Mediální pokus o destrukci Lidovců a Starostů

16. července 2017 v 23:40 | Vladimír Hanáček
Koaliční projekt KDU-ČSL a STAN do letošních sněmovních voleb to nemá jednoduché. Napřed čelil pochybnostem, že vůbec nevznikne, poněvadž zejména prvně jmenovaná strana jeho existenci neschválí. S napětím se čekalo na celostátní sjezd KDU-ČSL koncem května, který koalici schválil drtivou většinou 82% delegátů. Hned jakmile definitivně vešel v život, rozjely se mediální spekulace o jeho životaschopnosti v kontextu volebních vyhlídek. Veřejnost byla ujišťována, že jeho strůjci musí mít velkou odvahu riskovat a zároveň musí počítat s tím nejhorším scénářem, tj. že koalice 10% hranici nepřekročí a do Poslanecké sněmovny nevstoupí.
Pokud se tyto úvahy nesou v duchu spekulací o budoucnosti KDU-ČSL a STAN na politické scéně, je zřejmé, že mnozí jejich nositelé si z obav o jejich budoucnost příliš hlavu nedělají. Mnozí by snad politický propad těchto subjektů do budoucna dokonce přivítali. I ti nejškodolibější oponenti jsou však tímto scénářem zároveň zneklidněni vzhledem k faktu, že pokud koalice Lidovců a Starostů nepřekročí 10% vstupní klauzuli, neznamená to jen, že její poslanci v dolní komoře nezasednou, ale taktéž "bonus pro vítěze" v podobě přepočtu "propadnuvších" hlasů na mandáty strany, která ve volbách nejvíce uspěje (neboť tzv. D'Hondtův dělitel je z hlediska účinků takto nastaven), připadne někomu, komu by připadnout neměl. Těchto stran může být i více, ale předvolební průzkumy zatím předpovídají pouze jednoho jasného pretendenta na vítězství. Z toho důvodu jsou někteří Babišovy oponenti značně nervózní a přímo úměrně své nervozitě vystupňují v éteru požadavky, aby KDU-ČSL od koaličního projektu upustila a max. přizvala STAN na své kandidátky. Že je podobný scénář čistě formálně možný je zřejmé, avšak že ho lze při zachování ambice na rovnocennou a především kvalitní a dlouhodobou spolupráci dosáhnout nepoměrně složitěji, a navíc pod drobnohledem široké veřejnosti jen dva měsíce před volbami, je zjištění ještě podstatnější. Přesto se však rozviřují spekulace o tom, kdo a proč chce z koalice vycouvat, kdo to udělá a za jakých podmínek. Odtud je pak už jen krok k mediálním výstupům, kterých jsme v posledních dnech svědky. Nutno říct, že nejen k relevantním odhadům a předpovědím politického vývoje, ale i seriózní informativní žurnalistice mají tyto spekulace hodně daleko.
Jádrem jejich sdělení je, že v KDU-ČSL se údajně rozvijí diskuze, jak koaliční projekt se STAN co nejrychleji ukončit. Vedle tradičně vyhledávaného zdroje všech údajných alternativních scénářů vývoje v podobě zlínského hejtmana Jiřího Čunka pak nově přibyl blíže nespecifikovaný zdroj "blízký vedení strany". Podle tohoto evidentně jednoznačně věrohodného a seriózního zdroje se i na úrovni nejvyššího vedení strany probírá scénář ukončení koalice. Že je podobné sdělení evidentní nesmysl s věrohodností na úrovni pavlačového drbu musí být jasné každému, kdo prošel elementárním kurzem mediální výchovy. Takových "věrohodných zdrojů blízkých vedení strany" si totiž lze vymyslet třeba dvacet… Předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek tyto spekulace jednoznačně odmítl a popřel jakýkoliv úmysl tohoto typu. Takový závěr pak nevyplývá ani z vyjádření poslance Josefa Uhlíka, jehož jako jediná ocitovala pouze tištěná čtvrteční MF Dnes. Ten pouze uvedl, že se na úrovni poslaneckého klubu diskutuje o nepříznivém vývoji preferencí koalice v posledních volebních modelech a variantách alternativního scénáře, který by možnému volebnímu debaklu předešel. Z ničeho nevyplývá, že se KDU-ČSL snaží koalici jednostranně rozbít. Přesto však senzacechtivé titulky babišovských deníků převzala a po svém modifikovala i média, která jinak na předsedovi ANO nenechávají niť suchou. Lze tak říct, že jestli se novináři z MF Dnes a LN na něčem shodnou s redaktory Echa či Svobodného Fóra, tak je to snaha politicky deklasovat koalici Lidovců a Starostů, a především pak KDU-ČSL, a to i za cenu neseriózních výstupů za hranou novinářské etiky…
Mediální lynč koalice pak vyvrcholil srdceryvným článkem šéfredaktora Respektu Erika Taberyho, který rovnou začal lidovce pranýřovat za údajnou motivaci koalici rozbít. Zbývá se jen ptát, co by pak mohl napsat do dalšího článku, který by mohl vyjít poté, co se koalice skutečně rozpadne jednostranným aktem ze strany KDU-ČSL…
Veškeré mediální konstrukce tohoto typu jsou zcela neodůvodněné. KDU-ČSL i STAN se dohodly na společné koalici s ambicí vytvořit samonosnou platformu pro dnes víceméně bezprizorní voliče, kteří nevěří ve spasitelné vize Andreje Babiše a chtějí volit alternativu proti němu, avšak zároveň si zachovávají nedůvěru k tradičním politickým stranám. Spojení takové strany v podobě KDU-ČSL s téměř stoletou tradicí, pevně danou ideovou pozicí i početným, leč omezeným skalním elektorátem, se "střechovým" hnutím mnoha úspěšných komunálních politiků, má pak být projektem sui generis, překonávajícím jak omezení důvěry v tradiční strany, tak nechuť k populistickým alternativám. Nutnost překročení 10% klauzule pak nikoho nemusí stresovat, poněvadž pokud se má taková hodnota nového subjektu sama o sobě zformovat, je zřejmé, že její potenciál je výrazně větší než pouhých 10% hlasů. Jednoznačná podpora koalici na sjezdech KDU-ČSL i STAN je pak tomto směru více než výmluvná.
Problém však nastává, jak naložit s takto pojatým politickým projektem v momentě, kdy se taková kvalita nedostavuje a o její absenci vypovídají i ony nízké preference. Ty jsou toliko barometrem, nikoliv důkazem daného stavu. To, co zejména lidovce v momentální situaci nejvíc znervózňuje, nejsou volební modely, nýbrž argumenty reálných voličů, které zaznívají ve veřejném diskursu. Z nich vyplývá, že mnozí z těch, kteří odevzdali hlas STAN v posledních krajských či komunálních volbách odmítají pro koalici hlasovat obvykle s odůvodněním, že se jim nelíbí vládní účast KDU-ČSL a její výsledky v rámci koaličního vládnutí. Do budoucna pak mají obavu ze spolupráce koalice s Andrejem Babišem. Zástupcům STAN se pak dlouhodobě nedaří tyto voliče přesvědčit, že hlas pro koalici má význam s ohledem na její svrchovanou ambici představovat samonosnou platformu, která pokud bude dostatečně silná, dokáže účinně čelit jak oligarchům, tak celoživotním "profesionálním politikům" v tradičních stranách. Limity potenciálu vedení KDU-ČSL dosáhnout stejného cíle jsou dány jak jejich vládní účastí, tak vnímáním jejich strany coby partikulárního politického aktéra jako takového.
Pokud se dosažení těchto cílů nedaří, je třeba si klást otázku, jak situaci napravit. Odvolávat se na údajně nepovedený Renčův klip či nedostatečnou přítomnost vizuálů koalice ve veřejném prostoru je argumentačně bezdůvodné. Volby jsou stále ještě daleko a vysoké percento voličů se rozhoduje bezprostředně před nimi. Navíc v době letní "okurkové sezóny" je vedení jakékoliv masivnější kampaně kterékoliv strany zcela bez efektu.
V jednom tak lze souhlasit s Erikem Taberym: předvolební průzkumy nyní nemůžou koalici Lidovců a Starostů zaručit úspěch a pocit jistoty do horké fáze kampaně. To si koneckonců ani nikdo nemyslel. Odvaha a ochota riskovat stojí na pozadí motivace jít do společné koalice od začátku. To, čím se ovšem zabývají vedení i členové a sympatizanti obou subjektů, jsou sdělované postoje mnohých potenciálních voličů koalice k ní. Jestliže by se smysl koaliční spolupráce KDU-ČSL a STAN, to je vytvoření jednak širší, ale taktéž samonosné platformy s hypotetickou vlastní identitou v projektu neobjevil, bude mít tato charakter lidoveckého projektu, k němuž se jako "přívažek" připojuje STAN. V takovém případě postrádá rovnocenná koalice smysl a mnozí by jistě ocenili, že její aktéři zachovávají zdravý rozum a neoplývají sebevražednými sklony. A nejen sebevražednými, ale možná i vražednými, a to pro celý český politický systém, jestliže by pak hrozilo bezprecedentní posílení aktéra, jehož jedinou dosud sdělenou pozicí je obsah brožury, v níž se snivě přihlásil k tomu, že po uchopení moci fakticky ukončí polistopadovou éru…
Lze pak komukoliv vyčítat, že o takových scénářích vede kvalifikovanou interní debatu a zvažuje všechny eventuality, a ve vzájemném souladu a ve snaze tak jako tak postupovat společně? Samozřejmě, že v seriózních podmínkách nikoliv. Pokusy o mediální destrukci koalice Lidovců a Starostů, jichž jsme byli v posledních dnech svědky, tak jsou v lepším případě toliko výrazem právě oné okurkové sezóny, kdy není o čem psát, a tak je třeba si problémy vytvořit. V horším případě je to systematický pokus mediálně zlikvidovat jednoho politického aktéra, který ať dělá co dělá, pořád je to špatně… Všichni, kdo se na této exhibici aktivně podílejí, se pak nemůžou divit, že u nás volby dopadají stále více v rozporu s tím, jak si představujeme evoluci stranického systému ve vyspělé demokratické zemi…



