Sjednocení pravice jako Kalouskovo stéblo

Pondělí v 22:52 | Vladimír Hanáček
Předseda TOP 09 Miroslav Kalousek na nedávné listopadové konferenci o budoucnosti pravice v ČR pronesl razantní výzvu: vyzval všechny politické strany od středu doprava, aby se sjednotili do jednolitého bloku pro příští sněmovní volby a vytvořili tak společnou třetí alternativu proti oranžovo-rudé levici a populistům. Předseda ODS Petr Fiala dostál své pověsti akademika a Kalouskovu výzvu přijal jako námět k možné další diskusi. Předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek výzvu jednoznačně odmítl. Navzdory Kalouskovým obviněním, že se tak stalo z osobní averze vůči němu, však bylo Bělobrádkovo odmítnutí motivováno především vědomím zásadních ideových rozdílů mezi křesťanskými demokraty na straně jedné a neoliberální pravicí Nečasovy vlády na straně druhé. Kalouskova výzva působí v kontextu stagnujících preferencí jeho strany, limitně se blížícím smrtící pětiprocentní hranici nejen v průzkumech, ale v reálných proběhnuvších volbách druhého řádu, a to ještě navzdory nízké volební účasti, až pitoreskně. Přesto je třeba se hlouběji zamyslet, jak jí lze v kontextu stávajícího vývoje a možných perspektiv evoluce českého stranického systému vnímat a jaké důsledky by mohla přinést.
Miroslav Kalousek od svého odchodu ze své původně mateřské KDU-ČSL v červnu 2009 a následném vzniku TOP 09 postupně vystřídal tři kategorické důrazy, kterými se snažil legitimizovat své volební pozice a zároveň zaujmout širší spektrum voličů. Je mu třeba přiznat, že všem třem těmto polohám dokázal coby zkušený politik dodat náležitý patos a punc významnosti, min. v rétorické rovině. TOP 09 se na začátku své existence prezentovala pověstnou "obranou před cestou do Řecka". Miroslav Kalousek jako bývalý a zároveň budoucí ministr financí v kampani před sněmovními volbami v květnu 2010 varoval, že jsme "si žili nad poměry a musíme se uskrovnit". Tento scénář měl pak příležitost v praxi naplňovat coby šéf státní kasy v Nečasově vládě. Společnost ho poslechla a výsledkem byla šestikvartální recese české ekonomiky, způsobená spotřebitelskou panikou. Poté, co neoliberální ekonomická ortodoxie přestala fungovat a na ujišťování vládních představitelů, že je vlastně všechno OK, poněvadž máme "důvěru finančních trhů a vysoký rating", působilo na voliče zcela netečně, přišly další volby, v nichž uspěli ti, kteří postavili svoje volební sdělení na dominantním odporu právě k politice, symbolizované Miroslavem Kalouskem, tj. Miloš Zeman v prezidentských volbách a ČSSD a Babišovo hnutí ANO ve sněmovních volbách. Mezitím ale také bohužel odešel symbol Listopadu 1989 a české cesty k demokracii, prezident Václav Havel, a strana, v jejímž čele alespoň formálně stál jeho symbolický dědic Karel Schwarzenberg si začala usurpovat monopolní právo na reprezentaci Havlova hodnotového i politického odkazu. Miroslav Kalousek se začal sebestylizovat coby oddaný následovník prvního polistopadového prezidenta, jako ústřední obhájce liberálně demokratického charakteru a prozápadní geopolitické orientace naší země. Z těchto pozic, a na základě poměrně slušného zastoupení v Poslanecké sněmovně z voleb v roce 2013, v nichž TOP 09 získala 12% hlasů, začal Miroslav Kalousek ostřelovat vládní představitele i prezidenta Zemana a očekával vzestup preferencí své strany na základě apriorní podpory od těch, kteří obavy z "obratu na východ" našeho politického směřování sdílejí. Letošní volby však ukázaly, že takto orientovaných voličů je jistě hodně, ale těch, kteří by byli ochotni podporovat z těchto pohnutek zrovna Kalouskovu stranu spíše ubývá. Kalouskova sebestylizace do pozice "ústředního bojovníka za Pravdu a Lásku" vyústila letos v březnu v až tragikomické vystoupení během návštěvy čínského prezidenta v Praze, kdy se "tibetský vlajkonoš" Kalousek neohroženě vrhnul na Pohořelci přes policejní zátaras…
Natolik soudnosti však ještě v sobě bývalý ministr financí má, aby si včas uvědomil, že tudy zřejmě cesta opravdu nevede, resp. že pokud má být tato cesta vyšlapána, musí po ní kráčet vícero aktérů ruku v ruce. Proto přišel v pořadí se třetím legitimizačním sdělením, a to je idea obhajoby výše uvedeného statu quo skrze zaprvé volební sjednocení celého pravého středu, a zadruhé vytvoření následné široké koalice pravostředových stran s ČSSD proti komunistům populistům a provýchodním trollům, jak bychom takový blok asi mohli pracovně nazvat. Pokud se ani tato vize Miroslavu Kalouskovi nenaplní, dalším dějstvím by už snad byl jen jeho odchod z vrcholné politiky.
Jakkoliv bychom neměli snižovat obezřetnost vůči hrozbám, které vůči liberálně demokratické podstatě politického systému a prozápadní orientaci naší země vyvstávají, musíme konstatovat, že vize Miroslava Kalouska na uspořádaní vztahů mezi klíčovými stranickými aktéry je nejen nereálná, ale také nežádoucí a možná dokonce i nebezpečná. Heslovitě tedy zmiňme proč.
Zaprvé, jestliže se pojímáme růstem preferencí politických aktérů, které považujeme za potenciální riziko systému, měli bychom se v první řadě pokusit pojmenovat příčiny, proč k tomuto růstu jejich voličské podpory dochází. Příčin je nepochybně celá řada a společenská polarizace i volební výsledky v zahraničí nás nenechávají na pochybách, že jde o obecnější mezinárodní problém. V českém prostoru však významným faktorem posílení protestních tendencí byla bezpochyby politika minulé Nečasovy vlády, především její přenášení zátěže za sanaci veřejných rozpočtů na nižší a středněpříjmové skupiny. Jestliže se protagonisté vládních "reforem" let 2010 - 2013, symbolizovaných asociálními opatřeními exministra Drábka, stali po roce 2013 samozvanými monopolními ochránci liberální demokracie, prozápadní orientace ČR a odkazu Václava Havla, nedivme se, že se všechny tyto obsahy stávají v očích mnoha slušných lidí nežádoucím symbolem úpadku. V kontextu stávající společenské polarizace, v níž na obou stranách sehrávají stále významnější roli spíše iracionální, emocionálně podbarvené pohnutky, a kde se na výsledky různých voleb a referend čeká s napětím, jestli "dobro zvítězí" a nebo "prohraje na celé čáře", je zřejmé, že posilovat takto rýsovanou symbolickou bipolaritu za účasti těch, kteří působí jako její prohlubující činitelé, je více než nežádoucí.
Zadruhé, navzdory polarizačním tendencím v dvoustranném schématu je třeba vidět, že potenciální koalice "sil zla" na naší politické scéně, jak jí často rýsuje nejen Miroslav Kalousek, ale i příslušníci "havlovského" mentálního tábora (aktuálně reprezentovaní dalším dějstvím českého kýče "nepolitické politiky" v podobě tzv. Kroměřížské výzvy) i některá s nimi spojená média (např. Šafrovo Svobodné Fórum), je nejen nepravděpodobná, ale dokonce i reálně neexistující. Aby výše naznačený blok oligarchů, nacionálních populistů, neostalinistů a provýchodních trollů mohl reálně existovat, museli by se všichni zúčastnění aktéři ve své systémově revizionistické pozici vzájemně posilovat. K tomu však rozhodně nedochází a důkazem toho je nejen politika současné Sobotkovy vlády, ale taktéž aktuálně zformované koalice ve všech krajích po říjnových volbách.
Právě v krajích došlo fakticky ke všem možným variantám koaličních uspořádání: od širokých koalic ANO a ČSSD s menšími regionálními stranami a STAN, ovšem bez KDU-ČSL (jako např. v Jihomoravském, Jihočeském kraji či na Vysočině), středopravých koalic ANO s KDU-ČSL, ODS, STAN či dalšími stranami pravého středu (ve Středočeském, Karlovarském, Zlínském či Moravskoslezském kraji), heterogenních širokých koalic, spojujících ANO s ČSSD a ODS (v Libereckém či Olomouckém kraji), širokých "antibabišovských" koalic, spojujících ČSSD, ODS, KDU-ČSL, STAN a některé další strany (v Královéhradeckém, Pardubickém a Plzeňském kraji) a konečně levicové koalice, spojující KSČM, ČSSD a okamurovsko-zemanovské spojenectví v Ústeckém kraji. Je svým způsobem signifikantní, že nikde nedošlo nejen k vytvoření koalice, kopírující vládní sestavu na centrální úrovni, tedy ANO, ČSSD a KDU-ČSL, ale především nikde nedošlo k vytvoření koalice, spojující "síly zla", tedy ANO, antisobotkovskou garnituru v ČSSD a KSČM, eventuálně ještě Okamurovce. V Ústeckém kraji se ČSSD (vedená výrazně provýchodně orientovaným sympatizantem zemanovského křídla ve straně J. Foldynou) spojila do koalice s komunisty a nacionalisty k nevůli, a taky velké zlosti Andreje Babiše… Spojenectví "zavedených, prosystémových" stran ve třech krajích a vytlačení vítězného ANO do opozice ještě neznamená, že zde ANO zamýšlelo vytvářet alternativní většinu, která by znamenala systémový posun. Hnutí ANO je natolik ideové beztvarý subjekt, že jenom v jeho poslaneckém klubu zasedá snad celé ideově politické spektrum: od liberálního postmaterialisty Zlatušky, přes "havlovce" Stropnického, neoliberála Pilného, bývalých členů ODS Jermanové a Kubíčka, liberálního křesťana Komárka, antipolitického technokrata Faltýnka až po nacionální populisty Soukupa, Chalupu, Raise či Lorencovou. A pak i řada "ideově bezpohlavních" jedinců, které v zájmu korektnosti radši nebudu jmenovat. Společné mají všichni jedno: stojí jako jeden muž za "prvním manažerem republiky" a jsou kdykoliv připraveni se do roztrhání těla nasazovat za posílení jeho mocenské pozice… Tato ideová rozbředlost a všeobsažnost zároveň vytváří však právě onen bezprecedentně vysoký volební potenciál hnutí ANO. Oligarchizace politiky v podání "majitele" ANO, Agrofertu a MAFRy je jistě systémově cizorodý a potažmo škodlivý prvek, ale nelze tvrdit, že by byl bez problémů mocensky zcela konformní s antisystémovými zájmy předlistopadových neostalinistů, radikálních nacionalistů a ruských a čínských politických žoldáků. Andrej Babiš vyslal v barvách svého hnutí do Evropského parlamentu čtveřici europoslanců, jež jsou svou konformitou s bruselským liberálním mainstreamem jedni z "neevropštějších" ze všech jednadvaceti českých zástupců v EP. Někteří ministři i národní poslanci za hnutí ANO pak vystupují jednoznačně ve prospěch západního liberálně demokratického vidění světa, někteří mají názorově dokonce blízko k nové levici (jako např. ministr spravedlnosti Pelikán). Z pohledu politicko-podnikatelského zájmu Andreje Babiše jsou totiž mnohé tyto postoje prakticky irelevantní a tedy zcela tolerovatelné a pokud bychom předpokládali, že Babišův byznys je významně vystužován evropskými dotacemi, pak je zřejmé, že hnutí ANO nebude (min. po dobu jejich čerpání) zaujímat otevřeně protiunijní, tj. provýchodní postoje… Konstelace po krajských volbách a vnitřní vývoj v ČSSD, kde některým začíná docházet, že pokud nechtějí od Babiše obdržet krutou porážku, musí ho trumfnout svým populismem, stejně jako zjištění uvnitř KSČM, že i miliardář může jejich elektorát ohlodat na kost, jasně ukazují, že převažující animozity Andreje Babiše s pravicovými soky nemusí nutně znamenat jeho srdečné objetí s levicí po příštích sněmovních volbách.
A pak je tu ještě poslední faktor, a tím je skutečnost, že velká část pravé části politického spektra chce vytvářet alternativu proti levici a populistům nikoliv dominantně na bázi "zbytkového demokratismu", jak by si Miroslav Kalousek přál, ale jako jasně vyprofilovanou, pozitivní, konzervativní alternativou. Alternativou, jež nebude prohlubovat příkop mezi "nacionalistickým blokem" a stoupenci kosmopolitní otevřenosti, mezi městem a venkovem, mezi vzdělanými a nevzdělanými, mezi vysokopříjmovými a nízkopříjmovými, jak často zaznívá a jak to proces ekonomické globalizace způsobil, nýbrž své volební sdělení dominantně zakotví v sociálním zájmu středních vrstev a přiblíží se tak oběma krajním pólům pomyslné osy. Přesně v tomto duchu se odehrával "Staromák" 28. října, kde vedle sebe vystoupili pražští intelektuálové a venkovští starostové, ministr duchovní vedle ministra zemědělce, ale přesně toto vědomí způsobilo rozchod Gazdíkova hnutí STAN s Kalouskovou TOP 09 a nové námluvy Starostů s lidovci či s regionálními stranami.
Když Miroslav Kalousek vyzývá k střechovým spojenectvím pravého středu za jeho účasti, implicite tím předpokládá, že on osobně bude veledůležitou, ne-li přímo nejdůležitější součástí takového spojenectví (snad za zásluhy). Nejen, že kvůli svým předchozím politickými počinům nebude a ani být nemůže, ale především by být neměl v zájmu toho, aby se takový projekt stal úspěšným a skutečně zastavil ty, proti kterým Kalousek už tři roky tak vehementně brojí.
Kalouskova výzva ke "sjednocení pravice" není nic jiného než pokus chytit se posledního stébla, které se tu naskýtá pro to, aby se osobně udržel ve vysoké politice. Toto stéblo však tonoucího nemůže zachránit nejen proto, že je příliš slabé, ale především proto, že reálně neexistuje, existovat nemůže a tonoucí si jeho existenci jednoduše vymyslel.


