Česko-Slovensko by mělo existovat, jakožto dvoučlenná mezinárodní organizace

Neděle v 21:46 | Vladimír Hanáček
V pondělí 26. září 2016 se v Bratislavě uskuteční již třetí společné zasedání vlád České a Slovenské republiky v posledních dvou letech. Vznikající tradice společných zasedání vládních kabinetů obou zemí je jistě důležitým příspěvkem spolupráci středoevropských států a hledání společných cest prosazování jejich společných zájmů. Podobná společná zasedání realizovala česká vláda v nedávné minulosti již i s vládou polskou. V případě Slovenska se však jedná o kvalitativně zcela zásadní dimenzi zahraničně-politického směřování ČR. Obě jednotky bývalé federace jsou totiž momentálně spojeny stále silnějším poutem, jehož význam zdaleka převyšuje pouhé mezivládní setkávání. Je proto navýsost důležité zamyslet se nad tím, v jaké situaci se česko-slovenské vztahy nacházejí, v jakém kontextu a jaká pak jsou východiska dalšího naplňování ideje česko-slovenské spolupráce.
Sama tematizace nadcházejícího zasedání obou vlád přesně napovídá zásadní dimenze česko-slovenského vztahu a jejich aktuálnost. Diskuze se bude točit kolem spolupráce obou zemí v oblasti bezpečnosti a naplňování závěrů summitu NATO ve Varšavě. Koordinace stanovisek se dotkne aktuálních výzev evropské integrace: výsledky slovenského předsednictví, Brexit, migrace a otázka kvót. Diskutováno však bude další směřování v oblasti neměnného dědictví bývalé federace, které oběma státům zůstalo natrvalo. Tím je společná energetická a dopravní infrastruktura a její další rozvoj. Řada dalších témat pak spadá do jednotlivých rezortů a všichni ministři společné téma se svým protějškem naleznou. Na první pohled je zřejmé, že nejde o nějaká obskurní expertní témata, nýbrž o bezprecedentně zásadní oblasti života společnosti. Na místě je tedy otázat se, zda koordinace pozic a hledání společných řešení může být z hlediska legitimity dlouhodobě ponechána na bedrech exekutivních orgánů a zda by koordinace a slaďování zvolených řešení české a slovenské politické reprezentace neměla mít nejen taktéž parlamentní, ale nakonec obecně pevnější institucionální oporu.
Česko-slovenský vztah je přitom vytvářen nejen praktickými potřebami, charakterizovanými nutností spolupráce ve zmíněných oblastech, ale má stále i tak trošku vynucenou symbolickou rovinu. Čechů a Slováků je dohromady pouze 15 milionů, což je v celosvětových poměrech velikost malého státu. Oba národy žily dlouhá desetiletí ve společném státě, navíc úplná absence jazykové bariéry (navzdory odlišnostem obou jazyků, světově dosti unikátní) logicky vytváří společný veřejný prostor obou společností a usnadňuje možnosti vzájemné fyzické interakce. Mnozí si všimli, že i téměř čtvrtstoletí po zániku federace nebylo v zemích třetího světa zcela zaznamenáno, že Československo přestalo existovat. Chtít po jejich obyvatelích, aby dokázali navzdory výše zmíněné příbuznosti rozlišit Čechy a Slováky jako dva národy je podobné jako chtít po Evropanech, aby rozlišovali v detailu africké či indiánské kmeny. A právě v této rovině se objevuje nejdůležitější prolnutí dědictví minulosti, symbolické roviny česko-slovenského vztahu, charakterizovaného blízkou příbuzností, a praktické potřeby obou zemí.
V roce 2014 rozvířil hladiny veřejné diskuze o vzájemném poměru ČR a SR nápad zástupců exportních bank obou zemí (ČEB a Eximbanka), kteří v rámci návrhů na úzkou spolupráci v oblasti exportu (zahrnující vzájemné sdílení zkušeností, informování se o nových obchodních příležitostech, úvěrování společných projektů atd.) přišli s ideou obnovení exportní značky: MADE IN CZECHOSLOVAKIA, odkazující na tradice československého vývozu najmě do zemí třetího světa v minulosti. Prolnutí symbolické a praktické potřeby se však poté odrazilo i v kritice podobného záměru. Zaznělo, že podobný záměr nejen postrádá smysl s ohledem na skutečnost, že název odkazuje na neexistující entitu (jde toliko o historismus), nýbrž že může mít negativní, až destruktivní účinky s ohledem na dlouhodobé pracné budování pozic nových exportních značek obou samostatných států. Podobná námitka je vysoce relevantní, a přitom nepostrádá prvek absurdnosti: úspěch na zahraničních trzích souvisí s vnímáním symbolů, které jsou fixovány v povědomí potenciálních odběratelů. Snaha změnit jejich mínění je daleko náročnější a pošetilejší ambicí, než přizpůsobení se jejich potřebám u sebe sama. Navíc v čase, kdy i v oblasti mezinárodního obchodu byla role národních států narušena přítomností a symbolickým vyjádření nadnárodních entit (kdo by neznal exportní označení MADE IN EU…) je provazba exportních značek s institucionálním rámcem a teritoriální působností národních států více než sporná.
Výše řečené dobře dokumentuje jednu důležitou a aktuální potřebu, kterou česko-slovenský poměr obsahuje: tou je nová formalizace vztahu, definovaná nutností posílení vzájemné spolupráce, neomezující se toliko na bilaterální střetávání, ale obsahující potřebu vytvoření nového formalizovaného rámce vzájemné spolupráce na úrovni institucionální a procedurální. Z toho vyplývá, že by vedle pravidelné mezivládní komunikace měla probíhat i společná parlamentní zasedání, ideálně na delegativním principu, jehož agenda by vycházela z bezprostřední potřeby slaďování pozic obou zemí v mnoha oblastech, od společné exportní politiky, přes správu společných infrastrukturních celků, spolupráci v oblasti obrany a bezpečnosti, vzdělávání, vědy a výzkumu až po vzájemnou obchodní, ale i kulturní a turistickou výměnu. Platit by zde měl princip subsidiarity, v praxi znamenající, že v případě věcné neshody v dané oblasti ke koordinaci a sladění politických řešení na exekutivní i legislativní rovině prostě nedojde a každá země zvolí vlastní postup. Podobný institucionální rámec vzájemné spolupráce pak pochopitelně vyžaduje jasnou a oboustranně uznanou kodifikaci pravidel vlastního fungování.
V podobné úvaze se už zcela neskrývaně dostáváme do roviny, která naplňuje i onu druhou, symbolickou rovinu problematiky. Tou je faktické vytvoření nové dvoučlenné mezinárodní organizace, zahrnující oba nástupnické státy bývalé federace. Taková dvoučlenná mezinárodní organizace by pak mohla nést jednoslovný název: Česko-Slovensko, odkazující jak na jednoslovné názvy obou států, tak i na původní sémantický obsah názvu společného státu. Zároveň pak odpovídá i jazykovým pravidlům v obou zemích. V takové situaci by odpadl onen argument, že např. exportní značka MADE IN CZECHO-SLOVAKIA odkazuje na neexistující entitu, jelikož by odkazovala na název zmíněné organizace. Platí to ovšem i v širším jazykovém využití, neboť potřeba jednoslovného zakotvení názvu, odkazujícího na bývalý společný stát je s ohledem na výše řečené taktéž prakticky dosti potřebná. Koneckonců, v neformálnějších dimenzích veřejného života se k užívání podobného jednoslovného názvu obou států, avšak odkazujícího na neexistující institucionální celek, již přistoupilo (např. v názvu dovednostní pěvecké soutěže komerční televize)…
V čistě emocionální rovině by možná podobný počin nemusel plně odpovídat na časté projevy nostalgie po zaniklém státě, jelikož neodpovídá symbolickým důrazům, které podobný sentiment živí. Společný stát Čechů a Slováků ani na federálním, neřkuli na unitárním základě, již obnovit nelze, nikdy k němu nedojde a snad to není ani žádoucí. Vytvoření nadnárodního jednotného institucionálního rámce vzájemné spolupráce však reálné je. Nešlo by o počin finančně nákladný, jelikož podobná struktura by nemusela mít žádné personální ani materiální zázemí, poněvadž ke společným aktivitám lze využít výlučně národní zdroje na recipročním základě a při aplikaci principu rotujícího ročního předsednictví.
Že k podobnému kroku nedošlo před více než dvaceti lety bezprostředně po zániku federace není s ohledem na tehdejší divergentní politický vývoj v obou republikách nikterak překvapivé. I proto mělo rozdělení společného státu v tomto ohledu spíše charakter "rozvodu" než posunu ke kvalitativně novému společnému soužití. Po dvou desetiletích se však zřetelně nacházíme ve zcela jiné situaci a jejím důkazem je právě ono společné zasedání vláda a hlavně jeho agenda. Dostačuje nám, nebo chceme dodat česko-slovenskému poměru nový praktický i symbolický rozměr? Diskutujme o tom!