Autor je politolog, je členem KV KDU-ČSL Jihočeského kraje
 

Uprchlické kvóty a páchání dobra

18. června 2017 v 0:10 | Vladimír Hanáček
Zástupci Evropské komise oznámili úmysl zahájit řízení proti ČR, Polsku a Maďarsku za nedodržení závazku přijmout migranty z azylových táborů v Řecku a Itálii, kteří měli být rozděleni do jednotlivých členských států EU dle tzv. kvót. Přesněji řečeno, tyto státy nečelí těmto obviněním v tom smyslu, že by nesplnili naplnění těchto kvót, nýbrž za neplnění přijetí jednoho procenta z této kvóty. Zástupci Evropské komise tak nejen neberou v potaz kritiku tohoto nástroje samotného, která kontinuálně zaznívá od přijetí kvót Radou v září 2015, ale především zjevně nedomýšlí, resp. domýšlet nechtějí, jaké takový přístup může mít důsledky pro celý evropský integrační projekt. Navzdory očekávání, že po zkušenosti s loňským britským referendem o vystoupení Spojeného království z EU a letošní aktivací článku 50 SEU bude další přístup unijních elit motivován snahou oslabovat vnitřní pnutí a antievropské nálady v řadě členských států, opak je bohužel pravdou. O nefunkčnosti a nesmyslnosti kvót bylo již řečeno mnohé. Zajímavější je zamyslet se nad příčinami a možnými důsledky tohoto silového přístupu, resp. jeho hodnotovém pozadí.
Předně je třeba říct, že vyzdvižení tématu azylové politiky EU coby součásti sdílených pravomocí Lisabonskou smlouvou, stvrzení úmyslu vybudovat společný systém azylové politiky, založený na bázi solidarity a účinné pomoci v tzv. Stockholmském programu a konečně implementace konkrétních směrnic Rady a EP z roku 2013, které zavádějí konkrétní opatření směrem k posílení jednotné azylové politiky EU, jsou samy o sobě žádoucím cílem, který je většinou občanů členských států minimálně intuitivně podporován. Odtud občané právem očekávají, že Unie bude schopna prosazovat základní postupy směřující k umožnění práva na azyl všem, kteří o něj kdekoliv na jejím území požádají a zároveň bude schopna čelit tomu, aby ti, kteří azyl nedostanou a na jejím území pobývají ilegálně, byli z jejího území včas odsunuti jako ilegální migranti. Zároveň je třeba čelit masové migraci milionů lidí, která by podobný postup už z ryze technických důvodů znemožnila, a to trvalým zájmem a stabilizací zemí v evropském sousedství, které se stávají ohniskem migrace. Solidarita v tomto případě znamená pomáhat těm, kteří pomoc potřebují, a vzájemná spolupráce spočívá ve schopnosti prosazovat tyto postupy v místech, kde se koncentruje velké množství migrantů, tj. v zemích ležících na vnější schengenské hranici. Migrační krize z léta 2015 odhalila nejen neschopnost takový systém uvést v život, ale především odhalila bezprecedentní nepřipravenost Unie i členských států takové masivní migrační vlně čelit v duchu předtím přijatých pravidel. To bylo sice nepříjemné, ale samo o sobě by to nebyla taková katastrofa. Každý z nás někdy v životě čelí situaci, na kterou není a nemohl být stoprocentně připraven. Problémem ovšem je, že velká část politické elity EU (myšleno zástupci unijních orgánů, ale též vedoucí představitelé většiny členských států) se začala tvářit, že řešením problému je jeho rozmělnění v podobě "odpovědnosti" členských států za průběh azylových řízení, odůvodňované právě potřebou naplnění solidarity, čehož se kvóty staly nejhmatatelnějším příkladem. Solidarity s kým? S těmi, kteří přicházejí a žádají o azyl, nebo s těmi, kteří nezvládají příliv migrantů administrovat? Jestliže se v rámci snahy vytvořit rámec společné azylové politiky EU hovoří o solidaritě, samozřejmě se tím nemíní solidarita členských států mezi sebou. Ti jsou totiž solidární už samotným faktem, že se zříkají svých pravomocí ve prospěch jednotného postupu. Jednotný postup ovšem zároveň předpokládá jednotnou aplikaci bez ohledu na jakákoliv partikulární hlediska členských států.
Kvóty byly přijaty kvalifikovanou většinou v Radě EU. Jestliže se ve zmíněných ustavujících dokumentech společné azylové politiky hovoří o potřebě konsensu a jednotného postupu, je na místě se tázat, jak mohlo být takto závažné rozhodnutí přijímáno toliko na úrovni Rady ministrů, tedy zda je podobný postup v souladu s acquis communautaire. Podobná otázka je právní povahy a předpokládá tedy potřebu výkladu primárního práva ze strany Evropského soudního dvora. Do jeho verdiktu je odkazování se na soulad s primárním právem nepodloženým fantazírováním. Otázka kvót však nebyla a není otázka právní, nýbrž otázka politická. Vedoucí představitelé členských států silně postižených migrační vlnou (tj. "nárazníkových" států na vnější schengenské hranici, resp. cílových států z hlediska zájmu migrantů) potřebovali udělat gesto, které by napjaté veřejné mínění dokázalo přesvědčit, že problém reálně řeší. Namísto hledání dlouhodobých řešení, orientovaných na společný postup v azylové politice, však rozhodli o jednorázovém, "dočasném" instrumentu rozdělení žadatelů o azyl po jednotlivých členských státech dle stávajícího počtu migrantů v rozhodném období. Právní opora pro takový postup neexistuje. Určení závazných počtů rozdělovaných migrantů, způsob jejich "distribuce", stejně jako zcela vyfabulovaná kritéria hodnocení plnění závazných kvót (podmínka plnění onoho 1%, zcela neodůvodněné hranice závazku), byly zvoleny zcela libovolně a rozhodujícím činitelem pro jejich stanovení byla politická vůle představitelů příslušných členských států, resp. zástupců Evropské komise a Parlamentu, kteří tento instrument přijali proto, že jednoduše na žádný jiný nepřišli. Odůvodňovat politické rozhodnutí, reagující na veřejné mínění v jednom členském státě na celounijní úrovni je jistě legitimní. Nelze se však divit, že podobný postoj může narazit na zcela protichůdnou vůli v jiném členském státě, stejně tak odůvodněné politickými zřeteli a domácím veřejným míněním. Řeči o solidaritě a právní závaznosti společných rozhodnutí jsou v takovém případě pouze řeči…
Odmítavý postoj vládních představitelů středoevropských postkomunistických zemí ke kvótám je dán samozřejmě zřetelem na domácí veřejné mínění (kde se tak neděje?), ale zároveň též snahou a pocitem odpovědnosti dostát stanoveným cílům společného postupu skrze nalezení účinných řešení reálného problému migrace. Nejen pomoc cílovým zemím a účinná ochrana vnější schengenské hranice, nýbrž i aktivní pomoc při průběhu azylových řízení v zemích, kde jsou migranti koncentrováni, stála tyto vlády již nemalé množství finančních, materiálních i personálních nákladů. Z tohoto hlediska se jeví zcela absurdním, že by středoevropské státy měly být trestány za to, že neplní závazek, k němuž se samy nepřihlásily, o jehož právním zakotvení mají vážné pochybnosti a hlavně který shledávají jako nejen prakticky neúčinný, ale především z hlediska podstaty řešení problémy spíše škodlivý.
Jestliže se Evropská komise rozhodne vyřešit tento problém "na sílu" případným sankčním režimem vůči těmto zemím, může si být jista, že jediným efektem bude masivní posílení odporu nejen vůči těmto opatřením, ale v posledku vůči Unii jako takové. Je přitom pozoruhodné, že souhlas s kvótami je minoritním veřejným míněním v těchto zemích prezentován jako "proevropský" postoj. Symptomem "proevropskosti" se stává mechanické přejímání rozhodnutí politických elit západoevropských zemí či unijních orgánů, jako odůvodnění podobného postoje jsou uváděny údajné morální závazky příjemců evropských dotací vůči čistým plátcům, tedy téma vůbec nesouvisící s politickými rozhodnutími v oblasti azylové politiky, a v neposlední řadě i argumentace, že odmítnutím kvót odmítáme pomáhat žadatelům o azyl.
Všechny tyto argumenty jsou zcela za hranicí zdravého rozumu. Jestliže neseme společnou odpovědnost za osudy Evropy a chceme solidaritu a vzájemnou pomoc těch, kteří jí tvoří, nelze činit metafyzické morální rozdíly mezi vůlí rozhodovat na té či oné straně čar, které kdysi Evropu přetínaly na zcela neproniknutelné světy. Není žádné "my" a "oni", nýbrž pouze my! Proto je zcela nemístnou argumentací tvrdit, že něco odněkud bereme a měli bychom dávat. Pokud chceme vidět konkrétní příspěvek, pak se tento nekvantifikuje mírou uspokojení partikulárně uvažujících politických představitelů, nýbrž vůlí a ochotou navrhovat taková řešení, která uspokojí všechny, a to nejen politiky, ale především občany napříč Evropou. Pokud tuto společnou vůli nemáme a nebo mít nechceme, potom můžeme na společnou Evropu zapomenout…
Stoupenci uprchlických kvót jsou dnes daleko víc než jejich odpůrci produktem identitárního sebepotvrzení postfaktické doby. Mají za to, že je téměř samo sebou, že jejich postoj je projevem solidarity a vzájemné pomoci, že je výrazem úsilí o evropské sjednocení, resp. "proevropským" postojem. Věcné argumenty o nefunkčnosti kvót, o sporném institucionálním zajištění i procedurální labilitě jejich přijetí jsou z jejich hlediska vyjádřením opačné motivace, tedy projevem antiunijní nevraživosti a neochoty pomáhat žadatelům o azyl. Se vznešenou motivací směle páchají dobro a ty, kteří si je na to dovolí upozornit, okamžitě obviní ze spojení s ďáblem. Ono pachatelství je dáno faktem, že jediným praktickým důsledkem jejich počínání může být přesný opak toho, co deklarují jako svou hodnotovou motivaci.
Česká, ale i slovenská, polská či maďarská společnost ve druhé polovině 20. století poznaly, co znamená plnit cizí vůli proti své vlastní, co znamená tvářit se, že jsme přesvědčeni o funkčnosti něčeho, o čem ve skutečnosti víme, že to vůbec nefunguje. Jestliže je podobný postoj dnes velkou částí populace pociťován ve spojení s EU a nejhmatatelnějším výrazem toho jsou "na sílu" vymáhané nefunkční uprchlické kvóty, co lze v takovém společenském rozpoložení čekat jiného, než postupné posílení neradikálnějších požadavků na rozchod s takovým stavem. Na pokrytectví a podrobování se diktátu zvnějšku jsou postkomunistické společnosti právem alergické. Chceme se dožít toho, že 90% populace začne požadovat vystoupení z EU? Jestli ano, tak pokračujme v černobílém diskursu "my" a "oni" a posilujme svojí skupinovou identitu skrze ulpívání na iracionálních schématech ztotožnění se s jediným možným výkladem "evropanství". Ti, kteří nemají rádi EU i v její formálně-institucionální podobě (jako třeba bývalý prezident Václav Klaus), by s takovým stavem mohli být spokojeni. Snaha vymáhat uprchlické kvóty silou totiž nemůže skončit ničím jiným, než perspektivně politickým vítězstvím protiunijních sil v dotčených zemích.
My všichni, co cítíme odpovědnost za společnou evropskou budoucnost všech součástí starého kontinentu bychom se měli podobným snahám jednoznačně postavit. V opačném případě pak zbývá jen podotknout: "mysleli jste to dobře, a dopadlo to jako vždy (v dějinách)"…