Autor je politolog
 

Listopadové návraty v Dějinách a po nich

18. listopadu 2016 v 0:39 | Vladimír Hanáček
Oslava státního svátku 17. listopadu je opět za námi a opět se můžeme zamýšlet, jaký to prožitek vlastně byl. A je taky s čím srovnávat. Vždyť těch 17. listopadů bylo od památného "času zázraků" už sedmadvacet. Byly doby, kdy byl tento den ještě nikterak mimořádným oproti těm ostatním všedním, poněvadž byl dnem pracovním. Mnozí z nás si to ještě dobře pamatují. V případě mého ročníku (1987) to tak asi úplně neplatí o onom pátečním dni roku 1989. Toho dne většina z nás pravděpodobně nedělala nic moc odlišného od těch ostatních. V dalších dvou desetiletích jsme se však nejen k tomuto dni, ale i k těm 40 bezprostředně následujícím, které změnily běh našich dějin v samém závěru druhého milénia, měli potřebu neustále vracet. A my, kteří jsme na oněch mrazivých náměstích nestáli a klíči nezvonili, jsme si taktéž představovali jejich atmosféru. Tu nám zprostředkovávala společenská situace, vnímání lidí všude kolem, malé dějiny, psané lidskými osudy. Ale ještě více pak ty dějiny velké, doslovně globální vývoj lidstva, charakterizovaný triumfalismem poststudenoválečného optimismu.
Generace lidí, narozených na konci 80. a na začátku 90. let v této atmosféře prožila celé dětství. Zformovala se do života, který měla prožít v "postdějinné" době, v pocitu ukončení všeho, co charakterizovalo dramatické dějinné zvraty a společenské situace, jejímž nejzazším původcem byla lidská přirozenost, inherentně vykazující kladné i záporné stránky. V situaci fukuyamovského konce dějin už nešlo dělat nic jiného než na dějiny vzpomínat. Vzpomínat na to, jak to bylo všechno dramatické, často tragické, ale jak to všechno, jako v pohádkách, nakonec dobře dopadlo. A ten moment dějinného vítězství dobra nad zlem v "roce zázraku" byl konstitutivní znak dneška. Základ identity lidí, kteří byli dějinnými poryvy odsouzeni prožít své životy v radostných poměrech "po dějinách"… 17. listopad byl tak dnem připomínání si kořenů vlastního životního štěstí, života ve svobodě, k níž jsme jednou provždy (ne)milosrdně odsouzeni.
17. listopad "deset let poté" byl posledním dnem pracovním tohoto data. Češi, Moravané a Slezané kráčeli v odpolední sněhové vánici z práce domů, aby večer zapnuli televizi a sledovali přenos z Vladislavského sálu, kde se sjela politická elita světa, stojící v těch nejzodpovědnějších pozicích v čase zásadního dějinného zvratu. A tato elita vzdala úctu svému hostiteli, který byl a zůstává symbolem této změny v našich končinách. Tyto obrázky jsou nejvýmluvnějším úkazem, jak vypadá vítězství nad Dějinami… O rok později už bylo dáno slavit a vzpomínat bez nutnosti ranního vstávání a pracovního výkonu. Teda alespoň pro většinu, která nepracuje v nemocnicích, u hasičů, nebo taky třeba na český způsob u kasy v supermarketu…
Pocit euforie a díků za to, že "můžem" přetrval u většiny našich spoluobčanů i po dvou desetiletích od památných dnů. Pocit návratů a jejich absolvování byl na jedné straně stále více doprovázen chlebem a hrami. Bylo sděleno, že svátek je především od toho, aby se slavil. A pro mnohé naše současníky sloveso slavit ztrácí význam. Lépe rozumí tomu, když je někdo vyzve, aby se bavili. A tak to jeden sportovní televizní komentátor udělal v přímém přenosu a vyzval, aby se svobodní občané demokratického státu přišli na Národní třídu hlavně pobavit… Radost ze zábavy nám však stále více zakalovali škarohlídi, ti, kteří se chtěli naopak pozastavovat nad tím, co všechno se nám nedaří. Ti, kteří jsou chronicky nespokojeni se všemi a se vším, se k tomuto dni nikdy nehlásili. Tak maximálně trochu potichu vyznali, že význam mají hlavně události roku 1939. O všem ostatním lepší nemluvit… Jiní zaujali konstruktivnější přístup, a tak v duchu "konce dějin" vyzvali k precizaci a drobné kosmetické kultivaci té naší už přece neoddiskutovatelně přítomné a jednou pro vždy nastolené demokracie. A tak se zrodila, jak jinak než formou občanské, resp. studentské iniciativy, její Inventura, ano, s velkým I. Její strůjci vyzvali k odstranění "několika legislativních absurdit". Dvacet let po znovunabytí svobody jsme se tak pojímali tím, aby byla ukončena praxe legislativních přílepků nebo aby o obsazení mediálních rad nerozhodovali jen předáci politických stran. Pokorně vyznávám, že jsem tehdy před sedmi lety patřil coby student k příznivcům této iniciativy, ne snad proto, že bych její strůjce považoval za legitimní nositele mého občanského zájmu, ale prostě proto, že v prostředí středoevropské společnosti, kde je prastarým dějinným zvykem "oddělovat dobro od zla", je svým způsobem blažené upnout se ke konkrétní všední institucionální praxi. Pak ovšem nemusíme s takovouto snahou přicházet hned v čase "vzpomínek na dějiny". Jinak nám totiž hrozí, že naše institucionálně-kultivační snaha není přitakání všednosti, nýbrž spíš neschopnost odlišit profánní od svátečního. Jak typické pro člověka "po konci dějin"… Byl u toho tehdy ještě i symbol Listopadu, prezident Václav Havel, který toto dějinné rozpoložení Čecha současnosti dokonale shrnul větou, kterou sdělil studentům, kteří mu prezentovali své návrhy a symbolicky s nimi odcházeli seznámit zákonodárce: "To je dobře, že jdete za tím Markem" (rozuměj Bendou, poslancem ODS, tehdejším předsedou ústavněprávního výboru Poslanecké sněmovny)…
O tři roky později jsme "slavili" 17. listopad už bez Václava Havla, a najednou jakoby se nám začaly události tohoto dne proměňovat před očima. Přicházení s aktuálními problémy předtím budilo shovívavý odstup: odráželo pluralitu společenských zájmů i jejich politických vyjádření. Každý si demonstroval za to své. A tak je to přece správně… Najednou jsme nejen v tento den žili daleko víc současností, ale především jsme zjistili, že se dokážeme naprosto unikátním způsobem sjednotit. My, myšleno ti, kteří spolu mluví, kteří si rozumějí, a kteří tak zároveň dokáží vnímat jeden druhého. Protestovat pak proti těm, kteří nám svobodu vzájemně si rozumět berou, je pak velmi snadné. Když dokážeme uchopit zlo, snadno se s ním dokážeme vyrovnat. Jenže pojednou kolem sebe vidíme znovu spoustu těch, kteří působí dojmem, jako kdyby nejvyšším kánonem byla svoboda si nerozumět. Nechtějí rozumět oni nám, nebo my jim. Rozpoznávacím znakem jedněch od druhých je, zda drží nebo nedrží nad hlavou červenou kartu. Jedni žijí ve velkých městech, navštěvují posluchárny vysokých škol a naslouchají svým moudrým vyučujícím nebo pracují na prestižních, dobře placených postech, navštěvují vybrané podniky, jedí drahé pokrmy a pijí exkluzivní nápoje. Čas od času si jen tak zaletí někam odreagovat se do cizí krajin, kde potkají lidi, kteří uvažují i reálně žijí stejně. Z tohoto poklidného života je čas od času vytrhnou pouze výsledky voleb. Jejich spoluobčané v jedné zemi jim zvolí do čela ty, o kterých se jim nezdálo ani v nejhorších snech. Jak je to možné? A co to do budoucna bude pro jejich životy znamenat, když váha volebního hlasu je u všech stejná? Nebo to snad máme změnit? Takže názory studentů a umělců v Praze najednou nejsou určující znak budoucích politických dějů. Najednou musíme znovu získat pro svojí věc ty, kteří s námi zatím nemluví. Musíme teda zase vyslat nějaké "výjezdáře", aby jeli o něčem přesvědčovat zemědělce z Vysočiny nebo ostravské havíře? A jak to dopadne? To přece dopředu nevíme nikdo… Opravdu to nic nepřipomíná?
Po téměř třech desetiletích si najednou více než kdy jindy uvědomujeme, že nadšená atmosféra onoho "můžem" byla v oněch listopadových dnech na mrazivých náměstích přítomná, ne už však euforie z vítězství. Nikdo tehdy nevěděl, "jak to dopadne". To až v dalších letech, tedy těch, v nichž moje generace vyrůstala, to už bylo "doma"…
Prožívat dnes 17. listopad je podobný zážitek, jako kdyby nás někdo mávnutím ruky přesadil o tři desetiletí zpět. Jsme odhodláni, nadšeni a snad i spokojeni, jenom nevíme, jak to dopadne…
Tož, vítejme zpět v Dějinách!


