam dál