Autor je politolog

Český stranický systém v Babišových rukou

14. června 2017 v 23:47 | Vladimír Hanáček
Turbulentní vývoj na české politické scéně posledních týdnů zahýbal lecčíms. S čím však prakticky vůbec nehnul, je dominantní, v řadě případů drtivě dominantní pozice Babišova hnutí ANO ve volebních modelech. Jakkoliv můžeme mít k těmto výstupům výhrady situační i metodologické (do voleb stále zbývají ještě čtyři měsíce a spousta voličů je nerozhodnutých), je třeba je brát vážně jako sondáž aktuálních trendů. A z nich rozhodně není patrné, že by predominance ANO byla jakkoliv vážně ohrožena. Vyjděme tedy z aktuálního předpokladu, že tomu v říjnových sněmovních volbách tak opravdu bude, a zamysleme se nad tím, jaké implikace může mít takový stav pro budoucí podobu a směřování českého stranického systému.
Po minulých volbách do Poslanecké sněmovny v říjnu 2013 se zdálo, že se český stranický systém otřásl v základech, resp. pokračovala jeho postupná demontáž, započatá již roku 2010. Zvýšení počtu relevantních aktérů na sedm, jakož bezprecedentní faktické zhroucení jednoho z dominantních pólů a proměna ODS v malou stranu se zdály být zásadním předělem. Tím spíše, že druhým nejsilnějším subjektem v zemi, a navíc co do výše voličské podpory nepříliš vzdáleným od nejsilnější strany, se stalo protestní antiestablishmentové hnutí, fakticky podnikatelský stranický projekt jednoho muže. Jakkoliv se po nástupu Andreje Babiše na českou politickou scénu v tomto období namnoze hovoří jako o počátku oligarchizace české politiky (a příznačně se taktéž zároveň opomíjí její předchozí strukturální příčiny), je zřejmé, že z hlediska mechanismu nedoznal český stranický systém zásadnější proměny oproti předchozímu stavu. Paradoxně v roce 2013 došlo historicky poprvé k úplné obměně vládních aktérů, kdy vládu zformovaly strany, jež při vší ideové i "genetické" heterogenitě spojoval odpor k neoliberální politice předchozí vlády, a naopak strany, které do léta 2013 vládly, skončily po podzimních volbách v opozici. Nejsilnější pozice ČSSD ve vládě i obsazení postu premiéra z jejích řad pak na další čtyři roky prodloužily dosavadní praxi, kdy se již od roku 1992 střídali na postu českého premiéra pouze politici ODS a ČSSD (bezpartijní "úřednické" premiéry pomiňme). Bipolární konfigurace a dominance jedné ze dvou historicky nejsilnějších stran tak byly zachovány.
Zásadním zlomem by se tak v tomto ohledu měly stát až nadcházející volby letošní, pokud se prognózy volebních modelů naplní. Poprvé za posledních 25 let by na postu premiéra usedl představitel jiné strany než ODS a ČSSD. Poprvé by však taktéž nastala situace, resp. fakticky již nastává nyní, kdy není jasné, jakou konfiguraci jednotliví aktéři na české politické scéně po letošních volbách vytvoří. Jinými slovy, není jasné, kdo má větší šanci stát se stranou vládní a kdo naopak téměř s jistotou usedne v opozici. Jedinou jistotu tak vytváří pouze hnutí ANO a vzhledem k jeho ideové bezpohlavnosti a zároveň mocenské účelovosti jednání jeho "majitele" je zřejmé, že prakticky všechny varianty jsou reálné, byť některá více a některá méně. Zkusme si je nyní rámcově probrat.
Prvním scénářem je varianta faktického pokračování současné vládní koalice, byť v pozměněném poměru sil. Nejsilnějším subjektem by se nově stalo hnutí ANO, následované ČSSD a KDU-ČSL, resp. koalicí Lidovci a Starostové. Koalice je nucena překročit 10% hlasů, což průzkumy s jistotou nepotvrzují. Překročení této hranice však prakticky znamená, že by se koalice KDU-ČSL a STAN stala téměř rovnomocně silnou s ČSSD. Obě tradiční strany (doplněné o starostenské hnutí) by tak následně čelily dominanci hnutí ANO v koalici. Pokud by však dokázaly kooperovat, tak by se fakticky síly vyrovnaly. To je zásadní posun oproti současné situaci, kdy výrazně silnější pozice ČSSD a ANO představuje hlavní osu vztahů, a dnes i konfliktu, ve vládní koalici a KDU-ČSL je v tomto ohledu spíš upozaděna, což je v čase ostrého konfliktu mezi dvěma nejsilnějšími stranami paradoxně její výhoda. Tento scénář se však navzdory dosavadní praxi (a vzhledem k jeho nedávným výrokům možná i přání prezidenta Zemana) jeví jako spíše nepravděpodobný. Hovoří proti němu jednak skutečnost, že ostrý konflikt mezi ČSSD a ANO z posledních měsíců představuje hlavní linii rozporu, který se může extrapolovat i za termín voleb a fakticky tak zásadně znesnadňovat jakoukoliv kooperaci těchto stran, ale taktéž i fakt, že oběma stranám by z hlediska jejích budoucích volebních vyhlídek taková konstelace spíš škodila. Pro hnutí ANO by to znamenalo faktickou závislost na svém aktuálně nejhlavnějším rivalovi z hlediska vládní politiky a pro ČSSD naopak kolaboraci s hlavním protivníkem, který jí jednorázově doslova vytuneloval voličskou základnu. Pro Lidovce a Starosty by pak taková koalice znamenala reprodukci zažitého stereotypu o KDU-ČSL jako o nezbytné součásti jakékoliv vládní koalice a zároveň dominance levicových programových témat zásadně omezovala prostor pro naplňování zájmů voličů pravého středu, jejichž hlasy koalice KDU-ČSL a STAN k volebnímu úspěchu nevyhnutelně potřebuje.
Proto je na místě uvažovat o alternativním scénáři, a ten představuje koaliční spojení ANO s pravicovou ODS. O podobném scénáři se šušká již delší dobu a současné preference obou stran odhalují, že za určitých okolností by mohla vyjít i většina pro jejich dvojkoalici. Jakkoliv se v situaci voličské expanze hnutí ANO směrem doleva a dlouhodobě kritické opoziční pozici ODS vůči Andreji Babišovi a jeho stylu politiky může taková varianta jevit jako nemožná a nezdůvodnitelná, opak je pravdou. Co obě strany spojuje je jednak vrchovatý mocenský interes - Andrej Babiš chce ve svých rukách kumulovat nejvyšší moc v zemi a představitelé ODS byli naopak na lukrativní exekutivní zdroje moci a jejich využití zvyklí tak dlouho, že půst od vládních pozic i na centrální úrovni nevydrží déle než jedno období, a také potenciální ideová shoda. Tu představuje užití neoliberálního dogmatismu coby ideového zdůvodnění a symbolického narativu, představujícího raison d'etre této koalice. ODS byla po dlouhá desetiletí zvyklá vztahovat se k politické, ekonomické, sociální i kulturní realitě toliko v termínech privatizace, deregulace, konkurence a soutěže. Kolonizace státu soukromými zájmy je v takovém ideovém prostředí prakticky nevyhnutelná, jde jen o to, kdo stát kolonizuje. Jestliže ústředního mocenského aktéra představuje Andrej Babiš, potom se nejdůležitějším zájmem stává saturace jeho mocenských ambicí včetně politicko-podnikatelských záměrů, a všichni ostatní jsou nuceni s ním nalézt modus vivendi, což ovšem nutně neznamená sebeeliminaci. Představitelé ODS tak mohou najít pro ně smysluplný prostor, jak pomoci saturovat mocenské ambice Andreje Babiše a zároveň si ponechat prostor pro svoje vlastní na základě vzájemně zaručených výhod. Vše pak bude obaleno do neoliberální rétoriky o tom, jak "stát je špatný hospodář" a jak jen deregulovaná privátní sféra může prospět obecnému blahu (pokud něco takového vůbec existuje…). Praktickým projevem pak bude restriktivní fiskální politika, spojená se škrty v oblastech, na nichž "podnikatelský" zájem obou aktérů nijak nestojí, především v rámci veřejných služeb… První vlašťovkou takového vzájemného neoliberálního porozumění mezi ANO a ODS může být současná rétorika Babišova ministra financí Ivana Pilného, aktuálně nejprominentnějšího neoliberála v zemi…
Pokud by oběma stranám samostatná většina nevyšla, budou mít reálný problém. Jako třetího by do takové koalice mohli přizvat Lidovce a Starosty, pro něž by však v situaci naznačeného ideového profilování i praktického směřování koalice ANO a ODS postrádalo vládní angažmá jakýkoliv smysl. Druhou variantou je pak zapojení coby třetího partnera SPD Tomia Okamury, vůči níž by se musely udělat tři hlavní ideové i praktické ústupky: jednak by byl Tomio Okamura oddémonizován coby antisystémový aktér (paradoxně nikoliv vlastním přičiněním), zároveň by mohly být prosazeny některé "měkčí" varianty institutů přímé demokracie, a konečně by vláda zaujala rétoricky protiunijní a národovecky profilovaný postoj v zahraniční politice. Opět nejde o nic, co by ostatní koaliční strany nemohly skousnout…
A konečně třetí scénář povolebního směřování představuje potvrzení zlých hlasů, že exkomunista Babiš je v zájmu svých mocenských ambicí schopen pustit stavidla otevřeně antisystémovým silám a fakticky zásadně přestrojit nejen české stranický systém, ale politický a ústavní systém ČR jako takový i její mezinárodně-politickou pozici. Takový scénář předpokládá vytvoření koalice (či alespoň nějakého parlamentního spojenectví) mezi ANO a KSČM, eventuálně ještě SPD coby třetího do počtu. Podobný stav by znamenal zásadní obrat ve směřování české politiky posledních tří desetiletí i v tom slova smyslu, že by všechny dosud relevantní systémově konformní strany skončily v opozici…
Ať už se jednotlivé scénáře jeví jakkoliv, je navýsost zřejmé, že rozhodnutí, který z nich bude realizován, má v rukou suverénní vítěz voleb v podobě Andreje Babiše. I s ohledem na vnitřní poměry v jeho "hnutí" je pouze a jenom na něm, jaký scénář bude realizován, a kam se nejen stranický, ale politický a ústavní systém ČR jako takový bude v následujících letech ubírat.
Přesněji řečeno, bylo by to tak, pokud by se potvrdily výstupy stávajících volebních modelů. Samozřejmě vše může být nakonec zcela jinak. Platí to do voleb a dokud nebudou definitivně oznámeny volební výsledky, platí, že vše nemá v rukou Andrej Babiš, ale voliči v České republice.
Tož rozhodněme…



Autor je politolog
 


Sobotkův sebeodstřel a jeho důsledky den poté

3. května 2017 v 18:33 | Vladimír Hanáček
Den po ohlášení demise vlády premiérem Bohuslavem Sobotkou jsme hned moudřejší ohledně rozložení figurek na politické šachovnici. Premiér se svým pokusem vyřešit problém se setrváváním v jedné vládě s Andrejem Babišem rozhodl jít cestou, které odpovídá logika parlamentního systému vládnutí. V případě demise vlády se zástupci politických stran sejdu u prezidenta republiky, aby mu předestřeli své návrhy dalšího postupu, přičemž zohledňují své možnosti z hlediska relační síly prosadit svou vůli. Prezident je pak při výběru dalšího premiéra plně závislý na nich, neboť musí upřednostnit takovou variantu vládní sestavy, která bude průchozí v Poslanecké sněmovně a získá důvěru.
Bohuslav Sobotka si tedy představuje, že svým manévrem buď dosáhne výměny na postu premiéra i ministra financí, tedy že předsedové obou nejsilnějších vládních stran společně z vlády odejdou, a nebo nebude takové řešení průchozí, a vláda bude v současné sestavě nucena dovládnout v demisi až do jmenování nové vlády, vzešlé z říjnových sněmovních voleb. S Babišem tak v jedné vládě fakticky setrvá, ale udělal gesto, které může být nahlíženo jako sympatické i těmi voliči, kteří se nechávají zlákat silou Babišovy osobnosti právě v kontrastu s nevýrazným, sucharsky působícím a především příliš "politicky" vzhlížejícím Sobotkou. Premiér dá najevo, že nelpí na funkcích a dokáže se obětovat. Fakticky ale nic neztratí.
Jakkoliv se podobný scénář zdá po dnešku jako nejpravděpodobnější (i s ohledem na fakt, že Andrej Babiš z žádné vlády, současné i budoucí, odejít nehodlá), jsou zde zásadní ale, které si zřejmě premiér vůbec neuvědomuje. V momentě setrvávání v premiérské křesle je jeho držitel pánem situace. Pokud se opozice nesnaží jeho vládu odvolat, je fakticky neodstranitelný a má v ruce zároveň významnější mocenské nástroje než kdokoliv jiný. V momentě podání demise se naopak této pozice jednorázově zbavuje ve prospěch prezidenta, z něhož v danou chvíli činí svrchovaného vládce nad celou exekutivou. Kdyby byl prezidentem někdo, kdo o podobnou úlohu nestojí a snaží se spíše co nejrychleji najít novou hlavu výkonné moci, která by tuto roli převzala, má takový postup logiku. To ovšem není případ Miloše Zemana. Ten již jednou ukázal celému národu, že postup oktrojování vlastní vlády z Hradu zcela bez konzultace a dokonce proti vůli převážné většiny sněmovních stran mu není cizí. Aby dnes podobný postup nezvolil je sázka na jeho soudnost a zdravý rozum, resp. na totéž u jeho nejbližších hradních spolupracovníků. Pokud tak premiér Sobotka hodlá učinit, má buď z Hradu informace, které na politické scéně nikdo jiný nemá, a je ochoten se na ně stoprocentně spolehnout, a nebo je přinejmenším naivní důvěřivec. Ve vrcholné politice je přitom dost dlouho na to, aby byla podobná dispozice naprosto vyloučena. Pro Miloše Zemana by přitom bylo navýsost pohodlné upřednostnit variantu pokračování vlády Bohuslava Sobotky v demisi po celého příštího půl roku. Napjatý vztah Sobotky a Babiše by tak dostal příležitost elegantně vyhnít, odchodu Babiše z vlády by Sobotka nedosáhl, za to by ale uvrhl celou zemi do vleklé vnitropolitické nestability.
Premiér se zjevně domnívá, že takový scénář by umožnil dosáhnout najednou dvou zdánlivě nedosažitelných cílů: udržet tuto vládu u moci až do konce volebního období a zároveň si u veřejnosti upevnit osobní pověst Mirka Dušína, který se dokázal postavit mocichtivým oligarchům i za cenu vlastního sebeoslabení. Podobné sebepochopení ale postrádá ze zřetele jeden zásadní faktor vnímání síly politického lídra v očích výrazné části voličů, tj. opravdovost deklarovaného hodnotového postoje v relaci ke schopnosti těchto cílů prakticky dosáhnout. Pokud se chce Bohuslav Sobotka sebeobětovat ve prospěch osobní neúčasti ve vládě s Andrejem Babišem, není nic jednoduššího, než podat demisi. Pokud chce ovšem dosáhnout toliko symbolického gesta, pak logicky voliči upřednostní hodnocení výsledků. Každému pak bude zřejmé, že se "vlk nažral, a koza zůstala celá" - Sobotka i Babiš ve vládě zůstanou, za to republika bude uvržena do půlročního "bezvládí" s vládou v demisi, které může být kdykoliv ukončeno pouze více či méně svévolným úkonem prezidenta republiky s návrhem nové vlády.
Bohuslav Sobotka tedy tímto krokem fakticky nic nezískává, pouze ztrácí. Politik je vždy hodnocen podle dosažených cílů. Bohuslav Sobotka dosáhne toho, že udělá mučedníka nejen z Andreje Babiše, ale z celé vlastní vlády a ještě tím eliminuje sám sebe. Takový krok zjevně postrádá jakýkoliv racionální smysl a jeho jediným praktickým důsledkem může být jen posílení ústředního oligarchy o půl roku dříve, než by ho do podobné pozice vynesly volby. Průměrnému voliči, který si ani nyní, ani po volbách, žádné ustavení samoděržavného cara z Agrofestu nepřeje, pak nezbývá nic jiného, než se jen ptát, proč má podobný krok přijít už půl roku před volbami. Nejen, že se politici soustředí na dokončení všech legislativních kroků, které si vytyčili do konce funkčního období, do toho musí vysvětlovat svá předchozí rozhodnutí a ještě vést předvolební kampaň s budoucím zacílením, ale ještě si k tomu, zcela dobrovolně, přidají i ústavní tance kolem obsazení vládních funkcí. Takové časové souslednosti krizových momentů se v normálních demokratických zemích říká chaos. A ten nebývá předstupněm řádu, nýbrž rozkladu.
Sobotkovo rozhodnutí zcela dobrovolně odstřelit vlastní vládu není v důsledku nic jiného, než krok do podobného chaosu. Nezbývá než doufat, aby to zároveň nebyl předstupeň rozkladu. Jedno je jisté: na případný rozklad už Bohuslav Sobotka nebude mít žádný vliv.