Autor je politolog



Souboj o Prahu: 1:0 pro Hermana

4. listopadu 2016 v 23:47 | Vladimír Hanáček
Bouřlivé dění na české politické scéně v uplynulých třech týdnech je nahlíženo jako symptom dlouho trvající ostré polarizace české společnosti, k níž dochází vlivem společenských procesů a psychologických vlivů současné doby, mající paralelu v mnoha dalších zemích, avšak zároveň vlivem konjunkturálně-politických faktorů, které se objevily zčásti nahodilostí a zčásti jako vyústění předchozích dlouhodobých vývojových tendencí. Důležitým faktorem probíhajícího rozdělení společnosti jsou stále i dozvuky historicky první přímé volby prezidenta v lednu 2013 a úroveň politického zápasu před druhým kolem i obsahy vymezení kandidátů, které se tam objevily a nasedly na mnohé prastaré latentně přítomné resentimenty.
Nenechme se však mýlit, takto vedená politická rozprava a s ní spojená polarizace není výsadou toliko prezidentské volební arény a neobjevila se jako jev zbrusu nový až při první přímé volbě hlavy státu. Jde o dlouhodobý trend na české politické scéně, který ovšem v posledních několika letech doznal vlivem společenských proměn, dopadů ekonomické krize přelomu desetiletí a hlavně nástupu nové "facebookové" generace voličů takovou míru akcelerace, že se stal (z velké míry bohužel) určujícím směr politických procesů v naší zemi.
Polarizace podél tématu "spor o havlovské dědictví" je přitom pozoruhodná. Na jedné straně představuje faktor emocionálního vypjetí veřejné debaty, představující radikálně opoziční vymezení "plebejských" voličů z venkovských regionů, představujících voličskou oporu Miloše Zemana a levicových stran či populistů. Na straně druhé ovšem protistrana tohoto sporu zažívá zápas o vlastní existenci, spojený i s namnoze značně křečovitým hledáním adekvátního stranicko-politického vyjádření sebe sama.
Po prezidentské volbě v roce 2013 se jednoznačným nositelem havlovského odkazu, svým způsobem samotným bývalým prezidentem jednoznačně ustaveným do této role, stal předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg. Jeho přítomnost v čele kandidátky této strany v baště havlovské pravice, tedy v hlavním městě, i jeho symbolická role celostátního lídra, představovala významný faktor úspěchu TOP 09 již ve sněmovních volbách v roce 2010 a v těch dalších v říjnu 2013 se situace v mnoha ohledech opakovala, byť celostátní výsledek Schwarzenbergovy strany lze považovat za úspěšný pouze relativně ve vztahu k předchozímu nepopulárnímu vládnímu angažmá. Toto ovšem neplatí o hlavním městě, kde TOP 09 jednoznačně a s převahou zvítězila a novináři bezprostředně po volbách psali v souvislosti se socioekonomickou, kulturní i psychologickou nesouměřitelností se zbytkem země o "Republice Praha"… Ačkoliv tato očekávání poměrně výrazně relativizovaly výsledky komunálních voleb v následujícím roce, jedno je jisté: Praha volí výrazně jinak od zbytku republiky především s ohledem na zcela odlišnou mentální dimenzi, která je pro voličskou profilaci vysokého množství pražských voličů určující oproti zbytku země (s mírnou paralelou v dalších šesti největších městech ČR s výjimkou Ostravy). Tento samotný poznatek by nemusel být nijak zásadně znepokojující, kdyby ovšem nebyl implicite spojen s očekáváním, které už tak zcela nevyhnutelné není, tedy s předpokladem, že pražská odlišnost musí být nutně spojena s unikátní pozici stranicko-politického aktéra, stávajícího se pražským hegemonem, který díky bezprecedentně silné pozici v hlavním městě získává celostátní systémovou relevanci. Taková teze byla v kontextu výsledků minulých sněmovních voleb více než odůvodněná, lapidárně řečeno: fialová byla jenom Praha…
S postupným, leč s ohledem na jeho věk a fyzický stav nevyhnutelným, odchodem Karla Schwarzenberga z politického výsluní se logicky nabídla otázka, kdo zaujme jeho místo ústředního "guru" voličského segmentu velkoměstských, mladších a vzdělanějších, kosmopolitně a postmaterialisticky orientovaných voličů, významně ovlivněných havlovským hodnotově-politickým odkazem. Do čela strany po Schwarzenbergovi se před rokem vyšvihl dlouholetý reálný hybatel politiky TOP 09, "tibetský vlajkonoš" Miroslav Kalousek, který se z agendy "politiky lidských práv" a prozápadní příslušnosti ČR pokusil udělat fíkový list nejen své neoliberální ortodoxie, vtělované za dob Nečasovy vlády do tzv. reforem, ale především svojí vlastní kontroverzní minulosti, která však Kalouska dohání tu či támhle. Nevěrohodnost této politické sebestylizace současného předsedy TOP 09 do pozice samozvaného ústředního dědice odkazu Václava Havla a jeho sveřepého strážce tváří v tvář asertivním hradním i podhradním oponentům způsobuje, že Schwarzenbergova strana přestává být automatickým nositelem tohoto étosu v očích mnoha voličů této orientace, pro něž více než jejich ostentativní obhajoba v každodenních politických střetech znamená více jejich důvěryhodná reprezentace v rozhodných okamžicích.
Co v tomto směru přinesly události posledních dnů? Především zjištění, že zásadovost v hodnotových postojích této provenience není jen výsadou parlamentní opozice. Nekompromisní postoj lidoveckého ministra kultury Daniela Hermana ve věci setkání se s dalajlámou i následný spor o vyznamenání jeho strýce Jiřího Bradyho, přeživšího holocaust, vrcholící grandiózním vystoupením tohoto laicizovaného kněze na Staroměstském náměstí 28. října, charakterizované uhrančivým projevem, masivně oslovujícím přítomné, je dosud nebývalá (nejen mediální) šance stát se všeobecně známým a možná nadšeně přijímaným politickým nositelem morálního apelu o Pravdě a lásce… Daniel Herman dle známých informací nepatřil mezi blízké osobní přátele Václava Havla a jeho vztah k němu z dob Havlova prezidentského působení by bylo možno nepřímo odvozovat snad jen z osobní blízkosti současného ministra kultury s kardinálem Miloslavem Vlkem, jenž si s Václavem Havlem nejen lidsky, ale především hodnotově a politicky rozuměl daleko lépe než s jeho nástupci. Daniel Herman je však v roli nového politického praporečníka havlovského odkazu uvěřitelný především s ohledem na jeho zcela originální a osobním charismatem i mediální zkušeností podepřený obraz autentického nositele morálních hodnot v politice. Navíc případ dalajláma přichází jako druhý významně kontroverzní politický počin ministra Hermana. Tím prvním v letošním roce bylo vystoupení na sjezdu Sudetoněmeckého krajanského sdružení, kde vystoupil coby historicky první člen české vlády a oslovil přítomné: "drazí krajané". Co jiného pak může získat téměř bezbřehé sympatie značné části výše uvedené voličské skupiny než demagogické útoky těch samých "rozhněvaných občanů", kteří rozesílali před druhým kolem minulých prezidentských voleb elektronickou i fyzickou poštou nejrůznější "důkazy" o nacistické minulosti jednoho či obou Karlů Schwarzenbergů? Navzdory faktu, že Daniel Herman se narodil v Českých Budějovicích a nikdy nežil dlouhodobě mimo území dnešní ČR se útočníci uchylují k té samé dehonestační kampani, kterou zkoušeli již několikrát v minulosti na bývalého ministra zahraničí: píší, že ministr kultury zjevně není Čech ("Herr Herman"...), že jistě nemá řádné občanství či že by měl být vykázán z území republiky. K tomu někteří neopomenou dodat (mnohdy dokonce pod svým vlastním jménem), že bude "viset na prvním kandelábru"…
Jakkoliv se dělení na dva společenské tábory nesmiřitelně rozdělené stávalo a stává nebezpečným pro budoucí duchovní stav společnosti, znamenají tyto ataky skutečnost, že Daniel Herman byl již zařazen na jednu stranu sporu a z ní se již nemůže vymanit. S ním však byla na tuto stranu zařazena i jeho vlastní politická strana. Jakkoliv se vrcholní představitelé KDU-ČSL mohou pokoušet horečně uklidňovat situaci, zabránit tomuto zařazení těžko mohou. Důležité si je však říct, proč by se tomu bránit vůbec měli. Vždyť zisk pozice ústředního "pravdoláskaře" a "sluníčkáře", jak namnoze zaznívá, může mít v kontextu výše řečeného toliko pozitivní dopad na ztotožnění se oněch bezprizorních havlovských sirotků do pozice hlavní voličské opory lídra KDU-ČSL v hlavním městě v příštích volbách do Poslanecké sněmovny. A tím není nikdo jiný než Daniel Herman. Jestliže tedy na Schwarzenbergovu dýmku (podobně jako kdysi na Klausovu tenisovou raketu) nikdo v Praze reálně neměl, můžeme se nyní ptát, zda s ohledem na zisk tohoto jednoznačného veřejného obrazu může někdo v očích této voličů nyní konkurovat Danielu Hermanovi.
Důležité je však zmínit ještě jednu okolnost, pokud hovoříme o polarizaci společnosti mj. na územním základě. Právě KDU-ČSL totiž (na rozdíl od TOP 09) nikdy nebyla stranou velkoměstskou. Spíše naopak, její hlavní voličská opora ležela a leží na konzervativním (hlavně moravském) venkově. A právě v tomto smyslu má s ohledem na další zacelování otevřených ran společenského rozdělení a neschopnosti si vzájemně naslouchat vystoupení vrcholných politiků na Staroměstském náměstí velký význam. Emeritní předseda Senátu, taktéž lidovec Petr Pithart zde vyzval k vystoupení z "vlastních bublin". Jak zvláštním důkazem takového aktu je skutečnost, že vedle sebe coby dva členové stejné vlády za tutéž politickou stranu vystoupí intelektuál a duchovní z Prahy a zemědělec z Moravy. Horáčkovo uvedení ministra zemědělství Mariana Jurečky coby "docela dobrého traktoristu" sice mohlo působit hanlivě a s ohledem na noblesnost okamžiku dosti nevhodně. Pravdou však je, že symbolické i reálné propojení politických generací i velkoměsta s venkovem je největší přínos společenskému klimatu, který mohla akce dodat.
Lidovcům se tedy podařilo dosáhnout symbolického aktu spojení společnosti, které sice není reálné, ale pro jejich voličskou podporu v nadcházejících volbách bude mít cenu zlata. KDU-ČSL totiž reálně ukazuje, že stát pevně na jedné straně sporu neznamená nutně opustit vědomí základní společenské soudržnosti. Čistě pragmaticky vzato jim to může přinést voličské body jak ve velkých městech, tak na venkově. A takové body by zároveň nezbytně znamenaly její volební posílení. Prognózovat konkrétně tento vývoj je více než předčasné. Jedno je však jisté: v souboji o pražského voliče vede Daniel Herman nad svou politickou konkurencí 1:0, a to proto, že srovnatelnou konkurenci momentálně nemá. A do voleb už zbývá jen necelý rok…


Autor je politolog



 


Slávek Sobotka – Adamec dnešních dnů

26. října 2016 v 0:13 | Vladimír Hanáček
Nedávný rudolfinský projev emeritního předsedy Senátu Petra Pitharta vyvolal v českém veřejném prostoru rozruch a nepochybně vstoupil do dějin jako přímočaré a noblesní vyjádření myšlenek a postřehů, které se nemalé části populace jeví jako navýsost akutní a především varovné. Pithartův projev v Rudlofinu tak zřejmě v dějinném povědomí zaujme podobnou pozici, jako projev prezidenta Václava Havla na tomtéž místě před 19 lety. Největší pozornost byla věnována výzvě, kterou Pithart adresoval vrcholným představitelům vlády a politických stran a explicitně vypíchl roli premiéra Bohuslava Sobotky, který ho v čestné lóži poslouchal. Vrcholní vládní činitelé by se měli zasazovat o zastavení račího pochodu na východ, jak Pithart označil symbolický i reálný obrat v české zahraniční politice, reprezentovaný některými současnými vrcholnými ústavními činiteli. Celý obsah projevu, kontext debaty i politické konsekvence by vyžadovaly separátní pozornost. Zde se zaměřme na jeden navýsost pozoruhodný moment, který byl v tomto projevu tak říkajíc zhmotněn. Dal by se označit s trochou zjednodušení jako investice důvěry v premiéra coby ústředního garanta udržení vývoje našeho politického režimu posledního čtvrtstoletí.
Jakkoliv se podobné spolehnutí může v aktuální situaci jevit jako jediné možné a víceméně vynucené okolnostmi, zavdává zároveň k pochybnostem, zda podobný nárok není v relaci k osobnosti Bohuslava Sobotky, jeho politické minulosti i současné vůdčí roli, poměrům v jeho straně a s nimi spojenými možnostmi dosti pošetilé spolehnutí, představující sázku na značně divokou kartu.
Bohuslavu Sobotkovi, jehož jeho spolustraníci i na veřejností označují familiérně jako "Slávka", nelze upřít, že si nejvyšší exekutivní post v zemi skutečně "vyseděl". Na začátku 90. let zahájil kariéru u Mladých sociálních demokratů jako příslušník první generace představitelů politických mládeží v demokratických poměrech, v 25 letech se stal poslancem a následných 15 let věrně, oddaně a zcela v souladu s logikou postupného růstu profesionálního politika ve stranickém dresu, pro nějž je stranická loajalita a obsahový soulad vlastní politické praxe s ideologickým kánonem jeho strany daleko podstatnější než individuální rozvoj vlastních vůdčích schopností, stál věrně za všemi lídry sociální demokracie, kteří se postupně vystřídali: Zeman, Špidla, Gross a Paroubek (přívlastky, odkazující na dominantní styl jejich politického vedení, zde snad netřeba doplňovat). Když se Bohuslav Sobotka po neočekávaném volebním pádu svého předchůdce Jiřího Paroubka octl na konci května roku 2010 z titulu prvního místopředsedy v čele své strany, a následně v březnu dalšího roku byl na pozici předsedy oranžových potvrzen, představoval obsahově zcela identický typ polarizujícího vůdce levicové opozice, který se svými ostrými příspěvky k černo-bílé polarizaci společnosti a vyvolávání negativních emocí cílové skupiny vlastních podporovatelů, mohl směle vyrovnat svému předchůdci. Zkratky typu: "Na koho, vládo, myslíš? Na hrstku nejbohatších nebo na starobní důchodce?", to není jen Jiří Paroubek či Zdeněk Škromach v časech své největší slávy, to je Bohuslav Sobotka ještě na začátku tohoto desetiletí. A kolem něho tehdy stáli taktéž pořád ti samí jako předtím: Hašek, Škromach, Tejc, Mládek, a až do svého památného zatčení se "sedmičkou" v ruce také legenda oranžových rétorických barikádníků, David Rath… Na ramenou těchto "přátel" vyrostl Bohuslav Sobotka coby lídr nejsilnější strany v zemi a vlastně hlavně díky nim se nakonec octl v čele zasedačky ve Strakově akademii, i když se ho někteří z nich na poslední chvíli neúspěšně (a velmi neumětelsky) pokusili politicky popravit. A právě díky tzv. lánskému puči a morálnímu kreditu jeho protagonistů získal v jisté chvíli Bohuslav Sobotka auru bojovníka za slušnost a věcnost v politice, odpovědného "správce", který každodenní šedivou rutinní prací garantuje, že se "dílo podaří" a stát bude stát na těch základech, na nichž byl postaven.
Úspěšná cesta politického karieristy Sobotky do nejvyšších pater mocenské struktury na post ústředního "štemplmachra" v zemi sice současnou ČR přibližuje stabilním demokratickým zemím na západ od našich hranic, kde se občas stává, že v rámci zavedených stran, čas od času jímajících nejvyšší výkonnou moc, se zrodí prototyp politického lídra, jehož nejvyšší kvalifikací k roli ústavního činitele je množství snědených chlebíčků na stranických schůzích za posledních několik desítek let, ale tyto země si zároveň něco podobného mohou dovolit v dobách, kdy o víc než o každodenní údržbu vlastně ani nejde… Současná společenská atmosféra i poměry na české politické scéně však zavdávají pohnutky k očekáváním zcela opačného typu, vyžadující přítomnost rozhodných, hodnotově jasně ukotvených, a přitom s reálným životem společnosti jednoznačně srostlých politických lídrů, kterým nechybí schopnost v zásadním okamžiku sehrát unikátní dějinnou roli, která z nich činí státníky, přesahující všední den. Vzhledem k výše řečenému ničehož takového nemůže být schopen dostát Bohuslav Sobotka, a proto očekávání tohoto typu těžko mohou být naplněna. Individuální snaha a odhodlání v tomto smyslu nemají zásadnější význam, poněvadž člověk může sám sebe překonávat, nikoliv však popírat.
Je ovšem zajímavé zamyslet se nad jednou historickou paralelou: ve zcela odlišném kontextu komunistického režimu normalizačního Československa se na konci 80. let objevil na scéně Ladislav Adamec, dlouholetý vrcholný funkcionář KSČ a její celoživotní partajní kádr, který se v gorbačovské atmosféře octl v pozici napřed českého, a posléze i federálního premiéra a z titulu svých funkcí člena nejvyššího vedení KSČ. Adamcovy ambice byly nepochybně vysoké: mířil na nejvyšší státní a stranické funkce ve snaze dostat do pozice nezpochybnitelného "československého Gorbačova." Tuto hru s ním začali hrát nejen někteří jeho blízcí spolupracovníci, samozřejmě vyzbrojeni červenými knížkami v kapse, nýbrž taktéž ti, kteří předpokládali, že změna mocenských poměrů v zemi může nastat pouze, a snad i nejlépe, jako proces shora, zahájený přímo z nejvyšších pater mocenské pyramidy. Když měl však Adamec tuto roli v rozhodný okamžik prvních dnů po 17. listopadu 1989 sehrát, narazil na svůj mentální kód, na svou minulost, i na mocenské poměry ve vlastní straně a jejich neproměnlivost. Když se měl stát Adamec ústředním hybatelem změn, sehrál roli nehybné politické moritury, symbolu mizejících časů, odvolávajícího se na své celoživotní komunistické přesvědčení, na nevyhnutelné nepochopení ze strany "obyčejných lidí", na sílu svých oponentů uvnitř vládnoucí strany a vlastní jimi svázané ruce. Když se tento status quo během několika hodin zhroutil, nedokázal již Adamec ze stínu toho, kdo promeškal rozhodný dějinný okamžik k vlastní pozitivní roli vystoupit. Takto si ho dějiny zapamatovaly a tak také v dějinách zůstane zapsán.
Proč o tom hovoříme v souvislosti s aktuální úvahou o pozici a roli Bohuslava Sobotky? Nejen proto, že dnes sedí na stejné židli ve Strakově akademii jako před 27 lety Ladislav Adamec (federální vláda zasedala ve stejné zasedačce, jako dnes ta česká), nýbrž i s ohledem na volání mnohých: "Pane premiére, konejte, vyzýváme Vás, konejte!" A místo rozhodných činů původci těchto nadějí jen koukají na to, jak se premiér ocitá ve vleku událostí a mnozí ho začínají pomalu litovat…
Jen několik dnů poté, co premiér tleskal výzvám Petra Pitharta k postavení se račímu pochodu se zaskví jeho jméno na "vyjádření čtyř ústavních činitelů," kteří oddaně sdělují čínským soudruhům, že jsou plně a ve vší rozhodnosti připraveni plnit jejich velmocenskou vůli. Když je tento postoj premiéra vysvětlován, je poukazováno na "obrovský tlak" (z Hradu či odkud), kterému při tomu musel čelit. Zbývá snad jen dodat onen známý morálně relativizační doplněk, že "nikdo z nás neví, jak by se na jeho místě zachoval"… Jak bychom se zachovali na premiérově místě si však můžeme zodpovědět pouze tehdy, když se zamyslíme nad tím, zda bychom se na jeho pozici mohli vůbec octnout. K tomu bychom museli splnit vše, co Bohuslav Sobotka dokázal zastat za posledních dvacet let…
Pokud někoho překvapuje, že premiér i v těch nejzásadnějších okamžicích pro stát setrvává na pozici sucharsky vystupujícího technokrata, který jen čas od času zčeří politické vody rozhodným prohlášením zvýšeným hlasem tak, aby připomněl skalním voličům své strany, že stále existuje, pak nechť se zamyslí nad tím, co by asi muselo být v premiérově předchozím letitém působení jinak, aby byl schopen významné dějinné role dostát. Stejně jako Adamec před lety, je i Bohuslav Sobotka dnes především ztělesnění poměrů, které ho zformovaly. Dobrou vůli a odhodlání v sobě může vzbouzet sebevíc, strukturální podmínky, které jeho předchozí úloha spoluvytváří, ale těžko změní. A ty jsou takové, že ať Sobotka utíká seberychleji, jeho vlastní minulost mu skočí na záda. A s ní všichni ti jeho protivníci, kteří jí použijí jako beranidlo proti němu… Ústřední otázkou dneška tak není to, zda se jim Bohuslav Sobotka ubrání, jako spíš to, kdo tímto vítězícím protivníkem bude. To už je otázka docela jiná. A proto cestou k jejímu zodpovězení nemůže být Bohuslav Sobotka, natožpak výzvy a očekávání, která v mnohých z nějakých důvodů vzbuzuje…