Autor je politolog, je členem KDU-ČSL a předsedou Mladých lidovců
 

Otevřená Merkelová v Praze aneb jaké Německo chceme

25. srpna 2016 v 13:42 | Vladimír Hanáček
Německá kancléřka Angela Merkelová přijede v rámci svých návštěv jednotlivých členských států EU a jednání s jejich zástupci o unijní budoucnosti po tzv. Brexitu i do ČR. Z pohledu křesťanských demokratů jistě není bezvýznamné, že jde o návštěvu nejvyšší představitelky exekutivy největší evropské země, ale též předsedkyně nejúspěšnější křesťanskodemokratické strany v Evropě. Vzhledem k politice německé kancléřky, jejím krokům v rámci řešení migrační krize v posledním půldruhém roce i výrokům je provázejících, jakož i kontroverzím, které vyvolaly v mnoha evropských zemích, je celkem pochopitelné, že kancléřčina návštěva vyvolává pozornost a namnoze i vášně. Místo nadšeného vítání či naopak militantních odsudků je třeba zamyslet se nad širšími souvislostmi, příčinami a konsekvencemi politiky Angely Merkelové tváří v tvář největší krizi od konce Studené války, které dnes Evropa čelí.
Křesťanský demokrat by předně neměl vynášet unáhlené kategorické soudy nad politikou někoho, kdo se k této ideové pozici hlásí, bez ohledu na to, co si o politice daného představitele myslí. Politika otevřenosti vůči migrantům má nepochybně z perspektivy křesťanské demokracie své hodnotové odůvodnění. Především je však výrazem širší vize otevřenosti, která souvisí s dějinným vývojem našeho západního souseda ve dvacátém století a s rolí, kterou se napřed to západní, a později i sjednocené Německo rozhodlo hrát v poválečném světě. Pokud se nad ní nezamyslíme v této perspektivě, nejen že jí nepochopíme, ale především jí pak ani nemůžeme adekvátně kriticky reflektovat.
Známý americký analytik George Friedman upozorňuje, že Německo po druhé světové války realizovalo vždy své zájmy ve světě a jim podřizovalo své politické kroky. Důležité však je, že tyto zájmy byly téměř výlučně ekonomické a opíraly se o sílu německé ekonomiky, její exportní orientaci (představující pro německý hospodářský růst conditio sine qua non) i vizi rozdělení se o vyprodukované bohatství s ostatními. Výsledkem této redukce německé sily toliko na ekonomické a materiální zájmy je však paradoxně taktéž dosti slabá schopnost čelit jakékoliv krizové situaci v Evropě politicky či dokonce vojensky. Vize otevřenosti má nepochybně zásadní politické dopady a je oporou stability a trvanlivosti institucí zastupitelské demokracie a právního státu, na nichž německý ústavní a politický systém stojí. Tyto instituce však pochopitelně nemají působnost mimo území státu, tedy nemohou přímo ovlivňovat politickou realitu v dalších evropských zemích, a už vůbec nemají autoritu, skrze kterou by mohly ovlivnit hodnotové postoje jejich občanů. Jediné prostředky, jak tak může v jisté míře činit, je rozdělovat se o Němci vyprodukované bohatství s ostatními. Toto rozdělování přitom vždy mělo a má zásadní morální odůvodnění, a tím je odčiňování zločinů, jichž se německý národ dopustil v nacistické éře.
Sjednocené Německo se však skrze svou hospodářskou sílu stalo během 25 let prakticky jedinou zemí na evropském kontinentě, mající zásadní prostředky být nejen kontinentální, ale i globální velmocí. Užití těchto prostředků se pak nelze vyhnout. Buď bude Německo supervelmocí, nebo nebude vůbec.
Otázka pak stojí, jak tuto velmocenskou vizi Německo naplní. Kancléřka Merkelová čelila za posledních deset let vážným krizovým situacím, jako byla hospodářská krize po roce 2008 či krize v Eurozóně a problém se zadluženým Středomořím. Všechny tyto krize dokázala přiměřeně překlenout stejnou strategií, kterou vždy volili její předchůdci, tzn. dílčím způsobem ustoupit požadavkům partnerů pod podmínkou vymáhání disciplíny v zásadních otázkách. Tato politika cukru a biče německé kancléřce vždy vycházela a nepochybně významně podmiňuje její předchozí politické úspěchy a bezprecedentně vysokou volební podporu její strany v celoněmeckých volbách.
Úskalí migrační krize a politiky Angely Merkelové v jejím rámci spočívá v tom, že tuto taktiku na ní lze jen těžko uplatnit. Nelze otevřeně saturovat požadavky migrantů, pro něž je zásadním cílem usadit se v Německu a přímo zde čerpat výhody jeho ekonomické síly i štědrého sociálního systému a přitom si myslet, že to nepocítí průměrný Němec ve společnosti v kulturní či náboženské oblasti. Dokud se Německo dělilo o své bohatství v Evropě, tento problém nemohl nastat. A vize evropské integrace byla potřebou rozšiřování prosperity po starém kontinentu samozřejmě vždy symbolicky podmíněna. Otázka otevřenosti však v souvislosti s migrací z odlišných kulturně-civilizačních okruhů však ztrácí výlučně ekonomický charakter, jako tomu bylo vždy po druhé světové válce. Vyžaduje silný politický leadership a schopnost migranty kulturně a nábožensky asimilovat. Ani jedno dnes Německo k dispozici nemá a mít nemůže. Posílení politického vůdcovství totiž v německém kontextu navozuje velmi negativní dějinné reminiscence (vyjádřené německým slovem Führer) a kulturní a náboženská asimilace velkého množství migrantů z odlišných kulturně-civilizačních okruhů není možná. Vize multikulturalismu je pak spíše ideologickou vějičkou, která má tuto neschopnost zakrýt či nahradit, ale je též ke cti německým křesťanským demokratům, že takovou vizi také nikdy nesdíleli. Dokonce i kancléřka Merkelová se vůči multikulturalistickým vysvětlením současného vývoje několikrát silně ohrazovala.
Tato situace působí zdánlivě neřešitelně. Jak si lze zachovat otevřenost a zůstat silným výlučně ekonomicky a přitom se nedostat do politické či dokonce bezpečnostní krize, ohrožující samotný systém? Způsob, jak tento problém vyřešit, který německá vláda v uplynulém roce zvolila, byl však jeden z nejhorších, jaký mohl nastat. Vnitřně učinila několik zásadních rozhodnutí, jak migrační tok zmírnit, avšak učinila tak téměř v tichosti. Navenek zůstává německá kancléřka otevřená a sděluje, že Němci krizi zvládnou stejným způsobem jako vždy (zda je to jen rétorika či zda je o tom kancléřka vnitřně pevně přesvědčena lze jen těžko říct, nepochybně to úzce souvisí s mírou jejího povědomí o společenské atmosféře po více než deseti letech ve vysoké vládní funkci). Roli Černého Petra, tj. autoritativního nastolovatele řešení, která Německo považuje za žádoucí, pak byla přenesena na unijní instituce, především pak Evropskou komisi. Tato praxe však posléze vede k posílení nedůvěry a krizi legitimity celého evropského integračního projektu.
Vyústění takto pojaté německé otevřenosti se paradoxně dostává přesně do protisměrného působení, než jaký měl být jeho výraz dříve. Německo se začíná dělit se zbytkem Evropy nejen o své bohatství, ale také o své vnitřní problémy. Silný argument pro distribuci nákladů spojených s migrací do dalších zemí je, že ti, kteří dosud jenom brali, musí taky na oltář společné odpovědnosti za osud kontinentu něčím přispět. Takový argument je však ryze politický, a proto nemůže zaznívat z Německa. Německá kancléřka podobný výrok taky nikdy nepronesla, avšak čelí z jedné strany kritikům (namnoze i z vlastních řad), kteří takový rozhodný krok po ní požadují. Na druhé straně pak čelí těm, kteří od ní naopak očekávají ostentativní důraz na exkluzivitu německé společnosti a kultury a hodnotové odůvodnění ukončení přijímání migrantů v tomto duchu. Kancléřčiny spolustraníci si dobře uvědomují, že podobný krok v jednom i ve druhém směru by znamenal konec německé otevřenosti, což je stav, navozující nemilé historické reminiscence.
Proto zbývá ze zdánlivě bezvýchodné situace jediné vyústění: nemožnost přijímat desetitisíce migrantů z oblastí Blízkého Východu musí být hodnotově odůvodněna tak, aniž by byl narušen koncept univerzality hodnot, na nichž stojí německý spolkový stát a společnost po roce 1945. A právě v této oblasti mají křesťanští demokraté paradoxně daleko více navrch oproti ideové konkurenci zleva. Vychází z toho, že hodnotový základ křesťanství má univerzální určení, ale zároveň vyžaduje individuální osobní odpovědnost a soulad s životními formami společnosti, které umožňují tyto hodnoty a jejich praktické uplatnění v životě společnosti zachovat. Proto často zaznívají hlasy, nejvýrazněji například z úst bavorského premiéra a předsedy bavorské CSU Horsta Seehofera, že Německo nemůže migrační krizi zvládnout, pokud bude popírat vlastní pravidla a vytvářet rámec pro zajištění migrantů (včetně využití prostředků z veřejných rozpočtů), jehož využití neklade na příjemce žádné vyšší nároky.
Angela Merkelová si jistě tyto souvislosti uvědomuje a snaží se pro ně získat podporu i u dalších evropských partnerů. Jinak by neobjížděla Evropu a nejednala s předními evropskými státníky. Na druhou stranu ale nemůže udělat krok, kterým by popřela svou předchozí politiku a hlavně učinila dojem, že Německo hodlá revidovat svou pozici otevřené a bohaté velmoci. Zbývá se už pak jenom ptát, kde je v tomto schématu přítomen český národní zájem. Je snad na první pohled zřejmé, že českým zájmem rozhodně není pracovat na tom, aby se Německo proměnilo v uzavřenou mocnost, která nahlíží na své slabé (politicky, ekonomicky i početně) sousedy jako na toliko objekty naplňování svých zájmů, mocnost, která hraje zásadní geopolitickou hru na hřišti, které je vykolíkováno zcela jinými globálními aktéry, než jaké představují partneři v EU, a především pak mocnost, která svojí sféru vlivu pojímá funkcionálně a hegemonní postavení v oblasti exportu výsledných produktů jí v prostoru na východ od jejích hranic nikdo nevezme, ale ruskou ropu a nerostné suroviny nutně potřebuje, a nehodlá se přitom ohlížet na ty trpaslíky, kteří se zrovna nacházejí na transitní trase…
Je paradoxní, že někteří čeští politici jednají přesně opačně a otevřeně podporují v Německu ty politické síly, které podobné vize stále více nepokrytě zastávají. Účast bývalého prezidenta Václava Klause na sjezdu nacionálně pravicové strany AfD může být adekvátně morálně zhodnocena teprve poté, co se tato strana projeví jako hybatel německé politiky. Paralela, že je to podobné jako kdyby Masaryk navštívil v roce 1936 sjezd NSDAP, je asi přehnaná. Ale co je AfD skutečně zač uvidíme až v budoucnu a přejme si spíš, abychom radši neviděli…
Německá kancléřka by se měla v Praze dozvědět, že si přejeme i nadále Německo otevřené, ekonomicky silné a schopné politicky rozhodných kroků, aniž by tím zároveň popíralo univerzalitu hodnot, na nichž stojí. Německo, které je schopné posílit i v té poslední, dnes značně oslabené oblasti, a to v oblasti bezpečnosti. Německo, jehož vojenská síla již dávno neohrožuje jeho sousedy, ale naopak je chrání skrze společný rámec spolupráce. Německo, které právě pro její otevřenost svou kulturu a veřejné instituce chrání. A hlavně, že podobná vize je plně v souladu s hodnotami její vlastní politické strany. Řekne jí to v Praze někdo?