Autor je politolog

Sobotkův pokus o útěk z Babišova pekáče

30. dubna 2017 v 23:57 | Vladimír Hanáček
Příměr politologa Bohumila Doležala, pronesený v září loňského roku ve studiu ČT, že "Babiš má Sobotku na pekáči" s odkazem na nezastavitelný nárůst voličské přízně hnutí ANO na úkor ČSSD, již téměř zlidověl. Záhy tyto tendence totiž většinově verifikovaly i výsledky říjnových krajských voleb. Dnes poté, co se premiér odhodlal k rezolutnímu kroku a hodlá navrhnout prezidentovi odvolání Babiše z vládních funkcí, nabývá tato debata zajímavých konsekvencí. Může být totiž interpretována jako poslední, a možná tedy i zoufalý Sobotkův pokus z onoho Babišova pekáče utéct. Co tím premiér sleduje?
Bohuslav Sobotka již udělal vše, co velí logika a selský rozum i mínění volebních stratégů a marketingových mágů, aby se podařilo voličský propad jeho strany a výraznou expanzi hnutí ANO směrem doleva zastavit. Od rozpačitého přešlapování nad mediálními hodnotovými tématy, značícími posílení hodnotového štěpení otevřenosti vs. uzavřenosti, se sociální demokraté se Sobotkou v čele odhodlali po březnovém sjezdu k jednoznačnému příklonu k tradičním levicovým tématům coby reprezentaci zájmů skalních voličů ČSSD. Těch je min. 20% a bez zastoupení jejich vidění světa tato strana nemůže volebně uspět. Opět se tak mluví o podpoře sociálně slabých, rodin s dětmi a samoživitelek, postižených či starobních důchodců. Paradoxně mnohé z těchto tradičních témat lze pak sloučit s ideologicky prohřátou agendou Nové levice, jak můžeme vidět v případě návrhů ministryně Marksové.
Dalším důležitým momentem "nápravy" je vnější prezentace jednoty strany a především pak neposilování konfliktů s Hradem. Mnozí komentátoři se podivují nad rozhodnutím vedení ČSSD vybírat kandidáta na prezidenta až po říjnových sněmovních volbách. Je celkem zřejmé, že tento odklad znamená jasné sdělení: ČSSD vlastního kandidáta stavět nebude. To by se totiž s ohledem na zákonné lhůty nominace nemohlo stihnout. Je tím sdělováno, že ČSSD se na základě výsledků vnitrostranického referenda přikloní k některému s již nominovaných kandidátů mimo stranu a tím vlastně zaujímá stejný postoj, jako prakticky všechny ostatní relevantní politické strany. Zároveň je za tím ale pragmatický kalkul: Sobotkovo vedení ČSSD dobře ví, že nejvyšší oblibě nejen mezi příznivci, ale i mezi členy strany se těší současný prezident Miloš Zeman, jenž coby jejich bývalý předseda a premiér představuje stále pro většinu řadových sociálních demokratů svrchovanou politickou autoritu. Bohuslav Sobotka a jeho spojenci přece nemusí potřebovat, aby se tento stav odhalil ještě před volbami. Co kdyby to odlákalo alespoň tu hrstku antizemanovsky naladěných voličů, kteří volbu ČSSD ve sněmovních volbách zvažují? Svého kandidáta ale stavět nemohou a už vůbec to nemůžou vytroubit do světa ještě před sněmovními volbami. To by totiž taky mohl být jeden z hřebíčků do volební rakve…
A konečně třetím momentem je sebestylizace premiéra a předsedy ČSSD do pozice výrazného asertivního lídra, který umí bouchnout do stolu a strhnout svojí vizí. Bohuslav Sobotka má tu smůlu, že nejen není nadán dostatečným charismatem pro tuto úlohu, ale především se jako v podstatě kariérní politik bez zkušenosti s civilní profesí jeví jako dokonalý příslušník politické elity (lidově řečeno "papaláš"), jenž v konfrontaci s populistickými davovými řečníky působí zcela koženým a sucharským dojmem. Nezbývá tedy nic jiného, než se odhodlat k činu. A tím činem je odvolání ministra Babiše.
Po sérii skandálů, počínaje pozitivním lustračním osvědčením, přes spektakulární střet zájmů, podezření na zneužívání evropských dotací v aféře Čapí hnízdo až po kontroverzní nákup státních dluhopisů, je návrh na odvolání Babiše po více než třech letech vládnutí Sobotkovy vlády více než rozpačitým aktem. Premiér jím navíc riskuje potenciálně nepříjemnou institucionální konfrontaci s prezidentem v momentě, kdyby se Zeman rozhodl požadavku premiéra na odvolání Babiše nevyhovět. A nemluvě už o tom, že se tímto postupem může zrodit nový politický mučedník, který dokáže voliče přesvědčit, že je kandidátem svatořečení a zlé tradiční elity, tedy "politici", se ho snaží zničit. Nevyletěly by pak preference hnutí ANO do vesmíru?
Přesto se však postup premiéra zdá i v tomto případě v podstatě logický. On totiž už v podstatě nemá co ztratit. Andrej Babiš totiž pomyslně posadil Sobotku na pekáč proto, že se mu (i s vydatnou pomocí jím ovládaných médií) dlouhodobě daří přesvědčit vysoké percento populace (a taktéž především tradiční levicové voliče), že je fakticky "opozice ve vládě", jinými slovy, vše, co se z pohledu těchto voličů vládě podařilo, je zásluha Andreje Babiše, a vše, co se nepodařilo, je proto, že nemá ve vládě absolutní moc a musí brát ohled na koaliční partnery, kteří dělají všechno špatně a soustavně maří jeho dobré dílo. Děje se tak proto, že jsou to "politici", co nikdy nepracovali, zatímco Babiš, veleúspěšný podnikatel baťovského střihu, se nemůže uplatnit v dostatečné míře. Ústředním překážejícím elementem je v tomto narativu samozřejmě premiér Sobotka.
Tuto šablonu narušit je pro premiéra prakticky nadlidský úkol. Přesto však není nic jednoznačnějšího, než upozadit zásluhy Andreje Babiše na vládních úspěších skrze jeho odstranění z vlády. Tím by se také některým hlasitým kritikům vládní sestavy, hlavně z řad kdysi vládní pravicové opozice, vzal prakticky veškerý vítr z plachet, jelikož nutno podotknout, že kromě Andreje Babiše a jeho kontroverzí se k ničemu zásadnějšímu mnozí exponenti ODS a TOP 09 vybičovat nedokážou. Odvolání pouze Babiše z vlády, navíc pouhého půl roku před řádným termínem voleb, působí v kontextu předchozích událostí skoro tragikomicky. Bohuslav Sobotka totiž může být snadno obviněn z toho, že cíleně a frapantně porušil koaliční smlouvu. Je totiž zřejmé, že odvolání předsedy, resp. majitele jedné z vládních stran z vlády premiérem z jiné strany fakticky znamená rozpad koalice. Nestálo by tedy za to rovnou navrhnout prezidentovi odvolání všech ministrů za hnutí ANO? Co to však přinese vládní sestavě v momentě, kdy do voleb již nic zásadního prosazovat nebude?
Bohuslav Sobotka má tu výhodu, že nejen, že si od předchozích volebních období neužívá českého politického folklóru v podobě pravidelného hlasování o vyslovení nedůvěry vládě vyvolaného opozicí, ale v podstatě se ani nemusí obávat, že by sám jako premiér byl nucen podat demisi. Demise premiéra je totiž okamžité bezprecedentní posílení hlavy státu a její možnosti využít pravomoc jmenovat si svou "prezidentskou vládu" za zády Poslanecké sněmovny i politických stran. Po zkušenosti z léta 2013 se jmenováním Rusnokovy vlády si především sněmovní pravicová opozice rozhodně nedovolí dělat kroky, které by znamenaly poskytnout prezidentovi tento luxus. Sobotkova vláda by tak mohla pohodlně dovládnout do konce volebního období jako menšinová, byť by měla podmíněnou toleranci sněmovní pravice. Podmíněnou například tím, že fakticky už nic zásadního nenavrhne.
Tím ale taky padá onen předpoklad, že odstraněním Babiše z vlády lze snadno vzbudit ve voličích dojem, že Babiš žádné zásluhy na úspěších vlády nemá. U všeho podstatného totiž coby její člen byl a nyní mu to už nikdo nevezme. Časový faktor je tak zde zásadní. A kompromis z hlediska časování by byl v tomto nejvíce příhodným aktem "záchrany" pro Bohuslava Sobotku. Jinými slovy, premiér měl krok, k němuž se nyní chystá, podniknout již dávno. A navrhnout odvolání nejen Babiše, ale i všech ministrů za ANO. Nebyl vhodnější okamžik, než medializovaná aféra Čapí hnízdo loni v březnu. Od té doby pak mohla menšinová vláda ČSSD a KDU-ČSL ještě uskutečnit některá zásadní politická rozhodnutí, alespoň co se rozpočtu na letošní rok týče. Zároveň by přestala platit původní koaliční smlouva a Babiš by se nemohl odvolávat na podrazáctví kohosi.
Premiér tak nevyužil svou šanci v pravý okamžik a sklízí důsledky. Bohužel pro něj, nyní již cokoliv udělá, může skončit stejně, a to jeho volebním debaklem a definitivním politickým koncem. Pokud by ovšem seděl s rukama založenýma v klíně, nemohl by se odvolávat ani na (zoufalé) pokusy.
Odvolat Babiše se tak pro premiéra nyní stává svého druhu politickou povinností. Pokud to neudělá, prohraje nedůstojně. Pokud to udělá, prohraje zřejmě též, ale aspoň to bude působit jako chlapský pokus o boj do posledního dechu.