Autor je politolog

Hodina H Senátu

14. října 2016 v 22:27 | Vladimír Hanáček
"Nevím, do jaké míry kdo posuzuje své jednání sub speciae aeternitatis, jak vyžadoval prezident Masaryk. Pokud by tu ale měla být instituce, která tu bude i v době, kdy tu nikdo z nás už nebude, pak by to měl být rozhodně Senát," pravil prezident Václav Havel ve svém projevu k prvním zvoleným senátorkám a senátorům v roce 1996. Shrnul tak obrazně nejen svojí představu o smyslu existence a roli horní komory v našem ústavním a politickém systému, ale též paradox jeho dvojího časového určení. Senát je (má být) trvalou součástí institucionálního rámce veřejné moci v naší republice, avšak jeho význam se nevyjevuje kontinuálně jako setrvalý stav, nýbrž vzrůstá ve specifických dějinných situacích, tehdy, až "tu nikdo z nás už nebude"… To taky znamená, že některé ústavní instituce silně podléhají tvárnosti sebe sama ze strany těch, které je momentálně ztělesňují, vytvářejí jejich lidský substrát a fakticky je oživují, zatímco jiné instituce by měly být toliko posilovány vahou osobních autorit svých představitelů, nikoliv však z nich odvozovat svojí. Znamená to, že jsou instituce nadané zvláštní autoritou, danou nejen formálním postavením v ústavním kompozitu co do vlastního kompetenčního a procedurálního nastavení, ale především pak zvláštní úlohou, kterou sehrávají v zájmu udržení celého systému v krizových situacích.
Do takové role je Senát postaven díky úmyslům ústavodárce vytvořit i na horizontále dělby moci duální strukturu institucí, znamenající účinné oslabení a korekci, nikoliv však popření stability a akceschopnosti rozhodování. Role Senátu není omezovat Sněmovnu a v ní vytvořenou vládní většinu směrem k znemožnění prosazení její vůle, nýbrž působit jako pozitivní korektor a zkvalitňovatel jejího zhmotněného záměru v podobě legislativních návrhů. A zároveň má být Senát v těch oblastech, které jsou pro demokratický vývoj státu zásadně významné, tedy především v rámci nastavení ústavního pořádku a v oblasti mezinárodně-právních aktů státu, skutečně účinnou pojistkou před tím, aby aktuální většinové mínění politické reprezentace v dolní komoře a exekutivních funkcích nebylo zneužitelné k tomu, aby její mocenská pozice byla petrifikována jako trvalý stav. K tomu má sloužit nejen nastavení jeho kompetencí, nýbrž rovněž odlišný druh legitimity, vzešlý ze způsobu jeho volby i jejího časového určení. Na rozdíl od svého prvorepublikového předchůdce, ale taktéž např. svého současného polského sourozence, je český Senát volen v odlišném termínu a jiným volebním systémem než dolní komora, a pravděpodobnost shody voličských vůlí je paradoxně ještě více oslabena zcela odlišnou ochotou Suveréna naložit se svým volebním právem, projevujícím se tradičně nízkou volební účasti v senátních volbách. Senát je však nadán též legitimitou kolektivní entity, reprezentující širší spektrum mínění, a tudíž nadaného vyšším stupněm symbolického zmocnění k reprezentaci, než jakou jímají exekutivní orgány, neřkuli ty monokratické.
O roli Senátu v českém ústavním a politickém systému bylo sepsáno již mnoho fundovaných studií a smyslem tohoto pojednání rozhodně není lézt do zelí slovutným ústavním právníkům formátu doc. Kysely či prof. Gerlocha nebo již zesnulého doyena českého ústavního práva prof. Vojtěcha Cepla. Cílem je spíš upozornit na nevznešeně politický rozměr diskutované problematiky, pozastavující se nad praktickým naplňováním těchto postulátů v konkrétní a zároveň unikátní dějinné situaci.
Zítra odpoledne budeme znát složení jedné třetiny Senátu v příštích dvou letech. Ještě nikdy se senátní volby nekonaly v situaci, kdy celková společenská atmosféra připomíná studenou občanskou válku, pojící se však nejen s emocionálním rozpoložením značné části populace, ale též s faktickým reálným rozložením moci ve státě, tedy obsazením konkrétních politických míst v zemi. V minulosti jsme několikrát zažili situace, kdy jedna politická strana ovládala všechny klíčové mocenské instituce v zemi a Senát se vždy přebarvoval právě s ohledem na odlišnou periodicitu své konstituence až s fázovým zpožděním, avšak vyvažovací logika nikdy popřena nebyla. Nikdy však neměla tak nezanedbatelná část veřejnosti i politických aktérů vážné obavy o to, aby se Senát nestal kořistí těch, kteří by právě s oním posláním ústavní pojistky, legislativního korektoru a institucionálního zachovavatele politické plurality naložili přesně tak, aby tato úloha byla popřena a její nositel jednou provždy zničen. V praxi to tedy znamená jedno: nedopustit nejen bezprecedentní posílení politického subjektu, založeného na autokratické úloze svého "majitele", právě v té instituci, v které snad už jako jediné dosud dostatečnou mocenskou sílu nemá. Tato ambice však není bezprostředně spojena s mechanickým náhledem zařazení jednotlivých adeptů na senátorské křeslo ve schématu: "Čapí hnízdo vs. zbytek světa", ale především precizním zhodnocení toho, jestli dotčení aspiranti na pozici v horní komoře jsou s to naplnit úlohu, která vyvěrá z potřeby uchování systémových základů, jejichž má být Senát ochráncem.
Zvolit senátory, kteří si uvědomují význam hodnotových základů našeho ústavního a politického systému, nezpochybňují dlouhodobou a žádoucí zahraničně-politikou orientaci naší země, a stejně tak "nepatří do holdingu", není zdaleka nadlidský úkol, pokud teda v aktuálním druhém kole zrovna jako na potvoru nevolíte v obvodech Ústí nad Labem, Tábor nebo Bruntál… Zohledňovat lidský faktor výběru i značku, která ho spoluvytváří a zároveň taktizovat v celostátním ohledu není rovněž nevlastní těm, kteří senátní volby pravidelně navštěvují. Přesto se však donekonečna vede debata o významu a roli Senátu v kontextu skutečnosti, že se horní komora podle průzkumů veřejného mínění netěší příliš vysoké důvěře veřejnosti ani vysoké volební účasti při svém ustavování. Mnohé zasvěcené pozorovatele tato upozornění pak stále svádí k úvahám o tom, jak větší prestiži a posílení role Senátu pomoct jeho formálně-institucionální proměnou (např. v často diskutovanou "komoru regionů").
Je dobré si ovšem říct, že podobná snaha může vést s daleko větší pravděpodobností spíš k destrukci Senátu v jeho výše zmíněné úloze, než k jeho posílení směrem k popularitě veřejnosti. Proč by instituce, která komplikuje, zpomaluje a namnoze dokonce i parciálně znemožňuje uplatnění většinové politické vůle, vzcházející z voleb prvního řádu (kterými jsou s ohledem na řadu indicií aktuálně nejen ty sněmovní, nýbrž i ty prezidentské) v každodenním politickém provozu, se měla těšit vysoké popularitě veřejnosti? Taková popularita by byla spíš symptomem krize a ohrožení její role, nikoliv jejím účinným naplňováním. Často též zaznívá, že za tímto účelem je třeba význam a úlohu Senátu permanentně vysvětlovat těm, kteří jí dosud nepochopili. Pro naplnění smyslu existence horní komory je však taková podmínka zcela zbytná, poněvadž pochopení či nepochopení role Senátu společenským mainstreamem se nijak neváže k tomu, zda Senát tuto roli může či nemůže naplňovat. Jen úcta ke spoluobčanům nám pak brání předpokládat dokonce pravý opak východiska této úvahy, tj. že pochopení skutečné role Senátu ze strany většinové populace by fakticky mohlo znamenat jeho existenční ohrožení.
Do Senátu chodí volit ta společenské menšina, která si jeho úlohu uvědomuje, ať už s ní souzní či nikoliv. Demokracie je sázka na to, že ti, kteří to s jejími institucemi nemyslí dobře, je nikdy absolutně neovládnou. V případě Senátu jsou procedurální mechanismy jeho ustavování dostatečnou garancí takového scénáře. My, kteří do Senátu volíme, máme ve výrazné většině Senát rádi. Máme ho rádi proto, že nám umožňuje v praxi zachovat ty hodnoty, které jsou základem systému, k němuž se navzdory překotnosti vývoje stále hlásíme. A dokud bude Senát Senátem a plnit tu úlohu, kterou plnit má, nebude to s naší demokracií tak zlé. Jsou dějinné situace, kdy se podobná úvaha jeví až pošetile. Ale poté jsou jiné situace, kdy nastává Hodina H. Jestli taková Hodina H naší horní komory právě nastala, nechť si nechá projít hlavou každý sám. A pokud má za domem právě otevřenou volební místnost, nechť se do ní s tímto vědomím vypraví… Dosud tu pořád jsme!