Autor je politolog, je členem KDU-ČSL a předsedou Mladých lidovců

Babiš – hrozba pro levici

18. srpna 2016 v 0:26 | Vladimír Hanáček
Nedávný volební model agentury TNS AISA ukázal zajímavý, doposud ne zcela jednoznačně identifikovatelný trend: vzestup voličské podpory hnutí ANO a zároveň pokles podpory ČSSD na pouhých 16%, ovšem za paralelního vzestupu preferencí ODS téměř na 11% hlasů, tedy na hranici, kterou drží (víceméně stabilně) KSČM. Nárůst preferencí ODS je celkem dobře vysvětlitelný přesunem tradičních neoliberálních voličů od TOP 09 k ODS, což je vysvětlitelné jak změnou lídrů obou stran oproti minulým volbám, tak i stabilnější a vnitřně organizačně pevnější pozicí ODS v českém stranickém systému oproti straně Karla Schwarzenberga, jejíž budoucnost je bez své knížecí ikony v čele minimálně nejistá, ne-li přímo, lidově řečeno, nahnutá… Zároveň ovšem ukazuje víceméně stabilní pozici pravicových stran, tedy skutečnost, že hnutí ANO neposiluje na jejich úkor. Naopak, kdybychom vzali tato zjištěná čísla vážně, vidíme voličské krvácení obou levicových stran ve prospěch Babišova hnutí. Jakkoliv průzkumy zmíněné agentury tradičně vykazují ve srovnání s jinými dosti nadhodnocené zisky hnutí ANO a naopak možné podhodnocení podpory ostatních stran, můžeme se přesto na základě těchto čísel zamyslet nad příčinami výše zmíněného trendu.
Předně je třeba říct, že Babišova strategie lovit v levicových voličských vodách není nikterak překvapující a především s jeho dlouhodobým zacílením jeho ústředního volebního apelu nikterak rozporná. Podnikatelský populismus v Babišově pojetí sice představuje do očí bijící protestní náboj v antipolitickém duchu, avšak k úspěšnému přijetí podobného sdělení musí být (kromě dostatečného charismatu jeho nositele) splněna ještě jedna podmínka: musí být alespoň přibližně vymezena cílová skupina adresátů, na níž je orientován. Tato cílová skupina voličů přitom nespadla z Marsu a neradno jí definovat příliš vágně (např. všichni ti, kdo jsou nespokojeni").
Elektorát protestních antiestablishmentových stran se v české politické krajině zhmotnil poprvé ve volbách v roce 2010. Tehdy představoval voličskou podporu VV a dosáhnul výše téměř 11% hlasů. Jakkoliv je genetický původ, personální obsazení a osud na politické scéně mezi VV a ANO značně rozdílný, společný mají právě tento svůj ústřední volební apel: aspekt "novosti", očista politiky a veřejného života od korupce a sanace veřejných institucí a veřejných rozpočtů. Přirozenými adresáty tohoto sdělení se stávají voliči, kteří nejsou pevně ideově identifikováni, slyší na vágně centristické rozvrhy a především na sliby snadných a rychlých řešení zásadních problémů. Jak průzkumy voličské volatility prokazují, tito voliči volili v minulosti (ještě v roce 2006) obvykle jednu ze dvou nejsilnějších stran, avšak nikoliv na bázi pozitivní, jako spíš negativní motivace: skrze volbu jednoho volili proti druhému… Babišova vize podílu na moci je však příliš ambiciózní, než aby si s takovouto základnou dokázal vystačit. Proto se jí od začátku snaží doplňovat právě o onen podnikatelsko-populistický důraz, který musí být více ideově vyhraněn, aby dopadl na úrodnou půdu. Jakkoliv se Babišovo vlichocovávání pravicovým voličům v podobě podnikatelské veřejnosti ("jsem jeden z vás") mohlo zdát jako lovení voličů v pravicovém rybníce (což se s ohledem na poměr sil po volbách 2013 skutečně radno domnívat), je podnikatelsko-populistický důraz Babišova hnutí dlouhodobě zacílen především na levicové voliče. Řídit stát jako firmu totiž znamená zaopatřit občany daného státu tak kvalitním servisem, jako zaměstnance svého holdingu. Ruku v ruce s tím jde vědomí, že levicový volič má tradičně daleko větší sklon k šablonovitému nahlížení na realitu, ke ztotožnění se s jednoduchými výklady a především v poslední době intenzivnímu pocitu vlastního ohrožení, ať už ho vnímáme jakkoliv.
Babiš dobře ví, jak tyto voliče zaujmout svým boucharonským politickým stylem a nonšalantním vystupováním, avšak brojit pouze proti "symbolům korupce" v řadách pravicové konkurence je k masivnější voličské expanzi doleva přece jenom trochu málo. Terčem totiž musí být tradiční představitelé levicové politiky, tedy především ČSSD. Cestu k tomuto cíli Babiš s mohutnou podporou vlastních mediálních domů hledá trojím způsobem: jednak sebestylizací do role nekompromisního rozpočtového veto hráče, který víceméně dle vlastní vůle rozhoduje o rozdělení státních peněz do jednotlivých rozpočtových kapitol. Vůle ministra financí je tak povýšena na piedestal nejvyššího mocenského zřetele v oblasti dosahování vládních priorit. Jakkoliv se může zdát téměř nepochopitelné, že ministři za ČSSD s ním tuto hru hrají mnohdy zcela vědomě na úkor prosazování svých rezortních priorit, ministrovi financí toto umožňuje jedno: může se prezentovat jako automatický strůjce všech úspěchů vládní politiky, jako ozdravovatel veřejných rozpočtů a přitom původce ekonomického růstu.
Na druhé straně si je však Babiš dobře vědom, že ne všichni voliči v této prostorové množině jsou s vládní politikou zcela spokojeni, když ne v socioekonomické, tak třeba v oblasti zajišťování bezpečnosti, výsledků boje proti korupci, zvyšování kvality veřejných služeb apod. Dobře ví, že jeho voličský potenciál pramení primárně z negativního vnímání skutečnosti a motivace "zatočit s nešvary" než z nadšeného souhlasu s realitou. Proto si navzdory své silové úloze ve vládní koalici systematicky udržuje zcela absurdní image "opozičníka ve vládních řadách" a sděluje, že vše co nefunguje, je pořád kvůli oněm "starým strukturám", tedy exponentům tradičních politických stran, s nimiž stále zřetelněji ke své výrazné nevoli musí koaličně vládnout. Jednoduše řečeno: všechno, co se vládě povedlo, je Babišova zásluha a vše, co se nepovedlo, způsobili koaliční partneři, kteří Babišovi v jeho očistném tažení hází klacky pod nohy…
Aby se však taková strategie stala skutečně přitažlivou pro levicové voliče, nesmí být příliš abstraktně pojatá, nýbrž musí mít jasné věcné a prostorové zacílení a především ideálně konkrétní nositele, které jsou ztělesněním všech negativních obsahů, o nichž je řeč. Babiš takové protivníky nachází celkem pochopitelně v těch nezkompromitovanějších postavách v řadách ČSSD, které jsou pro něj zároveň nebezpečné tím, že na rozdíl od jiných svých spolustraníků dokážou mobilizovat voliče na jednoduchá a především dostatečně kategoricky podávaná sdělení. Paradoxně tak dochází k tomu, že hlavním protivníkem Babiše v řadách ČSSD není ani tak značně sucharsky a v kontextu své dlouhodobé role profesionálního stranického technokrata vystupující premiér Bohuslav Sobotka, nýbrž někdejší odnož lánských pučistů a hlavně ústřední odpadlík z ní, lidově vzhlížející ministr vnitra Milan Chovanec.
Paradoxní charakter tohoto stavu tak spočívá ve dvou rovinách: jednak v tom, že sociální demokracie si tak celkem dobrovolně nabíhá na vidle, a taky v tom, že mnozí straníci se domnívají, že způsob, jak efektivně čelit Babišovu útoku, je posílit právě onen rozměr politiky ČSSD, který byl vždy založen na síle a nabízení jednoduchých sloganů. Paradoxně ovšem nositeli této politiky jsou především právě exponenti "lánského křídla" v ČSSD v čele s většinou hejtmanů. Jak ukazují průzkumy před krajskými volbami, zdají se pozice Haškovy hejtmanské družiny oproti ambici ANO prorazit v krajích jako celkem neotřesitelné a Babiš to dobře vnímá. Proto je patrné, že krajské volby pojímá víceméně jako jakési předkolo pro něj zcela zásadního sněmovního klání v příštím roce, kde tentokrát nepoměří síly jen s establishmentem, ale možná dokonce s celým systémem, pokud dospěje k závěru, že je to pro něj výhodné…
Daleko závažnější zjištění ovšem je, že levicové strany, které na této volební ofenzivě ANO můžou potenciálně nejvíc tratit, nemají v ruce v podstatě žádné prostředky, jak tomu čelit. Komunistům může být ztráta protestních hlasů celkem ukradená, poněvadž jim jejich skalní voličské jádro vždy zajistí zisk někde kolem 30 poslanců a kdyby je pak náhodou vítěz voleb přizval do vládní koalice, mají přesně to, co potřebují. Málokdo tak baží po prostém přístupu k nejvyšší moci bez jakýchkoliv postranních závazků, než komunisté… ČSSD však hodlá i nadále sehrávat roli nejsilnější strany v zemi s masivní voličskou podporou. Pokud začnou tradiční levicoví voliči ČSSD opouštět, znamená to jednak konec Bohuslava Sobotky v čele strany, ale taktéž nemožnost vygenerovat lídra, který by tomuto procesu dokázal čelit. Pokud by se ČSSD chtěla stát hlavní ochránkyní systémového nastavení posledních dvou desetiletí proti "invazi oligarchů", musela by se v první řadě zbavit takových postav ve svých řadách, jako jsou lánští pučisté a někteří další. Druhá možnost je být "populističtější než Babiš", což ovšem může konkurenci radikalizovat do poloh, která se snad musí jevit i reprezentantům podobné snahy odpudivější už na pohled víc, než pokles voličské podpory jejich vlastní strany…
V praxi to znamená jediné: jakkoliv jsou ANO a ČSSD odsouzeni spolu vládnout a zdá se, že nejinak tomu bude i po příštích sněmovních volbách, budeme svědky mezi těmito dvěma stranami roku trumfování se, kdo víc zaujme vlevo situované voliče a kdo koho v tomto úsilí mírou demagogie předčí. Na takový souboj asi nebude příliš vábný pohled, ale je třeba říct, že v kůži premiéra Sobotky by při tomto mači asi chtěl být málokdo…



Autor je politolog
 


Jižní Čechy olympijské… Jiné nemáme?

