Pirátská invaze jako nová multipolarita

16. října 2017 v 0:37 | Vladimír Hanáček
Navzdory všem zásadním proměnám formátu českého stranického systému po posledních sněmovních volbách před 4 lety a prohlubování těchto tendencí, které odhalily následné volby druhého řádu, se zdála být ještě cca před půldruhým měsícem stávající konstelace celkem jasně daná: hraje se o to, který z pomyslných bloků stran bude mít většinu v Poslanecké sněmovně, zda spojení protestního hnutí ANO Andreje Babiše s otevřeně antisystémovými aktéry v podobě KSČM a SPD či tradiční systémové strany, tedy blok ČSSD, ODS, KDU-ČSL, TOP 09. Zásadní je, že nejde ani tak o to, že by se na tomto půdorysu následně rýsovala reálná sněmovní většina k ustavení vlády, nýbrž jedná se o čistě poziční konfiguraci, poskytující jednotlivým aktérům slušný vyděračský potenciál směrem k vyjednávání o budoucí podobě koaličního vládnutí. Jednoduše řečeno: pokud by nastala první varianta, budou potenciální koaliční partneři hnutí ANO z řad tradičních stran ve výrazné nevýhodě směrem k prosazení svých požadavků na budoucí podobu vládního kabinetu. Kromě očekávané "bitvy o vnitro" se dá v tomto směru počítat i se soubojem o obsazení postu premiéra, přesněji řečeno, zda se premiérem bude moci stát policejně obviněný předseda ANO Andrej Babiš či v zájmu "čistoty" řešení to bude muset být někdo jiný z řad hnutí. Pokud bude mít Babiš (a potažmo i prezident Zeman, který premiéra jmenuje) v záloze variantu možné vlády opírající se o prvně jmenovanou většinu, bude velmi těžké pro potenciální partnery zabránit takovému řešení, které ANO a Babiše v tomto směru výrazně zvýhodní. Při opačné konstelaci by pak naopak mohly stejnou variantou "vyhrožovat" tradiční strany.
Jakkoliv je tento scénář čistě hypotetický, neznamená, že jedna z těchto variant nakonec opravdu nenastane. Scénář číslo jedna by znamenal zásadní obrat v povaze českého politického režimu, resp. revizi některých jeho zásadních aspektů, vytvářených skrze vládní politiku, zejména pak dosavadní víceméně všeobecný konsensus všech dosavadních stran zastoupených ve vládě za poslední čtvrtstoletí na zásadních prioritách české zahraniční a bezpečnostní politiky. Pokud vznikne nějaká varianta koalice hnutí ANO s tradičními stranami, o zásadním obratu by se mluvit nedalo.
Situaci však významně komplikují poslední zveřejněné volební modely na přelomu září a října. Ty totiž přisuzují zisk sněmovních křesel hned osmi politickým stranám a jeden dokonce věštil jejich opuštění jedné dosud relevantní straně, konkrétně TOP 09. Naopak většina z nich se nyní shoduje, že parlamentní křesla získají nově Piráti. Buďme se jisti, že v případě, že volební modely přisuzují několik týdnů před volbami zisk nad 5% hlasů, že tento zisk tato strana skutečně získá. Psychologický efekt totiž působí v její prospěch.
Přítomnost Pirátů na parlamentní scéně však taky zároveň znamená poměrně zásadní překreslení původně naznačené duální konstelace. Ne, že by zejména prvně jmenovaná varianta nakonec nebyla možná (koneckonců některé poslední průzkumy dokonce věštily i samostatnou většinu ANO s KSČM…), avšak přítomnost Pirátů zároveň znamená, že druhá varianta se stává značně nepravděpodobnou, respektive pravděpodobnější zůstává pouze tehdy, pakliže do výčtu stran zařadíme Piráty samotné. To je však s ohledem na jejich základní vnitřní charakteristiky více než problematické.
Piráti zcela nepochybně představují nepopsaný list papíru a z tohoto důvodu dosud nepoznaný a tedy i nevyzpytatelný živel na české politické scéně. Jejích ústřední mobilizační potenciál vyvěrá, kromě schopnosti vzbuzovat obecný dojem "novosti", zcela jednoznačně z protestního zacílení, zaměřeného proti stávajícímu politickému establishmentu jako celku. V Pirátech tak trochu konečně našla jednotící platformu dlouhodobě bezprizorní voličská množina, neochotná volit tradiční zavedené strany, ale z řady důvodů ani Babišovo hnutí (a antisystémové síly pro ní nejsou vůbec alternativou). Piráti slibují zásadně nový politický styl i zcela novou tematizaci politické rozpravy uzpůsobenou digitálnímu věku. V jejich představách se snoubí zajímavé podněty a relevantní připomínky s nejrůznějšími naivními až fantasmagorickými vizemi a v neposlední řadě je do jejich výkladu světa tradičně vkládán i tautologický prvek nejrůznějších polopravd, které sice neodpovídají realitě, ale jsou velmi dobře uchopitelné v ústředním narativu zápasu proti zkostnatělé dosavadní elitě, která je nejen zkorumpovaná a zlotřilá, ale hlavně nedokáže základní funkce státu adaptovat na podmínky digitální revoluce. Zásadní hodnotové východisko Pirátů je shledáváno v adoraci svobody v kyberprostoru, která je následně interpetována jako povšechný a zaručený kultivátor veřejného prostoru a snad i liberální demokracie v jejích selhávajících funkcích.
V kontextu současné situace se však mobilizační potenciál Pirátů pojí právě s otázkou úlohy státu v oblasti regulace života jednotlivců. Piráti hájí negativní pojetí lidské svobody, tj. především absenci omezení a zásahů ze strany veřejné moci, a to v aktuálním kontextu nemůže být nepochopeno jako ofenzíva proti zbytnělé byrokracii a státně-dirigistickým zásahům do života občanů, které se dle mnohých v posledních letech vlády Bohuslava Sobotky masivně rozšířily. Že jsou pirátské výklady alternativního uspořádání této oblasti více než vágní a především pak nezavdávají k pocitu přemrštěné kompetentnosti jejich představitelů takového stavu dosáhnout pak překvapivě nikoho příliš nevzrušuje. Když volíme ne pro někoho, ale proti někomu, pak si příjemce takového hlasu může dovolit ve své nabídce nebýt příliš konkrétní.
Proti komu jsou však ve skutečnosti pirátská protiopatření namířena? Piráti vždy deklarovali, že nehodlají spolupracovat s komunisty (přestože v některých výrocích některých jejich kandidátů, zejména pak v otázkách bezpečnosti státu, by si s nimi možná i mohli rozumět), avšak také odmítali spolupráci s tradičními kdysi největšími stranami v zemi, tedy s ČSSD a ODS. Při takovém postoji však příliš dalších variant spolupráce s dalšími subjekty už moc nezbývá. Piráti sice jsou si vědomi faktu, že sbírají do velké míry i hlasy voličů, pro které je Andrej Babiš již dávno zkompromitovaný zástupce establishmentu, ale vůči koalici s hnutím ANO se nikdy veřejně nevymezili. A na výroky samotného Babiše, že by si koaliční spolupráci s Piráty dokázal představit a rovnou by jim dokonce předal i celý úsek IT v oblasti státní správy, aby ho "dali do kupy" pak nijak nereagovali. Znamená to, že Piráti vstoupí do koalice s ANO pouze za podmínky dvoučlenné většiny (která však příliš reálná není)? Nebo jsou ochotni připustit koalici i s někým dalším, včetně antisystémových stran? Taková varianta je v kontextu předchozích vyjádření představitelů pirátského vedení více než nepravděpodobná. Jednu věc Pirátům upřít nelze, a tou je alespoň deklarovaná obava z nástupu radikálně populistických a především nacionalistických subjektů. Naopak jejich pozice se zakládá na podpoře svobodné, otevřené společnosti a institucionálního uspořádání, které podobné vizi vyhovuje. Při dominantním zakotvení v mladém, velkoměstském elektorátů jim ani jiná možnost nezbývá.
Úvahy na tato témata sice logicky zůstávají spíše na úrovni spekulací, avšak zároveň vyjadřují zásadní otázky, které je týden před důležitými volbami, ovlivňujícími budoucnost naší společnosti možná na celá desetiletí dopředu, zcela legitimní si klást a především pak na ně vyžadovat předběžné odpovědi. Přítomnost Pirátů na politické scéně jinak zůstává jednou velkou neznámou a je třeba se tázat, zda jejich invaze nepřinese spíše znejasnění a znesnadnění hledání schůdného a zároveň odpovědného řešení vládního uspořádání po volbách. Potom je ovšem nasnadě i otázka, zda je odpovědné jim z tohoto hlediska odevzdat hlas.
V kontextu prvotního výkladu stranicko-systémové konfigurace tak s jistým zjednodušením můžeme tvrdit, že vedle bloku protestních stran a bloku stran tradičních se nám ve stávající konstelaci objevuje třetí aktér v podobě zcela nevyzpytatelných Pirátů, kteří pokud se mezi oba bloky vklíní tak, že ani jeden z nich nezíská vlastní většinu, stanou se zásadním, a bezprecedentně politicky silným, zcela novým stranickým aktérem v pozici "jazýčku na vahách". Jsou Piráti ve svém věku, při svých zkušenostech, ale především pak při lakoničnosti přístupu k formulaci zásadních programových cílů tak velké odpovědnosti za osud této země a jejích občanů vůbec schopni dostát?...

Autor je politolog




 