Autor je politolog






S Babišem doleva, se Sobotkou nikam

9. dubna 2017 v 23:33 | Vladimír Hanáček
Širší vedení ČSSD vybralo lídry v jednotlivých krajích, resp. volebních obvodech do podzimních sněmovních voleb a rovnou se při té příležitosti nechal volební manažér a novopečený místopředseda strany Jan Birke slyšet, že se strana "otáčí doleva" a soustředí se na své tradiční voliče. Je pozoruhodné, že při upřesnění, o koho konkrétně jde, se tradičními voliči ČSSD stali v podstatě všichni kromě soukromých živnostníků a podnikatelů či manažérů bank a velkých firem. Podobná definice tradičního voliče ČSSD je samozřejmě dostatečně rozpjatá na to, aby opticky zvýšila volební potenciál strany do nebes. Ve skutečnosti mezi tradiční voliče ČSSD patří jen ti příslušníci sociálních skupin, jako jsou dělníci a zaměstnanci, rodiny s dětmi a senioři, kteří poptávají levicovou politiku silného státu, zajišťujícího štědré veřejné služby a neadresnou sociální pomoc skrze redistribuci veřejných prostředků a sociální transfery. Takových voličů je v ČR jistě více než milion, nicméně nelze předpokládat, že by všichni byli zaujatí politikou socialistického zaopatřování.
Přesto se kalkul vedení ČSSD jeví jako správný. Sociální demokraté si uvědomili, kde je jejich tradiční voličská základna a její zájmy a místo honby za hlasy velkoměstských liberálů se začínají soustředit na ten elektorát, který z ČSSD v posledních dvaceti letech vždy činil jednu ze dvou nejsilnějších stran v zemi.
Problém ovšem nastává, pokud vezmeme v potaz tezi, na kterou bylo mnohými pozorovateli již v minulosti opakovaně upozorňováno, tj. že faktorem úspěchu ČSSD v oslovení její skalní základny a zároveň expanzi směrem do středu spektra, je kromě dostatečné věcné reprezentace zájmů tohoto elektorátu též odpovídající politický styl ústředních lídrů strany a potom též "strašák" v podobě sílící neoliberální pravice, jejíž vláda může zájmy těchto voličů ohrozit, a nejen jich. Ten druhý předpoklad platil v dostatečné míře do roku 2013, ale už volby toho roku poprvé přinesly situaci, kdy se neoliberální pravice po éře Nečasovy vlády zdála být pro ČSSD naprosto neškodným soupeřem, čili tato druhá podmínka ani dnes neplatí. Pokud jde o tu první, tak je třeba podotknout, že volebně neúspěšnější byla sociální demokracie za předsednictví dvou lídrů, kteří svým politickým stylem náleželi spíš k výrazným a taktéž polarizujícím osobnostem, konkrétně Miloše Zemana a Jiřího Paroubka (volby 1998 a 2006 - zisk přes 32% hlasů). Není jen českou specialitou, že voliči odpovídající výše naznačeným sociálním skupinám též nejvíce volají po "silných vůdcích" v politice. Takového lídra dnes ČSSD nemá a premiér Bohuslav Sobotka je skoro dokonalým protikladem takových očekávání. Nepříliš charismatický a především jako poslanec od svých 25 let přímo ztělesňující politický establishment. Právě socioekonomicky levicoví voliči jsou přitom nejvíce znejistěni ve své důvěře v politický systém a jeho instituce.
Zde pak tkví příčina trendu, který plně odhalily loňské krajské volby: stagnace volební podpory ČSSD ve prospěch hnutí ANO. Expanze Babišova hnutí směrem doleva na pomyslné pravolevé ose z pohledu dlouhodobého rozloženi sil na politické scéně, tedy na úkor ČSSD (a KSČM) je zapříčiněna především vzrůstající nespokojeností dříve skalního elektorátu ČSSD s vládnutím této strany v posledních třech letech. Je přitom pozoruhodné, že tato nespokojenost není ani tak dána faktem, že by se tito voliči cítili zrazeni v rámci prosazování svých socioekonomických zájmů Sobotkovou vládou. Naopak lze říct, že z hlediska zastoupení tradičních levicových témat v reálných počinech současné vládní koalice byla ČSSD dosti úspěšná. Nespokojenost spočívá v pocitu odcizení těchto voličů politické třídě, pocitu ohrožení zvnějšku (nejen s ohledem na migraci), kterému vláda nedokáže účinně čelit, jakož i prohlubující se krizi legitimity celého politického systému liberální demokracie v očích těchto sociálních skupin. Kamkoliv se podíváme (nejen) po Evropě, je nástup různých protestních, populistických formací provázen především voličskou stagnací tradiční sociálnědemokratické levice. Poslední volby v Nizozemí to potvrdily zcela nepokrytě. Nutno přiznat, že zvrátit tento trend během posledního půlroku do voleb se z pohledu ČSSD jeví prakticky jako nadlidský úkol. Nejsilnější vládní strana tak budí dojem, jako kdyby chtěla dobrovolně odejít na porážku alespoň v té sestavě, v jaké se již několik let marně snaží tyto tendence zvrátit.
Může se přitom jevit paradoxně, že v českém prostředí stagnuje tradiční levice ve prospěch hnutí jednoho miliardáře, jehož podnikatelské aktivity navíc provází mnoho kontroverzí. Pro průměrného voliče tohoto ražení však není zásadní otázkou, jakou minulosti či ekonomické zázemí daný lídr má, či spíš jak rozhodně působí z hlediska politické akce a především jak moc je schopen vzbudit v očích "obyčejného člověka" dojem, že mu rozumí a dokáže naplňovat jeho zájmy. Podnikatelský populismus babišovského střihu je navíc mladší bratříček socialismu: voliči je sdělováno, že až bude majitel Agrofertu řídit stát jako svou firmu, postará se o blaho občanů tak dobře, jako jsou zaopatřeni zaměstnanci jeho firem. Navíc, v řadě případů jde o jednu a tutéž kategorii…
Je chybou se zároveň domnívat, že soupeření mezi ČSSD a ANO o typického levicového voliče, resp. takový podíl těchto voličských skupin v podpoře hnutí ANO, aby to stačilo k jeho pohodlnému vítězství ve volbách, je dominantní střet na české politické scéně, který předurčí politické poměry v zemi. Ve skutečnosti totiž nejde o soutěž dvou stran o identický elektorát s vyrovnanými šancemi, nýbrž doslova o tunelování voličské základny ČSSD hnutím ANO bez jediného náznaku opačného trendu. ČSSD tak fakticky o žádné voliče nesoutěží. Pouze se snaží zachránit co se dá, aby její preference nespadly na historický rekord. To již však nastalo, alespoň co se volebních modelů týče. Podle nich dnes sociální demokracie dosahuje podpory někde okolo 16%, což by byl nejhorší výsledek strany od roku 1992. Nutno pouze dodat, že ten doposud nejhorší se odehrál v posledních volbách roku 2013, které ČSSD vyhrála "pouze" se ziskem něco málo přes 20% hlasů. Zvrátit tento trend by mohla snad jen neočekávaná hrubá chyba hnutí ANO, propuknuvší skandál či úspěšná skandalizace lídra hnutí v rámci vyšetřování v kauze Čapí hnízdo. Nic z toho však nejen nelze dopředu předvídat, ale zejména se to dnes nejeví ani příliš pravděpodobným.
Posun ANO směrem doleva a jeho trvalé zakotvení mezi voliči, situovanými v pomyslném metrickém středu, tj. ideově nevyhraněnými, pak logicky otevírá prostor v pravé části spektra, aby ho zaplnil subjekt, jenž dokáže oslovit voliče, kteří politiku obou dvou nejsilnějších vládních stran odmítají. Potenciál tradiční neoliberální pravice je značně limitován paralelním odporem těchto voličů k politice minulé Nečasovy vlády. KDU-ČSL má zase tento potenciál výrazně oslaben skrze vládní angažmá a odpovědnost za mnohé kroky Sobotkovy vlády. Nápovědí těchto tendencí jsou však výsledky krajských voleb. Zatímco v moravských krajích jednoznačně dominovaly současné vládní strany, a to právě včetně lidovců, kteří vyhráli ve Zlínském kraji a v tom Jihomoravském skončili na druhém místě, v českých krajích vidíme dvojí tendenci: buď větší podíl ovšem silně fragmentované pravé části spektra, nebo větší míru koncentrace "hlasů zprava" ve prospěch jednoho aktéra, který taktéž v jednom kraji (Liberecký) volby vyhrál a v dalším (Středočeský) skončil na druhém místě. Jde pochopitelně o starostenské hnutí (STAN, resp. SLK). Je přitom nasnadě, že jde především o někdejší voličské bašty ODS.
Zde se tedy dostáváme k zásadní hypotéze: pokud by se tento trend potvrdil i v letošních sněmovních volbách, a to může nastat už vzhledem k faktu, že ve volbách prvního řádu voliči hlasují více stranicky a takticky než ve volbách druhého řádu, znamená to, že je vysoce pravděpodobný volební vzestup politické strany, která hlasy těchto voličů z pravé části spektra získá. Potenciál STAN z krajských voleb jsme již zmínili. Pokud by se potvrdil i ve volbách do Sněmovny ziskem těchto hlasů pro koalici KDU-ČSL a STAN, může pak propojení skalní voličské podpory KDU-ČSL s hlasy těchto voličů pro STAN znamenat vzrůst podpory této koalice do té míry, že v prostoru pravého středu dojde k vyšší míře koncentrace a tudíž oslabení fragmentace stranického spektra. Ve finále pak konečné výsledky mohou znamenat poměr, který nebude charakterizován pořadím: ANO - ČSSD - a další, jak mnozí dnes téměř automaticky předpokládají, nýbrž dominanci hnutí ANO a poté formace, která získá hlasy z pravé části spektra. Na ČSSD pak může zbýt v krajním případě až třetí místo. Opět jde scénář nikterak neznámý z některých zahraničních zkušeností.
Z hlediska směru volební soutěže to znamená, že bipolární pravolevý formát zůstává zachován, ale soutěž fakticky probíhá pouze mezi těmi aktéry a hnutím ANO, kteří mohou od Babišova hnutí nové voliče získat, resp. které hnutí ANO neosloví. A takovým soupeřem momentálně rozhodně není ČSSD.
Výsledek letošních sněmovních voleb tak zůstává nezřejmý nejen co do celkového poměru sil v nové dolní komoře, ale především už základně ve vztahu k tomu, které strany vlastně spolu reálně soutěží o identické voliče a hlavně kdo dostane víc. Bude to tedy ještě navýsost zajímavé…