Autor je politolog

Po volbách aneb úpadek tradičních stran ve světle faktů a mýtů

11. října 2016 v 23:17 | Vladimír Hanáček
Krajské volby ukončily dvouleté napjaté očekávání, jestli volební dvouletka 2013 - 2014 byla historickou anomálií a nebo začátkem dlouhodobého procesu. Ve světle jejich výsledků se jeví druhá teze jako oprávněná. Historický nástup hnutí ANO v předčasných sněmovních volbách v říjnu 2013 potvrdily výsledky následných voleb do EP a komunálních voleb v následujícím roce. Jedinou državou, kterou Babišovo hnutí dosud nejímalo, jsou kraje. Tedy jsou, ale brzy už nebudou, poté co se sejdou ustavující zastupitelstva vzešlá z uplynulého pátku a soboty. V této souvislosti slyšíme mnohé širokospektrální analýzy jejich výsledků, tu více či méně fundované, tu více či méně ovlivněné nánosy úsudečného subjektivismu. Není třeba se do těchto širokých analýz, probírajících nejrůznější aspekty problému pouštět na blogu, neboť patří do celosemestrálních výukových kursů na univerzitách či do minimálně celodenních konferencí. Omezme se tedy toliko na tři skutečnosti, které je třeba vypíchnout na margo varovných příspěvků před tím, co může eroze voličské podpory tradičních politických stran české demokracii přinést. Ne, že by tyto příspěvky vykazovaly programovou nehodnotnost, ale zaznívají v nich tři velké omyly, které pokud nebudou uvedeny na pravou míru, nemůže se celá diskuze následně ubírat správným směrem.
Prvním omylem je představa, že pád tradičních stran a nástup antiestablishmentových hnutí má exogenní příčiny, tzn. že byl uměle vyvolán takříkajíc z vnějšku stranického systému. Podobná teze zní dosti alibisticky a navíc předpokládá strukturální podmínky svého zrodu, které jsou namnoze zcela vymyšlené. Skutečnost je taková, že krize tradičních politických stran je v největší míře způsobena jejich vnitřním stavem, resp. předchozí politickou praxí. Fenomény klientelismu a korupce, které tolik tepají představitelé protestních hnutí, nejsou vyfabulovanou účelovou chimérou, kterou se snaží tito "hlasatelé očisty" mobilizovat nespokojené voliče, nýbrž mají reálný základ v politické praxi zavedených stran hlavně v prvním decenniu.
Korupční kauzy především na krajské a komunální úrovni se přitom dotkly prakticky všech relevantních stran, nejvíce však dvou nejsilnějších: ČSSD a ODS. Je zároveň faktem, že tyto dvě strany se některých svých zkompromitovaných předáků, zřetelně namočených do nejrůznějších afér, nedokázaly zbavit. Tyto skutečnosti ovšem nejsou ani tak příčinou, jako spíš důsledkem daleko závažnějšího zjištění. Vnitřní "nečistota" zavedených stran nebyla dána ani tak absencí nosných idejí, určujících jejich smysl existence, ale byla dána jejich namnoze nedopracovanou organizační bází, ale především jejich personální neduživostí, resp. nedostatečným zakotvením jejich členských základen ve společnosti, umožňující reprezentaci legitimních sociálních zájmů příslušného segmentu. Týká se to především nízkých počtů angažovaných straníků. Jestliže největší politické strany, disponující bezprecedentními mocenskými zdroji na všech úrovních a stabilní voličskou podporou, čítající ve volbách prvního řádu počty hlasů jdoucí do milionů, mají v desetimilionové české společnosti jen několik desítek tisíc členů, nelze se divit, že např. fenomén tzv. černých duší v nich posléze začíná bujet a nejrůznější "medvědáři" mají žně. Ono ovládnout stranickou buňku, čítající např. 20 členů, je vždy nepoměrně snazší než buňku čítající 200 členů. Sehnat 21 "černých duší" je nepoměrně snazší než sehnat 201 "černých duší"… A co potom s buňkou, která by těch členů měla třeba přes tisíc. Aby k takovému stavu nedocházelo, chce to jediné, musí se počet členů politických stran alespoň zdesetinásobit. Dokud české zavedené politické strany nebudou disponovat členskými základnami v počtu set tisíc členů, nelze jakoukoliv jejich efektivní vnitřní nápravu očekávat. Potom se ovšem nedivme, že frustrovaná a dezorientovaná veřejnost dává přednost nejrůznějším alternativám, vnášejícím do stranicko-politické soutěže a veřejného rozhodování logiku jiné sociální sféry, ať už je to byznys nebo například zábavní průmysl... Nevšiml jsem si ovšem, že by hlasatelé apokalyptických vizí o ohrožení demokracie skrze nástup politických divizí obchodních společností něco učinili především k rehabilitaci řadového členství v politických stranách, nemluvě už o tom, že v řadě případů jde o ty samé lidi, kteří dvacet let jakoukoliv důvěru Čechů v institucionalizované politické stranictví programově podrývali nejrůznějšími odkazy na dobrou "nepolitickou politiku" před špatnou a špinavou politikou stranickou…
Druhý rozšířený omyl zmíněné argumentace je, že je namnoze vyvoláván dojem, že nejen, že útok na zavedené politické strany zahájili neomalení "kriminalizátoři politiky" v podobě policistů a státních zástupců či dosavadní majitelé vydavatelských domů předních tištěných médií, kteří dovolili jejich skoupení skupinou zámožných podnikatelů, nýbrž také k tomu došlo doslova ze dne na den. Je možná věcí čiré náhody, že zrovna v červnu 2013, kdy celá země bojovala s následky povodní a mnozí se stále ještě vzpamatovávali ze zážitku se Zemanovou "virózou" před korunovačními klenoty, koupil Andrej Babiš vydavatelství MAFRA a zrovna tou dobou taky policie zasáhla v bytě Jany Nagyové, čímž započal pád Nečasovy vlády.
Myslet si ale, že tím jednorázově začala demontáž soutěže zavedených stran je čirá nepravda. K erozi jejich podpory totiž docházelo etapovitě a jestli si někdo vzpomene na volby v roce 2010 a období, které po nich následovalo, musí mít klapky na očích, aby neviděl, že s hegemonií tradičních stran neměla politická realita tohoto období nic společného. Naopak už ve volbách 2010 dosáhlo téměř jedenáctiprocentního zisku ideově beztvaré uskupení s nic neříkajícím názvem Věci veřejné, legitimizující se protestní agendou "vymetání dinosaurů", populistickými požadavky na zavádění prvků přímé demokracie a známou mediální tváří investigativního novináře komerční televize ve svém čele. Už za necelý rok se z této formace vyklubala politická divize jedné bezpečnostní agentury, jejímž deklarovaným smyslem bylo politicky vystužit její pozici na trhu v rámci přístupu k veřejným zakázkám. Mediální odhalení skutečného guru této formace pak vedlo k vnitřnímu rozkladu poslaneckého klubu VV, znamenající ovšem vážnou erozi legitimity celého v roce 2010 zvoleného zákonodárného sboru. Skutečnost, že exponenti dvou (skoro) tradičních stran v podobě ODS a TOP 09 dokázali vládnout více než rok za podpory trosek, vzešlých z této formace, nedisponujících dostatečnou legitimitou, vzešlou ze svobodných voleb, a ani k tomuto vládnutí nepožádali Sněmovnu o důvěry (jak o tom začal mluvit po příslušné otázce Václava Moravce o jednom dubnovém nedělním televizním poledni roku 2012 šlechtický doyen této vládní sestavy: vláda o důvěru žádat nemusí, protože už vládne a "je to fuk"…), je daleko zásadnější příspěvek erozi podpory pravicových stran (především té prvně jmenované) a nástupu Babišova hnutí v následujících volbách, než asertivita všech státních zástupců dohromady…
V této úvaze tak docházíme podstatného závěru: krize důvěry v tradiční strany a nástup protestních hnutí nenastal jednorázově, nýbrž probíhal etapovitě a představuje kontinuální zjev české politické krajiny nejpozději od jara roku 2010.
A konečně třetím omylem je skutečnost, že volební porážky tradičních stran nenastávají najednou, nýbrž vidíme postupný pád voličské podpory tradičních stran ve prospěch nových subjektů selektivní povahy. První, kdo byl nástupem nových stran významněji postižen, byla ve sněmovních volbách roku 2010 KDU-ČSL. Přestože výrazný voličský pokles oproti předchozímu období zažily oba hlavní póly systému též, nebyl pro ně propad podpory zhruba o deset procentních bodů zásadním ohrožením. Pokles podpory lidovců o pár desítek tisíc hlasů byl ovšem smrtící, neboť se ocitli mimo pásmo relevance, tedy pod 5 procenty. To, že v posledních víkendových krajských a senátních volbách jsou lidovci v podstatě jedinou zavedenou stranou, která nezažila voličský propad a naopak lehce posílila, je jasný důkaz toho, že vnitřní očistná kúra KDU-ČSL, kterou si strana prošla v letech 2010 - 2013 dopadla úspěšně. Musela si však přitom sáhnout až na pomyslné dno, tj. fungovat nějakou dobu bez přístupu k zásadním mocenským i finančním zdrojům, bez přístupu do médií a především se zcela nejasnými vyhlídkami do své budoucnosti.
To naopak ODS, která zažila bezprecedentní volební propad v roce 2013 a ještě s dohrou v roce následujícím (byť první náznaky drolení voličské podpory ODS přinesly už podzimní volby roku 2010), zůstala navzdory volebním debaklům stále na scéně. Její nový předseda se sice rád tváří, jako že je již zcela v pořádku, se všemi negativními jevy ve svých řadách již zcela vypořádaná, navrátivší se ke svým kořenům a připravená znovu převzít nejvyšší moc, volební výsledky o tom moc nenasvědčují. Nelze Petru Fialovi upřít, že se mu podařilo rozšířit voličskou podporu od skalního voličského jádra ODS, které stranu udrželo nad vodou roku 2013, k číslům čítajícím zhruba tolik voličů, kolik je v ČR tradičních zastánců hodnot pravicového neoliberalismu. Nutno ovšem dodat, že tato voličská expanze se děje na úkor především druhého konkurenta v této ideové množině v podobě Kalouskovy TOP 09, která si naopak v krizovém období 2013 - 2014 nevedla vůbec špatně. Na pozici ANO, značně omezující voličskou expanzi pravice směrem do středu, se ovšem nic nemění. A to navíc o nástupu starostenského hnutí jako nového samostatného a téměř plošně územně se vyskytnuvšího fenoménu těchto krajských voleb ani nemluvě. ODS tak utrpěla v těchto volbách Pyrrhovo vítězství. Jestli jeho vrcholní představitelé budou ovšem trvat na tom, že původcem tohoto stavu je "Ištván", tak se nemůžou divit, že takových Pyrrhových vítězství bude celá série a ještě si budou muset dát pozor, aby to nebyla Pyrrhova (nebo spíš Fialova) prohra…
A konečně poslední volby odhalily, byť pravda nejslaběji oproti všem předchozím případům, krizi voličské podpory dosud neotřesené ČSSD. Sobotkova strana je navíc v té zapeklité situaci, že pád z velké výšky paradoxně nebyl tak tvrdý, neboť skončil zatím deset metrů nad zemí, což ovšem znamená, že strana jímá i nadále vládní odpovědnost nejen na centrální, ale dokonce stále i na krajské úrovni. Že si její představitelé myslí, že spojení s ostatními zavedenými stranami proti ANO bude znamenat žádoucí obnovu důvěry v ní, je spíše rozehrání ruské rulety než promyšlená taktika. Daleko závažnější je, že na ČSSD se dnes upírají pohledy všech, kteří se z nějakého důvodu domnívají, že ČSSD je jedinou zbývající zavedenou stranou, která je s to nástupu Babišova hnutí čelit. Bohuslav Sobotka je nejslabším lídrem, kterého kdy která ze zmíněných stran v úpadku měla, poněvadž nejen, že prakticky postrádá nástroje, jak zabránit volebnímu pádu své strany pod svým vedením, ale především čelí mocensky nadržené konkurenci ve své straně, kterou ovšem namnoze představují přesně ti, kteří jsou příčinou její volební krize. Je úžasné pojímat se (prezidentskými) úvahami, jestli za volebním pádem ČSSD stojí víc Sobotka nebo dosavadní oranžoví hejtmani. Ve skutečnosti tato rozprava připomíná debatu o tom, jestli za pokálený chodník zodpovídá pes nebo jeho majitel, jenž exkrement neodstranil… Má-li takto začínat vnitřní očista zavedené strany, disponující stočtyřicetiletou tradicí, tak mnoho zdaru!!
Z těchto úvah tedy vyplývá jedno jediné: chceme-li vést debaty o příčinách krize tradičních českých politických stran, nezačínejme tuto debatu úvahami o nepodstatných detailech politické praxe či dokonce analýzou vnějšího prostředí. Má to stejnou logiku, jako po prohraném fotbalovém zápase zjišťovat, jestli za prohrou nestojí teplota vzduchu či nedostatečná velikost kopaček. Spíše se zaměřme na to podstatné: co je třeba k tomu, aby se české zavedené politické strany staly opět důvěryhodnými a schopnými čelit nástupu protestních, ideově bezpohlavních mocenských vehiklů zámožných byznysmenů? Jestliže si odpovíme tak, že nedostatečné zakotvení těchto stran ve společnosti a reálném životě lidí, hledejme cesty, jak dosáhnout toho, aby se zakotvenými staly. Cesta k takovému stavu nemůže vést přes elitní mentorování, ale přes dlouhodobou a vytrvalou terénní společenskou práci. Kdo nepracuje, nejí...