1. srpna 2016 v 16:22 | Vladimír Hanáček
Nedávno vyšel v sobotní příloze MF Dnes přehled nejzajímavějších společenských akcí letní sezóny v jednotlivých krajích ČR. Byly zastoupeny tradiční akce v podobě různých letních festivalů, poutí či slavností. Velmi mě zajímalo, jaká akce bude vyhodnocena jako nejzajímavější v mém rodném a domovském Jihočeském kraji. Každý Jihočech by dokázal z hlavy vyjmenovat minimálně pět zajímavých společenských akcí, které by si podobné uznání zasloužily. Světe div se, za jihočeskou událost letošního léta byl vybrán projekt "Jižní Čechy olympijské", spojený s projekcí živých přenosů z letní olympiády v Riu, dále s hudebními produkcemi a možností vyzkoušet si různé sporty (jak se ve všech upoutávkách uvádí: "olympijské i neolympijské") pro širokou veřejnost. Realizace projektu si vyžádala velká organizační opatření v oblasti kolem lipenské přehrady, silně kritizované obří zásahy do okolní přírody (včetně vykácení mnoha zdravých stromů), ale především pak masivní finanční injekci z krajského rozpočtu: 30 milionů půjde pouze na Lipno. Celá akce je pak rámována mediální a marketingovou sebeprezentací hejtmana Jiřího Zimoly, který na billboardech (zaplacených jihočeskou ČSSD) přeje po celém kraji všem Jihočechům, aby si užili "jihočeské olympijské léto"…
Pomineme-li skutečnost, že jde o součást předvolební kampaně do nadcházejících krajských voleb, v níž se hejtman v tričku českého olympijského týmu předvádí jako "sexy and sport looking" lídr s jasným zacílením ani ne tak na mladé sportovce, jako spíš na některé voličky staršího věku, které se o hejtmanovi často vyjadřují, že je to "hezkej kluk", je na tomto projektu naprosto pobuřujících několik momentů. Zaprvé je zřejmé, že jde o selektivní podporu jednoho mikroregionu v rámci kraje a argumentace hejtmana, že na ní vydělají i drobní živnostníci, poskytující služby v oblasti cestovního ruchu při očekávání desetitisíců návštěvníků, nemůže skrýt skutečnost, že živnostník z jiných částí kraje na projektu pochopitelně nevydělá vůbec nic. Ani další masivní investice v podobě 20 milionů korun do realizace různých sportovních akcí po celém kraji, které běží již od začátku roku, nepředstavuje omluvu z tohoto faktu. Jednak jde o akce nepoměrně menší a hlavně jde o natolik specifickou oblast lidské seberealizace, že zdaleka nepokryje všechny důležité oblasti podnikání v cestovním ruchu.
S tím ovšem souvisí ten nejpodstatnější argument proti realizaci tohoto megalomanského projektu, a to je úvaha nad tím, co by mělo být oním lákadlem turistů do jižních Čech, tedy na jakých oblastech turistiky lze podnikání v cestovním ruchu postavit, a to dlouhodobě. Každý Jihočech přece ví, s čím se každému návštěvníkovi svého rodného kraje rád pochlubí. Jde o nezaměnitelné přírodní prostředí a malebnost jihočeské krajiny, o zachovalé, dnes namnoze krásně opravené kulturní památky (nejen ty nadregionálního významu, jako zámky v Českém Krumlově, Jindřichově Hradci či na Hluboké, ale též mnoha menšími venkovskými památkami), o živý folklór a lidové tradice a v neposlední řadě i o výhodnou geografickou polohu na trase mezi hlavním městem a hraničními přechody "na Západ", tj. do Německa a Rakouska. Je tedy na místě se zeptat, co z tohoto výčtu obsahuje projekt "Jižní Čechy olympijské", resp. proč je z pohledu vedení kraje natolik zásadní pro život Jihočechů, že si vyžádal tak spektakulární finanční podporu z krajského rozpočtu? Všichni, kteří realizují akce, ať už tradiční či v nějaké nové podobě, ať už jde o aktivitu jednotlivců, místních spolků či neziskového sektoru nebo akce podpořené z veřejných míst, především od obcí, se mohou olympijským exhibicionismem vedení kraje cítit právem uraženi! Podobný projekt by se totiž mohl realizovat v jakékoliv jiné části republiky. Hejtmanova pozice, snažící se vsugerovat dojem, že realizace ústředního diváckého parku letošní olympiády právě v jižních Čechách je jakási pocta pro kraj, zároveň působí, jako kdyby jinak neměli jižní Ćechy v oblasti cestovního ruchu a kulturních akcí co nabídnout…
Samotná realizace akce by nebyla nijak problematická (samozřejmě až na výše zmíněné infrastrukturní zásahy), kdyby byla financována z rozpočtů zúčastněných olympijských výborů či z peněz velkých sponzorů. Jejich podíly však v celkovém rámci nákladů na akci představují oproti krajskému příspěvku nepatrné částky (po 10 milionech od Mezinárodního a Českého olympijského výboru, soukromí sponzoři jako Škoda Auto, Česká spořitelna a Agrofert ještě méně). Co je na projektu celostátního dosahu a významu z pohledu s geniem loci kraje jen okrajově související podoblasti společenských zájmů natolik zásadního, že je vedení kraje ochotno projekt masivně upřednostnit před spontánními společenskými aktivitami svých spoluobčanů? Je zcela oprávněné se ptát vedení kraje v čele s hejtmanem Zimolou, kde všude budou chybět peníze, které kraj do podpory lipenského eldoráda alokuje?
Odpovědi na tuto otázku se veřejnosti jistě nedostane. Hejtman Zimola zůstane u svého tradičního způsobu komunikace, řídícího se heslem, že "kdo nejde s námi, jde proti nám". Volby se blíží a je potřeba jasně ukázat, kdo je tady pánem… Na facebooku vznikla skupina vyzývající k bojkotu akce "Lipno-Rio". Jihočeši si totiž dokážou léto užít a našim olympionikům fandit i bez krajských milionů. Po olympijském létě však přijde horký volební podzim…



Autor je politolog, je členem KV KDU-ČSL Jihočeského kraje a kandidátem do krajského zastupitelstva

Posílit demokracii – přijít o spojence

22. července 2016 v 22:44 | Vladimír Hanáček
Vojenský puč v Turecku v noci z 15. na 16. červenec 2016 skončil fiaskem a paradoxně spíše posílit proislámsky orientovaného prezidenta Erdogana a vládu strany AKP. Vládní činitelé hovoří o vlastizradě strůjců puče a přistoupili k drakonickým opatřením proti všem fakticky či jen zdánlivě do něj zapojeným. Kromě armádních důstojníků jde i o nepohodlné soudce, novináře, zaměstnance státní správy a dokonce i učitele na státních školách. Všechna tato opatření jsou interpretována jako demokraticky legitimizovaný výraz vůle lidu, resp. většiny Turků, kteří stojí za prezidentem a vládou. Západní elity pak nositelům demokratické legitimity v Turecku, držitelům politické moci, vzešlým z voleb, vyslovili plnou podporu.
Nepodařený vojenský puč pohřbil naděje na zachování dědictví atatürkovské éry v podobě institucí a funkcí sekulárního státu, který byl po celá desetiletí významným spojencem Západu v geopoliticky exponovaném místě hranice mezi Evropou a Asií, kterému nejen západní velmoci, ale i postkomunistické země nepřímo vděčí za to, že se sovětské vojenské lodě kdysi nedostaly do Středozemního moře díky turecké vojenské kontrole Dardanelské úžiny. Stát s víceméně premoderní sociální strukturou, v němž kariéra v armádě a státní správě byla mnohdy jediným možným nástrojem sociální mobility pro venkovské obyvatelstvo, většinově vyznávající sunnitskou odnož islámu. Zároveň ale znamenala také ztotožnění se s étosem, na němž byly od časů Atatürka tyto instituce budovány.
Když před více než deseti lety začínala přístupová jednání mezi Tureckem a EU, mnozí poukazovali na to, že tlačit Turky k plnění unijních standardů liberální demokracie může znamenat nejen slepou uličku nesplnitelných cílů, ale paradoxně že jejich plnění může Turecko zničit, tedy zničit to Turecko, které Evropa potřebovala nejvíc, tj. politického a vojenského spojence, představujícího pro ní dostatečně pevné předpolí vůči nestabilnímu a kulturně a nábožensky značně odlišnému regionu Blízkého Východu.
Můžeme dlouze spekulovat, nakolik právě tlak Západu na posilování standardů západní liberální demokracie otevřel cestu k politizaci náboženských identit širokých lidových vrstev v Turecku, znamenající volební vzestup AKP. Prezident Erdogan a jeho političtí spojenci využili situace k zúčtování se svými oponenty a nastolili kurs k autoritářskému modelu vlády, postavené na silné autoritě přímou volbou legitimizovaného vůdce. Poté, co začali hovořit o znovuzavedení trestu smrti, probudili se západní předáci k rozhodnému odporu a prohlásili, že země zavádějící trest smrti nemůže pomýšlet na členství v EU. Možná jde o vhodný symbol naplnění toho, co bystří pozorovatelé vidí již dávno, tj. že Turecko neplní unijní standardy ve spoustě dalších oblastí. Působí však poněkud groteskně, když ti samí činitelé, kteří gratulují tureckému vedení k potlačení nedemokratické vojenské vzpoury následně vyjadřují nelibost nad tím, když daná elita projeví ambici strůjce této vzpoury popravit…
Evropa si zkrátka dodnes nepřiznala, že Turecko, které nutně potřebuje (i k účinnému řešení migrační krize), je Turecko, kterému by paradoxně úspěch vojenského puče pomohl, nikoliv uškodil. Že Turecko, vedené proislámsky orientovaným novodobým sultánem, nejen že nepatří do EU, ale dokonce může být pro Evropu, jakož i region Blízkého Východu, daleko více geopolitickým problémem, resp. příčinou problému, nikoliv jeho společným řešitelem.
Křesťanští demokraté jsou jedinou politickou silou nejen v ČR, která dlouhodobě odmítá členství Turecka v EU a příčiny toho shledává přesně tam, kde tkví největší problém současných vztahů mezi Unií a Tureckem. Není jím absence standardů liberální demokracie v kemalovském Turecku, ale naopak odklon od principů sekulárního státu v podání AKP, který představuje větší hrozbu pro západní model liberální demokracie než systém postavený na silné politické roli armády.

To, co křesťanští demokraté tvrdí již více než deset let, dnes najednou začnou zastávat všichni. A všichni se taky budou tvářit, že je to zcela přirozené. Zbývá si jen odpovědět na otázku, zda je to dobře nebo špatně…

Autor je politolog

Brexit nebo Brexitus?