Autor je politolog

Za kardinálem Miloslavem Vlkem, Aby všichni byli jedno

19. března 2017 v 23:49 | Vladimír Hanáček
Odchod kardinála Miloslava Vlka na Věčnost otevřel novou etapu v dějinách české Církve. Emeritní arcibiskup pražský a primas český byl ve svobodných časech posledních téměř třech desetiletí její nenahraditelnou a též nepominutelnou součástí a pro mnohé ztělesněním Církve ve veřejném prostoru. Pro věřící katolíky byl autoritou, jíž naslouchali s vědomím významu jeho slov nejen v rovině věroučné. Kardinál Vlk jako málokdo zosobňoval postavení Církve v české společnosti druhé poloviny 20. století, její ponížení i velikost, spojenou se vědomím Boží lásky, která jí umožnila přežít čas největšího útlaku. Sám jej poznal v dobách nesvobody jako blízké osobní setkání s Ukřižovaným Kristem. Z této duchovní síly čerpali čeští a moravští věřící naději ve šťastnou budoucnost ve svobodě, která se měla stát především časem duchovní obrody společnosti a jejím hmatatelným výrazem pak postavení Církve ve svobodné společnosti jako instituce schopné významně ovlivnit její morální klima. Zahladit staré křivdy "tlustou čarou za minulostí" nebylo přijatelné, stejně jako zapomenout na mimořádnou zkušenost Církve násilím zahnané do katakomb.
Obnovovat Církev jako společenskou instituci, navíc tváří v tvář novým výzvám, které přinesly reformy II. vatikánského koncilu v unikátních podmínkách české společnosti, byl úkol, jehož tíhu si lze v plnosti uvědomovat jen s časovým odstupem. Opojení ze zázraku znovunabyté svobody i zásadní proměny postavení Církve v nejsekularizovanější společnosti v Evropě, symbolizované časovou koincidencí svatořečení Anežky Přemyslovny a pádu komunistického režimu v listopadu 1989, dosud odsuzované a ignorované, nově obdivované pro její oběti a ztráty v časech nesvobody i morální opravdovost jejích hodnostářů, vzbuzovala naději v téměř automatické přetavení popularity Církve prvních polistopadových měsíců a let v její vliv na celkové poměry ve společnosti a možnost účinně přispívat k její duchovní proměně.
Vystřízlivění z těchto představ a rychlý návrat k prastarým předsudkům, stereotypům a nevraživostem velké části společnosti vůči Církvi za paralelně jdoucího nedořešení majetkoprávních vztahů státu a Církve se stalo příčinou posilujícího pocitu nenaplnění představ o roli církví ve svobodné společnosti a pocit nenapravení starých křivd znamenal opětovné bolestivé otevírání starých ran. Kardinál Vlk zůstal po celé období svého působení na stolci sv. Vojtěcha věren svému poslání duchovního pastýře, spojujícího nezbytné institucionální církevní otázky s principiálními mravními a hodnotovými důrazy a taktéž snahou být aktivní součástí politického, ekonomického a kulturního prostředí v české společnosti. Na samém konci tohoto působení sám shrnul výsledky svého snažení v televizním rozhovoru při návštěvě papeže Benedikta XVI. v ČR v září 2009 nelichotivým závěrem, že "na poli církevně-politickém nedosáhl téměř ničeho."
Podobný kategorický závěr působí až nepatřičně nejen proto, že to v řadě objektivních hledisek není pravda, ale především proto, že s ohledem na náročnost získaného úkolu, na který nikdo z nových českých biskupů polistopadové éry nemohl být dostatečně připraven, by naplnění všech cílů znamenalo nadlidský úkol, který nemůže být naplněn bez Boží pomoci toliko lidskými silami.
Následné smrsknutí "církevně-politických" cílů na dořešení otázky tzv. restitucí, tedy narovnání majetkových vztahů mezi státem a Církví, pak bylo mnohými nahlíženo jako doklad pokrytectví hierarchické instituce, účelově se zaklínající morálními hodnotami ve své honbě za mocí, vlivem a materiálním bohatstvím. Takový odsudek začal být personifikován v osobě odcházejícího primase, a tomuto nahlížení přitom podlehli i mnozí věřící, kteří shledávali výsledky jeho působení coby hlavy českých katolíků jako neúspěšné. Ti, pro které zůstával nejvyšší autoritou uvnitř české Církve, pak namnoze vnímali jeho kritická slova vůči společenským poměrům v naší zemi jako podnět k "morální ghettizaci", spojené s pocitem frustrace z nenaplnění někdejších nadějí a přecházejících v pocit zmaru v rámci jakéhokoliv úsilí o duchovní očistu společnosti. Kritická slova pak často sklouzávala toliko do roviny planého mentorování.
Všechny tyto projevy ve skutečnosti nebyli vlastním duchovním a morálním postojem kardinála Vlka, neboť nekorespondovali s jeho životní zkušeností otevřenosti Boží vůli jako záruky smysluplnosti světského počínání. Nespoléhat se jen na své vlastní síly a plně se opřít o Boží milost ve všem svém snažení o obecné dobro bylo poselství, které kardinál Vlk svým životem dosvědčoval. Je paradoxní, že tak dlouho za časů jeho mnohaletého veřejného působení zůstávalo toto povědomí buď nepochopené, nebo naopak pochopené špatně, tedy jako podnět k rezignaci, pasivitě a odmítnutí dalších snah jako nesmyslného lopocení se za světskými zásluhami…
Teprve závěr kardinálova života a jeho smrt otevírají, zdá se, prostor, k hlubšímu pochopení smyslu a významu tohoto svědectví. Dávají především tušit, že člověku se nedostává Boží milosti, dokud nepřijímá svět kolem sebe takový jaký je a nezachází s ním tak, aniž by to zároveň znamenalo přijetí "ducha tohoto světa" a sejití z cesty do Božího království. Obdivuhodná vnitřní síla a vyrovnanost s vlastním životním posláním, která z nemocného kardinála v posledních třech měsících jeho života čišela a byla předávána široké veřejnosti už bez jeho přímé účasti, oslovila ve velké míře i ty, kteří jeho poselství dosud vnímali toliko v kontextu individuálních sdělení, maximálně posilovaných institucionálními hledisky.
Jeho celoživotní úsilí o jednotu, vyjádřené jeho biskupstvím mottem, bylo stvrzené smířením se se stavem věcí na závěr vlastní životní pouti a plného odevzdání se do Božích rukou s vědomím, že Boží přítomnost nevymizí z tohoto světa a že znamená i nadále duchovní sílu a naději pro všechny ty, kdo Boha hledají. Že Bůh neopouští nikoho, kdo ve svém životě usiluje o pravdu a dobro, že místo každého je tam, kde může nejlépe tuto Boží přítomnost zakusit, ale především, že takové vědomí smyslu vlastního konání není v rozporu se společenskou odpovědností, kterou na sebe každý člověk bere. Konkrétně řečeno, že otázky působení Církve ve společnosti a její úsilí o její duchovní a mravní obrodu nemůže být spojeno pouze s rolí jejích nejvyšších hodnostářů, resp. že ti sami ve své službě nic zásadního nezmůžou, pokud každý věřící nepřijme společenskou odpovědnost a především neopře své každodenní působení o Boží milost.
Zdá se, že právě s rolí laiků a jejich podílem na naplňování těch dimenzí života Církve, které se úzce prolínají s širšími společenskými otázkami,zakládá se nejhlubší smysl oné Jednoty. Že právě charismatický prvek v životě Církve je důležitým předpokladem naplnění tohoto údělu a že zejména v jednotě kněžích i laiků v úsilí o účinnou a každodenní péči o dobro druhých tkví skutečný význam oné duchovní obrody, k níž je Církev poslána. Takto pochopené "Dílo Mariino", zpřítomňování Krista v očích druhého v každodenních konkrétních situacích a vztazích, je skutečně účinným příspěvkem Církve k duchovní a morální obrodě společnosti. Životní zápasy kardinála Vlka, především jeho mnohaleté úsilí o zahojení starých ran i v praktické a materiální rovině, je třeba vnímat právě v kontextu tohoto cíle. Církev ponížená a zbavená všech prostředků je především neschopná sloužit. Stejně neschopná sloužit je však i poté, kdy z těchto prostředků učiní jediný předpoklad své služby. Spoléhání se na Boží milost a zároveň úsilí o adresnou a účinnou službu jdou ruku v ruce a jedno bez druhého nemůže přetrvat. Teprve v posledních chvílích kardinálova života jsme všichni měli příležitost toto pochopit jako nejniternější odkaz, který nám po svém odchodu zanechává. Konečně pochopit smysl toho, co se zdálo být marné, nedokončené či dokonce nesmyslné. Nově pochopit tuto jednotu smyslu znamená dosáhnout skutečné, viditelné jednoty s Bohem i bližními.



Autor je politolog

Koalice odvážných

8. února 2017 v 23:57 | Vladimír Hanáček
Jednání o volební spolupráci mezi KDU-ČSL a STAN nabyly po minulém víkendu zajímavého rozměru. Asi málokdo by ještě v počátcích úvah o novém spojenectví na podzim loňského roku předpokládal odvahu zúčastněných vytvořit koaliční projekt 10% vstupní klauzuli navzdory. Damoklův meč aditivního prahu je standardním nástrojem bránění existenci jakékoliv koalice ve sněmovních volbách těch politických stran, které vážně pomýšlejí na účast ve Sněmovně. Na první pohled tak jde o zdánlivě riskantní až nedomyšlenou snahu navýšit vlastní volební šance za cenu úměrně tomu vzrůstající pravděpodobnosti ztrát. Přesto však toto rozhodnutí obráží důležitý motiv, který je nasnadě a který v minulosti vždy tvořil korektiv jakékoliv podobné ambice.
Je to záměr tvůrců nového koaličního projektu vytvořit skrze něj politickou formaci, schopnou konkurovat nejen malým stranám na hranici relevance a prosadit se tak do Poslanecké sněmovny přes 5% práh, avšak vytvořit bázi pro širší kumulaci voličské podpory pravého středu, umožňující konkurenci nejsilnějším stranám v zemi. Ambice KDU-ČSL zapojit se do tohoto projektu vždy vyvěrala z přesvědčení, že vlastní skalní elektorát, čítající zhruba 6 - 9% hlasů voličů, této straně tradičně umožňuje zastoupení v Poslanecké sněmovně, avšak potencialita jeho významného překročení pod touto značkou se jevila jako nepříliš dosažitelná. Pro ostatní partnery v takovém spojenectví pak naopak tato spolupráce znamenala možnost doplnit vlastní značně omezenou podporu středostavovských voličů pravého středu, příp. tzv. velkoměstských liberálů o skalní elektorát KDU-ČSL, který by tyto strany jinak k dispozici neměly. Názorným příkladem těchto ambicí byl někdejší projekt čtyřkoalice, jehož zůstatek v podobě volební koalice KDU-ČSL a US-DEU pro sněmovní volby v červnu 2002 (tzv. Koalice) byl ukázkou síly i slabosti podobných snah, tedy předností i limitů na jedné straně úspěšného spojení entit v mnoha směrech nesouměřitelných a zároveň z těch samých důvodů nemožnosti vytvořit z něho svébytného aktéra sui generis.
Tento historický případ se stal na jedné straně důkazem toho, že spojenectví podobně profilovaných stran může fungovat a volebně uspět min. v rovině aritmetického součtu voličské podpory obou, na straně druhé ale dokonale odhalil limity podobného spojenectví z hlediska obsahového, tedy z hlediska ideového stmelení dvou odlišných ideových pozic.
Tento příklad zároveň odhaluje jedno: pro křesťanské demokraty by daleko přirozenějším koaličním partnerem než liberálně-postmaterialistické strany byla klasická liberálně-konzervativní občanská pravice, avšak bez neoliberálních důrazů. Podobné projekty úspěšně fungují v některých dalších postkomunistických zemích. Jako dobrý příklad je možno zmínit například trvalou volebně koaliční spolupráci maďarské strany FIDESZ Viktora Orbána s křesťanskodemokratickou KDNP. Na Litvě pak došlo ke sloučení někdejšího Vlasteneckého svazu, tedy pravostředového ústředního nositele transformačního étosu s historickými křesťanskými demokraty do jedné strany. Vzájemně separátně, byť dlouhodobě jako výluční koaliční partneři pak působí občansko-pravicové a křesťanskodemokratické (KDH, NSi) strany na Slovensku a ve Slovinsku.
Je možno konstatovat, že podobný scénář byl kdysi v ČR znemožněn jednak přetrvávajícím neoliberálním fundamentem ODS coby dominantní české představitelky občanské pravice, jakož i posléze její příslušností ke skupině ECR. Kalouskův projekt TOP 09 se mnohým ve svých počátcích zdál možným výrazem podobné integrativní snahy sil pravého středu coby k rodině Evropské lidové strany příslušející formace, avšak po působení této strany ve vládě Petra Nečase, jejím neoliberálním socioekonomickým i liberálně-kosmopolitickým hodnotovým zacílením, jakož i kontroverzemi kolem osobnosti lídra strany Miroslava Kalouska se naopak stal reprezentantem zbytkových skupin, které sdílí tento apel, ale nenachází pro něj již žádné spojence.
Z tohoto pohledu tak možno vnímat spojenectví KDU-ČSL a STAN nejen jako přirozenou integraci těch politických sil, které se charakteristice neoliberální pravice a hodnotového postmaterialismu vymykají, aniž by musely splývat se socialistickými, podnikatelsko či nacionálně-populistickými pozicemi, ale taktéž jako projekt, aspirující z hlediska voličských pozic na obsazení toho prostoru voličských skupin, které v ostatních postkomunistických zemích tradičně patří mezi voliče výše uvedených pravostředových stran.
Integrace křesťanskodemokratického a sekulárně-konzervativního proudu v jeden koaliční projekt je však na první pohled taktéž relativní s ohledem na odlišné charakteristiky obou stran z pohledu jejich dosavadní systémové pozice. Zatímco KDU-ČSL představuje tradiční pozůstatek masové politické strany se stále relativně početnou členskou základnou, stmelenou společně sdíleným ideovým obsahem, STAN představuje spíše difúzně působící hnutí nejrůznějších komunálních a regionálních politiků bez pevnější ideové souvztažnosti. Jediným společně sdíleným obsahem je tak toliko obecně definovaná "nesocialistická" pozice, daná faktem, že do STAN se zapojila ta garnitura nezávislých komunálních politiků, kteří již neměli prostor v ODS, zatímco jejich levicoví kolegové obvykle vstupovali do ČSSD, kde prostor s ohledem na odlišnou pozici obou stran na komunální úrovni měli větší. Tento obecný postoj je pak doplňován akcentem na subsidiaritu a význam uplatnění zájmů především malých obcí a venkovských regionů v krajské i celostátní politice. Dosavadní působnost STAN na kandidátkách TOP 09 pak limituje možnosti STAN v rámci mentálních obzorů voličů. Aby se tento subjekt etabloval jako samonosný nositel jednoznačné politické asociace, musel by (úspěšně) projít samostatně všemi typy voleb, a to ideálně několikrát. Nic takového se však zatím nestalo. STAN výrazněji uspěl v loňských krajských volbách v několika krajích samostatně (Liberecký, Středočeský, Zlínský), v jiných v koalici s regionálními formacemi (např. Plzeňský, Pardubický, Vysočina) či s TOP 09 (Jihočeský) a pouze v jednom výrazněji uspěl v koalici s TOP 09 i s KDU-ČSL (Karlovarský). Záměr lidovců utvořit koalici se STAN jako sobě rovným je tak poněkud odvážnou snahou postavit sobě naroveň politickou formaci, která na rozdíl od ní nikdy samostatného úspěchu nedosáhla nejen celostátně, ale též v celé řadě krajů. S tím pak mohou souviset velké těžkosti, pokud jde o obsazování kandidátek. Reminiscence na éru čtyřkoalice, resp. Koalice KDU-ČSL a US-DEU se zde nemůže neobjevit.
Návrh na přijetí dvoučlenné koalice KDU-ČSL a STAN je tak třeba vnímat především jako výraz snahy lidovců dosáhnout integrace potenciálních stranických zástupců těch voličských segmentů, které jsou v některých dalších postkomunistických zemích již delší dobu integrovány v různých koaličních a integračních projektech stran pravého středu, příslušejících k EPP. Kámen úrazu však může spočívat v tom, že v případě STAN je tato systémová pozice zatím více než nezřejmá a pokud by jí STAN nebyl schopen dosáhnout, může to být pro vznikající koalici velký problém. Naopak pokud jí dosáhne již v letošních sněmovních volbách samostatně, dojde tak k oslabení obou, navíc v momentě zásadního volebního střetu o budoucnost stranické politiky v ČR se silami antistranického protestu. Odvaha do tohoto střetu vstoupit je to první, co je k úspěchu v něm potřeba. Nejen však to. Začít ale nelze jinak…