Autor je politolog



Tři důvody, proč nepodporuji Václava Bělohradského

3. října 2016 v 23:24 | Vladimír Hanáček
Profesora Václava Bělohradského si velmi vážím jako jednoho z nejpronikavějších myslitelů současnosti. Toto konstatování nezní jako fráze, pomyslíme-li, že nejakutněji pociťovaný stav existenciálního ohrožení současného člověka v největší míře spočívá v pocitu, že světu ho obklopujícímu přestává rozumět, nikoliv proto, že by na to neměl dostatečnou inteligenci, nýbrž proto, že svět se stává příliš nesrozumitelným. Václav Bělohradský současnému světu rozumí z téhož důvodu: nikoliv primárně proto, že je obdařen darem nadprůměrné inteligence, nýbrž proto, že jeho přirozeným prostorem je složitost. Složitost ovšem není totéž co neuchopitelnost či dokonce výplod individuální roztržitosti. Složitost je dána především vědomím souvislostí, které jsou paradoxně mnohdy příliš banální na to, abychom jim věnovali pozornost. A nepozorované je hodnotné především tím, že se nestává konjunkturálně poplatným.
Originalita osobnosti Václava Bělohradského spočívá tedy především v jeho nesvázanosti dobou a poměry, aniž by ovšem v této době a poměrech nebyl zakotven více než mnozí ostatní. Právě odtud pramení jeho schopnost odhalit souvislosti, které se ostatním ozřejmují až poté, co jím byly vysloveny. Václav Bělohradský je archetypem veřejného intelektuála, jenž střeží odkaz toho, co byly humanitní vědy v postosvícenské době. Jejich smyslem není realitu popisovat ani vytvářet, jejich smyslem je jí vysvětlit tak, aby měla tady začátek a tady konec i přesto, že takový začátek a konec ve skutečnosti vůbec nemá…
Je radno si položit otázku, co má takto rozpoložený myslitel a jeho výkon společného s dimenzí "politična". Nejčastější námitka je, že složitost intelektuálních hloubek danou osobnost politicky deklasuje pro neschopnost mediální zkratky a jednoduchého, srozumitelného projevu. Takový soud je ale příliš příkrý, poněvadž mediální zkratka není totéž co srozumitelnost a srozumitelné neznamená banální. Navíc v zemi s hlubokou tradicí politického platonismu a činění "filozofů na trůnech" i z těch, kteří ve skutečnosti filozofy nejsou, by podobný odsudek byl příliš riskantní "jízdou v protisměru". Interakce veřejného intelektuála se světem politična je nezbytná a žádoucí, má však jasná pravidla a hlavně jejím průvodním jevem či dokonce konečným výsledkem nemůže být vzájemně podmíněná anihilace, tedy znicotnění intelektuála i politiky. Takové obavy se nezbaví pozorovatel, sledující přípravu vstupu Václava Bělohradského na velký vstup do velké politiky v senátním klání na Praze 6. Taková obava je příliš silná na to, abychom se u ní nepozastavili a nepokusili se jí rozvést. V zájmu stručnosti a srozumitelnosti, avšak doufejme nikoliv zbanálnění soudu, ve třech důvodech.
Ten první zní, že Václav Bělohradský se pokouší volebně zinstitucionalizovat svůj poměr k "političnu", aniž by přesvědčivě zdůvodnil, proč o něco podobného usiluje. Václav Bělohradský se tak stává reálným politikem, aniž by v kontextu jeho předchozí politické (!) role šlo vypozorovat byť elementární stopu kontinuity jeho vlastního směřování. Jinými slovy, veřejný intelektuál, nastavující zrcadlo politickým aktérům bryskností vlastního úsudku nad "stavem politična" je reálným hybatelem politických procesů právě v tom ohledu, že není svázán institucionální kazajkou, což ovšem neznamená, že by nutně musel instituce přehlížet či jimi dokonce opovrhovat. Těžko však může stejnou roli sehrávat ve chvíli, kdy se stává dílčím aktérem institucionálního provozu. Právě ona institucionální partikularizace intelektuála znamená takovou proměnu jeho veřejné role, že vede k jeho osobnostnímu schizmatu na "před" a "po". Stalo se to v minulosti všem velkým myslitelům, kteří se v zájmu prosazení celkové vize směřování "politična" bezhlavě vrhli do politiky… Václava Bělohradského v době jeho senátní kampaně neopouští myšlenky na zastoupení konstitutivních znaků politiky v jejím každodenním vyjádření právě skrze vědomí sjednoceného celku. Svou kandidaturu zdůvodňuje potřebou invaze sociální spontaneity do světa institucionalizované politiky, propojení sociálních hnutí s politickými stranami v zájmu jejich nového oživení i vytvoření aliancí s antipolitickými průkopníky změny politické komunikace. V takovém spojení spatřuje červánky budoucího tvořivého politického konsensu. Všechno řečené jsou navýsost relevantní a žádoucí připomínky a cíle. Nic z toho ovšem nevypovídá o tom, proč by měl nositelem podobného "zrání" být on sám, notabene v situaci, kdy zároveň zdůrazňuje, že jeho dosavadní role ve veřejném prostoru nebyla rolí politickou. V praxi to znamená, že výše zmíněný diskontinuitní řez ve své veřejné úloze sám zcela otevřeně přiznává.
Druhým důvodem zdrženlivosti k Bělohradského obratu k "politice všedního dne" je skutečnost, že potřebnost změny důrazů v dílčích proměnách "politična" činila v minulosti Bělohradského-filozofa politicky nepříliš čitelným. Václav Bělohradský tak měl postupně v české politice pochopení k pozicím Václava Havla, Václava Klause, Josefe Luxe, Vladimíra Špidly, Mirka Topolánka, Miroslava Kalouska, Miloše Zemana, Bohuslava Sobotky, Andreje Babiše a Matěje Stropnického. Václav Bělohradský je tak mnohými svými kritiky označován za "převlékače kabátů", což je ovšem omyl. Václav Bělohradský nemohl převlékat kabáty, jelikož na sobě žádný kabát institucionalizované stranické politiky nikdy neměl. Leitmotiv jeho politických úvah, tedy v různých modalitách dlouhodobě prezentované sympatie k hodnotám zeleného hnutí, nebyl výraz reálpolitické aspirace, ale něco jako prostorový pól, od něhož směřovala k různým stranám aktuálně formulovaná politická buzola jeho myšlenek. Stane-li se ovšem nositel "idejí zítřka" reálpolitickým hybatelem konkrétního obsahu v prostoru ideově-politických interakcí dnes, má dvě možnosti své strukturální adaptace: buď se stane politicky zcela nevypočitatelným, a nebo svůj dílčí politický postoj přizpůsobí aktuální politické potřebě, tedy oné spontaneitě invaze sociálních zájmů do politiky, což ovšem může znamenat proměnu ve zcela destabilizující element, postrádající korekci vlastními ideovými základy.
Václav Bělohradský si podobný stav nevyhnutelně solitérní a "adaptační" role sebe sama v politickém prostoru v případě svého vstupu do reálné politiky zdá se uvědomuje, a tak se ho snaží kompenzovat. Tato kompenzace ovšem spočívá v značně rozpačité snaze přeexponovat ideový důraz v dílčích otázkách, které vnímá jako barometr vlastní ideové zásadovosti. Václav Bělohradský vstoupil ve své kampani na pole nejortodoxnějších ideových zápasů, jaké se v nejen v české politice aktuálně odehrávají. Deklaruje tak, že bude usilovat o legalizaci měkkých drog, adopci dětí homosexuály, jednoznačně odmítá dohodu o volném obchodu mezi USA a zeměmi EU (tzv. TTIP). Přizpůsobuje se tak prostředí ideově-politické plurality v poloze, která představuje levé křídlo zeleného hnutí, často označované jako "meloun": na povrchu zelené, uvnitř červené (spojení Bělohradského se současnou SZ je autentické v tom, že její předseda Matěj Stropnický je dlouhodobě ústřední postavou této politické opce). Nic z toho není nelegitimní a v kontextu výše řečeného možná dokonce i chvályhodné. Neomezuje to však pohnutky k třetímu důvodu k rozpačitosti nad Bělohradského politickým entrée. Není vůbec jasné, jak takováto ideově-politická role může být prospěšná v úsilí o konsensus na základních hodnotách liberální demokracie v rámci kolektivního orgánu, nadaného korektivní a systémově konformizující úlohou, tedy horní komory Parlamentu. Budoucnost Bělohradského politických vyhlídek tak úzce souvisí s rolí Senátu v čase možného posílení ohrožení tradiční institucionalizované politiky snahou o vyjádření nových cest politického zprostředkování, snadno sklouznuvších do bahna odporu ke konstitutivním principům liberální demokracie. Úlohou Senátu v takových časech má být nalézt kolektivní vůli k jejich obraně. Senát v takových chvílích nemá být "zvěstovatelem červánků zítřka" skrze zvednutí stavidel spontánnímu vzdoru vůči tradičním institucím liberální demokracie, nýbrž daleko víc laudatorem temporis acti, tedy tím, kdo na sebe bere roli bariéry před tím, aby vnitrosystémová změna nenabyla rozměrů, které se stanou nesouladnými s celkem systému. Václav Bělohradský nedokáže, na rozdíl od některých svých soupeřů, takovou roli sehrávat proto, že jeho dosavadní role veřejného intelektuála vyžaduje tematizovat skutečnost ve zcela jiných kategoriích, než je jazyk stabilizující korekce.
Z výše řečeného vyplývá jedno jediné: pokud se Václav Bělohradský stane reálným politikem, ztratíme Václava Bělohradského myslitele. Pokud by úloha Václava Bělohradského-politika měla být pro českou politickou skutečnost přínosnější než role Bělohradského-veřejného intelektuála, musela by se naplňovat jinak a jinde. Paradoxně tak nejzazší motivaci vstoupit do politiky v zeleno-oranžových barvách nemusíme Václavu Bělohradskému tolik vyčítat. Spíše naopak. Vzhledem k tomu, kdy, proč a kam v těchto barvách kandiduje, je však namístě vážně se obávat, aby se terstskému profesorovi nepovedlo to, co mnohým jiným velkým osobnostem před ním, tedy, že jeho politické angažmá skončí trpkým zklamáním nejen pro ty, kteří mu naslouchají, ale i pro něj samotného.