Primas inter pares aneb staroboleslavský spor 2017

6. října 2017 v 23:08 | Vladimír Hanáček
Bývá už evergreenem nejen v české Církvi, ale na celé veřejné scéně v ČR, že po Národní svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi následuje horečná debata, balancující na hraně hysterie, o obsahu i formě toho, co při mši na Mariánském náměstí zaznělo. Před šesti lety vyvolal bouřlivé reakce závěrečný proslov tehdejšího prezidenta Václava Klause, který se v něm ostentativně přihlásil ke svému "politickému zestárnutí", kdy se z průkopníka české transformace, který v 90. letech "léčil" údajně kolektivistickými ideologiemi nemocnou českou společnost volnomyšlenkářskými doktrínami libertariánské Nové pravice z anglosaského prostředí (a Církev měl za něco jako spolek zahrádkářů), stal na prahu sokratovského věku zapálený obhájce konzervativního pohledu na společnost a role tradičních institucí, jakou je vedle Církve i rodina. Protesty a petiční akce, organizované především na některých pražských farnostech, však tehdy primárně nepolemizovaly s Klausem a jeho postoji, nýbrž "povzbuzovaly" českého primase, arcibiskupa pražského (tehdy ještě nebyl kardinálem) Dominika Duku k tomu, aby "státnickým projevům" v rámci liturgie prostor nedával. Argumenty arcibiskupského paláce, proč k tomuto kroku došlo a v jakém kontextu je podobný počin zasazen, zůstaly zcela oslyšeny a pražský arcibiskup se stal v tu chvíli ústředním protagonistou konzervativního odporu k postmoderním filozoficko-politickým koncepcím, z čehož se v očích těchto kruhů "nevyvinil" ani tím, že o půl roku později naslouchal jeho slovům doslova celý národ, když kázal na zádušní mši v rámci státního pohřbu Václava Havla.
V Dukově pojetí bylo smyslem poskytnout prostor k projevu hlavy státu úsilí o kooperativní a vzájemně se doplňující vztah státní moci a vedoucích představitelů Církve, čehož nejdůležitějším symbolem je právě státní svátek 28. září, církevní svátek sv. Václava coby Den české státnosti. O takto zvýrazněný význam tohoto svátku se zasadil Dukův předchůdce, zesnulý kardinál Miloslav Vlk, za jehož působení novodobá tradice Národních svatováclavských poutí vznikla a zároveň se stala koloritem uznaného státního svátku. K přímé konfrontaci světa politiky a státní moci s církevní slavností tak dříve či později muselo dojít a je celkem pochopitelné, že i došlo.
Složitou teoretickou i praktickou otázku, kde je hranice mezi kooperativním vztahem státu a Církve a rektálním alpinismem církevních hodnostářů vůči držitelům politické moci, stejně jako mezi zdravým, v tradici starozákonního proroka Nathana kráčejícím a mnoha případy mravního vzdorů kněží vůči zvůli mocných vládců inspirovaným nastavováním zrcadla "svlečeným králům" ze strany nástupců apoštolů a prvoplánovou démonizací veřejné moci v duchu chiliastické vize konečného vypořádání se Pravdy Boží se lží pozemskou, nyní radši pomiňme. Zůstaňme pouze u konstatování, že tradice staroboleslavských "státnických projevů" doznala postupně zásadních změn a její hlavní protagonista, sídelní biskup domovské diecéze, si letos odpustil předávání slova voleným zástupcům lidu a "státnického projevu" se ujal sám. Je příznačné, že hlasy kritiky, která se následně v české mediální krajině rozjela, se z velké části dotýká právě pochybnosti nad tím, zda si toto vůbec mohl dovolit.
Svatováclavská idea české státnosti, jak jí podává tzv. Kristiánova legenda, je základem nejen vztahu světské a duchovní moci v naší zemi, ale též role církevních autorit při jejím zpřítomnění a ochraně. První biskup "české krve", zemský patron svatý Vojtěch stál v 10. století za jejím zrodem. Jeho nástupci jí po staletí střežili s vědomím, že archetyp sv. Václava coby "Věčného knížete Čechů" je nejen pilířem duchovních základů, na nichž je český stát zbudován, nejen účinným nástrojem zdánlivě neomezené moci jejích dočasných pozemských vládců, ale též ve svatovojtěšské linii původcem autority, kterou disponují držitelé stolce svatého Vojtěcha. Kdo jiný by tedy měl na význam této ideje pro každodenní život a jeho výzvy explicitně upozorňovat právě o svátku sv. Václava, než nástupce sv. Vojtěcha?
V sekulárním státě pak slova nejvyššího představitele Církve v Českých zemích coby nejvyšší duchovní autority v duchu svatováclavské tradice jsou zasazena do kontextu plurality společenských institucí i názorových segmentů. Na tom apriori není nic zvláštního. Zvláštní ovšem je, jestliže jsou "dekonstruována" jako výraz skrytých ideologických či mocenských ambicí či minimálně interpretována jako ideologická obhajoba partikulárních zájmů Církve coby veřejně působící instituce. Autoři podobných soudů se nepřímo přiznávají k tomu, že nejsou s to oddělit institucionální zájem od normativních sdělení představitelů dané instituce, což je pro českou veřejnou debatu o pozici Církve ve společnosti více než příznačné. Církev však není primárně zájmovou organizací, nýbrž společenstvím lidí různých zaměření, které spojuje nejen náboženská víra, ale též identický hodnotový postoj k základním otázkám života člověka. Církev je povinna narýsovat hranici mezi legitimní společenskou pluralitou a nezpochybnitelným duchovním základem lidské důstojnosti a její ochranou před těmi, kteří jí ve jménu "mnohosti pohledů na svět" hodlají znevažovat.
Vystavení těchto hodnot na piedestal závaznosti mělo sice i konkrétní symbolické vyjádření přímo v průběhu poutní mše svaté, avšak neměla by ani dostatečný dosah, ani adekvátní společensko-politický ohlas, kdyby nebyla v kázání primase českého orámována odkazem na aktuální společenské výzvy. Kardinál Duka vyvolal opět doslova hysterii konstatováním, že volby dají prostor k vyjádření "umlčované většině". Za to sklidil vlnu kritiky, přičemž ta byla ze strany jejích hlavních mluvčích rozvinuta do poloh, které nejen, že se s obsahem Dukova kázání zcela míjí (samozřejmě na scéně nemohly chybět potraty, sňatky homosexuálů či církevní restituce), ale dokonce se pokoušejí odůvodnit inadekvátnost takového úsudku odkazem na pozici samotné Církve v rámci celku společnosti. Např. z plamenné kritiky Jiřího Pehe jsme se tak dozvěděli, že nejvyšší představitel české Církve nemá co se odvolávat na vůli většiny, jelikož sám reprezentuje v celku společnosti názorovou menšinu. Arcibiskupova slova však nepředstavovala apoteózu konkrétní vůle většiny, nýbrž závažnost jejího vyjádření v proceduře demokratických voleb, které nás záhy čekají. Představovala výzvu k těm, kteří se cítí být umlčeni, aby pozvedli svůj hlas, ať už to bude pro budoucí vývoj české společnosti znamenat cokoliv. Při vědomí názorové plurality ve společnosti je pak zřejmé, že jasně identifikovat konkrétní obsahy většinového mínění v globálu nelze a je třeba její vyjádření chápat situačně. Přesto se okamžitě objevily spekulace o tom, že Duka se snažil vlichotit (údajnému) většinovému odporu k blíže nespecifikovanému přijímání uprchlíků. Z následné přímluvné prosby o odvahu pro uprchlíky k návratu a mírovému budování vlastních zemí pak byl vyvozen reálpolitický závěr o sympatiích k "uzavřenosti hranic i srdcí", jak bychom mohli eufemisticky nazvat pozici nesouhlasu s vizí multikulturní společnosti. Stoupenci podobného názoru na sebe nepřímo prozrazují, že nejen považují za adekvátní se v dané chvíli postavit na opačnou stranu názorového spektra v této věci, ale především se domnívají, že tato otázka je zásadním faktorem rozhodování z pohledu převážné většiny českých voličů, komu dají svůj hlas. Kardinálova slova zůstávají v tomto při zemi a toliko apelují na odpovědnost občanského postoje i fakt, že ve svobodných volbách vyjádřená vůle většiny a její praktické uplatnění je podstatou demokratického zřízení, k němuž se Církev hlásí a v duchu svatováclavské ideje se jí snaží opečovávat.
Druhou kontroverzi pak vyvolává zmínka o roli Církve ve společnosti z hlediska početní síly a poukazu na její schopnost přesto se proměnit v hybatele společenských změn (odkaz na historickou roli kardinála Tomáška). Kritici těchto slov poukazují na početní slabost českých katolických věřících a tedy neschopnost stát se významným činitelem směrem k uplatnění vůle většiny ve veřejném rozhodování (s odkazem na údajné menšinové názory v tradičních evergreenech českých asociací o křesťanských hodnotách - potraty, homosexuálové, podpora církevních restitucí…). Poukaz na tuto plytkou sadu zcela dílčích a z pohledu relevantních společenských zájmů téměř nevýznamných témat však nic nemění na zásadním hodnotovém poselství tohoto výroku. Jím se slovy svého primase Církev hlásí k odpovědnosti za kultivaci společenských poměrů v duchu role spolutvůrce, nikoliv výlučného držitele. Podstatou demokracie je však ochrana menšin nikoliv jen v zájmu přežití, nýbrž k tomu, aby se s pomocí příslušných ústavních opor mohly stát hypotetickými většinami. Slabost českých katolíků se však neprojevuje tehdy, když jednají coby hypotetická většina, nýbrž když si zakládají na své menšinové úloze. Údajný odpor k ostatním menšinám a snaha znevážit jejich roli ze strany Církve je kritiky Dukova kázání zdůvodňován snahou vzít jim legitimitu nositelů alternativních pohledů na skutečnost. Církev však žádným podobným menšinovým postojům nehodlá upírat jejich legitimitu, nýbrž odporuje jejich obsahům poté, kdy se dotýkají onoho hodnotového jádra demokratického systému, tedy respektu k lidské důstojnosti. Jedním z projevů takových snah je taktéž snaha prosadit svoje mínění silou při vědomí toho, že většinová společnost takový pohled nepřijímá, a nebo se tvářit jako všeobecně přijímané mínění v situaci, kdy pro podobný soud není k dispozici žádná empirická opora. Podobné tendence nejen, že znamenají disproporci v poměru sil mezi názorovými tábory, ale zatímco pro většinové mínění představují falešnou konkurenci, pro menšinové postoje odlišných obsahů pak reálnou hrozbu. Proto v přímluvných modlitbách zazněla prosba o ochranu před "zhoubou genderových ideologií".
Lenka Zlámalová napsala v Echu v krátkém článku na obhajobu obsahu Dukova kázání, že menšinové elity ztratily schopnost vést a tuto svou indispozici dnes zakrývají skrze diabolizaci většinového mínění coby nedemokratické vůle, která je systému nebezpečná a tudíž by neměla dostat průchod při reálném výkonu moci. Církev o moc neusiluje a její nejvyšší představitel ani žádnou formální mocenskou funkci vykonávat nemůže. Nehodlá však ztratit moc symbolickou, svěřenou mu dějinným významem svého úřadu i ve vztahu k ideji české státnosti, a proto považuje za důležité v duchu této tradice hodnotově obhájit demokracii coby vládu lidí, spojených společně sdíleným osudem, jemuž čelí ztotožněním se s těmito hodnotami. Odtud údajná adorace národních symbolů coby nevyhnutelného aspektu svatováclavských oslav. Národ je skutečně národem, stává-li se společenstvím hodnot, a pokud jím není, je třeba mu to připomenout. Opovrhovat jím znamená opovrhovat těmito hodnotami. Co je tedy výsledkem svatováclavských kontroverzí update 2017? Opovržení hodnotami nebo příležitost si je uvědomit?
Český primas vyvolal diskusi, z níž nevyčnívá svým postavením. Naopak je v ní rovným mezi rovnými. Co by však vyčnívat mělo je jeho hodnotové poselství a jeho aktuální význam.