26. června 2016 v 23:33 | Vladimír Hanáček
Reflexí výsledků referenda o setrvání, resp. vystoupení Velké Británie z EU jsme v posledních třech dnech svědky ze všech možných stran a rozepisovat se o tomto fenoménu ve všech významech by vyžadovalo popsat stohy papíru. Někteří se ptají hlavně proč Britové hlasovali, jak hlasovali. Jiní zase spekulují o možných dalších scénářích a další se snaží téma nahlédnout z perspektivy nadčasových vztahů míru a války, spolupráce a konfliktu.
V nadčasovější rovině je nepochybně zajímavá otázka britské identity a její ztotožnění se s ideou sjednocené Evropy. Ke komu jinému se radno při takové úvaze vrátit, než k Siru Winstonu Churchillovi. Ten je často (a právem!) na britských ostrovech i na kontinentě označován za jednoho z praotců ideje evropské integrace a fakticky jedním z otců zakladatelů Evropského společenství, přestože občanem členského státu ES/EU nikdy nebyl. Je tomu tak proto, že ve svých nejen poválečných veřejných projevech, ale už některých předválečných textech Churchill zmiňoval jako jeden z nejzazších hodnotových cílů své politiky ideu "Spojených států evropských". Vize sjednocené Evropy byla pro něj především projektem zabránění budoucímu dalšímu válečnému konfliktu, ale též nástrojem budoucího ekonomického a hospodářského rozvoje evropských zemí.
Na tom se současní britští recipienti Churchillových úvah víceméně shodují. Na čem však už mezi nimi shoda nepanuje, je otázka samotného členství Velké Británie v tomto projektu. Zatímco jedni tvrdí, že Churchill si přál sjednocený evropský kontinent, ale nikoliv přímo participaci své země na něm, druzí tvrdí opak. Při bedlivém sledování linie Churchillova uvažování se nelze ubránit dojmu, že v obecné rovině je druhé tvrzení pravdivé. Churchill hovořil o potřebě aktivního spoluurčování podoby evropského integračního projektu i jeho politicko-civilizační role. V zásadních projevech není jediná zmínka, která by svědčila o opaku. Britští euroskeptici se zde potom dopouštějí argumentačních faulů, když některé Churchillovi výroky vytrhují z kontextu a staví je do roviny, ve které nebyly vyřčeny. Tak například onen mnohokrát citovaný výrok, že "kdyby měla Británie volit mezi cestou na evropský kontinent nebo na otevřené moře, bude volit moře…" Tento výrok se ale vůbec netýká zapojení či nezapojení Británie do projektu evropské integrace, nýbrž, jak správně připomíná Jon Danzig, byl vyřčen roku 1944 před vyloděním Spojenců v Normandii a týkal se preferované britské vojenské strategie v boji s nacistickým Německem…
Jestliže Churchill neměl o nutnosti případného zapojení Velké Británie do Evropského společenství žádné pochybnosti, byl si ovšem zároveň vědom, že zásadní podmínkou naplnění smyslu existence takového projektu není aktivní role Británie, nýbrž vztah dvou odvěkých velmocenských rivalů na kontinentě, tedy Francie a Německa. Snaha zabránit mezi nimi další válce dala vzniknout Společenství uhlí a oceli, což byla i z Churchillova pohledu nezbytná podmínka. Zároveň byly tyto věty pronášeny rovněž v kontextu počínající Studené války, a tak se významným faktorem smyslu evropské spolupráce stalo i čelení nebezpečí z východu v podobě sovětského Ruska.
Roli své země si tedy nepředstavoval jako zásadního hybatele těchto procesů ve smyslu donucení ostatních k nějakému postoji, nýbrž vnímal jí šířeji, a především v kontextu stále ještě dožívající velmocenské tradice Britského impéria. Například v legendárním projevu na konferenci britské Konzervativní strany v Llandudno v říjnu 1948 Churchill prohlásil, že k této roli je jeho země předurčena svým unikátním postavením, nacházejícím se v srdci "tří velmocenských kruhů": Commonwealthu, širšího anglicky mluvícího světa a sjednocené Evropy. Velmocenská pozice Británie měla být tedy dána uplatněním různého stupně vlastního vlivu a prosazení vlastní vůle v kontextu tří odlišných geopolitických celků, které však souběžně měly tvořit ve vzájemné závislosti oporu světového míru a prosperity, a jejíchž byla Británie svorníkem s ohledem na své postavení v průsečíku mezinárodních námořních, ale nově i leteckých cest, umožňujícím jí všechny tři je vzájemně propojit a sjednotit.
Tento motiv je mimořádně zajímavý v kontextu dnešních úvah o pozici Británie poté, co překročí práh EU směrem ven. Britský vliv v těchto oblastech je totiž stále dostatečně silný na to, aby Británie takovou roli mohla hrát. Paradoxní ovšem je, že jako nečlen EU nebude moci geopolitické směřování (a nejen geopolitické) tohoto společenství přímo ovlivňovat. Paradoxní je, že opět bude muset tuto roli Británii (stejně jako v éře francouzského prezidenta de Gaulla) přiznat sama Unie, resp. její nejvýznamnější a nejvlivnější členské státy. A v tomto tkví právě onen rozpor s Churchillovou intencí ve věci zapojení se do evropského integračního projektu…
Nenastal však proto, že by zastánci tzv. Brexitu jen špatně četli Churchillovy projevy. Nastal proto, že se zcela zásadně proměnil nejen geopolitický kontext, ale především se nelze ubránit dojmu, že zastánci Brexitu mají zcela odlišnou představu o roli vlastní země ve světě, než Sir Winston Churchill před 70 lety.
V souvislosti s výsledkem čtvrtečního referenda slyšíme z úst zastánců Brexitu oslavná provolání o "dosažení nezávislosti a suverenity" Spojeného království. Že podobná hesla znějí v bývalých koloniích či zemích s dlouholetou diskontinuitou existence vlastní státnosti či její dějinné subjektivity asi nikoho nepřekvapí. Je však zcela unikátní slyšet podobné proklamace v zemi s naprosto bezprecedentní imperiální tradicí, která nemá v nikdy a nikde v dějinách obdoby. V kontextu dějinného vývoje to však nijak překvapující není. Nigel Farage a spol. představují první generaci britských politiků, kteří se již plně socializovali v podmínkách postkoloniálního a postimperiálního postavení Velké Británie. Taková generační příslušnost, jak vidno, zakládá u mnohých vzorec uvažování, který vědomě rezignuje na velmocenskou roli vlastní země a místo toho adoruje jakousi zvláštně formulovanou izolacionistickou pozici v kategoriích blízkých právě těm doposud ovládaným. Jak vidno, tak postkoloniální vývoj Británie vychoval generaci dobrovolných nejen geopolitických, ale i mravních trpaslíků…
Situace je však v návaznosti na tuto úvahu ještě vážnější. Farage reprezentuje Stranu nezávislosti Spojeného království. Rozuměl by Churchill nebo jeho předchůdci podobnému spojení? Spojené království přece bylo historicky nejen nezávislé, ale především nezávislé ve světovém měřítku odvisle od postavení koloniální velmoci. Právě v takových kategoriích byla tematizována nejen jeho role ve světě, ale především samotný smysl existence.
Dnes jsme svědky prvních reakcí politiků periferních zemí Spojeného království, zejména Skotska a Severního Irska, na výsledky referenda ve směru otevřeně separatistických sdělení. Proces tzv. devoluce, tedy posilování politické autonomie těchto zemí, však započal již před 20 lety a můžeme dlouze spekulovat, nakolik již tehdy byl výsledkem postkoloniálního vývoje Británie. Osamostatnění těchto oblastí by znamenalo faktický zánik Spojeného království. Že by "zbytek" v podobě např. spojenectví Anglie a Walesu jen stěží mohl pomýšlet na realizaci velmocenské ambice je celkem zřejmé…
Spojené království nemá na výběr: buď bude velmocí, nebo nebude vůbec. A pokud tezi rozšíříme o předpoklad, že být velmocí znamená v tomto případě i setrvání ve společném evropském domě, je zřejmě osud tohoto státního celku zpečetěn… Nenastává tedy Brexit, nýbrž Brexitus…