Autor je politolog

Česko-Slovensko by mělo existovat, jakožto dvoučlenná mezinárodní organizace

25. září 2016 v 21:46 | Vladimír Hanáček
V pondělí 26. září 2016 se v Bratislavě uskuteční již třetí společné zasedání vlád České a Slovenské republiky v posledních dvou letech. Vznikající tradice společných zasedání vládních kabinetů obou zemí je jistě důležitým příspěvkem spolupráci středoevropských států a hledání společných cest prosazování jejich společných zájmů. Podobná společná zasedání realizovala česká vláda v nedávné minulosti již i s vládou polskou. V případě Slovenska se však jedná o kvalitativně zcela zásadní dimenzi zahraničně-politického směřování ČR. Obě jednotky bývalé federace jsou totiž momentálně spojeny stále silnějším poutem, jehož význam zdaleka převyšuje pouhé mezivládní setkávání. Je proto navýsost důležité zamyslet se nad tím, v jaké situaci se česko-slovenské vztahy nacházejí, v jakém kontextu a jaká pak jsou východiska dalšího naplňování ideje česko-slovenské spolupráce.
Sama tematizace nadcházejícího zasedání obou vlád přesně napovídá zásadní dimenze česko-slovenského vztahu a jejich aktuálnost. Diskuze se bude točit kolem spolupráce obou zemí v oblasti bezpečnosti a naplňování závěrů summitu NATO ve Varšavě. Koordinace stanovisek se dotkne aktuálních výzev evropské integrace: výsledky slovenského předsednictví, Brexit, migrace a otázka kvót. Diskutováno však bude další směřování v oblasti neměnného dědictví bývalé federace, které oběma státům zůstalo natrvalo. Tím je společná energetická a dopravní infrastruktura a její další rozvoj. Řada dalších témat pak spadá do jednotlivých rezortů a všichni ministři společné téma se svým protějškem naleznou. Na první pohled je zřejmé, že nejde o nějaká obskurní expertní témata, nýbrž o bezprecedentně zásadní oblasti života společnosti. Na místě je tedy otázat se, zda koordinace pozic a hledání společných řešení může být z hlediska legitimity dlouhodobě ponechána na bedrech exekutivních orgánů a zda by koordinace a slaďování zvolených řešení české a slovenské politické reprezentace neměla mít nejen taktéž parlamentní, ale nakonec obecně pevnější institucionální oporu.
Česko-slovenský vztah je přitom vytvářen nejen praktickými potřebami, charakterizovanými nutností spolupráce ve zmíněných oblastech, ale má stále i tak trošku vynucenou symbolickou rovinu. Čechů a Slováků je dohromady pouze 15 milionů, což je v celosvětových poměrech velikost malého státu. Oba národy žily dlouhá desetiletí ve společném státě, navíc úplná absence jazykové bariéry (navzdory odlišnostem obou jazyků, světově dosti unikátní) logicky vytváří společný veřejný prostor obou společností a usnadňuje možnosti vzájemné fyzické interakce. Mnozí si všimli, že i téměř čtvrtstoletí po zániku federace nebylo v zemích třetího světa zcela zaznamenáno, že Československo přestalo existovat. Chtít po jejich obyvatelích, aby dokázali navzdory výše zmíněné příbuznosti rozlišit Čechy a Slováky jako dva národy je podobné jako chtít po Evropanech, aby rozlišovali v detailu africké či indiánské kmeny. A právě v této rovině se objevuje nejdůležitější prolnutí dědictví minulosti, symbolické roviny česko-slovenského vztahu, charakterizovaného blízkou příbuzností, a praktické potřeby obou zemí.
V roce 2014 rozvířil hladiny veřejné diskuze o vzájemném poměru ČR a SR nápad zástupců exportních bank obou zemí (ČEB a Eximbanka), kteří v rámci návrhů na úzkou spolupráci v oblasti exportu (zahrnující vzájemné sdílení zkušeností, informování se o nových obchodních příležitostech, úvěrování společných projektů atd.) přišli s ideou obnovení exportní značky: MADE IN CZECHOSLOVAKIA, odkazující na tradice československého vývozu najmě do zemí třetího světa v minulosti. Prolnutí symbolické a praktické potřeby se však poté odrazilo i v kritice podobného záměru. Zaznělo, že podobný záměr nejen postrádá smysl s ohledem na skutečnost, že název odkazuje na neexistující entitu (jde toliko o historismus), nýbrž že může mít negativní, až destruktivní účinky s ohledem na dlouhodobé pracné budování pozic nových exportních značek obou samostatných států. Podobná námitka je vysoce relevantní, a přitom nepostrádá prvek absurdnosti: úspěch na zahraničních trzích souvisí s vnímáním symbolů, které jsou fixovány v povědomí potenciálních odběratelů. Snaha změnit jejich mínění je daleko náročnější a pošetilejší ambicí, než přizpůsobení se jejich potřebám u sebe sama. Navíc v čase, kdy i v oblasti mezinárodního obchodu byla role národních států narušena přítomností a symbolickým vyjádření nadnárodních entit (kdo by neznal exportní označení MADE IN EU…) je provazba exportních značek s institucionálním rámcem a teritoriální působností národních států více než sporná.
Výše řečené dobře dokumentuje jednu důležitou a aktuální potřebu, kterou česko-slovenský poměr obsahuje: tou je nová formalizace vztahu, definovaná nutností posílení vzájemné spolupráce, neomezující se toliko na bilaterální střetávání, ale obsahující potřebu vytvoření nového formalizovaného rámce vzájemné spolupráce na úrovni institucionální a procedurální. Z toho vyplývá, že by vedle pravidelné mezivládní komunikace měla probíhat i společná parlamentní zasedání, ideálně na delegativním principu, jehož agenda by vycházela z bezprostřední potřeby slaďování pozic obou zemí v mnoha oblastech, od společné exportní politiky, přes správu společných infrastrukturních celků, spolupráci v oblasti obrany a bezpečnosti, vzdělávání, vědy a výzkumu až po vzájemnou obchodní, ale i kulturní a turistickou výměnu. Platit by zde měl princip subsidiarity, v praxi znamenající, že v případě věcné neshody v dané oblasti ke koordinaci a sladění politických řešení na exekutivní i legislativní rovině prostě nedojde a každá země zvolí vlastní postup. Podobný institucionální rámec vzájemné spolupráce pak pochopitelně vyžaduje jasnou a oboustranně uznanou kodifikaci pravidel vlastního fungování.
V podobné úvaze se už zcela neskrývaně dostáváme do roviny, která naplňuje i onu druhou, symbolickou rovinu problematiky. Tou je faktické vytvoření nové dvoučlenné mezinárodní organizace, zahrnující oba nástupnické státy bývalé federace. Taková dvoučlenná mezinárodní organizace by pak mohla nést jednoslovný název: Česko-Slovensko, odkazující jak na jednoslovné názvy obou států, tak i na původní sémantický obsah názvu společného státu. Zároveň pak odpovídá i jazykovým pravidlům v obou zemích. V takové situaci by odpadl onen argument, že např. exportní značka MADE IN CZECHO-SLOVAKIA odkazuje na neexistující entitu, jelikož by odkazovala na název zmíněné organizace. Platí to ovšem i v širším jazykovém využití, neboť potřeba jednoslovného zakotvení názvu, odkazujícího na bývalý společný stát je s ohledem na výše řečené taktéž prakticky dosti potřebná. Koneckonců, v neformálnějších dimenzích veřejného života se k užívání podobného jednoslovného názvu obou států, avšak odkazujícího na neexistující institucionální celek, již přistoupilo (např. v názvu dovednostní pěvecké soutěže komerční televize)…
V čistě emocionální rovině by možná podobný počin nemusel plně odpovídat na časté projevy nostalgie po zaniklém státě, jelikož neodpovídá symbolickým důrazům, které podobný sentiment živí. Společný stát Čechů a Slováků ani na federálním, neřkuli na unitárním základě, již obnovit nelze, nikdy k němu nedojde a snad to není ani žádoucí. Vytvoření nadnárodního jednotného institucionálního rámce vzájemné spolupráce však reálné je. Nešlo by o počin finančně nákladný, jelikož podobná struktura by nemusela mít žádné personální ani materiální zázemí, poněvadž ke společným aktivitám lze využít výlučně národní zdroje na recipročním základě a při aplikaci principu rotujícího ročního předsednictví.
Že k podobnému kroku nedošlo před více než dvaceti lety bezprostředně po zániku federace není s ohledem na tehdejší divergentní politický vývoj v obou republikách nikterak překvapivé. I proto mělo rozdělení společného státu v tomto ohledu spíše charakter "rozvodu" než posunu ke kvalitativně novému společnému soužití. Po dvou desetiletích se však zřetelně nacházíme ve zcela jiné situaci a jejím důkazem je právě ono společné zasedání vláda a hlavně jeho agenda. Dostačuje nám, nebo chceme dodat česko-slovenskému poměru nový praktický i symbolický rozměr? Diskutujme o tom!


Autor je politolog, je členem KDU-ČSL a předsedou Mladých lidovců

Otevřená Merkelová v Praze aneb jaké Německo chceme

25. srpna 2016 v 13:42 | Vladimír Hanáček
Německá kancléřka Angela Merkelová přijede v rámci svých návštěv jednotlivých členských států EU a jednání s jejich zástupci o unijní budoucnosti po tzv. Brexitu i do ČR. Z pohledu křesťanských demokratů jistě není bezvýznamné, že jde o návštěvu nejvyšší představitelky exekutivy největší evropské země, ale též předsedkyně nejúspěšnější křesťanskodemokratické strany v Evropě. Vzhledem k politice německé kancléřky, jejím krokům v rámci řešení migrační krize v posledním půldruhém roce i výrokům je provázejících, jakož i kontroverzím, které vyvolaly v mnoha evropských zemích, je celkem pochopitelné, že kancléřčina návštěva vyvolává pozornost a namnoze i vášně. Místo nadšeného vítání či naopak militantních odsudků je třeba zamyslet se nad širšími souvislostmi, příčinami a konsekvencemi politiky Angely Merkelové tváří v tvář největší krizi od konce Studené války, které dnes Evropa čelí.
Křesťanský demokrat by předně neměl vynášet unáhlené kategorické soudy nad politikou někoho, kdo se k této ideové pozici hlásí, bez ohledu na to, co si o politice daného představitele myslí. Politika otevřenosti vůči migrantům má nepochybně z perspektivy křesťanské demokracie své hodnotové odůvodnění. Především je však výrazem širší vize otevřenosti, která souvisí s dějinným vývojem našeho západního souseda ve dvacátém století a s rolí, kterou se napřed to západní, a později i sjednocené Německo rozhodlo hrát v poválečném světě. Pokud se nad ní nezamyslíme v této perspektivě, nejen že jí nepochopíme, ale především jí pak ani nemůžeme adekvátně kriticky reflektovat.
Známý americký analytik George Friedman upozorňuje, že Německo po druhé světové války realizovalo vždy své zájmy ve světě a jim podřizovalo své politické kroky. Důležité však je, že tyto zájmy byly téměř výlučně ekonomické a opíraly se o sílu německé ekonomiky, její exportní orientaci (představující pro německý hospodářský růst conditio sine qua non) i vizi rozdělení se o vyprodukované bohatství s ostatními. Výsledkem této redukce německé sily toliko na ekonomické a materiální zájmy je však paradoxně taktéž dosti slabá schopnost čelit jakékoliv krizové situaci v Evropě politicky či dokonce vojensky. Vize otevřenosti má nepochybně zásadní politické dopady a je oporou stability a trvanlivosti institucí zastupitelské demokracie a právního státu, na nichž německý ústavní a politický systém stojí. Tyto instituce však pochopitelně nemají působnost mimo území státu, tedy nemohou přímo ovlivňovat politickou realitu v dalších evropských zemích, a už vůbec nemají autoritu, skrze kterou by mohly ovlivnit hodnotové postoje jejich občanů. Jediné prostředky, jak tak může v jisté míře činit, je rozdělovat se o Němci vyprodukované bohatství s ostatními. Toto rozdělování přitom vždy mělo a má zásadní morální odůvodnění, a tím je odčiňování zločinů, jichž se německý národ dopustil v nacistické éře.
Sjednocené Německo se však skrze svou hospodářskou sílu stalo během 25 let prakticky jedinou zemí na evropském kontinentě, mající zásadní prostředky být nejen kontinentální, ale i globální velmocí. Užití těchto prostředků se pak nelze vyhnout. Buď bude Německo supervelmocí, nebo nebude vůbec.
Otázka pak stojí, jak tuto velmocenskou vizi Německo naplní. Kancléřka Merkelová čelila za posledních deset let vážným krizovým situacím, jako byla hospodářská krize po roce 2008 či krize v Eurozóně a problém se zadluženým Středomořím. Všechny tyto krize dokázala přiměřeně překlenout stejnou strategií, kterou vždy volili její předchůdci, tzn. dílčím způsobem ustoupit požadavkům partnerů pod podmínkou vymáhání disciplíny v zásadních otázkách. Tato politika cukru a biče německé kancléřce vždy vycházela a nepochybně významně podmiňuje její předchozí politické úspěchy a bezprecedentně vysokou volební podporu její strany v celoněmeckých volbách.
Úskalí migrační krize a politiky Angely Merkelové v jejím rámci spočívá v tom, že tuto taktiku na ní lze jen těžko uplatnit. Nelze otevřeně saturovat požadavky migrantů, pro něž je zásadním cílem usadit se v Německu a přímo zde čerpat výhody jeho ekonomické síly i štědrého sociálního systému a přitom si myslet, že to nepocítí průměrný Němec ve společnosti v kulturní či náboženské oblasti. Dokud se Německo dělilo o své bohatství v Evropě, tento problém nemohl nastat. A vize evropské integrace byla potřebou rozšiřování prosperity po starém kontinentu samozřejmě vždy symbolicky podmíněna. Otázka otevřenosti však v souvislosti s migrací z odlišných kulturně-civilizačních okruhů však ztrácí výlučně ekonomický charakter, jako tomu bylo vždy po druhé světové válce. Vyžaduje silný politický leadership a schopnost migranty kulturně a nábožensky asimilovat. Ani jedno dnes Německo k dispozici nemá a mít nemůže. Posílení politického vůdcovství totiž v německém kontextu navozuje velmi negativní dějinné reminiscence (vyjádřené německým slovem Führer) a kulturní a náboženská asimilace velkého množství migrantů z odlišných kulturně-civilizačních okruhů není možná. Vize multikulturalismu je pak spíše ideologickou vějičkou, která má tuto neschopnost zakrýt či nahradit, ale je též ke cti německým křesťanským demokratům, že takovou vizi také nikdy nesdíleli. Dokonce i kancléřka Merkelová se vůči multikulturalistickým vysvětlením současného vývoje několikrát silně ohrazovala.
Tato situace působí zdánlivě neřešitelně. Jak si lze zachovat otevřenost a zůstat silným výlučně ekonomicky a přitom se nedostat do politické či dokonce bezpečnostní krize, ohrožující samotný systém? Způsob, jak tento problém vyřešit, který německá vláda v uplynulém roce zvolila, byl však jeden z nejhorších, jaký mohl nastat. Vnitřně učinila několik zásadních rozhodnutí, jak migrační tok zmírnit, avšak učinila tak téměř v tichosti. Navenek zůstává německá kancléřka otevřená a sděluje, že Němci krizi zvládnou stejným způsobem jako vždy (zda je to jen rétorika či zda je o tom kancléřka vnitřně pevně přesvědčena lze jen těžko říct, nepochybně to úzce souvisí s mírou jejího povědomí o společenské atmosféře po více než deseti letech ve vysoké vládní funkci). Roli Černého Petra, tj. autoritativního nastolovatele řešení, která Německo považuje za žádoucí, pak byla přenesena na unijní instituce, především pak Evropskou komisi. Tato praxe však posléze vede k posílení nedůvěry a krizi legitimity celého evropského integračního projektu.
Vyústění takto pojaté německé otevřenosti se paradoxně dostává přesně do protisměrného působení, než jaký měl být jeho výraz dříve. Německo se začíná dělit se zbytkem Evropy nejen o své bohatství, ale také o své vnitřní problémy. Silný argument pro distribuci nákladů spojených s migrací do dalších zemí je, že ti, kteří dosud jenom brali, musí taky na oltář společné odpovědnosti za osud kontinentu něčím přispět. Takový argument je však ryze politický, a proto nemůže zaznívat z Německa. Německá kancléřka podobný výrok taky nikdy nepronesla, avšak čelí z jedné strany kritikům (namnoze i z vlastních řad), kteří takový rozhodný krok po ní požadují. Na druhé straně pak čelí těm, kteří od ní naopak očekávají ostentativní důraz na exkluzivitu německé společnosti a kultury a hodnotové odůvodnění ukončení přijímání migrantů v tomto duchu. Kancléřčiny spolustraníci si dobře uvědomují, že podobný krok v jednom i ve druhém směru by znamenal konec německé otevřenosti, což je stav, navozující nemilé historické reminiscence.
Proto zbývá ze zdánlivě bezvýchodné situace jediné vyústění: nemožnost přijímat desetitisíce migrantů z oblastí Blízkého Východu musí být hodnotově odůvodněna tak, aniž by byl narušen koncept univerzality hodnot, na nichž stojí německý spolkový stát a společnost po roce 1945. A právě v této oblasti mají křesťanští demokraté paradoxně daleko více navrch oproti ideové konkurenci zleva. Vychází z toho, že hodnotový základ křesťanství má univerzální určení, ale zároveň vyžaduje individuální osobní odpovědnost a soulad s životními formami společnosti, které umožňují tyto hodnoty a jejich praktické uplatnění v životě společnosti zachovat. Proto často zaznívají hlasy, nejvýrazněji například z úst bavorského premiéra a předsedy bavorské CSU Horsta Seehofera, že Německo nemůže migrační krizi zvládnout, pokud bude popírat vlastní pravidla a vytvářet rámec pro zajištění migrantů (včetně využití prostředků z veřejných rozpočtů), jehož využití neklade na příjemce žádné vyšší nároky.
Angela Merkelová si jistě tyto souvislosti uvědomuje a snaží se pro ně získat podporu i u dalších evropských partnerů. Jinak by neobjížděla Evropu a nejednala s předními evropskými státníky. Na druhou stranu ale nemůže udělat krok, kterým by popřela svou předchozí politiku a hlavně učinila dojem, že Německo hodlá revidovat svou pozici otevřené a bohaté velmoci. Zbývá se už pak jenom ptát, kde je v tomto schématu přítomen český národní zájem. Je snad na první pohled zřejmé, že českým zájmem rozhodně není pracovat na tom, aby se Německo proměnilo v uzavřenou mocnost, která nahlíží na své slabé (politicky, ekonomicky i početně) sousedy jako na toliko objekty naplňování svých zájmů, mocnost, která hraje zásadní geopolitickou hru na hřišti, které je vykolíkováno zcela jinými globálními aktéry, než jaké představují partneři v EU, a především pak mocnost, která svojí sféru vlivu pojímá funkcionálně a hegemonní postavení v oblasti exportu výsledných produktů jí v prostoru na východ od jejích hranic nikdo nevezme, ale ruskou ropu a nerostné suroviny nutně potřebuje, a nehodlá se přitom ohlížet na ty trpaslíky, kteří se zrovna nacházejí na transitní trase…
Je paradoxní, že někteří čeští politici jednají přesně opačně a otevřeně podporují v Německu ty politické síly, které podobné vize stále více nepokrytě zastávají. Účast bývalého prezidenta Václava Klause na sjezdu nacionálně pravicové strany AfD může být adekvátně morálně zhodnocena teprve poté, co se tato strana projeví jako hybatel německé politiky. Paralela, že je to podobné jako kdyby Masaryk navštívil v roce 1936 sjezd NSDAP, je asi přehnaná. Ale co je AfD skutečně zač uvidíme až v budoucnu a přejme si spíš, abychom radši neviděli…
Německá kancléřka by se měla v Praze dozvědět, že si přejeme i nadále Německo otevřené, ekonomicky silné a schopné politicky rozhodných kroků, aniž by tím zároveň popíralo univerzalitu hodnot, na nichž stojí. Německo, které je schopné posílit i v té poslední, dnes značně oslabené oblasti, a to v oblasti bezpečnosti. Německo, jehož vojenská síla již dávno neohrožuje jeho sousedy, ale naopak je chrání skrze společný rámec spolupráce. Německo, které právě pro její otevřenost svou kulturu a veřejné instituce chrání. A hlavně, že podobná vize je plně v souladu s hodnotami její vlastní politické strany. Řekne jí to v Praze někdo?