Autor je politolog

Hledání mezer na politické scéně jako program evropské dezintegrace

30. září 2017 v 23:54 | Vladimír Hanáček
Komentátor Petr Honzejk se v Hospodářských novinách zamyslel na příčinami toho, proč je TOP 09 momentálně "ohroženou stranou" (online verze zde: https://archiv.ihned.cz/c1-65895130-topkari-uz-vedi-pet-procent-nebo-smrt). Velmi správně poznamenal, že nástup Pirátů, autenticita jejich liberálního hodnotového obsahu v souladu s vlastním životním stylem, novost, neokoukanost, jakož i historický stav obměny stranicko-politického reprezentanta elektorátu ztělesňovaného mýtickou bytostí "městského liberálního voliče" může být v koincidenci s vnitřními problémy TOP 09 příčinou politického pádu Kalouskovy strany do politického suterénu. Jakkoliv se podobná úvaha zatím nese toliko na rovině spekulací, s varovným apelem a popsanými symptomy krize lze v zásadě souhlasit.
Petr Honzejk si však ve svém výkladu neodpustil jednu připomínku, která působí v celku textu dosti neorganicky, tj. že TOP 09 je dnes jediným stranickým reprezentantem zahraničně-politického cíle ČR patřit k "jádru evropské integrace", a fakt, že se straně nedaří navzdory této unikátnosti zaujmout příslušný voličský segment přisuzuje postavě lídra, neboť dle Honzejka si nelze představit Miroslava Kalouska coby "českého Macrona" a přitom se nesmát. Jakkoliv lze souhlasit, že předseda TOP 09 opravdu "českým Macronem" není a nebude, je tento problém daleko složitější.
Podstata spočívá v tom, že relevantní voličský segment, zastávající zájem být součástí jádra evropské integrace coby svůj relevantní sociální zájem postavený na pozici číslo jedna svých tématických preferencí a kritérií stranického výběru je zjev ještě více mýtický než zmiňovaný Honzejkův "městský liberální volič." Pamětníci si ještě pamatují doby před rokem 2010 blahé paměti, kdy trvalou součástí české politiky byla postojová disonance mezi ODS coby nejsilnější českou pravicovou stranou a převážnou většinou jejích voličů z hlediska vztahu k evropské integraci. Zatímco ODS byla vnímána jako strana tzv. euroskeptická, resp. minimálně zdrženlivá k tendencím "ever closer Union", její voliči naopak patřili k těm nejvíce nakloněným prohlubování evropského integračního projektu. Tyto doby jsou dávno pryč a dnešní "smrsknutý" elektorát ODS na s bídou třetinu tehdejších podporovatelů strany už takový problém s nesouladným postojem se stranickým vedením nemá. Nejvíce proevropské voliče skutečně zvládla po roce 2010 za sebou seřadit knížecí družina z TOP 09. Nelze však přímo verifikovat, že příklon většiny těchto voličů ke straně Karla Schwarzenberga dominantně souvisel s postoji ve věci prohlubování evropské integrace. Žádný průzkum na toto téma neexistuje a zjevná personalizace volby v postavě orlického knížete ještě neznačí takový obsahový motiv jako zásadní či snad dokonce rozhodující.
Smysl Honzejkovy úvahy však není popisně-analytický, nýbrž normativní a mobilizační. Politici, novináři a "veřejní intelektuálové" blízcí Kalouskově straně mají trvalou tendenci spojovat principiální postoj proevropské a prozápadní orientace české zahraniční politiky s konkrétními postoji příchylnosti vůči návrhům směru a intenzity pokračování evropského sjednocování v duchu "vícerychlostní Evropy". Po nástupu polské konzervativní vlády PiS a vytvoření polsko-maďarského dua revitalizace role národních států v rámci EU a následně po britském ano odchodu z EU a vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách v USA je tento postoj prezentován jako principiální soulad s těmi posledními zachránci hodnot liberální demokracie v současném světě. Tento postoj je nejen z hlediska relevantních sociálních zájmů natolik minoritní, že hrozí jeho reálná politická marginalizace, ale především z hlediska čistě praktického jde o postoj velmi nebezpečný demokratické, evropské a západní budoucnosti naší země.
Je výrazem hodnotového odtržení blíže nespecifikovaných liberálně-kosmopolitních elit od vnímání většiny společnosti. Ti mají tendenci spojovat svou hodnotovou pozici s procesem posilování role nadnárodních politických, ekonomických, finančních a kulturních institucí. Proto preferují takovou zahraničně-politickou orientaci, která podobný zájem pomůže naplňovat s těmi, kteří tuto pozici sdílí. Principiální identičnost takové zahraničně-politické orientace s fundamentálním cílem zachování liberální demokracie v zemi je pak interpretována jako nepřekročitelná potřeba naplnění takové vize, kdy všechny ostatní alternativy vůči ní jsou shledávány scestnými.
Protože však hrozí vlastní ostrakizace nositelů podobných zájmů ve veřejné debatě, hraničící s možnou diskreditací principiálních hodnot liberální demokracie coby toliko ideologického zdůvodnění takto definovaných sociálních zájmů, přichylují se nositelé těchto názorů k rádoby realistickému argumentu, že dvourychlostní Evropa je nevyhnutelnou skutečností a v ní se můžeme pohybovat toliko výběrem správné rychlosti, kterou zařadíme. Podobný argument působí poněkud groteskně v relaci k hodnotovému základu jeho nositelů, který ve skutečnosti devalvuje. Jestliže chceme prohlubovat evropskou integraci řekněme i na úrovni institucionální revize a posilování integračních tendencí v oblastech, které dosud ležely dominantně či výlučně na bedrech národních států, potom je principiálním hodnotovým postojem chtít tak činit skutečně jednotně alespoň na půdorysu kontinentálního "zbytku" EU po Brexitu v podobě stávající sedmadvacítky. Představa různých rychlostí a jejich vzájemné vzdalování je ve skutečnosti proces dezintegrace kontinentu i měla-li by ještě navíc mít "první rychlost" charakter stráže hodnot liberální demokracie před jejími nepřáteli v "druhé rychlosti", jde ve skutečnosti o ohrožení liberálně demokratických zřízení skrze omezování počtu zemí, které se k tomuto hodnotovému základu vlastního politického systému hlásí.
Situace se však ještě více komplikuje pokud si uvědomíme, že takový realistický scénář ve skutečnosti příliš realistický není. Výroky francouzského prezidenta Macrona z projevu na pařížské Sorbonně 26. září jsou sice nahlíženy jako státnická vize politického tahouna dalších rozhodnutí o budoucnosti EU, ale ve skutečnosti jde o ideologicky přeexponovanou a fantasmagorickými tezemi kontaminovanou show pro domácí publikum, neboť Francouzi stižení dlouholetou vysokou nezaměstnaností a hospodářským zaostáváním za svým východním sousedem musí znovuzískat pocit vlastní velikosti a především dát najevo těm slabším než jsou oni sami, že se jim nezačnou přibližovat shora. Taková teze nenachází sluchu nejen v postkomunistických zemích, ale dokonce ani v samotném Německu, neboť postoje kancléřky Merkelové jsou ve věci revize smluvního základu EU a institucionálních změn daleko zdrženlivější. Volání po posilování společné azylové a migrační politiky a účinné předcházení krizím, jako byla ta z roku 2015, je pak hlas souznící s Macronem i z oněch "iliberálních demokracií" středovýchodní Evropy. Důležitější je však fakt, že nejen čelní představitelé Polska a Maďarska, ale mnozí další čelní představitelé dalších členských států se s vizi dvourychlostní Evropy v zásadních otázkách politického rozhodování ve společných tématech nemohou v principu smířit. Tím však zároveň vylučují variantu možných dalších "exitů" v momentě posílení první rychlosti údajným německo-francouzským jádrem.
Česká debata na tato témata je kromě obecných dopadů globalizace a s ní spojené společenské polarizace vysoce kontaminována i dlouhodobými vzorci politické kultury i způsobem uvažování o evropské integraci. Češi si obvykle nechtějí přiznat, že jsou fakticky jedinou společností v Evropě (samozřejmě s výjimkou Velké Británie), která tematizuje otázku potřeby zařazení do "hlavního proudu" evropské integrace ve společenském kontrapodu vůči radikálním skupinám, volajícímu po "Czexitu"… Taková úroveň debaty by měla zajímavý epický podtón, pokud by ovšem nehrozila její eskalace do podoby reálného sociálního konfliktu, způsobená společenskou polarizací na "prozápadní velkoměstské elity" a "nacionalistickou či dokonce provýchodní venkovsko-maloměstskou masu".
Místo debaty o roli a příspěvku ČR k udržení jednoty celého starého kontinentu a jeho společném postupu v dalším upevňování role EU coby garanta míru, bezpečnosti a blahobytu v Evropě vidíme v ČR debatu o faktické dezintegraci Evropy, v níž by si aktéři ovšem nejradši vyškrábali oči za to, kam bude ČR patřit, jestli do jádra, nebo do periferie…
Pokud se chceme vyvarovat destruktivním důsledkům takových společenských tendencí, měli bychom v první řadě začít politicky tematizovat zcela jiné otázky než jsou takto postavené vize. Ve vztahu k prvotnímu námětu Petra Honzejka je pak třeba odchylně od jeho stanoviska konstatovat, že pokud v relevantní pozici nebude na politické scéně aktér, který takovou polarizaci účelově politicky instrumentalizuje a tím jí fakticky prohlubuje, ergo přispívá k devalvaci hodnot, jimiž přitom šermuje, v očích vysokého percenta populace, nejde o žádnou ztrátu. Ostatní politické strany jsou kritizovány za údajnou nejednoznačnost ve svých postojích k tomuto tématu. Ve skutečnosti ale představují nositele zájmu neeskalovat napětí a nehloubit příkopy v české společnosti. A to není malá zásluha! Spíš naopak…

Autor je politolog



 


Babiš vs. AntiBabiš = NeBabiš

18. srpna 2017 v 0:02 | Vladimír Hanáček
Volby do Poslanecké sněmovny se nezadržitelně blíží a s nimi nastávají neočekávané situace. Takovou je bezesporu žádost Policie o vydání poslanců hnutí ANO Andreje Babiše a Jaroslava Faltýnka k trestnímu stíhání v kauze Čapí hnízdo. Ať už je věcná podstata připravovaného obvinění a pozadí celé kauzy jakékoliv, jedno je jisté, tuto událost neradno ponechávat bez povšimnutí při úvahách, co bude po 21. říjnu.
Kauza přichází v době, kdy se navzdory všem turbulencím zdá česká politická mapa víceméně jasně narýsována. Stále více se letošní sněmovní volby mají stát arénou, v níž se sváří dva nezkrotně protikladné živly, a to aspirant na volební vítězství Andrej Babiš na jedné straně s táborem svých zarytých odpůrců na straně druhé. Tato polarizace "Babiš vs. AntiBabiš" je zároveň pozoruhodná svou asymetričností. Andrej Babiš je neotřesitelným lídrem hnutí ANO, která založil, které vlastní a které řídí jako faktickou politickou divizi svého holdingu, který byl sice formálně nucen kvůli tzv. lex Babiš vložit do svěřeneckého fondu, avšak kterému i nadále vládne stejně pevnou rukou jako dosud. Volební vítězství hnutí ANO je volebním vítězstvím Andreje Babiše, bez kterého si ho nelze ani myslet.
Protistrana to má horší: tvoří jí víceméně nesourodá směsice ideově heterogenního spektra tradičních stran, které mají vůči příslušným skupinám potenciálně antibabišovsky naladěných voličů svůj potenciál, ať už historicky vzniklý - navrátivší se zbloudilci (to se týká především ČSSD a ODS) a nebo nově vytvořený skrze svou vnitřní obrodu a snahu ukázat novou tvář (to se týká hlavně KDU-ČSL), avšak je navýsost složité určit, která z nich by zrovna mohla být nejvýznamnějším beneficientem antibabišovsky naladěných hlasů. Správná odpověď navíc zní, že žádná, poněvadž na pozadí stojí ještě složitější věc, a tou motivace mnoha takto naladěných voličů volit principiální alternativu nejen vůči Andreji Babišovi, ale i vůči všem zavedeným stranám dohromady. Tragédií těchto voličů však je, že taková jednoznačná a jasně viditelná alternativa tu neexistuje. Nejblíže k ní má co do mediální a marketingové síly hnutí STAN, zejména pak díky publicitě kolem nezdařené koalice s lidovci a taktéž nově díky zaangažování miliardáře Dalibora Dědka. Nejen vzhledem k výchozím preferencím hluboko pod 5% hranicí, ale i s ohledem na kontroverze, symbolizované Dědkovým přeřeknutím se na tiskové konferenci, kde si spletl hnutí STAN s hnutím ANO, je taková ambice družiny Gazdíka a Farského zatím spíše zbožné přání než realita. Navíc na záda jim dýchají další pod vstupním prahem krčící se alternativy. A že je jich hezká řádka: Piráti, Zelení, Realisté Petra Robejška, Svobodní, Úsvit, obnovená ODA Pavla Sehnala a další.
Co tato konstelace znamená dva měsíce před volbami pro samotné vyhlídky jejich možných výsledků? Předně to, že vysoce pravděpodobné vítězství hnutí ANO není dáno ani silou a vahou jeho voličské podpory, jako spíš oním suchopárem, který panuje v řadách konkurence. Pokud však zafunguje fenomén AntiBabiš jako významný vyvažující faktor, pak se může velkouzenář s aspirací na premiérskou sesli ještě výrazně zapotit, a to paradoxně daleko víc, než s ohledem na vznesené obvinění. Nejreálnější je totiž varianta, že volby nepřinesou nic jiného, než opět silně fragmentarizovanou dolní komoru, v níž vytvořit kompaktní většinu bude vyžadovat faktické ústupky všech vůči všem. Tradiční strany si uvědomují, že vehementně útočit na Babiše se nevyplácí, ale na straně druhé zase nemůžou říct, že by jim vládnutí s údajným oligarchou výrazněji konvenovalo. Má to i svoje praktické implikace. Fakticky se totiž v letošních sněmovních volbách hraje o to, jestli budou mít většinu zmíněné zavedené strany zprava doleva, tedy ČSSD, ODS, KDU-ČSL a TOP 09 (nebo v jiném pořadí), a nebo zda většinu ve Sněmovně získá hnutí ANO a společně s ním i antisystémové strany v podobě KSČM a SPD Tomia Okamury. Pokud nastane druhá varianta, dá se očekávat, že na tomto půdorysu vzniklá většina by mohla významněji zasáhnout do samotného institucionálního jádra českého politického systému, resp. min. do povahy politického režimu. Indicií k tomu existuje celá řada a netřeba k tomu analyzovat sjezdové dokumenty dvou později jmenovaných stran. Stačí si přečíst nákladově do kampaně neuznaný předvolební manifest předsedy ANO…
Pokud však nastane druhá varianta, otevírá se výrazný prostor pro uplatnění v dobrém slova smyslu vyděračského potenciálu tradičních stran. Nebylo by vůbec šťastné, kdyby se tyto rozhodly vytvořit svou vlastní alternativní "antibabišovskou" většinu (čí preference by pak asi během následujících 4 let vyletěly do vesmíru…), ale mohou faktem vlastní většiny argumentovat ve prospěch prosazení své vůle do případné koalice s vítězným hnutím ANO. A právě v této rovině přichází vydání k trestnímu stíhání a případné vznesení obvinění jako na zavolanou. Dává totiž Babišovým oponentům do ruky mocný meč v podobě důvodného argumentu, proč by majitel Agrofertu neměl být premiérem této země. Ba co víc, proč by taktéž neměl být premiérem jeho politicko-podnikatelský alter ego Jaroslav Faltýnek coby první místopředseda hnutí ANO.
V případě takové konstelace sil po volbách se dá očekávat, že preferencí vítězného hnutí ANO bude utvořit nominálně totožnou vládní koalici jako je ta stávající, jen s tím rozdílem, že nejsilnějším subjektem v ní bude hnutí ANO. ČSSD a KDU-ČSL by však měly v ruce silný nástroj: mohly by skrze vědomí většiny tradičních stran požadovat jednak jmenování takového premiéra z řad hnutí ANO, který by nečelil trestnímu stíhání a který by zároveň skýtal záruky, že za jeho premiérování nedojde k zásadní revizi základních politicko-systémových nastavení, jako slibuje současný lídr ANO. Zároveň by pak mohly požadovat, aby hnutí ANO nezískalo ty rezorty, které mohou zásadním způsobem zasahovat do vyšetřování kauzy Čapí hnízdo. Vítězství hnutí ANO by tak fakticky bylo vítězstvím Pyrrhovým, min. z pohledu jeho předsedy.
Zdá se tedy, že jakkoliv může být frustrující, že po letech litých ideologických zápasů mezi pravicovými a levicovými vizemi především socioekonomických poměrů života Čechů budou nadcházející sněmovní volby o tom, zda chceme zachovat aspoň zásadní principy, na nichž polistopadový politický systém stojí, či zda tyto principy odmítneme s perspektivou zásadní diskontinuity polistopadového vývoje naší země. Trestní stíhání Andreje Babiše ještě před volbami se v tomto smyslu nezdá mít neutrální dopad, ale rozhodně není nikde zaručeno, že dopad bude s kladným či záporným znaménkem. Proč výstupy své práce nevydal i evropský orgán vyšetřování OLAF, který kauzu Čapí hnízdo taktéž prověřuje, není celkem jasné. Každopádně by bylo zajímavé, kdyby zásadní sdělení z jeho strany vzešlo po volbách přesně v momentě, kdy budou Babišovi oponenti potřebovat do ruky pádné argumenty, proč není vůle voličů učinit z Babiše hlavu exekutivy ČR dostatečný důvod pro to, aby před ním stáhli kalhoty.
Babiš a Faltýnek se snaží z požadavku Policie učinit jednu podstatnou kapitol své pohádky o souboji dobra antiestablishmentové alternativy se zlem tradičních stran, rozuměj zlodějů a mafiánů, kteří se drží zuby nehty u moci. Podobná strategie zřejmě utužuje početné skalní příznivce hnutí ANO (stejně jako je utužila květnová vládní krize a odvolání Andreje Babiše z vlády), ale pozor, těchto skalních babišovců není tolik, aby odvrátili zdá se stále více neodvratitelnou plichtu… Co bude tato polarizace znamenat pro vyhlídku budoucí konstelace, charakterizované vládou v čele s hnutím ANO bez jejího předsedy v exekutivním orgánu. Jednoduše: produktem ostré polarizace Babiš vs. AntiBabiš bude jednoduše "Nebabiš"…