Autor je politolog

Mocenská střetnutí (ně)koho s (ně)kým

12. června 2016 v 0:06 | Vladimír Hanáček
V demokratické politice, postavené na principech koaličního vládnutí, je důležité naplňovat dva základní postuláty: 1) aby koaliční spolupráce politických stran byla opřena o ideovou blízkost daných subjektů ve smyslu jejich postavení na pomyslné pravolevé ose (tzv. ideové propojení) a 2) aby takto stavěná koalice přispívala k tomu, že konfigurace politických sil v koaličně-opozičním schématu je srozumitelná a přehledná.
Z tohoto hlediska je formální nastavení stranické krajiny v ČR dnes poměrně jasné: koaličně spolupracují socialisté, podnikatelští populisté a křesťanští demokraté, v opozici stojí neoliberální pravice a antisystémové subjekty. Zahraniční pozorovatel by takový stav přešel mávnutím ruky a začal se radši intenzivně zabývat patovou situací ve Španělsku a některých dalších zemích. Spokojenost ovšem začne ubývat poté, co se podíváme na vnitřní povahu koaličního vládnutí stávající vlády, jakož i na vnitrostranické poměry v nejsilnější vládní straně. Při takové analýze jakoby se zdálo, že oba největší koaliční partneři se v jádru nikdy neztotožnili s faktem, že stávající koaliční půdorys je pro prosazování jejich programových priorit nejlepší možný, a to i přesto, že do politických výsledků této vlády se oba subjekty zapsaly vrchovatou měrou.
Hnutí ANO kromě dílčích rezortních výstupů zásadním způsobem ovlivnilo dvě klíčové oblasti veřejných politik: finanční správu a kontrolní funkce veřejné správy a nastavení operačních programů pro čerpání prostředků ze strukturálních fondů EU na programovací období 2014 - 2020. ČSSD zase promítla své zásadní programové priority do oblasti daňové a sociální politiky, včetně opatření ve prospěch rodin s dětmi a seniorů. Obě tyto oblasti zřetelně korespondují se klíčovými zájmy příslušné voličské klientely: voliči ANO očekávali od Babišovy skvadry sanaci státu a nápravu jeho funkcí v duchu ambice řízení státu jako firmy, voliči ČSSD zase prosazení socioekonomických zájmů nejnižších sociálních vrstev. Nejmenší koaliční partner v podobě KDU-ČSL by se s těmito prioritami v základní intenci ztotožnil, ne už tak v řadě případů s konkrétní podobou jejich provedení. Přesto však lidovci silnějším koaličním partnerům v mnoha rozhodnutích ustoupili v zájmu prosazení svých programových priorit především v oblasti prorodinné politiky a tématech, spojených s lidoveckými rezorty.
Přesto však toto všechno nemalé části stranické elity dvou nejsilnějších vládních stran nestačí a někteří jejich představitelé jakoby permanentně operovali s myšlenkou zásadní revize mezistranických vazeb v zájmu vytvoření zcela nové stranické konfigurace na české politické scéně s ambicí ustavit exekutivní orgány na zcela novém půdorysu, a navíc ještě revidovat některá klíčová hodnotová ospravedlnění příslušných programových priorit. Vítanými spojenci v takovém novém souručenství by byli do nynějška dva fakticky opozičně působící političtí aktéři: KSČM a prezident Zeman.
Andrej Babiš se ani za dva a půl roku působení v koaliční vládě na postu vícepremiéra a ministra financí neztotožnil s faktem, že si v příslušných politických funkcích nemůže počínat stejně suverénně, neomezeně a kategoricky jako v pozici manažéra zemědělsko-potravinářského holdingu. Jeho vize ostentativně nepolitického "řízení státu jako firmy" neustále naráží na skutečnost, že počet jeho kasárensky disciplinovaných poslanců, stojících za svým "šéfem" jako jeden muž, se uzavírá na počtu 47 a k dosažení samostatné většiny jich chybí dalších 53 (přibyl pouze Karel Tureček). Logiku koaličního vládnutí, postavenou na principu permanentního úsilí o kompromis mezi různými pohledy na věc Andrej Babiš dodnes nepochopil a snad ani pochopit nemůže. Místo toho si neustále ztěžuje na "podrazy koaličních partnerů", za které považuje jejich jakýkoliv nesoulad s jeho viděním světa. Silová pozice majitele Agrofertu na politické scéně je přitom dána faktem, že "strážce státní kasy" má v ruce mocný nástroj v podobě určování výše rozpočtových kapitol příslušných rezortů, kteroužto kompetenci využívá vrchovatě. Prakticky se nenajde návrh, předkládaný na jednání vlády některým z rezortů spravovaných koaličními partnery hnutí ANO, obsahující požadavek navýšení prostředků v rámci příslušné rozpočtové kapitoly, aby vůči němu ministerstvo financí neuplatňovalo zásadní připomínku v podobě zásadního odmítnutí takového požadavku, namnoze bez jakéhokoliv věcného zdůvodnění. Někteří ministři pak už přišli na to, že se vyplatí předkládat takový vlastní návrh v takovém případě na vládu s rozporem. Andrej Babiš se pak může vzteky potrhat a vykřikuje do médií slova o podrazech…
Nutno ovšem podotknout, že výsledky vládnutí hnutí ANO ve dvou výše uvedených oblastech však již přinášejí svoje trpké plody a zejména bývalí pravicoví voliči, kteří dali v roce 2013 hlas Babišovu hnutí, ať už pod dojmem vizí o "opravě státu" či jenom z nouze a zklamání politikou předchozí vlády, jistě vyvodí závěry z častého dojmu, že v současné době dochází k dosud zcela nevídanému zostření nejrůznější buzeračních opatření vůči nim ze strany státu, tentokrát řízeného nikoliv socialisty či komunisty, nýbrž "úspěšným podnikatelem".
Andreji Babišovi a jeho soukmenovcům tak nezbývá nic jiného, než takovou politiku ještě zostřit a zaútočit na voliče na levé straně spektra. I proto ministryně Šlechtová dostála své nonkonformistické pověsti a prohlásila, že připraví návrh, který poprvé od listopadu 1989 obsahuje ambici "znárodnit" soukromý majetek, a to přímo v historickém srdci českého státu, tedy na Pražském hradě. Zde majetky nevlastní žádní oligarchové, ale ani Babišem vyplísnění příslušníci "politické třídy" uplynulých 25 let, nýbrž římskokatolická církev. Osedlání nesmrtelného koně antiklerikalismu ze strany Babišova hnutí je neklamným důkazem nejen snahy intenzivně zaútočit na voliče KSČM, ale i psychologické otevření dveří směrem k stranickému potomkovi někdejší předlistopadové státostrany. Kdyby šlo sestavit většinovou koalici s komunisty, kteří již na krajích přes tři léta dokazují, že jsou ochotni mocensky posílit prakticky kohokoliv, hlavně když jim dopřeje mocenskou satisfakci a bude s nimi souznít v jejich tradičních tématech. Vyjít vstříc mínění té části populace, která s větší či menší dávkou iracionality pociťuje zásadní rozčarovaní z polistopadového vývoje a toužila by zásadnější změně a ještě si tak splnit sen být suverénním, minimálně omezovaným vládcem země, ještě symbolicky posvěcovaným autoritou z Hradu, to je jistě vize, která se současnému ministrovi financí zamlouvá více než pachtění se každodenní koaliční rutinou ve stávajícím kabinetu. Zbývá jen odhadnout, jestli ona rozčarovaná část společnosti je skutečně tak početná, že by se na jejím základě dala ustavit většina. Pesimismus některých opozičních politiků i různých "nezávislých novinářů" je natolik silný, že by se nakonec i stokrát opakovaný nesmysl mohl stát skutečností…
Logickým výsledkem takto vedené úvahy by byl předpoklad, že v takové situaci se zbývající dvě koaliční strany: ČSSD a KDU-ČSL společně sjednotí v zápase s Babišovými choutkami a vyrovnají tak síly v rámci pomyslného vnitrokoaličního střetnutí. Sněmovní hlasování o sice věcně poněkud banálním, leč politicky velmi exponovaném návrhu na zákaz kouření v restauracích jen ukazuje, že tato logika skutečně v praxi funguje a že když jde o politicky choulostivou záležitost, nejsou pozice hnutí ANO a pravicové opozice natolik vzdáleny, jak by se z intenzivních parlamentních i mediálních přestřelek mezi nimi mohlo zdát.
Sociální demokraté však nelenili, a přidali k tomu pořád ještě poměrně srozumitelnému schématu vztahů ještě těžší kalibr: znovuvyvření na jistou dobu utlumeného, leč letitého vnitrokoaličního střetu o zásadní pozice, spojeného s ambicemi někdejších "lánských pučistů" svůj zápas o vedoucí místa ve straně stále nevzdávat. V situaci vyhrocování vztahů mezi premiérem Sobotkou a vícepremiérem Babišem vytáhl svůj protisobotkovský trumf jihočeský hejtman Jiří Zimola, účastník legendární lánské schůzky z konce října 2013, později celostátně upozaděný potenciální ministr, pro něhož se jeho kraj stal v rámci vlastní strany z pohledu jejího vedení "odškodňujícím lénem". Na rozdíl od svého jihomoravského kolegy Michala Haška Zimola zůstává šéfem jihočeských sociálních demokratů a kdokoliv by si dovolil v rámci kraje v jeho straně proti němu zvednout hlas, se zlou se potáže: nebude přítomen na kandidátce do krajského zastupitelstva… Do těchto poměrů premiér a předseda strany Bohuslav Sobotka a jeho lidé zjevně zasahovat nehodlají. V politologické produkci není učebnicovějšího empirického úkazu vertikální stratarchie (v duchu definice Katze a Maira), než jakou nabízí tyto vnitrostranické poměry v největší české politické straně.
S čím se však již Bohuslav Sobotka vyrovnat bude muset je zákonodárná iniciativa jeho vlastní strany z rámci jihočeského krajského zastupitelstva, navrhující zdanění finančních náhrad církvím a náboženským společnostem v rámci zákona o majetkovém vyrovnání. Záminkou pro tento návrh se Zimolově sestavě stala praxe žalob církevních právnických osob na obce ve věci majetkového vyrovnání. Nikoho z nich zjevně nezajímá, že jde o případy, kdy dané obce protizákonně prodaly vlastní majetek, který měly dle tzv. blokačního paragrafu zákona o půdě z roku 1991 zakázaný směnit. A navíc v právním státě má každý právo domáhat se svého práva soudní cestou tam, kde má dojem, že je na něm krácen, přičemž zda tomu tak je či není přece rozhoduje nezávislý soud… Jenže právní stát a jeho funkce je daleko hůře politicky prodejný v rámci Zimolova hodnotového orbitu, než je primitivní vyvolávání antiklerikálních resentimentů, zcela zasuté do podvědomí současných generací Čechů. Svého stranického šéfa tak Zimola postavil před rozhodnutí, zda podpořit návrh jeho vlastní strany při vědomí, že daný návrh je v duchu předchozích nálezů zjevně protiústavní.
Čili jsme opět tam, kde jsme byli před chvílí v případě hnutí ANO a ministryně Šlechtové? Mají někteří vlivní představitelé ČSSD a ANO svými mentálními obzory i politickými ambicemi daleko blíže k neostalinským pohrobkům než k institucím demokratického právního státu a všem těm politickým silám, pro které je jejich hodnota ničím nepřekonatelná? Pokud tomu tak skutečně je, je navýsost zřejmé, že se podobná inklinace, navíc ještě symbolicky posvěcovaná hradními "mluvčími většiny občanů", dříve či méně reálně projeví na politické scéně. Celostátnímu uspořádání časově předchází krajské volby a jejich výsledky. Paradoxně se tak může stát, že jestliže hnutí ANO svou přítomností na krajích znemožní obnovu oranžovo-rudých duálních většin, umožní fakticky jejich další existenci skrze toliko jejich doplnění sebou samým. V takovém případě ovšem nikoliv spor o reorganizaci policie (v němž si ministr vnitra zcela nelogicky naběhl na nastražené vidle koaličního partnera), ale krajské volby a uspořádání po nich přinese faktický konec současné vládní koalice. Je v podstatě jedno, zda takový konec bude spojen s ročním přežíváním fakticky již nefunkčního trojkoaličního projektu, a nebo se půjde cestou revize vzorců spolupráce, která přinese novou nosnou bázi nikoliv na rok, nýbrž rovnou na pět let dopředu…
Blíží se tedy opravdu zásadní systémový průlom a nástup "systémově- revizionistických" politických sil do vládních pozic? Na to se ptejme sami sebe, až půjdeme již tento podzim k volebním urnám…