Autor je politolog, je členem KDU-ČSL a předsedou Mladých lidovců

Babiš – hrozba pro levici

18. srpna 2016 v 0:26 | Vladimír Hanáček
Nedávný volební model agentury TNS AISA ukázal zajímavý, doposud ne zcela jednoznačně identifikovatelný trend: vzestup voličské podpory hnutí ANO a zároveň pokles podpory ČSSD na pouhých 16%, ovšem za paralelního vzestupu preferencí ODS téměř na 11% hlasů, tedy na hranici, kterou drží (víceméně stabilně) KSČM. Nárůst preferencí ODS je celkem dobře vysvětlitelný přesunem tradičních neoliberálních voličů od TOP 09 k ODS, což je vysvětlitelné jak změnou lídrů obou stran oproti minulým volbám, tak i stabilnější a vnitřně organizačně pevnější pozicí ODS v českém stranickém systému oproti straně Karla Schwarzenberga, jejíž budoucnost je bez své knížecí ikony v čele minimálně nejistá, ne-li přímo, lidově řečeno, nahnutá… Zároveň ovšem ukazuje víceméně stabilní pozici pravicových stran, tedy skutečnost, že hnutí ANO neposiluje na jejich úkor. Naopak, kdybychom vzali tato zjištěná čísla vážně, vidíme voličské krvácení obou levicových stran ve prospěch Babišova hnutí. Jakkoliv průzkumy zmíněné agentury tradičně vykazují ve srovnání s jinými dosti nadhodnocené zisky hnutí ANO a naopak možné podhodnocení podpory ostatních stran, můžeme se přesto na základě těchto čísel zamyslet nad příčinami výše zmíněného trendu.
Předně je třeba říct, že Babišova strategie lovit v levicových voličských vodách není nikterak překvapující a především s jeho dlouhodobým zacílením jeho ústředního volebního apelu nikterak rozporná. Podnikatelský populismus v Babišově pojetí sice představuje do očí bijící protestní náboj v antipolitickém duchu, avšak k úspěšnému přijetí podobného sdělení musí být (kromě dostatečného charismatu jeho nositele) splněna ještě jedna podmínka: musí být alespoň přibližně vymezena cílová skupina adresátů, na níž je orientován. Tato cílová skupina voličů přitom nespadla z Marsu a neradno jí definovat příliš vágně (např. všichni ti, kdo jsou nespokojeni").
Elektorát protestních antiestablishmentových stran se v české politické krajině zhmotnil poprvé ve volbách v roce 2010. Tehdy představoval voličskou podporu VV a dosáhnul výše téměř 11% hlasů. Jakkoliv je genetický původ, personální obsazení a osud na politické scéně mezi VV a ANO značně rozdílný, společný mají právě tento svůj ústřední volební apel: aspekt "novosti", očista politiky a veřejného života od korupce a sanace veřejných institucí a veřejných rozpočtů. Přirozenými adresáty tohoto sdělení se stávají voliči, kteří nejsou pevně ideově identifikováni, slyší na vágně centristické rozvrhy a především na sliby snadných a rychlých řešení zásadních problémů. Jak průzkumy voličské volatility prokazují, tito voliči volili v minulosti (ještě v roce 2006) obvykle jednu ze dvou nejsilnějších stran, avšak nikoliv na bázi pozitivní, jako spíš negativní motivace: skrze volbu jednoho volili proti druhému… Babišova vize podílu na moci je však příliš ambiciózní, než aby si s takovouto základnou dokázal vystačit. Proto se jí od začátku snaží doplňovat právě o onen podnikatelsko-populistický důraz, který musí být více ideově vyhraněn, aby dopadl na úrodnou půdu. Jakkoliv se Babišovo vlichocovávání pravicovým voličům v podobě podnikatelské veřejnosti ("jsem jeden z vás") mohlo zdát jako lovení voličů v pravicovém rybníce (což se s ohledem na poměr sil po volbách 2013 skutečně radno domnívat), je podnikatelsko-populistický důraz Babišova hnutí dlouhodobě zacílen především na levicové voliče. Řídit stát jako firmu totiž znamená zaopatřit občany daného státu tak kvalitním servisem, jako zaměstnance svého holdingu. Ruku v ruce s tím jde vědomí, že levicový volič má tradičně daleko větší sklon k šablonovitému nahlížení na realitu, ke ztotožnění se s jednoduchými výklady a především v poslední době intenzivnímu pocitu vlastního ohrožení, ať už ho vnímáme jakkoliv.
Babiš dobře ví, jak tyto voliče zaujmout svým boucharonským politickým stylem a nonšalantním vystupováním, avšak brojit pouze proti "symbolům korupce" v řadách pravicové konkurence je k masivnější voličské expanzi doleva přece jenom trochu málo. Terčem totiž musí být tradiční představitelé levicové politiky, tedy především ČSSD. Cestu k tomuto cíli Babiš s mohutnou podporou vlastních mediálních domů hledá trojím způsobem: jednak sebestylizací do role nekompromisního rozpočtového veto hráče, který víceméně dle vlastní vůle rozhoduje o rozdělení státních peněz do jednotlivých rozpočtových kapitol. Vůle ministra financí je tak povýšena na piedestal nejvyššího mocenského zřetele v oblasti dosahování vládních priorit. Jakkoliv se může zdát téměř nepochopitelné, že ministři za ČSSD s ním tuto hru hrají mnohdy zcela vědomě na úkor prosazování svých rezortních priorit, ministrovi financí toto umožňuje jedno: může se prezentovat jako automatický strůjce všech úspěchů vládní politiky, jako ozdravovatel veřejných rozpočtů a přitom původce ekonomického růstu.
Na druhé straně si je však Babiš dobře vědom, že ne všichni voliči v této prostorové množině jsou s vládní politikou zcela spokojeni, když ne v socioekonomické, tak třeba v oblasti zajišťování bezpečnosti, výsledků boje proti korupci, zvyšování kvality veřejných služeb apod. Dobře ví, že jeho voličský potenciál pramení primárně z negativního vnímání skutečnosti a motivace "zatočit s nešvary" než z nadšeného souhlasu s realitou. Proto si navzdory své silové úloze ve vládní koalici systematicky udržuje zcela absurdní image "opozičníka ve vládních řadách" a sděluje, že vše co nefunguje, je pořád kvůli oněm "starým strukturám", tedy exponentům tradičních politických stran, s nimiž stále zřetelněji ke své výrazné nevoli musí koaličně vládnout. Jednoduše řečeno: všechno, co se vládě povedlo, je Babišova zásluha a vše, co se nepovedlo, způsobili koaliční partneři, kteří Babišovi v jeho očistném tažení hází klacky pod nohy…
Aby se však taková strategie stala skutečně přitažlivou pro levicové voliče, nesmí být příliš abstraktně pojatá, nýbrž musí mít jasné věcné a prostorové zacílení a především ideálně konkrétní nositele, které jsou ztělesněním všech negativních obsahů, o nichž je řeč. Babiš takové protivníky nachází celkem pochopitelně v těch nezkompromitovanějších postavách v řadách ČSSD, které jsou pro něj zároveň nebezpečné tím, že na rozdíl od jiných svých spolustraníků dokážou mobilizovat voliče na jednoduchá a především dostatečně kategoricky podávaná sdělení. Paradoxně tak dochází k tomu, že hlavním protivníkem Babiše v řadách ČSSD není ani tak značně sucharsky a v kontextu své dlouhodobé role profesionálního stranického technokrata vystupující premiér Bohuslav Sobotka, nýbrž někdejší odnož lánských pučistů a hlavně ústřední odpadlík z ní, lidově vzhlížející ministr vnitra Milan Chovanec.
Paradoxní charakter tohoto stavu tak spočívá ve dvou rovinách: jednak v tom, že sociální demokracie si tak celkem dobrovolně nabíhá na vidle, a taky v tom, že mnozí straníci se domnívají, že způsob, jak efektivně čelit Babišovu útoku, je posílit právě onen rozměr politiky ČSSD, který byl vždy založen na síle a nabízení jednoduchých sloganů. Paradoxně ovšem nositeli této politiky jsou především právě exponenti "lánského křídla" v ČSSD v čele s většinou hejtmanů. Jak ukazují průzkumy před krajskými volbami, zdají se pozice Haškovy hejtmanské družiny oproti ambici ANO prorazit v krajích jako celkem neotřesitelné a Babiš to dobře vnímá. Proto je patrné, že krajské volby pojímá víceméně jako jakési předkolo pro něj zcela zásadního sněmovního klání v příštím roce, kde tentokrát nepoměří síly jen s establishmentem, ale možná dokonce s celým systémem, pokud dospěje k závěru, že je to pro něj výhodné…
Daleko závažnější zjištění ovšem je, že levicové strany, které na této volební ofenzivě ANO můžou potenciálně nejvíc tratit, nemají v ruce v podstatě žádné prostředky, jak tomu čelit. Komunistům může být ztráta protestních hlasů celkem ukradená, poněvadž jim jejich skalní voličské jádro vždy zajistí zisk někde kolem 30 poslanců a kdyby je pak náhodou vítěz voleb přizval do vládní koalice, mají přesně to, co potřebují. Málokdo tak baží po prostém přístupu k nejvyšší moci bez jakýchkoliv postranních závazků, než komunisté… ČSSD však hodlá i nadále sehrávat roli nejsilnější strany v zemi s masivní voličskou podporou. Pokud začnou tradiční levicoví voliči ČSSD opouštět, znamená to jednak konec Bohuslava Sobotky v čele strany, ale taktéž nemožnost vygenerovat lídra, který by tomuto procesu dokázal čelit. Pokud by se ČSSD chtěla stát hlavní ochránkyní systémového nastavení posledních dvou desetiletí proti "invazi oligarchů", musela by se v první řadě zbavit takových postav ve svých řadách, jako jsou lánští pučisté a někteří další. Druhá možnost je být "populističtější než Babiš", což ovšem může konkurenci radikalizovat do poloh, která se snad musí jevit i reprezentantům podobné snahy odpudivější už na pohled víc, než pokles voličské podpory jejich vlastní strany…
V praxi to znamená jediné: jakkoliv jsou ANO a ČSSD odsouzeni spolu vládnout a zdá se, že nejinak tomu bude i po příštích sněmovních volbách, budeme svědky mezi těmito dvěma stranami roku trumfování se, kdo víc zaujme vlevo situované voliče a kdo koho v tomto úsilí mírou demagogie předčí. Na takový souboj asi nebude příliš vábný pohled, ale je třeba říct, že v kůži premiéra Sobotky by při tomto mači asi chtěl být málokdo…



Autor je politolog

Kam dál