Autor je politolog

Pravda a omyly Starostů a nezávislých

25. července 2017 v 23:18 | Vladimír Hanáček
Koalice KDU-ČSL a STAN se letošních sněmovních voleb nezúčastní. To vyplývá z rozhodnutí Celostátního výboru KDU-ČSL 18. července a dnes tento fakt posvětil i CV STAN. Varianta lidovci nabízené kandidatury zástupců STAN na kandidátkách KDU-ČSL byla vedením hnutí odmítána již v zimě a pravděpodobnost obratu se limitně blížila nule. Přesto je však třeba věnovat tomuto rozhodnutí pozornost, a to bez výčitek či laciné kritiky, a ve vazbě na neúspěch koaličního projektu, který je ovšem podmíněn i faktory, které s tímto rozhodnutím nesouvisí.
Předně, příčinou ukončení koaličního projektu Lidovců a Starostů čtvrt roku před volbami není obava KDU-ČSL z propadu koalice nepřekročením 5%, vyvozovaná z předvolebních průzkumů, jak je často mylně, a taky se značnou dávkou škodolibosti, některými komentátory interpretováno. Skutečnou příčinou je poznatek v podstatě obou stran, že záměr, se kterým byla koalice vytvářena, se v jádru nedaří naplňovat, a to nikoliv proto, že jsou samotní aktéři toho neschopní, ale prostě proto, že tomu vnější podmínky nenasvědčují. Smysl existence koalice, jež potřebuje 10% ke vstupu do Poslanecké sněmovny, netkvěl v pouhém sečtení voličské podpory jedné a druhé strany. Pokud by její smysl měl tkvít v tomto, bylo by podobný projekt možno od začátku označovat jako projev politického dandysmu.
Smyslem koalice bylo naopak velmi odpovědně nabídnout alternativu těm voličům, kteří nechtějí volit hnutí ANO (mnohdy s explicitním antibabišovským důrazem), ale zároveň jsou pro ně nepřijatelné všechny zavedené strany. Smyslem bylo vytvořit svébytnou platformu s vlastní identitou, se kterou by se tito voliči mohli ztotožnit, ale jejíž potenciál by poté stoupal díky tomu, že zároveň by podobná množina byla posílena především o skalní voliče KDU-ČSL a v nějaké, byť nepoměrně menší míře, i STAN. Je celkem zjevné, že takových dosud v podstatě bezprizorních voličů, které nelze započítat do volební podpory žádné strany ve volebních modelech, ale kteří k volbám téměř na sto procent přijdou, je v ČR minimálně několik desítek tisíc. Jejich přítomnost v podstatě potvrdila i volební podpora STAN v některých krajích v loňských krajských volbách. V tomto mají zástupci hnutí pravdu. Pokud by se je podařilo volebně sjednotit v podpoře konkrétní straně, je možné, že by jí v jisté situaci vytáhli do Sněmovny.
Problém však nastal v tom ohledu, že tito voliči koalici KDU-ČSL a STAN ve velké míře odmítli podpořit. Důvodem je nevůle hlasovat pro projekt s účastí tradiční politické strany, ať už pro obecný odpor k nim, nebo v konkrétním případě ke KDU-ČSL. Tou nejdůležitější věcnou příčinou je zdá se fakt, že KDU-ČSL je součástí vládní koalice s ČSSD a ANO. Vysvětlovat drobné nuance tohoto angažmá potom prakticky nelze, neboť tito voliči patří mezi vyhraněnější, více myslící v obecných šablonách a méně schopné vnímat detaily každodenní politiky. To není pomluva, to je konstatování faktu. Zároveň zbývá dodat, že k takovému poznatku netřeba mít složitě prováděné sociologické průzkumy, stačí hovořit s příslušnými lidmi nebo sledovat veřejnou politickou rozpravu na sociálních sítích…
Zde tkví hlavní příčina, proč lidovci z koalice couvli. V jistém momentě se totiž zdála být projektem s vyššími ambicemi než reálnými šancemi a především jako projev nikoliv odvahy a ochoty riskovat za vyšší cíle, nýbrž ztráty soudnosti a sebevražedných sklonů, které by ovšem s ohledem na následné přerozdělení půl milionu "propadlých" hlasů ve prospěch zisku mandátů vítěze voleb měly důsledky pro celou zemi na další čtyři roky. A možná i déle…
Rozhodnutí STAN kandidovat samostatně je pak motivováno v podstatě stejnou pohnutkou, která má však zcela jiné pozadí. Zatímco KDU-ČSL jako tradiční parlamentní straně, která si však jednou v dějinách zažila, co znamená zmizet z dolní komory kvůli nedostatečné volební podpoře, samozřejmě velmi záleží na volebním výsledku a účasti jejích poslanců na rozhodování, pro STAN je taková motivace sekundární. Primárním zájmem, který jinak značně heterogenní strukturu střechového hnutí, sdružujícího rozdílné silné individuality evidentně sjednocuje, je etablovat se na české politické scéně jako samostatný subjekt s vlastní značkou, mající hodnotu sui generis. Podobná ambice je legitimní a zcela pochopitelná. Co ovšem není pochopitelné je, proč o něco podobného usilují zrovna nyní, kdy podle vlastních slov jejich předsedy jde o to zabránit privatizaci veřejné moci v zemi jedním člověkem. A taktéž není pochopitelné, proč měla být původně nástrojem takového stvrzování vlastní svébytné identity účast na dvoučlenném koaličním projektu, jehož úspěch byl, jak bylo výše naznačeno, podmíněn naopak překonáním partikulárních identit jeho tvůrců a vytvořením svébytné platformy s vlastní identitou. Pokud Starostové tvrdí, že šli do koalice s KDU-ČSL stvrdit v ní svou identitu jako rovný s rovným, pak se zcela míjí se smyslem existence takového projektu.
Jak již bylo zmíněno, je jistě legitimní domnívat se, že zde existuje relevantní percento nezařazených voličů, které pokud by se STAN podařilo získat, a navíc daleko snazším způsobem než v koalici s KDU-ČSL, mohou mu přinést křesla v dolní komoře. Omyl však nastává, pokud si představitelé hnutí myslí, že beneficiantem těchto hlasů budou právě oni, resp. že tyto hlasy mohou celkem snadno získat. Ne, že by nemohli, ale splnit takovou podmínku zdá se dnes téměř nadlidským úkolem. Zaprvé, je radno se z řady důvodů domnívat, že ani při zásadním přeformátovávání českého stranického systému, jehož jsme v posledním období svědky, nebude platit základní politologická premisa, týkající se voličské psychologie výběru. Konkrétně řečeno, že zrovna hnutí, jež se v průzkumech pohybuje hluboko v propadlišti někde na úrovni jednoho procenta, bude mít potenciál skupinově oslovit tyto voliče tak, aby ho vytáhli do Sněmovny. Obecně platí, že individuální volič může mít odvahu riskovat nebo volit lhostejně riziku "propadu" hlasu pro mimoparlamentní stranu, a čím je takových voličů více, tím větší počet tzv. propadlých hlasů je sečten. Nelze se však domnívat, že z podobné tendence se během několika posledních měsíců před volbami stane agregovaná kolektivní vůle. Navíc pozice STAN je v tomto ztížena faktem, že spektrum alternativ vůči stávajícím sněmovním stranám je v průzkumech pod hranicí pěti procent poměrně pestré a STAN v něm navíc hraje jedny z nejposlednějších houslí: Piráti, Realisté, Zelení, Svobodní… Jediný empirický poukaz pro tezi, že tito voliči podpoří masivně právě STAN, zde není. I kvůli jeho absenci zanikla koalice, jak jsme o tom hovořili.
Jediný takový poukaz, který Petr Gazdík a vedení STAN používá, je odkaz na výsledky loňských krajských voleb. I zde ovšem Starostové porušují další základní politologickou premisu, tj. že výsledky voleb druhého řádu nelze mechanicky převádět do odhadu výsledků voleb prvního řádu a naopak. Ve volbách druhého řádu jsou voliči ochotni daleko více riskovat, volit víc dle sympatií s osobnostmi než podle ideových a programových hledisek a v neposlední řadě i v případě krajských voleb dle místních specifik pro různé regionální alternativy. Navíc ústřední argument Petra Gazdíka v tomto odkazu je, že STAN získal v loňských krajských volbách celkem 250 tisíc hlasů. Zkusme si takovou tezi ověřit! Sečteme-li podporu všech kandidujících subjektů ve všech krajích, ve kterých figuroval STAN, dostáváme se k číslu 252 189 hlasů. Minimálně ve třech krajích je však potenciální převoditelnost zisku do výsledku hnutí STAN prakticky neobhajitelná. Šlo totiž o kraje, kde STAN kandidoval v koalici s dalšími stranami, které proti němu představují konkurenci ve sněmovních volbách, a je tedy pravděpodobností hraničící s jistotou, že vysoký podíl těchto hlasů jsou hlasy právě pro koaliční partnery. V Jihočeském kraji kandidoval STAN v koalici s TOP 09 a v Karlovarském kraji k tomu navíc ještě i s KDU-ČSL. V Plzeňském kraji pak se Soukromníky a Svobodnými. Je pak navýsost paradoxní, že tyto kraje leží na jihozápadě republiky, což ostře kontrastuje s často zdůrazňovanou povrchní tezí, že Starostové jsou silní především v Čechách. Pokud bychom tedy výsledky z těchto krajů odečetli, jsme na čísle slabě kolem 220 tisíc hlasů, a to navíc odmysleme skutečnost, že ve většině krajů STAN kandidoval pod regionalistickým označením "Starostové pro", a to včetně neúspěšnějšího Libereckého kraje. Právě spojovat tyto regionalistické apely z krajských voleb s mobilizací do voleb sněmovních je z hlediska politického možná legitimní, ale z hlediska analytického nelze takovou snahu označit jinak, než jako výraz politického amatérismu.
Největším omylem, kterého se zástupci STAN tedy nyní dopouštějí, je skutečnost, že ze sebe dělají víc, než co reálně jsou. V atmosféře zápasu za udržení stávajícího institucionálního rámce politického systému ČR, který by jeden nejmenovaný aspirant na vítězství ve volbách chtěl dle vlastních slov z gruntu předělat a fakticky tak devalvovat zastupitelskou demokracii v naší zemi, je sice podobný heroismus obdivuhodný, ovšem politik je vždycky hodnocen nikoliv dle motivace, nýbrž dle výsledku svého působení. Pokud by produktem postupu STAN do sněmovních voleb měl být zvyšující se počet propadlých hlasů ve prospěch vítěze, jde o trestuhodnou nezodpovědnost, kterou nevykoupí ani posilování vlastní identity jinak v mnohém sympatické značky. A proto buďme velkorysí a vězme, že chybami se člověk učí, pokud ovšem taková chyba nemá fatální následky…