Autor je politolog, je členem KDU-ČSL

Státnický čin ministra Hermana a naše nynější krize

17. května 2016 v 19:20 | Vladimír Hanáček
Vystoupení ministra kultury Daniela Hermana na sudetoněmeckých dnech v Norimberku vzbudilo zcela oprávněně velkou pozornost. Jakkoliv se všichni komentátoři shodují na tom, že účast člena české vlády na setkání sudetských Němců představuje historický průlom, rozhodně by nebylo na místě tvrdit, že by ministrovo vystoupení vyvolalo dosud nebývalé vášně. Reakce jsou naopak většinově velmi střídmé, až uměřené, a slova pochopení a souhlasu jsou ve veřejné rozpravě alespoň opticky zastoupena ve stejné míře jako různě intenzifikované kritické hlasy. Je to paradox. Téma, které dlouhá desetiletí vyvolávalo na obou stranách Šumavy doslova hysterii, a přitom šlo o relativně zanedbatelné výroky či akty jednotlivců, je najednou v momentě zásadního dějinného počinu přijímáno s až asketickou zdrženlivostí. Je to dáno faktem, že se tu "něco" změnilo. Zkusme se zamyslet, co vlastně a jaké to má dopady.
Pan ministr neřekl na samotném sjezdu zásadně nic významně nového oproti některým předchozím výrokům některých předních českých politiků: slovům lítosti nad neblahými činy v minulosti, zdůraznění linearity vývoje, příčin a následků, jakož i nadčasových morálních imperativů jako rastru pro principiální hodnocení, kterých jsme slyšeli od listopadu 1989 již několik. Ať už to bylo vyjádření Václava Havla v Československé televizi 16. prosince 1989 o tom, že bychom se vyhnaným Němcům měli omluvit (nutno podtrhnout: datum napovídá, že ho Havel nepronesl jako prezident...), obsahu Česko-německé deklarace z ledna 1997, podepsané premiérem Klausem a kancléřem Kohlem, vyznamenání sudetoněmeckých protinacistických bojovníků premiérem Jiřím Paroubkem v roce 2005, slov o nutnosti smíření premiéra Petra Nečase z návštěvy v Bavorsku v roce 2013 i gesta vícepremiéra Pavla Bělobrádka položením věnce u pomníku obětí odsunu v létě 2015. Daniel Herman ve svém projevu zároveň zdůraznil, že potřeba usmíření, tedy zahlazení starých ran je výrazem snahy nalézt nový rámec dobré spolupráce, tzn. orientace do budoucna. A právě zde tkví jedno z nejhlubších pochopení nastalých změn.
Zcela nový je tudíž nejen formát, to je vystoupení člena vlády na sudetoněmeckých dnech (byť Daniel Herman byl ještě nikoliv jako ministr těchto setkání účasten již několikrát), ale též kontext, poskytující pozadí pro pochopení vyřčených výzev. Potřeba plodné spolupráce v jednotném evropském domě je totiž nyní motivována nejen ambicemi, které byly donekonečna zdůrazňovány v minulosti, tedy především utilitární potřebou hospodářské kooperace a obchodní výměny, příp. kulturním a intelektuálním propojováním, nýbrž s novou naléhavostí vystoupivší ambice objevení vlastní kolektivní identity, vyvěrající z širšího civilizačního záběru. Tato potřeba se pak konkretizuje v akutním pocitu nutnosti společného postupu vůči hrozbám, kterým nyní Evropa čelí, a o kterých taky pan ministr s velkou naléhavostí a možná i nebývalou otevřeností ve svém norimberském proslovu mluvil.
Polemizovat o tom, že spořádaní bavorští senioři, kteří se před 70 a více lety narodili na území dnešní ČR a dodnes k nám zajíždějí s pocitem nostalgie pobytu ve vlasti svých předků, kteří se každou neděli jezdí svými Mercedesy pomodlit do farního kostela k Trojjedinému Bohu, kteří na tanečních zábavách tancují polku na skladby Antonína Borovičky, jen s německým textem, kteří nosí kroje podobné těm našim ze západní části Čech a kteří doma jí prakticky stejné pokrmy jako my (a totéž činí i jejich potomci, kteří jsou již rodilými Bavory), jsou z kulturně-civilizačního hlediska nepřijatelní jako spojenci vůči hrozbám současnosti může snad jen ten nejomezenější nacionalista, avšak jen do chvíle, kdy zjistí, že jeho zaťatá pěst a silné slovo v ústech je asi to jediné, co může k obraně svých bližních před těmito hrozbami nabídnout. Naopak tato do očí bijící kulturní, intelektuální i reálného životního stylu se dotýkající příbuznost mezi námi a našimi bývalými krajany německého jazyka je dnes natolik silně vnímána jako posilující v rozbouřeném moři globalizovaného civilizačního vzduchoprázdna, že se jí paradoxně začínají chytat i ti, kteří by ještě před několika málo lety měli vůči odsunutým Němcům ta nejhorší slova nenávisti a opovržení. Ruku v ruce s pocitem kulturní příbuznosti pak jdou i bezprostřední politické zřetele. Není bez zajímavosti, že druhým významným hostem na sjezdu Sudetoněmeckého krajanského sdružení byl kromě ministra Hermana i bavorský premiér Horst Seehofer, jenž je vnímán jako jeden z nejhlasitějších kritiků postoje kancléřky Merkelové k řešení migrační krize, že odsunutí Němci patří mezi tradiční voličské opory jeho strany CSU a jejich předák Berndt Posselt tuto stranu dlouhá léta zastupoval v Bundestagu i Evropském parlamentu.
Není to však jen pocit akutního ohrožení a potřeba hledat si silné a zároveň spolehlivé spojence, co zásadně proměňuje kontext vnímání "sudetoněmeckého problému." Je jím zcela přirozeně a zároveň i nevyhnutelně i probíhající generační obměna na obou stranách hranice. V ČR stále žijí potomci obětí nacistického teroru v dobách Protektorátu, jejichž předkové schvalovali realizovaný odsun německého obyvatelstva a možná dokonce i tzv. excesy, tj. násilí spáchané na německých civilistech, právě pod dojmem prožitých traumat okupačního soumraku. Na německé straně dodnes žijí potomci těch, kteří zažili tyto násilnosti, byť byli sami či jejich rodiče či prarodiče osobně odpovědní za to, čeho se sudetští Němci dopustili v letech 1935 - 1945. Jedno však tito potomci z obou stran hranice mají společné: odpovědnost za činy svých předků nenesou a ve věci vědomí spáchaných křivd mají oproti svým předkům jednu nevyhnutelnou dispozici: nemůžou tvrdit, že by se jich spáchané zločiny emocionálně dotýkaly stejně jako očitých aktérů.
Člověk, který se narodil roku 1985 v západním Německu a zažil třicet let svého života v blahobytu ekonomicky silné demokratické země, nemůže tvrdit, že problematiku odsunu vnímá emocionálně stejně jako jeho dědeček, který osobně zažil odsun... Ne, že by negativní emoce mizely, ale místo zaťatých pěstí a nenávistných výlevů spíše přerůstají v pocit lítosti a smutku nad všemi nesmyslnými křivdami, k nimž v minulosti došlo (a povědomí o tom, jak významným spouštěčem byl vypjatý pseudoromantický nacionalismus na německé straně je zde silnější, než si možná myslíme) a zároveň pocitu odpovědnosti nejen je nepřipustit v budoucnu, ale též úsilím o zahlazení starých ran a navázání na staleté mírové soužití obou národností na společném území. Zde pak vzniká prostor nejen pro ostentativní gesta smíření, ale též tvořivou každodenní přeshraniční spolupráci.
Zatímco ještě před deseti lety bylo žijících pamětníků válečných hrůz i poválečného odsunu ve veřejné rozpravě ještě poměrně hodně zúčastněných, milosrdná ruka času je postupně odvádí tam, kde jsou všechny rány již zahojeny... A ti mladší, co zůstávají, získávají díky této spravedlivé evoluci větší odstup a snad i rozvahu.
I díky tomuto došlo na sudetoněmecké straně k vypuštění zcela pomýleného požadavku na majetkové odškodnění: jednak již není z čeho odškodňovat, jednak to potenciální příjemci ani prakticky nepotřebují, ale hlavně podobný požadavek zcela zbytečně politicky a právně aktualizuje ty nejbolestivější historické kontexty...
Pan ministr oslovil členy Sudetoněmeckého krajanského sdružení slovy "milí krajané". Toto oslovení znamená mj. i to, že se sami či jejich předkové narodili v naší zemi, tj. v zemi za hraničními horami, vymezené tisíciletou zemskou hranicí, v zemi pod ochranou zemského patrona sv. Václava, o jehož přímluvu prosili po staletí její obyvatelé česky i německy, a jehož sochy zůstaly před kostely i v nich i na tom jejím území, které jí nacističtí zločinci na podzim 1938 násilně a ahistoricky urvali. Přejme si, aby toto oslovení bylo naplněno dalšími skutky hlavně na německé straně a příště už nejel zástupce české vlády na sjezd Sudetoněmeckého, nýbrž Krajanského sdružení Němců z Čech, Moravy a Slezska...