Autor je politolog

Blížící se Babišistán a česká stranická soutěž

31. ledna 2017 v 23:53 | Vladimír Hanáček
model agentury STEM z ledna 2017, přisuzující hnutí ANO Andreje Babiše 30% podporu a 87 mandátů v Poslanecké sněmovně, vzbudil všeobecnou senzaci nejen proto, že v něm poprvé poklesl pod 5% práh Babišův ústřední rival, tedy TOP 09 Miroslava Kalouska, ale taktéž proto, že čísla v něm zveřejněná zavdala pohnutky k úvahám, kdo by se stal pravděpodobně jediným koaličním partnerem vítězného hnutí ANO v takovéto konstelaci. Obecně zaznívající závěr asi nepříliš překvapí: potenciálním koaličním partnerem Andreje Babiše může být prakticky kdokoliv ze zbývajících čtyř tradičních stran, od ODS až po KSČM, přičemž v případě prosazení se strany SPD Tomia Okamury není vyloučeno, že by mohla vzniknout koalice protestních sil. Podobné úvahy tak čítají celé spektrum možností: od středopravé koalice ANO a ODS, centristickou koalici ANO a KDU-ČSL po středolevou koalici ANO a ČSSD (z nichž prakticky všechny varianty jsou realizovány v jednotlivých krajích po loňských volbách, kde se ANO podílí na moci), až po varianty, jejímž již čistě symbolickým znakem je posun k více či méně otevřeně autoritářským a antisystémovým pozicím a tedy potenciálně reálným proměnám povahy politického režimu v zemi: koalice ANO a KSČM by mohla znamenat připuštění zpochybnění zahraničně-politického směřování a mezinárodních závazků ČR, koalice ANO a SPD pak reálný posun k mobilizační politice protestu bez nosného obsahu, toliko obohaceného o demonstrativní nacionalismus, který by mohl mít ve finále podobné důsledky jako předchozí případ.
Všechny tyto úvahy jsou nanejvýš předčasné a připomínají porcování medvěda běhajícího po lese. Přesto je však potřeba s nimi počítat, jelikož budou mít zásadní mobilizační efekt a v rámci blížícího se volebního klání budou symboly s nimi spojené navýsost důležitou složkou voličského rozhodování. Jedno je jisté: Andrej Babiš si nebude koaliční partnery vybírat podle jejich postavení na pravolevé ose či podle ideové nebo názorové blízkosti, ale vybere si toho partnera, který bude nejvíce ochoten odevzdat majiteli Agrofertu téměř absolutní moc v zemi (toliko korigovanou spíše formálně horní komorou Parlamentu, v níž nemá ANO silnou pozici, případně Ústavním soudem). Vybere si takového koaličního partnera, který nebude po vítězném uskupení nic zásadního chtít, a jehož prioritám bude moci Babiš vyhovět, aniž by to nějak ohrozilo jeho reálnou mocenskou dominanci v domácích i zahraničních očích. Z tohoto hlediska se tak nejeví příliš pravděpodobným spojenectví ANO s KSČM, ale takovou úvahu lze zatím opřít toliko o domněnky a zdání. Andrej Babiš dává opakovaně najevo, že systém dělby moci, parlamentní forma vlády a koaliční vládnutí jsou atributy politického systému, které ho obtěžují, komplikují jeho vizi "efektivního rozhodování" a nejradši by se jich zbavil, pokud by k tomu měl dostatečnou příležitost. Politická konkurence zavedených stran se tedy těmto tendencím bude muset bránit, avšak logicky každý z jiné pozice, což také znamená, že nikoliv synergicky.
Právě zde tkví největší paradox současné vnitropolitické situace v ČR: nějakých devět měsíců před sněmovními volbami by se zdálo, že skutečnost nárůstu obliby i reálné moci Andreje Babiše vytváří škálu možností, podle níž můžeme odhadnout směr mezistranické soutěže. Mnozí novináři často zdůrazňují, že jedinou reálnou konkurencí, jež může dominanci hnutí ANO zvrátit, je ČSSD. Taková úvaha vychází toliko s aritmetického měření voličské podpory, ale nikoliv z reálného vymezení mezistranického soutěžního prostoru. Jinými slovy, ČSSD může představovat ústřední konkurenci ANO v tom smyslu, že svým dosaženým výsledkem se pozici nejsilnější strany přiblíží nejvíce ze všech. Taková skutečnost ale vůbec nic nevypovídá o tom, jestli spolu tyto dvě strany skutečně soutěží či nikoliv. Volební souboj ANO a ČSSD se tak reálně odehrává na úrovni zápasu o hlasy voliče levého středu, v kterémžto prostoru se podařila hnutí ANO v loňských krajských volbách jednoznačně největší expanze doleva, jakou česká politika po roce 1990 vůbec pamatuje. Na stranu druhou ale pokud bude chtít ČSSD tyto voliče získat zpět a ANO oslabit, těžko může do takového zápasu vstupovat na poli "boje o povahu režimu"… Jinými slovy, příčiny, proč tito voliči od ČSSD přecházejí k ANO leží ve zcela jiné dimenzi, a to je tématické vymezení úspěšných realizátorů levicové socioekonomické politiky v Sobotkově vládě. Andreji Babišovi se daří prezentovat jako protagonista levicové politiky zaopatření nižších a utažení opasků středním sociálním vrstvám. ČSSD ve snaze tuto tendenci zastavit by musela předčit ANO svým důrazem na totožné téma, avšak z hlediska formy trumfnout Babiše mírou populismu a umění mediální zkratky. Stávající předseda ČSSD a premiér Bohuslav Sobotka tuto schopnost nemá, a proto se jeví jeho porážka stávajícím ministrem financí jako téměř nevyhnutelná. To taky ale zároveň znamená, že ČSSD s ANO fakticky ve stejném prostoru nesoutěží, a už vůbec ne na základě tématu politický vs. antipolitický. To, čeho jsme svědky je spíše pomyslné rozlévání podpory ANO směrem doleva, které momentálně nedokáže nikdo a ničím zastavit.
Pokusy využít téma sporu o povahu režimu a "obrany politické demokracie" před politikou coby byznysem jinými prostředky k úkroku směrem k velkoměstským liberálním voličům představují svého druhu alternativní posun směrem k pravému středu, ale v případě ČSSD se jeví jako spíše neúčinné, a to z celkem pochopitelných důvodů: předpokládaly by reálný stav soutěže naopak mezi ČSSD a stranami vpravo od ANO. Taková soutěž ovšem znamená zároveň odchyl od hypotetické dominantní dimenze, tj. od systémového vymezení se tradičních stran a protestních hnutí. V praxi to znamená, že navzdory ambicím vedení ČSSD sehrávat klíčovou roli v obraně demokratické politiky není tato strana s to udržet se jako přímý aktér mezistranické soutěže, pohybující se na stejném soutěžním poli jako konkurence.
Z této teze by tedy vyplynul jeden jediný zbývající závěr, že vážnou konkurenci hnutí ANO nepředstavuje ani tak ČSSD, jako spíš strany napravo od něj, a to i ty, co dosud možná vůbec nevznikly. Právě ony můžou získat podporu mezi voliči, kteří dnes zůstávají stranicky bezprizorní voličskou množinou a jejich častá neúčast u voleb významně zkresluje dosažené výstupy průzkumů. Znamená to, že pokud tito voliči budou schopni a ochotni podpořit společně formaci pravého středu, která bude schopna se etablovat jako strana min. střední velikosti co do voličské podpory, lze konstatovat, že právě zde dojde k hlavnímu soutěžnímu klání, které určí budoucí konstelaci stranického systému po příštích volbách. Konkurentem takové formace je však paradoxně nikoliv jen Andrej Babiš a ANO, ale též Bohuslav Sobotka a ČSSD, neboť koaliční vládnutí těchto dvou stran fakticky otevírá příležitost jediné skutečné opozici vpravo od ANO. Kdo by na tuto pozici mohl aspirovat nyní pomiňme, neboť je to navýsost nezřejmé. Tím je ovšem zároveň zpochybněna teze, že by ideově heterogenní blok tradičních stran (min. ČSSD, ODS a KDU-ČSL) mohl být jednotný v postupu proti posilování moci Andreje Babiše.
Zjištěním této úvahy tedy je, že navzdory všem snahám o společný postup v omezení možností voličské expanze ANO bude spíše zásadním tématem ANO z jedné nebo z druhé strany zneškodnit skrze jeho umístění na pravolevé socioekonomické ose. To je však také největší kámen úrazu, poněvadž v tom, na jaké pozici se v tomto schématu hnutí ANO skutečně nachází, se ČSSD a strany vpravo od ANO samozřejmě nikdy neshodnou. Zásadní pro oslabení Babišova hnutí však bude, která, a zda vůbec jestli nějaká dimenze soutěže v tomto schématu převládne. A zde paradoxně mají silnější pozici potenciální aktéři zprava, nikoliv ČSSD.
Ukazuje se tak, že úvahy o mobilizaci pravicových voličů, nespokojených s "výdobytky" této vlády v podobě EET, kontrolního hlášení, zvyšování mandatorních výdajů, posilování byrokracie, restriktivních nástrojů a dozorových mechanismů států, mohou být naprosto nejzásadnější faktor úspěchu či neúspěchu Babišova hnutí a tedy další perspektivy směřování politického režimu v ČR.
Docházíme tak k závěru, že jedna pravolevá dimenze mezistranické soutěže není oslabena či úplně překryta novým soutěžním prostorem v podobě konkurence zavedených stran a Babišova hnutí, nýbrž že její posílení může znamenat faktické umenšení volebního výsledku hnutí ANO v zásadní míře skrze posílení pozic stran vpravo od něj. Tudy by tedy měla vést cesta pro ty, co si hegemonii (aktuálního) majitele Agrofertu na politické scéně rozhodně nepřejí. Je však absurdní si myslet, že s tím mohou něco udělat zavedené strany jako celek, či snad dokonce ČSSD sama. Tím ovšem hůř pro ní…