Autor je politolog, je členem KDU-ČSL

Mediální pokus o destrukci Lidovců a Starostů

16. července 2017 v 23:40 | Vladimír Hanáček
Koaliční projekt KDU-ČSL a STAN do letošních sněmovních voleb to nemá jednoduché. Napřed čelil pochybnostem, že vůbec nevznikne, poněvadž zejména prvně jmenovaná strana jeho existenci neschválí. S napětím se čekalo na celostátní sjezd KDU-ČSL koncem května, který koalici schválil drtivou většinou 82% delegátů. Hned jakmile definitivně vešel v život, rozjely se mediální spekulace o jeho životaschopnosti v kontextu volebních vyhlídek. Veřejnost byla ujišťována, že jeho strůjci musí mít velkou odvahu riskovat a zároveň musí počítat s tím nejhorším scénářem, tj. že koalice 10% hranici nepřekročí a do Poslanecké sněmovny nevstoupí.
Pokud se tyto úvahy nesou v duchu spekulací o budoucnosti KDU-ČSL a STAN na politické scéně, je zřejmé, že mnozí jejich nositelé si z obav o jejich budoucnost příliš hlavu nedělají. Mnozí by snad politický propad těchto subjektů do budoucna dokonce přivítali. I ti nejškodolibější oponenti jsou však tímto scénářem zároveň zneklidněni vzhledem k faktu, že pokud koalice Lidovců a Starostů nepřekročí 10% vstupní klauzuli, neznamená to jen, že její poslanci v dolní komoře nezasednou, ale taktéž "bonus pro vítěze" v podobě přepočtu "propadnuvších" hlasů na mandáty strany, která ve volbách nejvíce uspěje (neboť tzv. D'Hondtův dělitel je z hlediska účinků takto nastaven), připadne někomu, komu by připadnout neměl. Těchto stran může být i více, ale předvolební průzkumy zatím předpovídají pouze jednoho jasného pretendenta na vítězství. Z toho důvodu jsou někteří Babišovy oponenti značně nervózní a přímo úměrně své nervozitě vystupňují v éteru požadavky, aby KDU-ČSL od koaličního projektu upustila a max. přizvala STAN na své kandidátky. Že je podobný scénář čistě formálně možný je zřejmé, avšak že ho lze při zachování ambice na rovnocennou a především kvalitní a dlouhodobou spolupráci dosáhnout nepoměrně složitěji, a navíc pod drobnohledem široké veřejnosti jen dva měsíce před volbami, je zjištění ještě podstatnější. Přesto se však rozviřují spekulace o tom, kdo a proč chce z koalice vycouvat, kdo to udělá a za jakých podmínek. Odtud je pak už jen krok k mediálním výstupům, kterých jsme v posledních dnech svědky. Nutno říct, že nejen k relevantním odhadům a předpovědím politického vývoje, ale i seriózní informativní žurnalistice mají tyto spekulace hodně daleko.
Jádrem jejich sdělení je, že v KDU-ČSL se údajně rozvijí diskuze, jak koaliční projekt se STAN co nejrychleji ukončit. Vedle tradičně vyhledávaného zdroje všech údajných alternativních scénářů vývoje v podobě zlínského hejtmana Jiřího Čunka pak nově přibyl blíže nespecifikovaný zdroj "blízký vedení strany". Podle tohoto evidentně jednoznačně věrohodného a seriózního zdroje se i na úrovni nejvyššího vedení strany probírá scénář ukončení koalice. Že je podobné sdělení evidentní nesmysl s věrohodností na úrovni pavlačového drbu musí být jasné každému, kdo prošel elementárním kurzem mediální výchovy. Takových "věrohodných zdrojů blízkých vedení strany" si totiž lze vymyslet třeba dvacet… Předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek tyto spekulace jednoznačně odmítl a popřel jakýkoliv úmysl tohoto typu. Takový závěr pak nevyplývá ani z vyjádření poslance Josefa Uhlíka, jehož jako jediná ocitovala pouze tištěná čtvrteční MF Dnes. Ten pouze uvedl, že se na úrovni poslaneckého klubu diskutuje o nepříznivém vývoji preferencí koalice v posledních volebních modelech a variantách alternativního scénáře, který by možnému volebnímu debaklu předešel. Z ničeho nevyplývá, že se KDU-ČSL snaží koalici jednostranně rozbít. Přesto však senzacechtivé titulky babišovských deníků převzala a po svém modifikovala i média, která jinak na předsedovi ANO nenechávají niť suchou. Lze tak říct, že jestli se novináři z MF Dnes a LN na něčem shodnou s redaktory Echa či Svobodného Fóra, tak je to snaha politicky deklasovat koalici Lidovců a Starostů, a především pak KDU-ČSL, a to i za cenu neseriózních výstupů za hranou novinářské etiky…
Mediální lynč koalice pak vyvrcholil srdceryvným článkem šéfredaktora Respektu Erika Taberyho, který rovnou začal lidovce pranýřovat za údajnou motivaci koalici rozbít. Zbývá se jen ptát, co by pak mohl napsat do dalšího článku, který by mohl vyjít poté, co se koalice skutečně rozpadne jednostranným aktem ze strany KDU-ČSL…
Veškeré mediální konstrukce tohoto typu jsou zcela neodůvodněné. KDU-ČSL i STAN se dohodly na společné koalici s ambicí vytvořit samonosnou platformu pro dnes víceméně bezprizorní voliče, kteří nevěří ve spasitelné vize Andreje Babiše a chtějí volit alternativu proti němu, avšak zároveň si zachovávají nedůvěru k tradičním politickým stranám. Spojení takové strany v podobě KDU-ČSL s téměř stoletou tradicí, pevně danou ideovou pozicí i početným, leč omezeným skalním elektorátem, se "střechovým" hnutím mnoha úspěšných komunálních politiků, má pak být projektem sui generis, překonávajícím jak omezení důvěry v tradiční strany, tak nechuť k populistickým alternativám. Nutnost překročení 10% klauzule pak nikoho nemusí stresovat, poněvadž pokud se má taková hodnota nového subjektu sama o sobě zformovat, je zřejmé, že její potenciál je výrazně větší než pouhých 10% hlasů. Jednoznačná podpora koalici na sjezdech KDU-ČSL i STAN je pak tomto směru více než výmluvná.
Problém však nastává, jak naložit s takto pojatým politickým projektem v momentě, kdy se taková kvalita nedostavuje a o její absenci vypovídají i ony nízké preference. Ty jsou toliko barometrem, nikoliv důkazem daného stavu. To, co zejména lidovce v momentální situaci nejvíc znervózňuje, nejsou volební modely, nýbrž argumenty reálných voličů, které zaznívají ve veřejném diskursu. Z nich vyplývá, že mnozí z těch, kteří odevzdali hlas STAN v posledních krajských či komunálních volbách odmítají pro koalici hlasovat obvykle s odůvodněním, že se jim nelíbí vládní účast KDU-ČSL a její výsledky v rámci koaličního vládnutí. Do budoucna pak mají obavu ze spolupráce koalice s Andrejem Babišem. Zástupcům STAN se pak dlouhodobě nedaří tyto voliče přesvědčit, že hlas pro koalici má význam s ohledem na její svrchovanou ambici představovat samonosnou platformu, která pokud bude dostatečně silná, dokáže účinně čelit jak oligarchům, tak celoživotním "profesionálním politikům" v tradičních stranách. Limity potenciálu vedení KDU-ČSL dosáhnout stejného cíle jsou dány jak jejich vládní účastí, tak vnímáním jejich strany coby partikulárního politického aktéra jako takového.
Pokud se dosažení těchto cílů nedaří, je třeba si klást otázku, jak situaci napravit. Odvolávat se na údajně nepovedený Renčův klip či nedostatečnou přítomnost vizuálů koalice ve veřejném prostoru je argumentačně bezdůvodné. Volby jsou stále ještě daleko a vysoké percento voličů se rozhoduje bezprostředně před nimi. Navíc v době letní "okurkové sezóny" je vedení jakékoliv masivnější kampaně kterékoliv strany zcela bez efektu.
V jednom tak lze souhlasit s Erikem Taberym: předvolební průzkumy nyní nemůžou koalici Lidovců a Starostů zaručit úspěch a pocit jistoty do horké fáze kampaně. To si koneckonců ani nikdo nemyslel. Odvaha a ochota riskovat stojí na pozadí motivace jít do společné koalice od začátku. To, čím se ovšem zabývají vedení i členové a sympatizanti obou subjektů, jsou sdělované postoje mnohých potenciálních voličů koalice k ní. Jestliže by se smysl koaliční spolupráce KDU-ČSL a STAN, to je vytvoření jednak širší, ale taktéž samonosné platformy s hypotetickou vlastní identitou v projektu neobjevil, bude mít tato charakter lidoveckého projektu, k němuž se jako "přívažek" připojuje STAN. V takovém případě postrádá rovnocenná koalice smysl a mnozí by jistě ocenili, že její aktéři zachovávají zdravý rozum a neoplývají sebevražednými sklony. A nejen sebevražednými, ale možná i vražednými, a to pro celý český politický systém, jestliže by pak hrozilo bezprecedentní posílení aktéra, jehož jedinou dosud sdělenou pozicí je obsah brožury, v níž se snivě přihlásil k tomu, že po uchopení moci fakticky ukončí polistopadovou éru…
Lze pak komukoliv vyčítat, že o takových scénářích vede kvalifikovanou interní debatu a zvažuje všechny eventuality, a ve vzájemném souladu a ve snaze tak jako tak postupovat společně? Samozřejmě, že v seriózních podmínkách nikoliv. Pokusy o mediální destrukci koalice Lidovců a Starostů, jichž jsme byli v posledních dnech svědky, tak jsou v lepším případě toliko výrazem právě oné okurkové sezóny, kdy není o čem psát, a tak je třeba si problémy vytvořit. V horším případě je to systematický pokus mediálně zlikvidovat jednoho politického aktéra, který ať dělá co dělá, pořád je to špatně… Všichni, kdo se na této exhibici aktivně podílejí, se pak nemůžou divit, že u nás volby dopadají stále více v rozporu s tím, jak si představujeme evoluci stranického systému ve vyspělé demokratické zemi…