Autor je politolog, je členem KDU-ČSL a předsedou Mladých lidovců

Občanská (ne)dospělost potomků otce vlasti

14. května 2016 v 23:53 | Vladimír Hanáček
Sedmisté výročí narození českého krále a římského císaře Karla IV. přišlo pro naší společnost v příhodnou dobu. Připomenout si autoritu nejvýznamnějšího panovníka našich dějin i jeho zásluhy na povznesení naší země a jejího hlavního města do pozice centra evropské politiky, kultury i vzdělanosti je právě v tomto čase navýsost důležité. Nikoliv proto, abychom dobu Karlovy vlády poměřovali dnešními měřítky, ani abychom dnešek porovnávali s dějinnými reáliemi 14. století a ještě k tomu připojovali povrchní sentimentalitu vyvěrající z aktuální "blbé nálady", nýbrž proto, abychom se pokusili tematizovat a nově kontextualizovat nadčasový étos, který si s "největším Čechem" spojujeme a nahlédli ho tváří v tvář aktuálním výzvám.
Je svým způsobem pozoruhodné, že právě současná česká společnost považuje dobu vlády Karla IV. za jeden z vrcholů našich dějin, pokud jde o obecné blaho naší země a jejích obyvatel. Takový pohled je pozoruhodný především proto, že historiografie 19. století paradoxně přisuzovala pomyslnou pozici nejdůležitějšího období éře husitského hnutí a náboženských válek 15. století. Právě chiliasmus náboženských obroditelů byl na jedné straně výrazem obdivuhodného intelektuálního vzepětí pražských učenců, na straně druhé ale taky byl výrazem, moderním slovníkem řečeno, krize legitimity královské moci, spojené s panováním Karlova syna Václava IV. Karlovo působení na českém trůně bylo vždy nahlíženo jako doba rozkvětu Českého království a především v materiální rovině v podobě historických památek i literárních textů. Bylo tomu mj. i proto, že Karlovu éru nešlo v moderních dějinách tak snadno politicky instrumentalizovat ve prospěch různých partikulárních výkladů českých dějin, které by odpovídali náležitým ideologickým šablonám.
Stalo se tak zřejmě i proto, že Karlova vláda znamenala rozkvět Českých zemí především díky jejich sepětí s vývojovým laufem celého evropského kontinentu. I pro dnešek tak Karel zůstává především archetypem českého panovníka evropského formátu a věhlasu, jako i zbožného křesťana a citlivého učence, který v dějinách věrohodně zosobňuje ctnosti panovníka, které připisujeme patronovi země české, svatému Václavovi.
Právě tato "evropská rozhleděnost" a ambice učinit z Českého státu hybatele civilizačního vývoje je atributem panovnické moci Karlovy, který se zdá být pro dnešní situaci nejvíce aktuálním. Právě v čase, kdy sílí volání po "uzavření hranic," myšleno vyvolání umělého pocitu bezpečí před hrozbami, kterým celá Evropa čelí, je třeba připomínat odpovědnost dědiců středověkého Českého státu za osud našeho kontinentu, vyžadujícího aktivní podíl. Uzavírání se před světem a chladnost ve vztazích k okolí, zejména k sousedům, není a nesmí být výrazem pravého vlastenectví a bezpečnost České republiky nesmí být pojímána jako nezávislá na zajištění bezpečnosti celého kontinentu. Ba právě naopak. K tomu, aby byla efektivní, musí být realizována právě v tomto rámci.
Pocit ohrožení a příslovečná nedůvěra v aktéry a jejich rozhodnutí, kteří jsou nahlíženi jako vnější a "cizí", byla po uplynulých dvacet let zcela uměle živena hlasateli "euroskeptismu" na české politické scéně. O co horší pak může být situace, kdy tváří v tvář první zásadnější krizi se ty instituce, jejichž legitimita byla dlouhodobě rétoricky zpochybňována, ukazují být jako nefunkční a neschopné této výzvě čelit…
Místo volání po odpovědném příspěvku nositelů odkazu Karlova sepětí Českých zemí s Evropou o nápravu daného stavu jsme svědky spíše nostalgického vzdychání sebedeklarovaných přívrženců "prozápadního kursu" po svrchované monarchické autoritě "moudrého vládce", který se osobně zasadí o přináležitost našeho státu k společnému evropskému domu a přesvědčí o tom své "poddané"… Absence takové autority na české politické scéně je dokonce často vykládána jako doklad degenerace našeho veřejného života. Ve skutečnosti jde však spíše o projev občanské nedospělosti a neochoty nahlížet roli naší země v Evropě a ve světě jako odvislou od postojů jejích obyvatel a jejich ochoty vzít zodpovědnost za její budoucnost.
Autorita panovníka nechybí, neboť je zpřítomněna právě na historickém plátně, z kteréhož nám občas aktuálně promlouvá jako důležitý inspirační zdroj. Co byla třicetiletá éra Karlovy vlády v Evropě na rozhraní gotiky a renesance proti této staleté tradici permanentní aktualizace jeho nejen kulturního, ale též politické dědictví? Tohoto dědictví je však třeba se neustále znovu a znovu ujímat. To, zda dokážeme plnit roli hybatelů dějinného vývoje a přimknout se k odkazu velikánů našich dějin záleží jen na nás…



Autor je politolog, je předsedou Mladých lidovců

Po německých a rakouských volbách aneb na cestě do Výmaru

26. dubna 2016 v 16:01 | Vladimír Hanáček
Nedávné zemské volby ve třech spolkových zemích Německa a nedělní první kolo prezidentských voleb v Rakousku nám odhalily tendence, které jsou často vysvětlovány situačními faktory a proměnami společenských nálad s nimi spojenými. Toto vysvětlení je samozřejmě možné a zřejmě i explanačně celkem vyhovující. Pokusme se však tyto tendence zhodnotit nikoliv z hlediska příčin, které za nimi stojí (a to navíc krátkodobě), nýbrž spíše se zamysleme nad tím, co by nastalo, kdyby se za nimi skrývala dlouhodobá vývojová charakteristika příslušných stranických systémů a hlavně k čemu by dlouhodobě takový stav vedl.
V Německu vidíme volební výsledky, znamenající diskontinuitní řez ve dvou rovinách: úspěch zelených na úkor dvou tradičně nejsilnějších stran a taktéž doposud nevídaně vysokou podporu protestní strany AfD. Z pohledu další evoluce mechanismu stranického systému je pak podstatný především ten první rys. V Rakousku jsme pak svědky bezprecedentní podpory kandidáta strany Svobodných, tedy strany sice zavedené, ale s výjimkou sedmi let v minulém desetiletí dlouhodobě izolované a ze strany politické konkurence i mainstreamových médií nahlížené jako antisystémové, nebo dokonce extrémní. Úspěch AfD v Německu i Svobodných v Rakousku je přímo spojován s aktuálním problémem migrační krize a nedůvěrou části populace v příslušníky tradiční elity, zaujímajících v otázce přijímání migrantů vstřícné stanovisko. Jakkoliv faktorů je jistě víc, dá se od tohoto momentu odpíchnout právě k úvaze o tom, jak přítomnost a volební posílení těchto formací na úkor zavedených stran může ovlivnit budoucí interakční vzorce mezi nimi, jinými slovy, jak ovlivní strategii představitelů zavedených stran v poměru k nim.
Dosavadní praxe velkých koalic mezi křesťanskými a sociálními demokraty v Německu a především pak v Rakousku je jednou ze zásadních příčin krize legitimity zavedených stran. Sama o sobě by ovšem nebyla problematická v momentě, kdyby byla společností obecně vnímána jako "sňatek z rozumu" a výsledky koaličního vládnutí odvisely více od prosazování programu té silnější z obou stran na úkor druhé, což by fakticky vedlo k přítomnosti reálné volební soutěže mezi stranami vládní koalice, která představuje dominantní dimenzi, kolem které dochází ke strukturaci stranického systému. Systémová přítomnost dalších, tentokrát ryze opozičních subjektů, které ovšem disponují koaličním potenciálem vůči vládním stranám (především zelených) pak oslabuje i samu koncentraci dominantních stranických identifikací, spojených se systémově konformním "demokratickým" postojem směrem ke stranám vládní koalice. Nic z toho však neznamená, že by sama praxe velkých koalic nebyla dlouhodobým systémovým problémem, oslabujícím v posledku jeho legitimitu jako celku.
Ani v jedné ze zemí zatím nedošlo k tomu, že by na základě volebních výsledků nebyly dvě nejsilnější strany schopny společně vytvořit vládní koalici. Pokud ovšem budou výše naznačené trendy pokračovat, můžeme se brzo dožít toho, že křesťanští a sociální demokraté ani v Německu, ani v Rakousku společně prostě nevytvoří většinovou koalici. Je nasnadě, jaké řešení by následovalo poté: dvě dosud nejsilnější strany by doplnily koalici o zelené a tím by udržely většinu pro novou širokou trojkoalici černo-červeno-zelenou... Takový stav by na první pohled mohl budit dojem, že jde o opatření zachraňující, udržující a v podstatě petrifikující status quo. Takové hodnocení by ovšem bylo velmi zkreslené a co do možných důsledků jeho realizace dokonce i velmi nebezpečné. V praxi by totiž vedlo k tomu, že vznikla vládní koalice, která by za předpokladu udržení zásadní partikulárních ideových východisek politik dotčených stran nebyla ideově propojená, postavená na pravo-levém dělení. Její legitimizace by se týkala toliko zásadních hodnotových základů, na nichž stojí příslušný politický systém. Představovala by tak jedinou relevantní variantu udržení podstatných systémových východisek. Pokud by znamenala faktický přesun dominantních dimenzí volební soutěže z koaličně-opoziční roviny na samotnou úroveň vládní koalice, nepředstavovala by takový problém. Pokud by ovšem měla proti sobě relativně silnou a především pak postupně posilující parlamentní opozici v podobě radikálních stran, s nimiž by byla nucena volebně soutěžit, ale taktéž by tyto subjekty strany vládní koalice odmítaly jako systému nebezpečnou hrozbu, potom by se zásadním způsobem proměnila sama logika evoluce mechanismu stranického systému v podobě, znamenající zásadní diskontinuitu s celým poválečným vývojem příslušných systémů.
Znamenalo by to, že vůči široké koalici křesťanských a sociálních demokratů a zelených by neexistovala systémově přijatelná vládní alternativa. Podstatou demokratické politiky ale je to, že vždy musí být k dispozici min. dvě legitimní alternativy. Navíc veškeré neúspěchy vládní politiky (a i neúspěchy k nedokonalé realitě tohoto světa inherentně patří) by byly nahlíženy jako faktor motivující k volbě antisystémové opozice jako jediné relevantní alternativy.
Nahlédnuto na tuto otázku z perspektivy teorie stranických systémů Giovanni Sartoriho, znamenal by takový vývoj reálný posun k od formátu omezeného k extrémnímu multipartismu a v rámci mechanismu stranického systému od umírněného k polarizovanému pluralismu: široká koalice představuje neměnný střed systému, trvale participující na moci a přítomnost silných a vlivných antisystémových subjektů (v Německu dokonce dle Sartoriho definice oboustranně: Die Linke zleva a AfD zprava), jakož i endemickou tendenci k jejich trvalému posilování a permamentního voličského "krvácení" středu... Sartori empiricky zařazoval polarizovaný pluralismus v tomto geografickém prostoru do období tzv. výmarské republiky v meziválečném Německu. Jak tento politický systém skončil je všeobecně známým historickým poznatkem...
Oslabení tradičních stran v Německu a v Rakousku, vedoucí k potenciálnímu vzniku širokých koalic "prosystémových" stran (stejně jako společná podpora SPÖ, ÖVP a zelených Alexandra Van der Bellena ve druhém kole prezidentských voleb v Rakousku) sice může být dotčenými aktéry oslavováno jako odpovědný přístup zachování systému a jeho hodnot. A i v postkomunistických zemích by se jistě našlo nemalé množství nadšenců, kteří by toto řešení z německy mluvících zemí dávali za vzor jako projev bytostného demokratického cítění tamějších elit i většiny voličů. Bylo by to však ovšem Pyrrhovo vítězství, po němž by mohlo následovat něco, co se nám radši ani nechce domýšlet... Nezbývá nic jiného než takovému scénáři v následujících volbách zabránit. A toho lze dosáhnout pouze tehdy, pokud zavedené strany budou reprezentovat vůli voličů, kteří je v minulosti vždy neotřesitelně dosadili do vládních křesel...

Autor je politolog

Kam dál