Autor je politolog

Trump, realisté a Střední Evropa

28. prosince 2016 v 23:36 | Vladimír Hanáček
Zatímco se svět vzpamatovává z mohutných dojmů, které přinesl výsledek letošních prezidentských voleb v USA, formuje se obsazení nové administrativy prezidenta Trumpa. Nový ministr zahraničí (Secretary of State) Rex Tillerson představuje podle mnoha analytiků velkou neznámou z hlediska jeho pozice v rámci jednotlivých názorových proudů na vedení zahraniční politiky USA. Jeho unikátní zkušenost manažera firmy Exxon z něho činí především pragmatika a zkušeného vyjednávače, proto se mnozí domnívají, že obecně realistický postoj nového šéfa americké diplomacie je nejpravděpodobnější scénář, který zároveň koresponduje s dlouhodobým vnímáním postojů zvoleného prezidenta. V obou případech nám osobní historie obou vrcholných politických činitelů ani jejich dosavadní spíše útržkovité výroky o zásadních zahraničně-politických otázkách příliš nenapoví, jakým směrem se bude zahraničně-politický kurs USA pod vedením Trumpovy administrativy ubírat. Daleko zásadnější je odpovědět si na otázku, jaké ideové kruhy v jejich bezprostředním okolí převáží a nakolik uplatní své vize.
Mnozí pozorovatelé se shodují, že pro realistický názorový proud v zahraniční politice USA je letošní vítězství republikánského kandidáta obrovskou příležitostí, jak po téměř třech desetiletích faktické absence vlastního vlivu na zahraničně-politickou doktrínu země uplatnit své pohledy. Přesně v tomto duchu také reagoval na konci listopadu v National Interest na vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách veterán amerického zahraničně-politického myšlení a klasik realistické doktríny John J. Mearsheimer (a potvrdil tak například domněnky Rosy Brooks již z jara letošního roku o Trumpově "seriozní realistické zahraniční politice"), jenž spatřuje jako zcela pravděpodobné zahrnutí realistických východisek do budoucí zahraničně-politické koncepce Trumpovy administrativy.
Čelný kritik tzv. Great Power, tedy politiky liberální hegemonie, v jejímž rámci sehrávají USA roli "světového policajta", jenž intervenuje na nejrůznějších místech světa v zájmu "exportu demokracie", viní americkou zahraniční politiku posledního čtvrtstoletí z totálního selhání v rámci jejích zásahů v řadě zemí světa a z faktického způsobení geopolitické nestability současnosti. Za ideové strůjce takové politiky považuje zcela ve stejné míře jak liberální jestřáby (liberal hawks), blízké demokratickým administrativám Clintona a Obamy, tak i neokonzervativce, jež své vize "vojenského vývozu demokracie do světa" uplatnili v rámci tzv. Bushovy doktríny a modelovým příkladem jejich tažení je pochopitelně invaze do Iráku.
Mearsheimer konstatuje, že tyto neudržitelné a pro geopolitickou stabilitu v posledku škodlivé koncepce by měl nahradit seriózní realistický přístup, založený na vizi rovnováhy moci (balance of power) ve světě, definice důležitých sfér vlivu USA, mezi které řadí především Evropu, východní Asii a Perský záliv (oblast produkce 30% světové ropy), a účinného uplatňování vlivu v těchto oblastech v zájmu zabránění ustavení regionálních hegemonů. S tím je spojena principiální otázka respektu k suverenitě jednotlivých zemí světa a nezasahovaní do jejich vnitřních otázek. V Evropě podle Mearsheimera nehrozí zformování kontinentálního hegemona, neboť Německo i Rusko, které momentálně jako jediní asi mohou na tuto roli aspirovat, čelí bezprecedentnímu problému v podobě záporného demografického vývoje, stárnutí a zmenšování populace. V oblasti Perského zálivu je zcela zásadní držet na uzdě Irán a účinně bránit jeho nukleárnímu rozvoji a v oblasti východní Asie je nejdůležitější zadržovat moc Číny. Americkému containmentu vůči Číně má vedle spojenců na pobřeží Jihočínského moře ("Čína nesmí být silnější než její sousedé") pomoci i Rusko, které je tradičním rivalem Číny ve střední Asii. Rusko podle Mearsheimera nepředstavuje pro USA žádnou reálnou hrozbu jejich bezpečnosti a navíc obě velmoci spojuje společný zájem v podobě boje proti mezinárodnímu terorismu. S tím souvisí i vize vzájemné dohody a následné rekonstrukce Sýrie. Mearsheimer dokonce tvrdí, že Assad nepředstavuje bezpečnostní hrozbu pro USA a demokratické i republikánské administrativy mají mnohé zkušenosti v jednání s ním. Assad může setrvat u moci a pokud bude pokračovat občanská válka, je to především problém Moskvy.
Mearsheimerovy teze mají charakter toliko doporučení, byť autor očekává, že jejich uplatnění v rámci reálné politiky Trumpovy administrativy je vysoce pravděpodobné. Možná je tomu tak i proto, že v duchu realistických myšlenkových východisek se kromě praktických ohledů na rozsah zdrojů moci a vizi její geopolitické rovnováhy explicitně neodvolává na žádné zásadní hodnotové obsahy, kterými by se vize legitimizovala.
To ovšem neplatí o dalších autorech, odkazujících se na realistickou tradici zahraničně-politického myšlení. Významnou osobností realistického proudu, odkazující se na hodnoty Západu coby myšlenkového zdroje této koncepce, patří historik z Bostonské univerzity Andrew J. Bacevich.
Ten sdílí realistické cíle, kterých by zahraniční politika USA měla dosáhnout. Neopírá je však toliko o bezhodnotovou vizi koncentrace a vyvažování moci, nýbrž o zásadní hodnotové poselství, které označuje jako "křesťanský realismus". Katolík Bacevich zde navazuje především na myšlenkový odkaz amerického protestantského morálního filozofa první poloviny 20. století Reinholda Niebuhra, jenž stojí na předpokladu, že zlo ve světě je třeba potírat, ale nelze na něj nahlížet manichejsky jako na jasně objektifikovatelnou entitu, kterou lze fyzicky zničit a dosáhnout tak totálního vítězství dobra, jehož jsme sami nositeli. Vědomí hříšné podstaty lidské přirozenosti velí spíš k sebezpytu a vědomí limitů vlastní síly, moci a vlivu, tedy potřeby vyvarovat se jejich přepínání (overstretch). V praxi to znamená, že USA si mají být vědomy omezení vlastní moci především proto, aby jí mohly vykonávat směrem dovnitř, to je, aby mohly účinně garantovat bezpečnost vlastních občanů. Americké vojenské síly mají především povinnost bránit území USA před jakýmkoliv ozbrojeným útokem. Bacevich před několika lety lapidárně konstatoval, že v září 2001 byly americké tajné služby a vojenské jednotky plně připraveny bránit Rijád či Soul, ale nedokázaly zabránit největšímu teroristickému útoku na východním pobřeží USA. Bacevich je přitom do důsledků intervencionistické zahraniční politiky USA administrativy G. W. Bushe mladšího osobně zaangažován, neboť jeho syn zahynul v roce 2007 coby důstojník americké armády při teroristickém útoku v Iráku. Bacevich vidí možnosti uplatnění realistické doktríny v politice Trumpovy administrativy, avšak sám Trumpa za ideálně ustrojeného nositele této role nepovažuje, naopak ho shledává "strategicky negramotným". Stejně kriticky se však před volbami vyjádřil i na adresu Hillary Clintonové, v níž spatřuje přímou nositelku jestřábí politiky demokratických liberálů. V tomto kontextu označil Bacevich televizní debaty obou prezidentských kandidátů za "ztrátu času"…
V kontextu těchto výkladů si zbývá položit zásadní otázku: co tyto dispozice znamenají pro region Střední Evropy, pro postkomunistické země v tomto prostoru, patřící v posledním čtvrtstoletí mezi nejbližší spojence USA na evropském kontinentě, jejíž spojenectví jsme si zvykli hodnotově zdůvodňovat toliko odkazy na intervencionistickou "wilsoniánskou" tradici americké zahraniční politiky a její univerzalistické aspirace?
Zásadní podotázkou v tomto ohledu zůstává, nakolik budou v éře Trumpovy administrativy USA ochotny zachovávat vojenskou přítomnost v tomto regionu a především představovat tak motiv odstrašení (detterence) vůči putinovskému Rusku. Sdělení uvedených autorů je jasné. Nikdo z nich nezpochybňuje ani úzké spojenectví a geopolitický zájem o region celé Evropy včetně její východní části ze strany USA, ani potencialitu ruské bezpečnostní hrozby v tomto prostoru. Zároveň ale předpokládají, že musí být úkolem především příslušných zemí, aby vyvinuly náležitou snahu o vytvoření dostatečné kapacity k vlastní obraně, jakož i řešení regionálních konfliktů.
Stejně jako předpokládají zásadní roli regionálních velmocí při řešení krize na Blízkém Východě, i ve východní Evropě považují za zásadní příspěvek postkomunistických zemí k stabilnímu uspořádání geopolitických poměrů v tomto prostoru. Souvisí s tím i často zmiňovaný požadavek na zvýšení vlastních výdajů na obranu v rámci aliančních závazků. Zcela klíčovou odpověď ovšem nalezne Středoevropan v ideji bránění zformování regionálního hegemona. Američtí realisté mají zájem na tom, aby Evropa byla jednotná a byla spolehlivým partnerem USA (je zde přitom celkem lhostejno, co bude s TTIPem…). Nemají zájem na tom, aby jedna evropská země ovládla kontinent svým vlivem a nebo, aby si dvě evropské velmoci v podobě Německa a Ruska rozdělily sféry vlivu na kontinentě. Mají zájem na rovnováze sil, což v kontextu postkomunistického uvažování předpokládá vizi Střední Evropy coby geopolitického aktéra, schopného uplatnit svůj vliv v rámci eruatlantických struktur a zároveň schopného primárně samostatně čelit asertivitě východní velmoci.
Je zde třeba brát v potaz i významný politický vliv středoevropských krajanů v USA, jejichž hlasy (dlouhodobě označované jako tzv. polish votes) významně přispěly k vítězství prezidentského kandidáta v tzv. Upper Midwest (především ve Wisconsinu a Iowě). První zřetelnou indicií toho, že novému prezidentovi není region Střední Evropy nikterak lhostejný, jsou jeho ujištění v telefonátu s polským prezidentem Andrzejem Dudou 16. listopadu, v němž Trump ujistil polské partnery o trvání blízkého spojenectví Polska a USA a zároveň vyzvedl politickou a ekonomickou úlohu polských krajanů v USA i velkou historii Polska pro kohokoliv, kdo si považuje hodnot patriotismu. Na rozdíl od českého prezidenta Miloše Zemana, jehož představy o vlastní budoucí "přemosťovací" úloze mezi Washingtonem, Moskvou a Pekingem působí v kontextu výkladu realistických východisek americké zahraniční politiky jako naprostá fantasmagorie, je telefonát Trumpa s Dudou důležitým vkladem budoucího postoje jeho administrativy vůči celému regionu Střední Evropy v rámci jeho zahraničně politické koncepce.
Realistická tradice amerického zahraničně-politického myšlení nepředstavuje nutně radikální izolacionismus a nezájem o "druhý břeh Atlantiku" či snad "objímání v Moskvě", jak si někteří postkomunističtí fantasté představují. Na Střední Evropu realisté nahlížejí jako na region svého zájmu, avšak rozumí mu především s ohledem na vědomí limitů své moci. Střední Evropa má proto dva hlavní úkoly, nalézt naopak prostředky vzestupu té vlastní a zároveň o tom ujistit své americké spojence. Je velkou otázkou, zda se realistický pohled v reálné politice Trumpovy administrativy uplatní. Ve Střední Evropě bychom se však místo planého mentorování či hraní si na vědmy měli především ptát, co jsme svou veřejnou diplomacií udělali proto, aby se tak stalo…


Autor je politolog




Kam dál