Autor je politolog, je členem KV KDU-ČSL Jihočeského kraje

Uprchlické kvóty a páchání dobra

18. června 2017 v 0:10 | Vladimír Hanáček
Zástupci Evropské komise oznámili úmysl zahájit řízení proti ČR, Polsku a Maďarsku za nedodržení závazku přijmout migranty z azylových táborů v Řecku a Itálii, kteří měli být rozděleni do jednotlivých členských států EU dle tzv. kvót. Přesněji řečeno, tyto státy nečelí těmto obviněním v tom smyslu, že by nesplnili naplnění těchto kvót, nýbrž za neplnění přijetí jednoho procenta z této kvóty. Zástupci Evropské komise tak nejen neberou v potaz kritiku tohoto nástroje samotného, která kontinuálně zaznívá od přijetí kvót Radou v září 2015, ale především zjevně nedomýšlí, resp. domýšlet nechtějí, jaké takový přístup může mít důsledky pro celý evropský integrační projekt. Navzdory očekávání, že po zkušenosti s loňským britským referendem o vystoupení Spojeného království z EU a letošní aktivací článku 50 SEU bude další přístup unijních elit motivován snahou oslabovat vnitřní pnutí a antievropské nálady v řadě členských států, opak je bohužel pravdou. O nefunkčnosti a nesmyslnosti kvót bylo již řečeno mnohé. Zajímavější je zamyslet se nad příčinami a možnými důsledky tohoto silového přístupu, resp. jeho hodnotovém pozadí.
Předně je třeba říct, že vyzdvižení tématu azylové politiky EU coby součásti sdílených pravomocí Lisabonskou smlouvou, stvrzení úmyslu vybudovat společný systém azylové politiky, založený na bázi solidarity a účinné pomoci v tzv. Stockholmském programu a konečně implementace konkrétních směrnic Rady a EP z roku 2013, které zavádějí konkrétní opatření směrem k posílení jednotné azylové politiky EU, jsou samy o sobě žádoucím cílem, který je většinou občanů členských států minimálně intuitivně podporován. Odtud občané právem očekávají, že Unie bude schopna prosazovat základní postupy směřující k umožnění práva na azyl všem, kteří o něj kdekoliv na jejím území požádají a zároveň bude schopna čelit tomu, aby ti, kteří azyl nedostanou a na jejím území pobývají ilegálně, byli z jejího území včas odsunuti jako ilegální migranti. Zároveň je třeba čelit masové migraci milionů lidí, která by podobný postup už z ryze technických důvodů znemožnila, a to trvalým zájmem a stabilizací zemí v evropském sousedství, které se stávají ohniskem migrace. Solidarita v tomto případě znamená pomáhat těm, kteří pomoc potřebují, a vzájemná spolupráce spočívá ve schopnosti prosazovat tyto postupy v místech, kde se koncentruje velké množství migrantů, tj. v zemích ležících na vnější schengenské hranici. Migrační krize z léta 2015 odhalila nejen neschopnost takový systém uvést v život, ale především odhalila bezprecedentní nepřipravenost Unie i členských států takové masivní migrační vlně čelit v duchu předtím přijatých pravidel. To bylo sice nepříjemné, ale samo o sobě by to nebyla taková katastrofa. Každý z nás někdy v životě čelí situaci, na kterou není a nemohl být stoprocentně připraven. Problémem ovšem je, že velká část politické elity EU (myšleno zástupci unijních orgánů, ale též vedoucí představitelé většiny členských států) se začala tvářit, že řešením problému je jeho rozmělnění v podobě "odpovědnosti" členských států za průběh azylových řízení, odůvodňované právě potřebou naplnění solidarity, čehož se kvóty staly nejhmatatelnějším příkladem. Solidarity s kým? S těmi, kteří přicházejí a žádají o azyl, nebo s těmi, kteří nezvládají příliv migrantů administrovat? Jestliže se v rámci snahy vytvořit rámec společné azylové politiky EU hovoří o solidaritě, samozřejmě se tím nemíní solidarita členských států mezi sebou. Ti jsou totiž solidární už samotným faktem, že se zříkají svých pravomocí ve prospěch jednotného postupu. Jednotný postup ovšem zároveň předpokládá jednotnou aplikaci bez ohledu na jakákoliv partikulární hlediska členských států.
Kvóty byly přijaty kvalifikovanou většinou v Radě EU. Jestliže se ve zmíněných ustavujících dokumentech společné azylové politiky hovoří o potřebě konsensu a jednotného postupu, je na místě se tázat, jak mohlo být takto závažné rozhodnutí přijímáno toliko na úrovni Rady ministrů, tedy zda je podobný postup v souladu s acquis communautaire. Podobná otázka je právní povahy a předpokládá tedy potřebu výkladu primárního práva ze strany Evropského soudního dvora. Do jeho verdiktu je odkazování se na soulad s primárním právem nepodloženým fantazírováním. Otázka kvót však nebyla a není otázka právní, nýbrž otázka politická. Vedoucí představitelé členských států silně postižených migrační vlnou (tj. "nárazníkových" států na vnější schengenské hranici, resp. cílových států z hlediska zájmu migrantů) potřebovali udělat gesto, které by napjaté veřejné mínění dokázalo přesvědčit, že problém reálně řeší. Namísto hledání dlouhodobých řešení, orientovaných na společný postup v azylové politice, však rozhodli o jednorázovém, "dočasném" instrumentu rozdělení žadatelů o azyl po jednotlivých členských státech dle stávajícího počtu migrantů v rozhodném období. Právní opora pro takový postup neexistuje. Určení závazných počtů rozdělovaných migrantů, způsob jejich "distribuce", stejně jako zcela vyfabulovaná kritéria hodnocení plnění závazných kvót (podmínka plnění onoho 1%, zcela neodůvodněné hranice závazku), byly zvoleny zcela libovolně a rozhodujícím činitelem pro jejich stanovení byla politická vůle představitelů příslušných členských států, resp. zástupců Evropské komise a Parlamentu, kteří tento instrument přijali proto, že jednoduše na žádný jiný nepřišli. Odůvodňovat politické rozhodnutí, reagující na veřejné mínění v jednom členském státě na celounijní úrovni je jistě legitimní. Nelze se však divit, že podobný postoj může narazit na zcela protichůdnou vůli v jiném členském státě, stejně tak odůvodněné politickými zřeteli a domácím veřejným míněním. Řeči o solidaritě a právní závaznosti společných rozhodnutí jsou v takovém případě pouze řeči…
Odmítavý postoj vládních představitelů středoevropských postkomunistických zemí ke kvótám je dán samozřejmě zřetelem na domácí veřejné mínění (kde se tak neděje?), ale zároveň též snahou a pocitem odpovědnosti dostát stanoveným cílům společného postupu skrze nalezení účinných řešení reálného problému migrace. Nejen pomoc cílovým zemím a účinná ochrana vnější schengenské hranice, nýbrž i aktivní pomoc při průběhu azylových řízení v zemích, kde jsou migranti koncentrováni, stála tyto vlády již nemalé množství finančních, materiálních i personálních nákladů. Z tohoto hlediska se jeví zcela absurdním, že by středoevropské státy měly být trestány za to, že neplní závazek, k němuž se samy nepřihlásily, o jehož právním zakotvení mají vážné pochybnosti a hlavně který shledávají jako nejen prakticky neúčinný, ale především z hlediska podstaty řešení problémy spíše škodlivý.
Jestliže se Evropská komise rozhodne vyřešit tento problém "na sílu" případným sankčním režimem vůči těmto zemím, může si být jista, že jediným efektem bude masivní posílení odporu nejen vůči těmto opatřením, ale v posledku vůči Unii jako takové. Je přitom pozoruhodné, že souhlas s kvótami je minoritním veřejným míněním v těchto zemích prezentován jako "proevropský" postoj. Symptomem "proevropskosti" se stává mechanické přejímání rozhodnutí politických elit západoevropských zemí či unijních orgánů, jako odůvodnění podobného postoje jsou uváděny údajné morální závazky příjemců evropských dotací vůči čistým plátcům, tedy téma vůbec nesouvisící s politickými rozhodnutími v oblasti azylové politiky, a v neposlední řadě i argumentace, že odmítnutím kvót odmítáme pomáhat žadatelům o azyl.
Všechny tyto argumenty jsou zcela za hranicí zdravého rozumu. Jestliže neseme společnou odpovědnost za osudy Evropy a chceme solidaritu a vzájemnou pomoc těch, kteří jí tvoří, nelze činit metafyzické morální rozdíly mezi vůlí rozhodovat na té či oné straně čar, které kdysi Evropu přetínaly na zcela neproniknutelné světy. Není žádné "my" a "oni", nýbrž pouze my! Proto je zcela nemístnou argumentací tvrdit, že něco odněkud bereme a měli bychom dávat. Pokud chceme vidět konkrétní příspěvek, pak se tento nekvantifikuje mírou uspokojení partikulárně uvažujících politických představitelů, nýbrž vůlí a ochotou navrhovat taková řešení, která uspokojí všechny, a to nejen politiky, ale především občany napříč Evropou. Pokud tuto společnou vůli nemáme a nebo mít nechceme, potom můžeme na společnou Evropu zapomenout…
Stoupenci uprchlických kvót jsou dnes daleko víc než jejich odpůrci produktem identitárního sebepotvrzení postfaktické doby. Mají za to, že je téměř samo sebou, že jejich postoj je projevem solidarity a vzájemné pomoci, že je výrazem úsilí o evropské sjednocení, resp. "proevropským" postojem. Věcné argumenty o nefunkčnosti kvót, o sporném institucionálním zajištění i procedurální labilitě jejich přijetí jsou z jejich hlediska vyjádřením opačné motivace, tedy projevem antiunijní nevraživosti a neochoty pomáhat žadatelům o azyl. Se vznešenou motivací směle páchají dobro a ty, kteří si je na to dovolí upozornit, okamžitě obviní ze spojení s ďáblem. Ono pachatelství je dáno faktem, že jediným praktickým důsledkem jejich počínání může být přesný opak toho, co deklarují jako svou hodnotovou motivaci.
Česká, ale i slovenská, polská či maďarská společnost ve druhé polovině 20. století poznaly, co znamená plnit cizí vůli proti své vlastní, co znamená tvářit se, že jsme přesvědčeni o funkčnosti něčeho, o čem ve skutečnosti víme, že to vůbec nefunguje. Jestliže je podobný postoj dnes velkou částí populace pociťován ve spojení s EU a nejhmatatelnějším výrazem toho jsou "na sílu" vymáhané nefunkční uprchlické kvóty, co lze v takovém společenském rozpoložení čekat jiného, než postupné posílení neradikálnějších požadavků na rozchod s takovým stavem. Na pokrytectví a podrobování se diktátu zvnějšku jsou postkomunistické společnosti právem alergické. Chceme se dožít toho, že 90% populace začne požadovat vystoupení z EU? Jestli ano, tak pokračujme v černobílém diskursu "my" a "oni" a posilujme svojí skupinovou identitu skrze ulpívání na iracionálních schématech ztotožnění se s jediným možným výkladem "evropanství". Ti, kteří nemají rádi EU i v její formálně-institucionální podobě (jako třeba bývalý prezident Václav Klaus), by s takovým stavem mohli být spokojeni. Snaha vymáhat uprchlické kvóty silou totiž nemůže skončit ničím jiným, než perspektivně politickým vítězstvím protiunijních sil v dotčených zemích.
My všichni, co cítíme odpovědnost za společnou evropskou budoucnost všech součástí starého kontinentu bychom se měli podobným snahám jednoznačně postavit. V opačném případě pak zbývá jen podotknout: "mysleli jste to dobře, a dopadlo to jako vždy (v dějinách)"…


Autor je politolog

Český stranický systém v Babišových rukou

14. června 2017 v 23:47 | Vladimír Hanáček
Turbulentní vývoj na české politické scéně posledních týdnů zahýbal lecčíms. S čím však prakticky vůbec nehnul, je dominantní, v řadě případů drtivě dominantní pozice Babišova hnutí ANO ve volebních modelech. Jakkoliv můžeme mít k těmto výstupům výhrady situační i metodologické (do voleb stále zbývají ještě čtyři měsíce a spousta voličů je nerozhodnutých), je třeba je brát vážně jako sondáž aktuálních trendů. A z nich rozhodně není patrné, že by predominance ANO byla jakkoliv vážně ohrožena. Vyjděme tedy z aktuálního předpokladu, že tomu v říjnových sněmovních volbách tak opravdu bude, a zamysleme se nad tím, jaké implikace může mít takový stav pro budoucí podobu a směřování českého stranického systému.
Po minulých volbách do Poslanecké sněmovny v říjnu 2013 se zdálo, že se český stranický systém otřásl v základech, resp. pokračovala jeho postupná demontáž, započatá již roku 2010. Zvýšení počtu relevantních aktérů na sedm, jakož bezprecedentní faktické zhroucení jednoho z dominantních pólů a proměna ODS v malou stranu se zdály být zásadním předělem. Tím spíše, že druhým nejsilnějším subjektem v zemi, a navíc co do výše voličské podpory nepříliš vzdáleným od nejsilnější strany, se stalo protestní antiestablishmentové hnutí, fakticky podnikatelský stranický projekt jednoho muže. Jakkoliv se po nástupu Andreje Babiše na českou politickou scénu v tomto období namnoze hovoří jako o počátku oligarchizace české politiky (a příznačně se taktéž zároveň opomíjí její předchozí strukturální příčiny), je zřejmé, že z hlediska mechanismu nedoznal český stranický systém zásadnější proměny oproti předchozímu stavu. Paradoxně v roce 2013 došlo historicky poprvé k úplné obměně vládních aktérů, kdy vládu zformovaly strany, jež při vší ideové i "genetické" heterogenitě spojoval odpor k neoliberální politice předchozí vlády, a naopak strany, které do léta 2013 vládly, skončily po podzimních volbách v opozici. Nejsilnější pozice ČSSD ve vládě i obsazení postu premiéra z jejích řad pak na další čtyři roky prodloužily dosavadní praxi, kdy se již od roku 1992 střídali na postu českého premiéra pouze politici ODS a ČSSD (bezpartijní "úřednické" premiéry pomiňme). Bipolární konfigurace a dominance jedné ze dvou historicky nejsilnějších stran tak byly zachovány.
Zásadním zlomem by se tak v tomto ohledu měly stát až nadcházející volby letošní, pokud se prognózy volebních modelů naplní. Poprvé za posledních 25 let by na postu premiéra usedl představitel jiné strany než ODS a ČSSD. Poprvé by však taktéž nastala situace, resp. fakticky již nastává nyní, kdy není jasné, jakou konfiguraci jednotliví aktéři na české politické scéně po letošních volbách vytvoří. Jinými slovy, není jasné, kdo má větší šanci stát se stranou vládní a kdo naopak téměř s jistotou usedne v opozici. Jedinou jistotu tak vytváří pouze hnutí ANO a vzhledem k jeho ideové bezpohlavnosti a zároveň mocenské účelovosti jednání jeho "majitele" je zřejmé, že prakticky všechny varianty jsou reálné, byť některá více a některá méně. Zkusme si je nyní rámcově probrat.
Prvním scénářem je varianta faktického pokračování současné vládní koalice, byť v pozměněném poměru sil. Nejsilnějším subjektem by se nově stalo hnutí ANO, následované ČSSD a KDU-ČSL, resp. koalicí Lidovci a Starostové. Koalice je nucena překročit 10% hlasů, což průzkumy s jistotou nepotvrzují. Překročení této hranice však prakticky znamená, že by se koalice KDU-ČSL a STAN stala téměř rovnomocně silnou s ČSSD. Obě tradiční strany (doplněné o starostenské hnutí) by tak následně čelily dominanci hnutí ANO v koalici. Pokud by však dokázaly kooperovat, tak by se fakticky síly vyrovnaly. To je zásadní posun oproti současné situaci, kdy výrazně silnější pozice ČSSD a ANO představuje hlavní osu vztahů, a dnes i konfliktu, ve vládní koalici a KDU-ČSL je v tomto ohledu spíš upozaděna, což je v čase ostrého konfliktu mezi dvěma nejsilnějšími stranami paradoxně její výhoda. Tento scénář se však navzdory dosavadní praxi (a vzhledem k jeho nedávným výrokům možná i přání prezidenta Zemana) jeví jako spíše nepravděpodobný. Hovoří proti němu jednak skutečnost, že ostrý konflikt mezi ČSSD a ANO z posledních měsíců představuje hlavní linii rozporu, který se může extrapolovat i za termín voleb a fakticky tak zásadně znesnadňovat jakoukoliv kooperaci těchto stran, ale taktéž i fakt, že oběma stranám by z hlediska jejích budoucích volebních vyhlídek taková konstelace spíš škodila. Pro hnutí ANO by to znamenalo faktickou závislost na svém aktuálně nejhlavnějším rivalovi z hlediska vládní politiky a pro ČSSD naopak kolaboraci s hlavním protivníkem, který jí jednorázově doslova vytuneloval voličskou základnu. Pro Lidovce a Starosty by pak taková koalice znamenala reprodukci zažitého stereotypu o KDU-ČSL jako o nezbytné součásti jakékoliv vládní koalice a zároveň dominance levicových programových témat zásadně omezovala prostor pro naplňování zájmů voličů pravého středu, jejichž hlasy koalice KDU-ČSL a STAN k volebnímu úspěchu nevyhnutelně potřebuje.
Proto je na místě uvažovat o alternativním scénáři, a ten představuje koaliční spojení ANO s pravicovou ODS. O podobném scénáři se šušká již delší dobu a současné preference obou stran odhalují, že za určitých okolností by mohla vyjít i většina pro jejich dvojkoalici. Jakkoliv se v situaci voličské expanze hnutí ANO směrem doleva a dlouhodobě kritické opoziční pozici ODS vůči Andreji Babišovi a jeho stylu politiky může taková varianta jevit jako nemožná a nezdůvodnitelná, opak je pravdou. Co obě strany spojuje je jednak vrchovatý mocenský interes - Andrej Babiš chce ve svých rukách kumulovat nejvyšší moc v zemi a představitelé ODS byli naopak na lukrativní exekutivní zdroje moci a jejich využití zvyklí tak dlouho, že půst od vládních pozic i na centrální úrovni nevydrží déle než jedno období, a také potenciální ideová shoda. Tu představuje užití neoliberálního dogmatismu coby ideového zdůvodnění a symbolického narativu, představujícího raison d'etre této koalice. ODS byla po dlouhá desetiletí zvyklá vztahovat se k politické, ekonomické, sociální i kulturní realitě toliko v termínech privatizace, deregulace, konkurence a soutěže. Kolonizace státu soukromými zájmy je v takovém ideovém prostředí prakticky nevyhnutelná, jde jen o to, kdo stát kolonizuje. Jestliže ústředního mocenského aktéra představuje Andrej Babiš, potom se nejdůležitějším zájmem stává saturace jeho mocenských ambicí včetně politicko-podnikatelských záměrů, a všichni ostatní jsou nuceni s ním nalézt modus vivendi, což ovšem nutně neznamená sebeeliminaci. Představitelé ODS tak mohou najít pro ně smysluplný prostor, jak pomoci saturovat mocenské ambice Andreje Babiše a zároveň si ponechat prostor pro svoje vlastní na základě vzájemně zaručených výhod. Vše pak bude obaleno do neoliberální rétoriky o tom, jak "stát je špatný hospodář" a jak jen deregulovaná privátní sféra může prospět obecnému blahu (pokud něco takového vůbec existuje…). Praktickým projevem pak bude restriktivní fiskální politika, spojená se škrty v oblastech, na nichž "podnikatelský" zájem obou aktérů nijak nestojí, především v rámci veřejných služeb… První vlašťovkou takového vzájemného neoliberálního porozumění mezi ANO a ODS může být současná rétorika Babišova ministra financí Ivana Pilného, aktuálně nejprominentnějšího neoliberála v zemi…
Pokud by oběma stranám samostatná většina nevyšla, budou mít reálný problém. Jako třetího by do takové koalice mohli přizvat Lidovce a Starosty, pro něž by však v situaci naznačeného ideového profilování i praktického směřování koalice ANO a ODS postrádalo vládní angažmá jakýkoliv smysl. Druhou variantou je pak zapojení coby třetího partnera SPD Tomia Okamury, vůči níž by se musely udělat tři hlavní ideové i praktické ústupky: jednak by byl Tomio Okamura oddémonizován coby antisystémový aktér (paradoxně nikoliv vlastním přičiněním), zároveň by mohly být prosazeny některé "měkčí" varianty institutů přímé demokracie, a konečně by vláda zaujala rétoricky protiunijní a národovecky profilovaný postoj v zahraniční politice. Opět nejde o nic, co by ostatní koaliční strany nemohly skousnout…
A konečně třetí scénář povolebního směřování představuje potvrzení zlých hlasů, že exkomunista Babiš je v zájmu svých mocenských ambicí schopen pustit stavidla otevřeně antisystémovým silám a fakticky zásadně přestrojit nejen české stranický systém, ale politický a ústavní systém ČR jako takový i její mezinárodně-politickou pozici. Takový scénář předpokládá vytvoření koalice (či alespoň nějakého parlamentního spojenectví) mezi ANO a KSČM, eventuálně ještě SPD coby třetího do počtu. Podobný stav by znamenal zásadní obrat ve směřování české politiky posledních tří desetiletí i v tom slova smyslu, že by všechny dosud relevantní systémově konformní strany skončily v opozici…
Ať už se jednotlivé scénáře jeví jakkoliv, je navýsost zřejmé, že rozhodnutí, který z nich bude realizován, má v rukou suverénní vítěz voleb v podobě Andreje Babiše. I s ohledem na vnitřní poměry v jeho "hnutí" je pouze a jenom na něm, jaký scénář bude realizován, a kam se nejen stranický, ale politický a ústavní systém ČR jako takový bude v následujících letech ubírat.
Přesněji řečeno, bylo by to tak, pokud by se potvrdily výstupy stávajících volebních modelů. Samozřejmě vše může být nakonec zcela jinak. Platí to do voleb a dokud nebudou definitivně oznámeny volební výsledky, platí, že vše nemá v rukou Andrej Babiš, ale voliči v České republice.
Tož rozhodněme…



Autor je politolog

Sobotkův sebeodstřel a jeho důsledky den poté

3. května 2017 v 18:33 | Vladimír Hanáček
Den po ohlášení demise vlády premiérem Bohuslavem Sobotkou jsme hned moudřejší ohledně rozložení figurek na politické šachovnici. Premiér se svým pokusem vyřešit problém se setrváváním v jedné vládě s Andrejem Babišem rozhodl jít cestou, které odpovídá logika parlamentního systému vládnutí. V případě demise vlády se zástupci politických stran sejdu u prezidenta republiky, aby mu předestřeli své návrhy dalšího postupu, přičemž zohledňují své možnosti z hlediska relační síly prosadit svou vůli. Prezident je pak při výběru dalšího premiéra plně závislý na nich, neboť musí upřednostnit takovou variantu vládní sestavy, která bude průchozí v Poslanecké sněmovně a získá důvěru.
Bohuslav Sobotka si tedy představuje, že svým manévrem buď dosáhne výměny na postu premiéra i ministra financí, tedy že předsedové obou nejsilnějších vládních stran společně z vlády odejdou, a nebo nebude takové řešení průchozí, a vláda bude v současné sestavě nucena dovládnout v demisi až do jmenování nové vlády, vzešlé z říjnových sněmovních voleb. S Babišem tak v jedné vládě fakticky setrvá, ale udělal gesto, které může být nahlíženo jako sympatické i těmi voliči, kteří se nechávají zlákat silou Babišovy osobnosti právě v kontrastu s nevýrazným, sucharsky působícím a především příliš "politicky" vzhlížejícím Sobotkou. Premiér dá najevo, že nelpí na funkcích a dokáže se obětovat. Fakticky ale nic neztratí.
Jakkoliv se podobný scénář zdá po dnešku jako nejpravděpodobnější (i s ohledem na fakt, že Andrej Babiš z žádné vlády, současné i budoucí, odejít nehodlá), jsou zde zásadní ale, které si zřejmě premiér vůbec neuvědomuje. V momentě setrvávání v premiérské křesle je jeho držitel pánem situace. Pokud se opozice nesnaží jeho vládu odvolat, je fakticky neodstranitelný a má v ruce zároveň významnější mocenské nástroje než kdokoliv jiný. V momentě podání demise se naopak této pozice jednorázově zbavuje ve prospěch prezidenta, z něhož v danou chvíli činí svrchovaného vládce nad celou exekutivou. Kdyby byl prezidentem někdo, kdo o podobnou úlohu nestojí a snaží se spíše co nejrychleji najít novou hlavu výkonné moci, která by tuto roli převzala, má takový postup logiku. To ovšem není případ Miloše Zemana. Ten již jednou ukázal celému národu, že postup oktrojování vlastní vlády z Hradu zcela bez konzultace a dokonce proti vůli převážné většiny sněmovních stran mu není cizí. Aby dnes podobný postup nezvolil je sázka na jeho soudnost a zdravý rozum, resp. na totéž u jeho nejbližších hradních spolupracovníků. Pokud tak premiér Sobotka hodlá učinit, má buď z Hradu informace, které na politické scéně nikdo jiný nemá, a je ochoten se na ně stoprocentně spolehnout, a nebo je přinejmenším naivní důvěřivec. Ve vrcholné politice je přitom dost dlouho na to, aby byla podobná dispozice naprosto vyloučena. Pro Miloše Zemana by přitom bylo navýsost pohodlné upřednostnit variantu pokračování vlády Bohuslava Sobotky v demisi po celého příštího půl roku. Napjatý vztah Sobotky a Babiše by tak dostal příležitost elegantně vyhnít, odchodu Babiše z vlády by Sobotka nedosáhl, za to by ale uvrhl celou zemi do vleklé vnitropolitické nestability.
Premiér se zjevně domnívá, že takový scénář by umožnil dosáhnout najednou dvou zdánlivě nedosažitelných cílů: udržet tuto vládu u moci až do konce volebního období a zároveň si u veřejnosti upevnit osobní pověst Mirka Dušína, který se dokázal postavit mocichtivým oligarchům i za cenu vlastního sebeoslabení. Podobné sebepochopení ale postrádá ze zřetele jeden zásadní faktor vnímání síly politického lídra v očích výrazné části voličů, tj. opravdovost deklarovaného hodnotového postoje v relaci ke schopnosti těchto cílů prakticky dosáhnout. Pokud se chce Bohuslav Sobotka sebeobětovat ve prospěch osobní neúčasti ve vládě s Andrejem Babišem, není nic jednoduššího, než podat demisi. Pokud chce ovšem dosáhnout toliko symbolického gesta, pak logicky voliči upřednostní hodnocení výsledků. Každému pak bude zřejmé, že se "vlk nažral, a koza zůstala celá" - Sobotka i Babiš ve vládě zůstanou, za to republika bude uvržena do půlročního "bezvládí" s vládou v demisi, které může být kdykoliv ukončeno pouze více či méně svévolným úkonem prezidenta republiky s návrhem nové vlády.
Bohuslav Sobotka tedy tímto krokem fakticky nic nezískává, pouze ztrácí. Politik je vždy hodnocen podle dosažených cílů. Bohuslav Sobotka dosáhne toho, že udělá mučedníka nejen z Andreje Babiše, ale z celé vlastní vlády a ještě tím eliminuje sám sebe. Takový krok zjevně postrádá jakýkoliv racionální smysl a jeho jediným praktickým důsledkem může být jen posílení ústředního oligarchy o půl roku dříve, než by ho do podobné pozice vynesly volby. Průměrnému voliči, který si ani nyní, ani po volbách, žádné ustavení samoděržavného cara z Agrofestu nepřeje, pak nezbývá nic jiného, než se jen ptát, proč má podobný krok přijít už půl roku před volbami. Nejen, že se politici soustředí na dokončení všech legislativních kroků, které si vytyčili do konce funkčního období, do toho musí vysvětlovat svá předchozí rozhodnutí a ještě vést předvolební kampaň s budoucím zacílením, ale ještě si k tomu, zcela dobrovolně, přidají i ústavní tance kolem obsazení vládních funkcí. Takové časové souslednosti krizových momentů se v normálních demokratických zemích říká chaos. A ten nebývá předstupněm řádu, nýbrž rozkladu.
Sobotkovo rozhodnutí zcela dobrovolně odstřelit vlastní vládu není v důsledku nic jiného, než krok do podobného chaosu. Nezbývá než doufat, aby to zároveň nebyl předstupeň rozkladu. Jedno je jisté: na případný rozklad už Bohuslav Sobotka nebude mít žádný vliv.

Autor je politolog

Sobotkův pokus o útěk z Babišova pekáče

30. dubna 2017 v 23:57 | Vladimír Hanáček
Příměr politologa Bohumila Doležala, pronesený v září loňského roku ve studiu ČT, že "Babiš má Sobotku na pekáči" s odkazem na nezastavitelný nárůst voličské přízně hnutí ANO na úkor ČSSD, již téměř zlidověl. Záhy tyto tendence totiž většinově verifikovaly i výsledky říjnových krajských voleb. Dnes poté, co se premiér odhodlal k rezolutnímu kroku a hodlá navrhnout prezidentovi odvolání Babiše z vládních funkcí, nabývá tato debata zajímavých konsekvencí. Může být totiž interpretována jako poslední, a možná tedy i zoufalý Sobotkův pokus z onoho Babišova pekáče utéct. Co tím premiér sleduje?
Bohuslav Sobotka již udělal vše, co velí logika a selský rozum i mínění volebních stratégů a marketingových mágů, aby se podařilo voličský propad jeho strany a výraznou expanzi hnutí ANO směrem doleva zastavit. Od rozpačitého přešlapování nad mediálními hodnotovými tématy, značícími posílení hodnotového štěpení otevřenosti vs. uzavřenosti, se sociální demokraté se Sobotkou v čele odhodlali po březnovém sjezdu k jednoznačnému příklonu k tradičním levicovým tématům coby reprezentaci zájmů skalních voličů ČSSD. Těch je min. 20% a bez zastoupení jejich vidění světa tato strana nemůže volebně uspět. Opět se tak mluví o podpoře sociálně slabých, rodin s dětmi a samoživitelek, postižených či starobních důchodců. Paradoxně mnohé z těchto tradičních témat lze pak sloučit s ideologicky prohřátou agendou Nové levice, jak můžeme vidět v případě návrhů ministryně Marksové.
Dalším důležitým momentem "nápravy" je vnější prezentace jednoty strany a především pak neposilování konfliktů s Hradem. Mnozí komentátoři se podivují nad rozhodnutím vedení ČSSD vybírat kandidáta na prezidenta až po říjnových sněmovních volbách. Je celkem zřejmé, že tento odklad znamená jasné sdělení: ČSSD vlastního kandidáta stavět nebude. To by se totiž s ohledem na zákonné lhůty nominace nemohlo stihnout. Je tím sdělováno, že ČSSD se na základě výsledků vnitrostranického referenda přikloní k některému s již nominovaných kandidátů mimo stranu a tím vlastně zaujímá stejný postoj, jako prakticky všechny ostatní relevantní politické strany. Zároveň je za tím ale pragmatický kalkul: Sobotkovo vedení ČSSD dobře ví, že nejvyšší oblibě nejen mezi příznivci, ale i mezi členy strany se těší současný prezident Miloš Zeman, jenž coby jejich bývalý předseda a premiér představuje stále pro většinu řadových sociálních demokratů svrchovanou politickou autoritu. Bohuslav Sobotka a jeho spojenci přece nemusí potřebovat, aby se tento stav odhalil ještě před volbami. Co kdyby to odlákalo alespoň tu hrstku antizemanovsky naladěných voličů, kteří volbu ČSSD ve sněmovních volbách zvažují? Svého kandidáta ale stavět nemohou a už vůbec to nemůžou vytroubit do světa ještě před sněmovními volbami. To by totiž taky mohl být jeden z hřebíčků do volební rakve…
A konečně třetím momentem je sebestylizace premiéra a předsedy ČSSD do pozice výrazného asertivního lídra, který umí bouchnout do stolu a strhnout svojí vizí. Bohuslav Sobotka má tu smůlu, že nejen není nadán dostatečným charismatem pro tuto úlohu, ale především se jako v podstatě kariérní politik bez zkušenosti s civilní profesí jeví jako dokonalý příslušník politické elity (lidově řečeno "papaláš"), jenž v konfrontaci s populistickými davovými řečníky působí zcela koženým a sucharským dojmem. Nezbývá tedy nic jiného, než se odhodlat k činu. A tím činem je odvolání ministra Babiše.
Po sérii skandálů, počínaje pozitivním lustračním osvědčením, přes spektakulární střet zájmů, podezření na zneužívání evropských dotací v aféře Čapí hnízdo až po kontroverzní nákup státních dluhopisů, je návrh na odvolání Babiše po více než třech letech vládnutí Sobotkovy vlády více než rozpačitým aktem. Premiér jím navíc riskuje potenciálně nepříjemnou institucionální konfrontaci s prezidentem v momentě, kdyby se Zeman rozhodl požadavku premiéra na odvolání Babiše nevyhovět. A nemluvě už o tom, že se tímto postupem může zrodit nový politický mučedník, který dokáže voliče přesvědčit, že je kandidátem svatořečení a zlé tradiční elity, tedy "politici", se ho snaží zničit. Nevyletěly by pak preference hnutí ANO do vesmíru?
Přesto se však postup premiéra zdá i v tomto případě v podstatě logický. On totiž už v podstatě nemá co ztratit. Andrej Babiš totiž pomyslně posadil Sobotku na pekáč proto, že se mu (i s vydatnou pomocí jím ovládaných médií) dlouhodobě daří přesvědčit vysoké percento populace (a taktéž především tradiční levicové voliče), že je fakticky "opozice ve vládě", jinými slovy, vše, co se z pohledu těchto voličů vládě podařilo, je zásluha Andreje Babiše, a vše, co se nepodařilo, je proto, že nemá ve vládě absolutní moc a musí brát ohled na koaliční partnery, kteří dělají všechno špatně a soustavně maří jeho dobré dílo. Děje se tak proto, že jsou to "politici", co nikdy nepracovali, zatímco Babiš, veleúspěšný podnikatel baťovského střihu, se nemůže uplatnit v dostatečné míře. Ústředním překážejícím elementem je v tomto narativu samozřejmě premiér Sobotka.
Tuto šablonu narušit je pro premiéra prakticky nadlidský úkol. Přesto však není nic jednoznačnějšího, než upozadit zásluhy Andreje Babiše na vládních úspěších skrze jeho odstranění z vlády. Tím by se také některým hlasitým kritikům vládní sestavy, hlavně z řad kdysi vládní pravicové opozice, vzal prakticky veškerý vítr z plachet, jelikož nutno podotknout, že kromě Andreje Babiše a jeho kontroverzí se k ničemu zásadnějšímu mnozí exponenti ODS a TOP 09 vybičovat nedokážou. Odvolání pouze Babiše z vlády, navíc pouhého půl roku před řádným termínem voleb, působí v kontextu předchozích událostí skoro tragikomicky. Bohuslav Sobotka totiž může být snadno obviněn z toho, že cíleně a frapantně porušil koaliční smlouvu. Je totiž zřejmé, že odvolání předsedy, resp. majitele jedné z vládních stran z vlády premiérem z jiné strany fakticky znamená rozpad koalice. Nestálo by tedy za to rovnou navrhnout prezidentovi odvolání všech ministrů za hnutí ANO? Co to však přinese vládní sestavě v momentě, kdy do voleb již nic zásadního prosazovat nebude?
Bohuslav Sobotka má tu výhodu, že nejen, že si od předchozích volebních období neužívá českého politického folklóru v podobě pravidelného hlasování o vyslovení nedůvěry vládě vyvolaného opozicí, ale v podstatě se ani nemusí obávat, že by sám jako premiér byl nucen podat demisi. Demise premiéra je totiž okamžité bezprecedentní posílení hlavy státu a její možnosti využít pravomoc jmenovat si svou "prezidentskou vládu" za zády Poslanecké sněmovny i politických stran. Po zkušenosti z léta 2013 se jmenováním Rusnokovy vlády si především sněmovní pravicová opozice rozhodně nedovolí dělat kroky, které by znamenaly poskytnout prezidentovi tento luxus. Sobotkova vláda by tak mohla pohodlně dovládnout do konce volebního období jako menšinová, byť by měla podmíněnou toleranci sněmovní pravice. Podmíněnou například tím, že fakticky už nic zásadního nenavrhne.
Tím ale taky padá onen předpoklad, že odstraněním Babiše z vlády lze snadno vzbudit ve voličích dojem, že Babiš žádné zásluhy na úspěších vlády nemá. U všeho podstatného totiž coby její člen byl a nyní mu to už nikdo nevezme. Časový faktor je tak zde zásadní. A kompromis z hlediska časování by byl v tomto nejvíce příhodným aktem "záchrany" pro Bohuslava Sobotku. Jinými slovy, premiér měl krok, k němuž se nyní chystá, podniknout již dávno. A navrhnout odvolání nejen Babiše, ale i všech ministrů za ANO. Nebyl vhodnější okamžik, než medializovaná aféra Čapí hnízdo loni v březnu. Od té doby pak mohla menšinová vláda ČSSD a KDU-ČSL ještě uskutečnit některá zásadní politická rozhodnutí, alespoň co se rozpočtu na letošní rok týče. Zároveň by přestala platit původní koaliční smlouva a Babiš by se nemohl odvolávat na podrazáctví kohosi.
Premiér tak nevyužil svou šanci v pravý okamžik a sklízí důsledky. Bohužel pro něj, nyní již cokoliv udělá, může skončit stejně, a to jeho volebním debaklem a definitivním politickým koncem. Pokud by ovšem seděl s rukama založenýma v klíně, nemohl by se odvolávat ani na (zoufalé) pokusy.
Odvolat Babiše se tak pro premiéra nyní stává svého druhu politickou povinností. Pokud to neudělá, prohraje nedůstojně. Pokud to udělá, prohraje zřejmě též, ale aspoň to bude působit jako chlapský pokus o boj do posledního dechu.

Autor je politolog






Kam dál